São Paulo očima gringa: Pulzující velkoměsto plné vůní a kontrastů
Jak to vypadá, když se Středoevropan z maličké země toulá ulicemi mnohamilionové megapole? Zažene ho její ruch, nebo podlehne kouzlu exotické směsi národů a kultur? Slovák Roman Nemec se v největším městě Brazílie i Latinské Ameriky rozhodně neztratil a ukáže vám cestu, jak si tohle město zamilovat.
Je parné odpoledne a já sedím ve své oblíbené kavárně Girondino naproti klášteru São Bento, v centru města. Vychutnávám si šálek skvělé brazilské kávy. Možná to našince překvapí, ale za dobrou kávou je v São Paulu třeba „cestovat“. Tato metropole ale přece zbohatla a vyrostla na produkci a obchodu s kávou, argumentoval by nejeden gringo, jak se zde říká cizinci.
Je pravda, že na přelomu 19. a 20. století byla káva hnacím motorem ekonomiky města i stejnojmenného státu. Jenže dnes jde většina dobré kávy na export, postěžuje si číšník António, se kterým obvykle prohodím pár slov. Kavárny, které dnes nabízejí čerstvou kvalitní kávu z rodinných fazenda, což v překladu znamená kávové plantáže, ji hrdě označují slovem gourmet.
Za šálek takové kávy zákazník mnohdy zaplatí 12 a více brazilských reálů (4 a více eur). Pro srovnání, každodenní káva běžného obyvatele zdejšího města je silně slazená a stojí něco přes dva reály. Je na míle vzdálená od představ a chutí náročné zaoceánské klientely. Zpoza záclonky pozoruji skupinku turistů, kteří organizovaně a s vytaženými fotoaparáty směřují k nejznámější vyhlídce ve městě. BANESPA, budova banky státu São Paulo, poskytuje nejlepší panoramatický pohled na nekonečnou zástavbu. Jenže turisté sotva dohlédnou na střechy budov. Šedá a do smogu zahalená betonová džungle sotva v někom vzbudí lásku na první pohled. A jaký tedy bude ten druhý – zpoza tmavých skel klimatizovaného vyhlídkového autobusu nebo taxíku?
Výzvy města
Snést se z výšin do věčně rušných ulic a mezi běžné lidi stojí hodně odvahy, plánování a zejména tolerance. Našinci, pocházejícímu ze srdce Evropy, toto jedenáctimilionové město vyráží dech. Překvapí ho i množství bezdomovců a číhající zloději. Jednou z prvních věcí, kterou jsem se musel naučit, bylo nevypadat a nepůsobit (alespoň na první pohled) jako gringo. Každou svou průzkumnou výpravu si vždy předem naplánuji, abych se na ulici nemusel dívat do mapy a vytahovat mobil. Jednou z velkých výzev pro mě byla hromadná doprava. Vyznat se v označení a trasách autobusů je nesnadné i pro domácí a časy příjezdu se jen odhadují.
Náhle se obloha nad náměstím Praça Republica, v centru města, zatahuje a z černých mračen se spouští silný déšť. Smáčí náměstí a okolní ulice. Voda se valí při kraji silnice a smývá pouliční špínu. Utíkám se schovat pod přístřešek nárožní pekárny. Popíjím čerstvě připravenou šťávu z ananasu a máty a dívám se, jak pouliční prodavači, pravděpodobně z Bolívie, v rychlosti balí své zboží. Soucítím s nimi jako s lidmi, kteří jsou, stejně jako já, cizinci v této velké zemi. Vybudovat si zde svou novou existenci je věru nelehké. Na jejich tvářích ale není znát ani trocha rozhořčení.
Vedle mě zastavuje chlapík na motocyklu a obléká si nepromokavou kombinézu a holínky. Je jedním z mnoha kurýrů, kteří neúnavně rozvážejí poštu či hotové jídlo na objednávku a riskují svůj život na přeplněných silnicích a křižovatkách, kde se častokrát nerespektuje ani červené světlo. Silný déšť poleví a já jsem přeběhl přes silnici k metru. Stanice Republica patří k nejrušnějším přestupním stanicím v Sampu, jak běžně zdejší říkají São Paulu. Během špičky, když se lidé pracující v centru města vracejí do svých domovů, stanice doslovně praská ve švech. O Sãopaulanech se nedá říci, že by k sobě projevovali alespoň základní úctu. Cestující se do vagonů tlačí všemi směry a stává se, že se některým ani nepodaří vystoupit. Mnohokrát se jim to snažím vysvětlit, ale šance, že potkám tutéž osobu ještě jednou, je příliš malá.
Samotné metro je bezpečné, čisté a spolehlivé. Na druhou stranu potřebám města nestačí a pokrývá jen širší centrum. Do vzdálenějších čtvrtí lidé cestují vlaky, které jsou napojeny na metro nebo autobusy. Mnozí pracující takto procestují i více než tři hodiny denně. Není tomu tak dávno, co domácí vyšli ve statisících do ulic, aby vyjádřili protest proti zvyšování ceny jízdenek i názor na slabou úroveň služeb ve školství či zdravotnictví. Na rozdíl od našich končin tady lidé umí říct svůj názor i na veřejnosti, a nejen u sklenice piva. Více než čtyřicet let vojenské diktatury v nich nezadusilo touhu po spravedlnosti.
Na městské pláži Av. Paulista
Po letní bouřce vychází opět zpoza mraků slunce a jeho paprsky zaplavují rušnou třídu Avenida Paulista. Dva kilometry dlouhá obchodní a dopravní tepna metropole je oblíbenou promenádou místních. Po obou stranách cesty ji lemují skleněné výškové budovy. Kdysi nejdůležitější byznysová zóna je dnes vyhledávána kvůli početným kinům, nákupním centrům či rychlému občerstvení v „lanchonete“. Zároveň je Avenida Paulista známá díky pouličnímu kulturnímu životu a domácí o ní s úsměvem na tváři hovoří jako o městské pláži, kde rádi korzují a kam se chodí bavit.
Jednou z mých již tradičních zastávek je obrovské knihkupectví Livraria Cultura, které se nachází v Conjunto Nacional. Procházím rušným vestibulem, ve kterém je právě výstava fotografií, a vcházím do knihkupectví. Lidé všech věkových kategorií posedávají v pohodlných křeslech nebo přímo na koberci. Čtou svou oblíbenou knížku či denní tisk, anebo jen tak relaxují. Zpoza knížky pozoruji jednoho studenta, jak bez ostychu navazuje kontakt se sympatickou slečnou zahleděnou do novin. Po chvíli konverzace o filmech se přesouvají do kavárny. Jako vždy „náhodou“ nacházím zlevněnou knížku – tentokrát od Amyra Klinka. Je skoro nemožné opustit toto místo bez alespoň jedné knížky či časopisu.
Razím si cestu dál skrz davy spěchajících lidí, skejťáků předvádějících své akrobacie či mladíků s letáky. Kraje chodníků okupují pouliční prodavači různého zboží. Tato lidská masa mi je sympatická jakousi zvláštní uvolněností a na mnoha tvářích vidím úsměv. Zároveň je neskutečně rozmanitá v barvě pleti a ve stylu oblékání. Spojuje ji jeden společný jazyk, kterému začínám více a více rozumět.
S novou knížkou o plavbě kolem Antarktidy vcházím do malého parku Trianon naproti galerii MASP, která skrývá nejvýznamnější sbírku umění v Jižní Americe. Trianon, vegetací připomínající prales, je skutečnou oázou uprostřed rušné třídy. Jdu stále dál a zvuky města se o něco ztlumí. Do reality života chudých lidí mě vrací asi desetiletý tmavý chlapec, který se přede mnou bez ostychu myje ve fontánce. Sotva ho nadchnou vystavené fotografie či barevné knížky, které si nepřečte. Nepřehlédne můj zkoumavý pohled a s velkým úsměvem mi přeje boa tarde – příjemné odpoledne. S chutí se pouští do jablka, které jsem mu daroval, a odběhne zpátky do ulic, které jsou jeho domovem.
Avenida Paulista bývá často plná pouličních umělců, kteří hudbou baví kolemjdoucí. Od samby až po rock – tady zaslechnete asi všechno. Najednou příjemné jazzové tóny přehluší helikoptéra přistávající na protější budově banky. Zřejmě se jeden z šéfů odebírá domů na večeři.
Japonská nechuť ke kávě
Asijská čtvrť Liberdade patří k mým nejoblíbenějším v São Paulu. Na nákupy či na vynikající orientální nudle lámen sem chodí zástupy lidí. Rušné ulice jsou večer osvícené pouličními lampami, které navozují atmosféru ulic v Tokiu. Kdysi Japonci vybudovaná čtvrť je dnes plná čínských obchodů a restaurací. Mnozí japonští obchodníci se za poslední desetiletí přestěhovali pryč z centra do luxusnějších čtvrtí. Stále se tu ale dá najít několik tradičních restaurací, kde si zákazník pochutná na prvotřídním sushi nebo se pobaví v karaoke baru.
„Jedno espreso bez mléka,“ říkám číšnici v japonské restauraci. „Tady se podává čaj, a ne káva,“ zdvořile mi odpovídá mladá Japonka Priscila. Dáme se do řeči a ona mi vypráví příběh své rodiny, která po příchodu z Japonska musela tvrdě pracovat na zdejších kávových plantážích. Při odchodu mě posílá do muzea japonských imigrantů. Během prohlídky stálé expozice malého muzea se dozvídám o příbězích mnoha japonských rodin, které se sem začaly hromadně stěhovat v několika vlnách od počátku 20. století. Jedna z největších imigračních vln se konala před druhou světovou válkou. Mnozí přistěhovalci byli donuceni dřít na prosperujících kávových plantážích starousedlíků. A v některých japonských rodinách určitá antipatie ke kávě přetrvává. Ve státě São Paulo, v jeho hlavním městě, žije největší japonská komunita mimo Japonsko. Často tu dnes uvidíte smíšené rodiny Japonců, Italů a jiných národností a ras.
Velké rozdíly mezi obyvateli či návštěvníky Liberdade jsou znát i tady v ulicích asijské čtvrti. Je devět hodin večer a zavírají se poslední obchody v ulici Galvão Bueno. Prodavači vynášejí velké plastové pytle plné odpadků na ulici, kde je v noci seberou popeláři. Z mnoha koutů ulice se ale nyní sbíhají bezdomovci a otevírají jeden pytel po druhém ve snaze najít si večeři. Jednoho při hledání vyruší bohatě působící rodinka brazilských Číňanů a vystrkuje ho pryč na ulici. Muž je jedním z více než dvaceti tisíc bezdomovců žijících v São Paulu. Podle posledních průzkumů městské správy velká část z nich žije na ulici dobrovolně a nechce to měnit. Nicméně málokdo zná jejich životní příběhy.
Betonová džungle jménem São Paulo vyžaduje podřídit se jejímu tempu a způsobu života. Jako výběrčí daní se z nás snaží vymačkat i to poslední. Jednou z cest, jak ven z tohoto spletitého labyrintu, je vytvořit si svůj vlastní mikrokosmos, svou vlastní vyšlapanou trasu – a svět kolem je najednou známý a barevný.
Mých 5 nej São Paula
- Městský park Ibirapuera: Nejvýznamnější a nejkrásnější městský park města. Domácí mu říkají „zelené plíce“. Láká svou bohatou flórou a faunou a poskytuje klid a odpočinek rodinám během horkých víkendů, ale i sportovcům, kteří sem dennodenně chodí utužit své zdraví.
- Avenida Paulista: Dlouhá a rušná městská tepna láká množstvím kin, nákupních center či kaváren. V neděli se promění na pěší zónu, kde domácí rádi korzují či jezdí na kole. Pouliční umělci vám představí své umění od samby přes jazz až po capoeiru. Nebo si dáte caipirinhu v nárožním botegu vedle parku Trianon a budete pozorovat usměvavé tváře kolemjdoucích?
- Mercadão: Stará městská tržnice okouzlí vaše smysly. Nespočet stánků a jejich výřečných prodavačů nabízí vše od exotického ovoce, koření z celého světa, ryb a masa až po domácí speciality. Vše vždy čerstvé – a můžete ochutnat! Nezapomeňte si dát pastel de bacalhau.
- Vila Madalena: Stará bohémská čtvrť hostí večer co večer mladé lidi, kteří se sem přijdou po práci zabavit do početných barů. Chcete se seznámit s místními nebo si zhlédnout fotbalový zápas při sklenici vychlazeného piva? Žádný problém!
- Edificio Copan: V centru São Paula, nedaleko náměstí Republica, stojí ikonická budova slavného brazilského architekta Oscara Niemeyera: Copan. Je to megalomanské obytné centrum z 60. let minulého století, ve kterém žije více než 3000 obyvatel. Pěkný panoramatický výhled se naskýtá ze střechy budovy a po prohlídce určitě zajděte do baru Dona Onça, kde vám představí typická brazilské jídla i nápoje!
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: