Ženy, které mají muže na háku

Ženy, které mají muže na háku Zdroj: Kateřina Karásková

Fiesta je příležitost k tanci, ovšem jen žen mezi sebou, muži si zatím netroufají.
Fiesty se konají třeba u příležitosti svateb. A opět – organizaci, předávání darů a nakonec i zábavu mají na starosti ženy.
Fiesta je příležitost k tanci, ovšem jen žen mezi sebou, muži si zatím netroufají.
Muži nemusí dělat nic, jen pít alkohol. Zdá se, že jim to vyhovuje.
Fiesta je příležitost k tanci, ovšem jen žen mezi sebou, muži si zatím netroufají.
9
Fotogalerie

Matriarchát po mexicku: Vítejte ve státě Oaxaca na jihu Mexika, kde ženy vládnou tvrdou rukou

Tehuány, zapotécké ženy z Tehuantepecké šíje, se proslavily podnikavostí, nezávislostí a šarmem. Dnes sice nejsou tak okouzlující jako kdysi, ale představy o mexickém machismu nabourávají stále. Korpulentní a vznešené, prostě ukázkové vládkyně. A pro ránu nejdou daleko...

Jen taktak stačím uskočit před řítící se motorkou. Otřeseně zírám na dvě obrovské ženské přidržující se zábradlí přívěsného vozíku. Vypadají pompézně, jako bojovnice na válečných vozech. Jsou vyšňořené v dlouhých vlajících sukních a halenkách s vyšívanými, jasně barevnými květy. Tento i všechny další tříkolové motorové vozíky řídí muži, či spíše mužíčci, oproti svým zákaznicím hodně drobní. Když kolem nás prosviští asi pátá plně naložená tříkolka, napadá mě, že tady zřejmě stále platí: ve velikosti je síla!

Jsme hluboko na jihu Mexika, na horkých a úrodných pláních Tehuantepecké šíje, v domovině půlmilionového etnika Zapotéků zvaných Istmeños.

„Na trhu ženy řídí většinu byznysu, zatímco ubozí muži jsou ‚pod pantoflem‘ a zůstávají v pozadí. Ženy obvykle drží rodinnou kasu a pro muže je nemožné získat úvěr, pokud se za něho jeho žena nezaručí,“ napsal britský novinář W. E. Carson, který zdejší oblast navštívil už v roce 1910.

Byznys v rukou matky

V městečku San Blas Atempa se denně konají čtyři pouliční trhy. Největší z nich se jmenuje mercado Cuarenta (tržnice Čtyřicet). Funguje od čtvrté do desáté hodiny ranní.

Jelikož se nám v chladivých ránech báječně spí, jen s přemáháním vstáváme na sedmou. Tržnice je rozložená podél hlavní křižovatky. Kypré, pestře oblečené ženy u prodejních stolků se schovávají před silným sluncem v rychle se zmenšujícím stínu jednopatrových domků. Mezi pick-upy a hlučnými motorovými vozíky motocaros sem tam zaklapou kopyta koní táhnoucích dřevěný povoz. Scéna jak z klasického westernu.

„Moje babička i máma prodávaly maso,“ sděluje mi statná řeznice Antonia (40), na níž mě kromě její šíře fascinuje i to, jak se dokáže ohánět nožem.

„Já to převzala po nich, když jsem se vdala. A teď moje dcera pomáhá mně.“ Pyšně si prohlíží svoji těhotnou dceru, jako kdyby chtěla říct, že z její vnučky jednou rovněž vyroste řeznice.

Alíciin hubený manžel Manuel s knírkem a shrbenými zády pokorně čeká na druhé straně ulice, až ranní vzrušení opadne. Pracuje jako řidič motocara. Jeho úkolem je sbalit prodejní stolky a rozvézt ženy domů.

„Jasně že prodávat na trhu je lepší – skončíš brzy a jdeš si domů. To já jako řidič musím být v práci celý den,“ odpovídá Manuel tiše na moji otázku.

I kdyby však stokrát chtěl, Manuel prodávat nemůže. Trhy a podnikání kontrolují na celé Tehuantepecké šíji výhradně ženy. Byznysu se dívky učí odmala. Nejen nakupovat a prodávat, ale i jednání se zákazníky – smlouvání, dohadování a asertivitě. Matky jim vštěpují, aby v životě uspěly, musí se umět postarat samy o sebe.

Alícia vysvětluje, že ženy nosí peníze z trhu každý den, zatímco muži většinou na konci týdne, v pátek. „Manuel, když ještě míval pořádnou práci ve fabrice, vydělával mnohem víc než já. Postavili jsme za to barák, koupili televizi, ledničku a pračku. Ale teď, když dělá toho… taxikáře, vydělávám víc já. Jenže je to málo, tak akorát na každodenní věci, jako třeba jídlo,“ snaží se skrýt svoje dobře živené tělo za skromný úsměv.

„A kdo se u vás doma stará o peníze?“ zajímá mě.

„No, jistěže já. Ženy se u nás vždycky starají o peníze. Když je rodina chudá, lidi začnou pomlouvat ženskou, že není dobrá hospodyně.“

„A co se stane, když ti manžel odmítne svoje peníze dát?“ ptám se a pohledem opět sklouznu na vyzáblého Manuela, který teď skládá jeden z prodejních stolků. „To je jednoduché,“ Alíciin obličej se rozzáří sebevědomým úsměvem. „Nedostane najíst!“

Matriarchální dělba práce

Obyvatelé San Blas vždy sami sebe považovali za oddané ochránce zapotéckých tradic. Od roku 1868, kdy se oficiálně oddělili od kosmopolitnějšího Tehuantepecu, si udržovali od lidí zvenku odstup. Dodneška proto většina místních mluví doma zapotécky a zachovává zvyky považované v Tehuantepecu za zastaralé.

Sedmnáctitisícové městečko bývalo donedávna rolnickou komunitou. Traduje se, že zapotéčtí muži pracovali na polích kvůli nesnesitelnému vedru v noci a většinu dne prospali. Jejich ženy mezitím prodávaly vypěstované plodiny na trhu. K večeru se vracely domů, muže nakrmily a daly jim z utržených peněz malé kapesné. Muži pak zamířili do kantýny (hospody), kde veškeré kapesné většinou propili. Manželky je o pár hodin později z kantýny vyzvedly, dovlekly domů a uložily k zaslouženému odpočinku.

Noční životní styl mužů umožnil ženám ovládnout podstatné věci z reálného světa. Kromě toho, že kontrolovaly rodinnou kasu, byly také mnohem aktivnější ve společenském životě a informovány o všem, co se dělo v širší komunitě. A tak se údajně zrodil matriarchát.

Dnes se ovšem farmařením zabývá sotva třetina sanblaseňských mužů a jen málokdo tím tradičním způsobem. Většina z nich hledá uplatnění spíše v ropných rafineriích, v loďařském průmyslu či jako taxikáři. Některé věci se však nemění. V minulosti odevzdávali muži ženám vypěstované plodiny, nyní jim svěřují svoje výplaty.

Ženská hrdost na fiestě

„Ženy tolik nepijí, a proto mají chytřejší hlavu než my muži,“ vysvětluje svářeč Jorge (45), kterého potkáváme na trhu následující den. „Chlap se opije, uvidí jinou ženskou, ztratí hlavu a zmizí. Nedokáže se postarat o peníze a o rodinu tak dobře jako žena.“ Jeho manželka Juquila (48) mu se spokojeným úsměvem přisvědčuje.

„Máme tady pořád spoustu fiest,“ pochlubí se Jorge. „Tenhle víkend se budou slavit několikery narozeniny a dvě svatby. Takhle je to furt a…,“ zazubí se, „vždycky je to hlavně o chlastu. Určitě se musíte přijít podívat.“

V sobotu odpoledne startuje Jorge rezavé motocaro, můj přítel Simon, Juquila a já vylézáme nahoru na vozík. Čeká nás nonstop fiestový večer.

Po deseti minutách Jorge prudce zabrzdí a zaparkuje svoje motocaro hned vedle obrovského přístřešku z vlnitého plechu umístěného na ulici. Zdobí ho spousta bílých prostříhaných papírových fáborků. Svatební oslava zabírá zhruba čtyřicet metrů silnice. Hosté přijíždějí a rychle zabírají místa – ženy kolem svatebního dortu, muži u pódia. Žen je na první pohled víc. Oproti mužům v jednoduchých bílých košilích a kovbojských kloboucích vypadají také o dost mohutněji. Nejenže jsou vystrojeny v plandavých zapotéckých kostýmech – barevných sukních a vyšívaných halenách huipiles –, ale také jsou bohatě ověšeny zlatem.

Než vstoupíme, podstrčí Juquila manželovi nenápadně dvě stě pesos (290 Kč) na povinný příspěvek a na pivo. Následuju Juquilu a platím třicet pesos (44 Kč) za vstup. Dostávám plastovou kytku do vlasů a panáka sladkého vína na kuráž. Vmáčkneme se na poslední dvě volné židle. Ženská část vypadá organizovaně, možná až trochu stísněně.

Z pódia vyhrává hlučná dechovka valčíky a polky. Asi třetina žen tančí. Jedna s druhou anebo samostatně. Pohybují se vznešeně a tváří se povýšeně jako královny.

„Proč jsou na parketu pouze ženy?“ zakřičím Juquile do ucha. „Tohle je naše tradice. Někteří chlapi začnou možná tancovat později, až si dodají odvahu dostatečným množstvím alkoholu,“ starostlivě přelétne očima mužské osazenstvo.

Simon mezitím platí pořadateli padesát pesos (73 Kč), hází do sebe panáka metalu a třese si rukou s asi padesáti opilými muži. Pak se může posadit. Klopýtající chlápek s hustým knírkem rozdává polystyrenové tácky s osmi tortillami, pod nimiž se skrývá rozbředlé dušené maso. „Leguán,“ olízne se Jorge dychtivě. Omotá tortillu kolem měkkého masa a strčí si ji celou do pusy.

Pivo se pije z miniaturních láhví (210 ml), kterými je gringo Simon donekonečna zásobován. Muži se poplácávají, smějí se, nakopávají strupaté psy a lijí do sebe jedno pivo za druhým. Vytváří se tu opravdové chlapské pouto, jež se dále utužuje neustálou potřebou pokračovat v pití.

Já dopíjím svoje jediné pivo na téhle fiestě a závistivě sleduju mužskou část. Hlavním rozdílem oproti té naší je podle mě to, že chlapi si párty uvolněně užívají, zatímco ženské to spíše předstírají.

„Baví tě vůbec fiesty?“ ptám se Juquily. Vypadá dost znaveně. „Ani moc ne,“ přiznává. „Ale ukázat se tady holt musíme,“ dodává odevzdaně.

Poblahopřejeme novomanželům a Juquila zavelí k odchodu. Pokračujeme na další slavnost. Juquila si cestou postěžuje, že jim návštěva fiest dělá pěknou díru do rodinného rozpočtu. Týdně jsou prý pozváni na pět až šest oslav.

„To máš minimálně dvacet fiest za měsíc a na každé z nich musíš platit příspěvek anebo přinést dárek,“ vysvětluje. „A toho času, co zbytečně promrháš!“ rozhořčuje se. „My ženské musíme totiž pomoci s přípravami před a s úklidem po fiestách, i když třeba jen tím, že stojíme se založenýma rukama a drbeme.“

„A co když se rozhodneš na všechno vykašlat a nikam nejít?“ ptám se.

„Tak mi to sousedky pěkně spočítají!“

Ženy zkrátka hrají prim v zachovávání vibrující fiestové kultury. Připravují jídlo, prodávají kartony piv, převažují mezi hosty, oblékají se do tradičních krojů a tančí – jen aby se před ostatními ukázaly. Tehuánské fiesty odpradávna sloužily k přerozdělování bohatství a jejich pořádání a návštěva je dodnes otázkou prestiže. Podle všeho však především pro ženy. Mužům je to, zdá se, fuk. Fiesty berou hlavně jako příležitosti k tomu, aby se beztrestně opili.

Ženy ze železa

Tehuány si v průběhu dějin vybudovaly pověst odvážných bojovnic odhodlaných bít se za spravedlnost. Hrály důležitou roli v nejrůznějších rebeliích, ať už proti španělským kolonizátorům, či novodobým diktátorům. Sdružovaly se do skupin a zbraně – většinou nože a kameny – ukrývaly pod sukněmi.

„Ženy byly nejhorší a nejzatvrzelejší, odvážně a statečně vrhaly kameny,“ popisuje španělský kronikář Manso de Contreras vzpouru v Tehuantepecu v roce 1660. Nepopulární starosta byl tehdy vyhnán ze své rezidence ohněm a kouřem. V posledním zoufalém pokusu o záchranu holého života se rozběhl ke kostelu. Uprostřed náměstí byl však sražen „dobře mířeným kamenem“. Říká se, že ho hodila žena. Dav žen a mužů se na něho vrhl, bili ho hlava nehlava, až ho nakonec propíchli jeho vlastním mečem.

Hlavním vzorem všech Tehuán však dodnes zůstává Juana Cata Romero. Místní ji nazývají „Velká máma Tehuantepecu“. Její bronzová socha dominuje tehuantepeckému náměstí. Sedíc na nevýrazně zelené betonové židli s knihou v ruce vypadá jako přísná učitelka. Juana Cata byla ovšem mnohem víc. Bořila konvence. Díky podnikatelskému duchu a celoživotnímu přátelství s prezidentem Mexika Porfiriem Díazem ovládla ve druhé polovině 19. století celou Tehuantepeckou šíji. Nevzdělaná dívka z farmářské rodiny se vypracovala na jednu z nejbohatších a nejvlivnějších žen v Mexiku. Obchodovala ve velkém s textilem, provozovala prvotřídní cukrovar, zakládala kostely i školy a u pasu prý vždy nosívala zbraň.

V Juaniných šlépějích nepochybně kráčí Augustina Acevedo Gutiérrez. Bývalá starostka neoficiálně ovládá San Blas už více než třicet let. Několikrát unikla atentátu. Naposledy v roce 2005, kdy ji opozice obvinila z korupce, a v návalu vzteku lidé vypálili radnici. Augustina chladnokrevně nařídila střelbu do davu.

Navzdory všemu se jí však nějakým zázrakem podařilo popularitu si udržet. Většina místních ji obdivně nazývá „Železná lady“. Že je to vražedkyně, se jen šeptá. Prý nosí pod sukní zbraň a ví moc dobře, jak s ní zacházet.

Augustinu vystopujeme ve velkém zeleném dvoupatrovém domě v horní části města. Bez náznaku úsměvu nás zdraví, aniž by vstala, a nabízí nám židle. „Digan!(Mluvte!)“ nařizuje.

Charismatická šedesátnice je oblečena do tradiční zapotécké blůzy. Náhrdelník na jejím krku stahuje dolů zlatá mince. Oči má orámované černou linkou a zvýrazněné make-upem tolik, že vypadá jako někdo, kdo se právě chystá na divadelní scénu.

Svoji pestrou politickou kariéru ukončila před léty. Dnes místním ženám radí, jak získat úvěr či jak udělat totopos (pečené tortilly), a mužům, co zasít a kdy sklízet. „Zkrátka ve všem, co moji lidé potřebují – od zemědělství přes politiku až po manželské problémy,“ usměje se vševědoucně.

Jak si vysvětluje svoji popularitu? „Mým tajemstvím je věnovat se lidem. Láska, to je něco, co mužští politici kvůli své machistické nátuře nemohou lidem nikdy dát. A kvůli tomu se mě pořád tak bojí,“ říká provokativně.

Augustina se vdávala mladá, v sedmnácti odešla z domova a porodila dceru. Ukončila pouze základní školu, což jí ovšem nebránilo v tom, aby se v továrně na cukrovou třtinu, kde pracovala, stala šéfkou odborů. Odtud se pak vrhla do místní i celostátní politiky. Už dvacet šest let je podle svých slov šťastně rozvedená.

„A jsou místní ženy opravdu tak silné, jak se říká?“ ptám se jí rychle.

„Ženy se starají o peníze i o děti, vaří, perou a k tomu mají svoji práci. A co dělají chlapi?“ ptá se Augustina sama sebe. „Muž se umyje, nají a jde do práce. Nic víc! Všechna zodpovědnost leží na bedrech žen.“

Stejně jako Juana Cata i Augustina svým šarmem a obratnou manipulací ovládla mužský svět a stále zásadně ovlivňuje běh událostí v San Blas. Její obličej se jako duch zjevuje na starých vybledlých volebních plakátech po městě a povídá se, že pokud tě nepodporuje „Železná lady“, v politice si ani neškrtneš.


Kam za mexickými amazonkami?

  • Místo: Tehuantepecká šíje, stát Oaxaca, jižníMexiko
  • Populace: Zhruba 500 000 osob, pouze zhruba 100000 z nich však mluví zapotécky a je oficiálně uznáváno za „opravdové“ Zapotéky z Tehuantepecké šíje. Dalších 83 000 pobývá v různých částech Mexika a mnoho jich také emigrovalo do USA.
  • Náboženství: 81 % římští katolíci, 19 % protestanti
  • Jazyk: španělština a zapotéčtina z Tehuantepecké šíje (patří do jazykové skupiny Oto-Manguean)
  • Postavení kmene: Zapotékové z Tehuantepecké šíje tvoří jednu ze čtyř hlavních podskupin indiánského etnika Zapotéků. Stejně jako ostatní domorodí obyvatelé Mexika mají podle Ústavy právo na sebeurčení a zachování svého jazyka i kultury.

Očima autorky

Zapotékové z Tehuantepecké šíje patřili rozhodně k vizuálně nejvýraznějším společnostem, s nimiž jsem se kdy setkala. Majestátní ženské svištěly kolem na motocaros a udržovaly si přehled o svých poddaných. Přesně takhle jsem si matriarchát představovala. Ženy se pyšně oblékaly do tradičních krojů, sekýrovaly svoje okolí a vytvářely dojem, že tady vládnou. A ačkoli vše pod kontrolou rozhodně neměly, i jejich muži uznávali, že manželky jsou inteligentnější a racionálnější, a nechávali důležitá rozhodnutí na nich.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: