Říká si Peggy a jezdí na kole, na lyžích nebo se brodí sněhem na sněžnicích. Je celkem jedno kam, hlavně ať je to daleko, vysoko a co nejtěžší. Bojí se spousty věcí kromě jedné – překonávání svého strachu a limitů vlastního těla.
Kdybych z toho, co jsem si o tobě přečetl, vytvořilword cloud, vyčnívaly by z něj dva výrazy: extrémní a umanutost. Máš ponětí, kde je jejich původ?
Už když jsem byla malá a máma mě chtěla rychle vypravit, vzpouzela jsem se, že si bundu oblíknu sama. Na střední škole se moje touha po samostatnosti prohlubovala. Ale netoužila jsem si ji vydobýt v našich betonových kulisách, představovala jsem si, že odjedu na Aljašku, kde budu lovit medvědy a dokazovat si, že mám v sobě i další schopnosti z dávných divokých dob.
To zní jako z dobrodružné literatury. Podnítila tě v dětství její četba?
Jsem neoficiální neléčený dyslektik. Povinná četba typu Děti z Bullerbynu mě nijak nelákala, jako první jsem přečetla Foglarovo Dobrodružství v Zemi nikoho, které mě moc bavilo. Přála jsem si mít takového kamaráda a zažít opravdové dobrodružství. Myslím, že jiné dítě by z toho takový požitek nemělo, ve mně muselo už tehdy něco dřímat.
Kdy a jak se touha po dobrodružství proměnila v účast v extrémním cyklistickém závodě?
Když jsem byla na střední, můj tehdejší přítel se zapojil do závodu 1000 Miles Adventure, který vede bývalým Československem. Sledovala jsem ho, přišlo mi to jako něco neuvěřitelného. Právě jsem začala přemýšlet o smyslu života a podobných ptákovinách, aniž bych našla odpověď. Tak jsem vsadila na dobrodružství a sbalila si batoh s tím, že aspoň na dva dny vyrazím na trať a přespím někde v lese. Jenomže jakmile se dodnes ocitnu v temném lese, kde se třeba ještě vyskytují medvědi, stává se ze mě neskutečný strašpytel. Navíc byla tehdy šílená bouřka, které se bojím…
To nezní moc motivačně!
Když jsem pak o závodu začala vážně uvažovat, motivovaly mě pochybovačné řeči mého okolí. Chtěla jsem dokázat, že těch tisíc mil prostě zvládnu. Na startu na mě chlapi koukali až výsměšně, ale já si říkala, že jim ukážu!
Potřebuješ něco dokazovat spíš sobě, nebo okolí?
Kdybych dokázala, že jsem drsná holka, jen sama sobě, zatímco všichni ostatní by mě měli za holčičku, která nic neumí, nebylo by to k ničemu. Těší mě a nabíjí, když se mnou jede nějaká skupina na akci (občas dělám průvodkyni pro expediční klub) a už v autě zní komentáře, že se mou účastí v roli průvodce náročnost expedice posouvá o úroveň výš. Mám radost z důvěry lidí a jejich chuti se mnou vyrazit do náročných podmínek, naslouchat mým příběhům ze závodů a výzev…
Dají se závody nějak jednoduše popsat?
Aby mě závod vůbec zaujal, měl by měřit víc než tisíc kilometrů. Obvykle je daná přesná trať, kterou musíš dodržet. Můžeš využívat hotely, restaurace a obchody, ale nesmíš požádat o pomoc místní obyvatele. Tím pádem si většina účastníků bere s sebou všechno potřebné na spaní i opravu kola. Třeba v Kyrgyzstánu byla poslední šance servisu v Biškeku, pak už ses musel spolehnout sám na sebe. Nejefektivnější je jízda od rána do večera, maximální využití denního světla a omezení spánku jen na nezbytně nutnou mez.
Jak se dodržování pravidel hlídá?
Uhlídat závodníky třeba na 4000km trati není reálné. Všichni mají telefonní nebo satelitní tracker, takže je každých zhruba deset minut vidět jejich poloha, ale jinak se spoléhá na férovost. Možná je dobře, že na nás v cíli nečekají žádné ceny nebo finanční odměny, protože to minimalizuje motivaci podvádět. A ráda dodávám, že naše komunita je nejen vzájemně nápomocná, ale taky dost čistá. Děláme to pro sebe, veškeré strádání a bolesti podstupujeme kvůli tomu, abychom něco dokázali. Porušení pravidel by znamenalo zradu sebe samotného.
K čemu tedy potřebuješ závod? Nemůžeš jezdit jen tak?
Kdybych jen tak sama vyrazila třeba na přejezd Ameriky, druhý den to vzdám, protože mě začne bolet zadek nebo tak něco. Necítila bych tu správnou touhu, nehnala by mě dopředu rivalita. U závodů se propojuje všechno – dobrodružství, poznání, hecování. Tahle kombinace mě nabíjí už od prvního závodu.
Jsou závody propojené, nebo fungují na sobě nezávisle?
Závodů je spousta, v poslední době se s nimi vyloženě roztrhl pytel. Nejsou zastřešené žádnou asociací, nemají strukturu jako například ultra běhání nebo adventure racing. Člověk musí sledovat, kde se pohybuje největší konkurence, jak fungují jednotliví organizátoři. Někteří pořádají třeba čtyři závody, takže když tě baví jeden z nich, nejspíš se zúčastníš i dalších tří.
Představuje každý závod jinou výzvu?
V Kyrgyzstánu je klíčovým faktorem nadmořská výška, pohybuješ se v rozmezí 2500 až 3800 výškových metrů, kde už panuje velká zima a nutná je i aklimatizace. Pak jsou tam rovinaté úseky, kde jedeš v pouštním vedru nebo v bahně. O závodu Tour Divide, který na trase 4418 km protíná šest států USA, se ví, že prvních 500 km z Kanady je fakt náročných, ale později jsou i úseky, na kterých jsi schopen ujet více než 200 km denně. Na švýcarském Hope 1000 jezdíš nahoru a dolů jako šicí stroj. Skotský Highland Trail 550 je neskutečně technicky náročný, neustále přejíždíš nebo přeskakuješ kameny, abys nemusel pořád sesedat a nasedat. Takže na 80 km klidně strávíš celý den, protože musíš část ujít pěšky.
Která z výzev je pro tebe nejnáročnější?
Všechno je náročné, když to trvá dlouho. Nejblíž k hraně jsem se asi přiblížila při přejezdu USA z východu na západ (asi 8000 km). Už v Moabu na tebe ty rudě rozpálené skály řvou, že tam zemřeš žízní. Ale teprve v Nevadě jsem poznala peklo. Netušila jsem, že může existovat takové vedro! Když mi došla voda, šly na mě mrákoty. Nemůžeš zastavit, protože bys přestal vytvářet ochlazující vánek. Nepotíš se, tělo se začne přehřívat a jakoby pulzovat. Nikdo ti podle pravidel nesmí pomoct, navíc stejně voda došla i mému tehdejšímu příteli. Bylo to tak drsné, že jsem si uvědomovala smrtelnost. Ale tělo má netušené limity.
Už jsi na nějaký limit někdy narazila?
Jsem dost rozumná, takže zatím ne, i když nemůžu vědět, jestli jsem třeba někde nepřešla přes sněhové pole, kde hrozila lavina. Kdyby šlo opravdu do tuhého, i proti pravidlům bych nejspíš požádala o pomoc. Zatím jsem ale nikde nezkolabovala. Spíš občas dělám blbosti, jako je úplně zbytečné natáčení rozzuřeného chřestýše.
S už zmíněným partnerem Adamem jste byli první na světě, kdo dokončil Lapland Extreme Challenge. Takže jste se museli dostat na hranici, kterou ostatní nebyli schopni překonat…
Tenhle závod nespočívá ani tak v překonání hranic jako v řádné přípravě. Potýkáš se tu se specifickými sněhovými podmínkami, na které když nepřistoupíš, nemáš šanci. Skončíš druhý nebo třetí den.
V čem jsou podmínky tak specifické?
V téhle oblasti severního Finska najdeš cesty v okruhu zhruba 50 km kolem vesnic a 100 km kolem měst. V rámci závodu se ale dostaneš do míst, která zabírají asi 250 km z celkové tisícovky, kde žádné cesty nejsou, protože je tam nikdo nepotřebuje. Sněhu je tam jako někde na Kamčatce, oblast je zároveň zalesněná, takže ani vítr nepomůže. Sníh se chová jako krupice, do které když zapadneš, už se z ní nemusíš vyhrabat. Potřebuješ buď třímetrové lyže, nebo dlouhé indiánské sněžnice, na kterých se nedá chodit. Na klasické běžky nebo skialpy můžeš zapomenout. Je to zkrátka něco mimo naši představivost a cokoli, co jsme do té doby zažili.
Jak jste to vyřešili?
Po prvním neúspěšném pokusu jsme zvolili splitboard, díky jehož šířce jsme si dokázali tvořit stopu a rizikovou oblast překonat. Byl to jeden z mých největších životních projektů, který navíc dodnes zvládli jen tři lidé na světě. A organizátor už Výzvu bohužel zrušil, takže se na tom nic nezmění.
Existuje nějaká vyšší meta?
Teplotně jsme se pohybovali někde kolem -35 °C, ale v merku mám Yukon Arctic Ultra, kde se můžeš dostat až k minus padesáti. Nebo teď nedávno Lucka Výborná strádala na Antarktidě. Takže místa, kde se dá jít do většího extrému, ještě jsou.
Zvládáš kromě adrenalinu vnímat i krajinu, kterou projíždíš?
Rozhodně to není tak, že bych třeba na Novém Zélandu běžela desítky kilometrů, aniž bych se rozhlížela kolem sebe. Baví mě cestování, poznávání a objevování. Závody jsou často vedeny horami a lesy, kde se dostaneš do těch největších zapadákovů, do chudších oblastí. Trávím tam celé dny a noci, dostanu se i k místním. Není to dovolená v hotelu.
Kam ses dostala v poslední době?
Loni jsem projela Nový Zéland, pět zemí Balkánu, trekovala jsem v Mongolsku, v Kyrgyzstánu jsem se zúčastnila náročného 1800km závodu, v Turecku jsem dvakrát vystoupila na Ararat. Vrátila jsem se úplně rozložená, ale stejně jsem neodolala ještě Nepálu a Itálii.
Řada cestovatelů se shoduje, že je překvapilo, kolik krásných míst je u nás v Česku. Máš podobnou zkušenost?
Když jsem se v osmnácti vydala na 1000 mil po bývalém Československu, byla jsem nadšená a překvapená z toho, jak je u nás krásně. Teď zrovna mě lákají do Himálaje, ale já se před nějakou dobou přestěhovala z Prahy do Jeseníků, kde mám pocit, že je Šumperk moje místo. Jsem Češka a mám ráda i tu naši zaprděnost.
Vybavíš si konkrétní místa, která tě oslovila?
Díky životu v Praze jsem získala vztah k Brdům nebo Kokořínskému údolí. Během závodu jsem projela severní pohraničí, kde jsou v podstatě všechna naše pohoří: opuštěné Krušné hory, Hostýnské vrchy, Krkonoše, Lužické hory s těmi jejich obrovskými „krtinci“, nezapomenutelné Vizovické hory, Beskydy… A samozřejmě Jeseníky. Všude je jinak, ale všude krásně.
Krásněji než v Himálaji?
To se nedá říct, každý má něco. Tady jsem doma, ale Himálaj je nepopsatelně krásný. Když jsme v Nepálu žádali o permity, ptali se nás, jestli Himálaj vůbec známe, protože je podle nich úplně jiný než jakékoli jiné hory. Podle mě je to nesmysl. Když si odmyslíš nadmořskou výšku a podíváš se na evropské Alpy, objevíš obrovský prostor k vyžití. Vrcholy tu jsou sice o 4000 metrů níž, ale v Himálaji zase všechno začíná až od 4000 metrů. Někdy není potřeba vláčet se přes polovinu zeměkoule, když máme i za humny nádherné hory.
Které sis během covidu užila netradičním způsobem…
Odpadly závody, a s přítelem jsme tedy chtěli vymyslet vlastní projekt, který bychom navíc spojili s dobročinnou sbírkou a výzkumným sběrem dat. Jako inspirace nám posloužil tzv. everesting, kdy si vybereš kopec, který zdoláváš tak dlouho, dokud nenašlapeš výšku Everestu. A tak jsme patnáckrát vystoupali na Dlouhé stráně a dosáhli oněch 8849 metrů. Pak mě napadlo, že bychom v tomhle duchu mohli udělat covidovou Korunu Himálaje neboli Koronu Himálaje. Přítel navrhl, že bychom měli vybrat nějaká pořádná alpská sedla, aby dostal projekt punc dobrodružství.
Alpy a dobrodružství?
Měli jsme dodávku, ve které se nedalo zatopit. Přes noc i ráno často pršelo, povrch namrzl, takže byl na silničních kolech nesjízdný. A když sjíždíš tisíc výškových metrů rychlostí 50 km/h v osmi stupních pod nulou, dostáváš se do extrému. Kdybychom veřejně nevyhlásili velký projekt se sbírkou a výzkumem, nejspíš bychom to vzdali. My ale nechali lidi hlasovat, do kterých sedel se máme vydat. Nakonec jsme na výšku Mount Everestu vystoupali čtrnáctkrát.
Je tedy i komunita na sociálních sítích důležitou součástí tvého počínání?
Svoje sociální sítě moc nestíhám, ale pokud už něco zveřejním, komunita zafunguje neskutečně. Když jsem v 21 letech vyrazila na americký závod měřící 4500 km, vůbec nebylo jasné, zda dorazím do cíle. Na trati mě mimo jiné udržela sbírka, kterou jsem tehdy vyhlásila.
Jak dobročinné sbírky pojímáš?
Pokud mě chce někdo podpořit, pobídnu ho, ať to udělá ve prospěch někoho, kdo ty peníze opravdu potřebuje. Vždyť já si jen tak jezdím po světě. Pokud tam zhynu zimou nebo hlady, bude to dobrovolně. Jiní si svůj těžký osud sami nevybrali. Snažím se podporovat konkrétní lidi, se kterými se osobně seznámím. Teď mám kolem sebe takových sedm svých dětí, kterým bych chtěla pomoct, ale zrovna na to není ideální doba. Ekonomická situace není nejlepší, posíláme peníze na Ukrajinu a já nechci lidi ždímat.
Ždímala jsi ovšem své zážitky do dvou knih. Co tě k tomu vedlo?
Za vznikem první knížky Cesta za štěstím, která pojednává o americké výzvě Tour Divide, stála potřeba se z těch náročných tří týdnů vypsat. Po návratu jsem zjistila, že mi najednou nikdo nerozumí, dokonce ani můj tehdejší přítel. Nemohl pochopit, co jsem prožila. Když se dostaneš do vesnice, kde je všechno zavřeno, ale jedeš závod, takže musíš bez jídla ujet dalších 280 km, abys dorazil do vylidněné vesnice, kterou se plouží jenom ochrnutý pes, tak se posadíš na štěrkovou cestu, na které tě žerou mravenci, a cítíš jenom prázdno… Prožíváš stavy, které nejdou jen tak sdělit.
Jak jsi tenhle konkrétní stav tehdy vyřešila?
Musela jsem ujet dalších 30 kilometrů, kde mi jakási korpulentní paní se svačinou v ruce oznámila, že tam žádný obchod není. Trochu jsem doufala, že se se mnou o tu svačinu sama od sebe podělí, protože v rámci pravidel jsem ji o to nesměla požádat. Nepodělila. Naštěstí jsem narazila na zastrčený obchůdek se třemi regály, který jsem vyplenila a pak se cpala z jedné ruky koblihou s čokoládovou polevou a z druhé brambůrkami. Takových zážitků jsem měla spousty, emoce někde ve mně z nich různě explodovaly, ale na potkání jsem o nich vyprávět neuměla. Knížka byla prostředek, který mi s tím pomohl. Jsou to tak intenzivní zážitky, že si je všechny živě vybavuju i bez zápisků.
Druhá knížka vznikla ze stejného důvodu?
První stopa, pojednávající o laponské Výzvě, vznikla proto, že obyčejný článek by tohle téma nedokázal náležitě pojmout. Dva roky života jsme věnovali přípravě na Výzvu a já chtěla lidem vysvětlit, proč to nevyšlo hned napoprvé, co jsme museli během těch dvou let změnit a co stojí za konečným zdarem.
Plánuješ další literární počiny?
Ačkoli následovaly další výzvy, už bych asi neměla o čem psát, protože spousta věcí se v podstatě opakuje. Musela bych ulovit medvěda na Aljašce nebo zažít něco, co by mě hodilo někam úplně jinam a já cítila potřebu se o to podělit. Snad bych mohla napsat knížku o svatební cestě napříč Amerikou. Byla v mnoha ohledech šílená, často jsem se bála, například při silných bouřkách. Po návratu jsem se dostala do tak podivných psychických stavů, až jsme dospěli k rozvodu. Bylo to nesmírně náročné období, ale podobná témata už byla zpracována nesčetněkrát.
Pomáhá ti při řešení problémů v běžném životě zkušenost se zvládáním extrémních podmínek?
Určitě. Navíc bych bez toho byla strašně vážná. Neumím být moc flegmatická. A díky závodům se učím přístupu „nejde o život“, neužírám se malichernostmi. Když jsem si přetrhla vaz v koleni, někteří kamarádi mě strašili, že po operaci už nebude nic jako dřív. Mně to bylo úplně jedno, protože mám obrovské štěstí v tom, že můžu dělat v podstatě cokoli. Proč bych se měla trápit takovou prkotinou? Kdyby mi někdo vypíchl oko, pořád uvidím na to druhé. Vždyť nemusím řešit opravdové problémy, které má třeba moje nejlepší kamarádka na vozíku.
Nebojíš se, že tělo jednou nebude moct?
Bojím. Ale bála jsem se třeba i odjet do Mongolska, kde jsem nakonec narazila na zlaté lidi, nebo se mi moc nechtělo do Kyrgyzstánu. Ale zároveň jsem si říkala, co když už to příští rok z jakéhokoliv důvodu nepůjde? Nechci na smrtelné posteli litovat, že jsem v sobě k něčemu nenašla odvahu. To je můj strašák. Během závodu se cítím jako těžce pracující horník. V cíli je tělo ztrhané. Šest týdnů jsem pak fyzicky naprosto nepoužitelná. Díky trenérovi a určitým postupům se pak začnu vracet do normálu, ale trvá to třeba další měsíc. Už jsem to nechtěla zažívat, Kyrgyzstán jsem považovala za svoji poslední závodní štaci, ale stejně mi tohle předsevzetí nevydrželo. Ačkoli je závodění strašně namáhavé, chybělo by mi.
Kam tě závodění ještě může posunout?
Moje sny jsou fyzického rázu. Mám pocit, že jsem ještě nedosáhla maxima. Posledních 2,5 roku mám trenéra, se kterým to skvěle funguje a tělo se posouvá někam, kam bych vůbec nečekala, že se může dostat. Zajímá mě, kam až jsem schopná ho vypracovat. Mohla bych být rychlejší, najet víc kilometrů za den… A jinak mám dojem, že i když jsem toho spoustu projela, ještě jsem ze světa moc neviděla. Chci co nejvíc cestovat a poznávat. Někde vzadu v hlavě mám Grónsko, Jižní Ameriku, kde jsem ještě nebyla… Ti medvědi na Aljašce jsou spíš taková záloha, kdyby se to tady v tom mém světě podělalo. Odletím si tam udělat restart.
Snažíš se svým počínáním vysílat i nějakou zprávu okolnímu světu?
Když jsem poprvé vyrazila na americkou Tour Divide, spousta lidí čekala, jak dopadnu. Jakmile jsem závod dokončila, zvedla se vlna chlapů s postojem, že když to zvládla obyčejná holka, oni můžou taky. Jasně že můžeš, tak jeď! Když chceš, nezáleží na tom, jak je to těžké. Je jedno, jestli jsi malá holka, nebo že neumíš anglicky. Prostě to zkus. Pokud chceš být spokojený s tím, co se děje kolem tebe, musíš být v první řadě spokojený sám se sebou. Já jsem teď hodně spokojená, protože jsem našla odvahu dělat šílené věci, o kterých jsem snila. A ono to vyšlo. Přeju to všem!
