Řekne-li se safari, pravděpodobně si představíte divoká suchozemská zvířata běhající po africké savaně, která rozhodně nemáte šanci vidět v Egyptě mezi pyramidami. Existuje ale také potápěcí safari, jehož Mekkou je právě země faraonů.
Safari bez pardonů
Loď vyplouvá z mariny v Marsá Alam brzy ráno a dobrou náladu nenaruší ani dotěrná letištní kontrola, která vyžaduje bakšiš za „proclení“ toho, co můžeme legálně do země přivézt. Program na následujících několik dní je jednoduchý: budíček v 6.00 a první ponor, následuje snídaně, druhý ponor kolem 10.30, oběd, odpolední ponor ve 14.00, svačina, večeře a závěrečný noční ponor označovaný familiárně „nočák“. Zatímco čtyři ponory denně při teplotě vody přes 30 °C během léta přinášejí příjemné osvěžení, v zimě, kdy fouká a voda atakuje maximálně pětadvacítku, je poslední převlékání do mokrého neoprenu za svitu měsíce doslova za trest. Ještě štěstí, že večer končí „povinným“ vysycováním dusíku v krvi v podobě panáka alkoholu.
Seznámení s lokalitou probíhá na „brífingu“, kde je k vidění mapa místa, orientační hloubka a příležitostné obrázky želv, ryb či mořských koníků vyvolávajících úsměv, protože je patrné, že Egypťané se snaží vzbudit dojem, že svět pod hladinou je jako malovaný. Mají pravdu, jen by bylo dobré, aby věnovali minimálně stejné úsilí jako výtvarnému pojetí lokality také její skutečné znalosti, která je zpravidla o dost horší než u zbytku účastníků safari. Naše opakovaná možnost objíždět ta nejzajímavější místa v Rudém moři totiž odhalí pozoruhodnou skutečnost – sami Egypťané se zpravidla potápějí špatně, a to navzdory oficiálním certifikátům, vydávaným egyptskými úřady, jež vidí v potápění výhodný byznys. Výsledkem je, že „zkušený“ egyptský dive master jen málokdy zažil ponor pod 40 metrů, což výrazně limituje jeho možnost skutečně poznat to, na co láká barevný obrázek. Je to paradoxní a současně příznačné. Země, která z potápění udělala masovou záležitost přístupnou i klaustrofobikům, co s pomocí průvodce padnou do desetimetrové hloubky, současně nutí provozovatele safari zaměstnávat místní „guidy“, kteří nemají zkušeností na rozdávání.
Jeden reef nestačí!
Nepřeberný počet reefů nabízí nekonečné možnosti ponorů s ohledem na osobní preference každého potápěče. Zlaté pravidlo je, že ten nejpestrobarevnější život je k vidění jen pár metrů pod hladinou, a čím hlouběji se noříte, tím máte větší šanci vidět velké ryby, jako jsou manty, rejnoci a nejrůznější druhy žraloků. Ponořit se jen pár metrů pod hladinu se slunečními paprsky v zádech pronikajícími skrze průzračnou vodu je vlastně takovou hodinovou psychoterapií, při které může člověk nechat podmořský svět, aby mu běžel před očima, zatímco se nechá unášet tichem v beztížném stavu. Ponory na Claudii, dvojici jeskyní spojených systémem chodeb do 15 metrů, kterými lze proplouvat do chvíle, než se ručička manometru přiblíží k 50 BAR, mi tenhle pocit vždycky navodí. Právě tady je čas pozorovat sasanky, v nichž se ukrývají maličcí, ale odvážní klauni, bránící své „sasankové“ teritorium před nezvanými návštěvníky, což je v tomto případě moje ruka. Vzteklý „nemo“ není ale na rozdíl od „stonefish“ čili „kamenné ryby“ jedovatý a pohled na něj vyvolá úsměv, a nikoliv paniku. Nepříjemné může být i setkání s nevábně vypadající murénou, která dokáže bolestivě pokousat, aniž byste jí k tomu dali zvláštní důvod.
Vyhlášenou zastávkou býval také Daedalus, kam se tradičně jezdilo na kladivouny. Pokud ale vylezete na maják, který se u reefu nachází, a zjistíte, že pod sebou máte na 30 safari lodí, pochopíte, proč tady kladivouny posledních několik let nikdo neviděl. Motory zodiaků jsou tak protivné, že se moc nelze žralokům divit, že zůstávají v hlubinách až do setmění, kdy lodě odplují a jejich jediným ohrožením zůstávají stálí strážci majáku. Mimochodem říká se, že v době pandemie jim z pevniny armáda nevozila dostatek zásob, a tak hlídačům nezbývalo nic jiného než chytat ryby, kvůli čemuž je lokalita vylovená. V hloubce zůstávají jen manty, obrovští „klauni“ a všudypřítomní perutýni, kteří jakožto invazivní druh jsou k vidění úplně všude a dokonale ztělesňují proměnu celého ekosystému. Ani odborníci pořádně nevědí, co hejna perutýnů v Rudém moři způsobí.
Výletních lodí citelně ubývá směrem na jih, takže úkryt před světem nabízí oblasti St. John’s, Rocky Island a Zabargad, které jsou největším mořským parkem v této části Egypta. Je tu klid, málo potápěčů a také mnohem méně života, než by člověk čekal. Důvod je prostý: méně lidí po sobě zanechává méně odpadu, který je zdrojem potravy drobných rybek, a ty jsou potravou zase těch větších. Paradoxně tak v místech, kde je pohyb lidí větší, je podmořský svět na první pohled pestřejší. Průměrná safari loď za týden spálí osm tun paliva a vyprodukuje nespočet kilogramů odpadu, který tradičně končil přímo v moři. Protože Evropané nebyli s egyptským počínáním příliš spokojeni a platí zásada náš zákazník, náš pán, přiměli nejdřív posádky lodí, aby odpadky vyhazovaly alespoň potmě a nakonec, aby je nevyhazovaly vůbec a vozily zpět do přístavu. Výsledkem je, že žraloci se postupně odnaučili lovit drobné ryby, protože měli dost zbytků, a začali se přesouvat tam, kde se dříve nevyskytovali. S postupem času se prosadil názor, že krmit predátory zbytky od oběda není úplně vhodné, takže se od zvyku upustilo, což žraloky pochopitelně zmátlo. Přičtěme k tomu zvyšující se teplotu moře a máme vysvětlení, proč najednou na tyto příslušníky mořské říše narazíme jinde než v minulosti.
Do temných hlubin
Přichází ultimativní Elphistone. Několik stovek metrů dlouhý reef padající do tmavých hlubin, silný proud a několik žraloků dlouhoploutvých k tomu se vepsaly do naší paměti jako žádné jiné místo na světě. Právě kvůli nim patří Abú Hamra mezi nejvyhledávanější lokality světa, což jsme ocenili ve chvíli, co Tomáš naskočil do zodiaku a nechal „longimana“ (žralok dlouhoploutvý), aby mu uštípl kus ploutve. Druhé setkání bylo o něco bezpečnější, protože pokud se držíte ve skupině, nemácháte rukama a nesnažíte se predátora obklíčit, můžete si pohled z očí do očí užít trochu klidněji. I tak ale bílá špička ploutve a hejna ryb „lodivodů“ čekajících na zbytky po jeho boku patří mezi silné, ovšem nikoliv dobré zážitky.
Pietní vrak
Jedním z nejkontroverznějších míst je pro Egypťany vrak lodi Salem Express, ležící v hloubce 12–30 metrů asi jen hodinu od přístavu Safága. Přetížený trajekt vezoucí auta a lidi se vracel ze saúdskoarabské Jeddy (Džiddy), kde právě skončila pravidelná pouť do Mekky, a vezl její účastníky zpět do Egypta. Kapitán to vzal zkratkou, přišla bouře, najel na útes a celý kolos skončil krátce před půlnocí do 20 minut na dně i se vším, co bylo na palubě. Děsivá bilance čítající několik stovek mrtvých a jenom 180 přeživších se stala mementem všem lodím pendlujícím napříč Rudým mořem, jejichž posádky mají mnohdy mylný pocit, že znají místní vody dokonale. Egyptské úřady sice vrak zakonzervovaly, ale po nějaké době bezpečnostní opatření zkorodovala, takže dnes se můžete potápět mezi zbytky zrezivělých aut. Ačkoliv se oběti podařilo údajně vyprostit, člověk se při ponoru neubrání pocitu, že vlastně pluje mezi rakvemi. Místní pak ponory na Salem odmítají úplně a nezřídka se stává, že nesnědí ani rybu vylovenou v jeho blízkosti.
Podobně stísněný pocit na jiných místech, jako je třeba čtveřice vraků na Abú Nuhasu, nemáte, protože buď z nich zůstala jen konstrukce, nebo chybí silný příběh z nedávné doby. Platí jako v jiných případech, že příběh prodává, a pokud vám v hloubce několika desítek metrů při pohledu na zrezivělý kapitánský můstek naskočí kusí kůže, opět člověku dojde, že každý ponor vyžaduje respekt.
Muzeum pod hladinou
Málokteré místo v Egyptě nese silnější turistickou (a českou) stopu než Hurghada, dříve malá rybářská vesnička vzdálená stovky kilometrů od ruchu káhirské aglomerace, kde v zásadě nikdy nic nebylo. Davy sluncechtivých turistů však z osady vytvořily pulzující centrum, řídící se svými vlastními pravidly, začínajícími a končícími hranicí hotelových resortů. Právě Hurghada má pro potápění přirozeně skvělé podmínky a tzv. daily lodě vyplouvající denně z přístavu není možné ani spočítat. Princip jejich fungování je vždy stejný: v osm ráno vyrazit na otevřené moře, dopolední ponor, oběd v ceně, druhý ponor a návrat do mariny kolem 16.00. Cílem provozovatelů je uspokojit poptávku po ponoru a současně maximalizovat zisk, takže často volí lokality nedaleko od přístavu. Na otevřeném moři hrozí vlny a špatné ukotvení u reefu může vést k poškození lodi. Také mořská nemoc by výletníkům zkazila zážitek. Výsledkem je přeplněnost lokalit v hodinové vzdálenosti od pobřeží a umírající korálový útes Gota Abú Ramáda, který je nejnavštěvovanějším v celé Hurghadě. Naopak nejkrásnější reef Carlos si udržuje půvab právě tím, že daily lodím se nevyplatí k němu plout.
Kromě mrtvých korálů rozpoznatelných podle jejich bílé barvy se člověk neubrání smutku, když stráví pár desítek minut pozorováním života v samotném přístavu. Dokončovací a opravné práce na lodích probíhají přímo v marině, takže zbytky laků, barev či tmelů končí ve vodě stejně jako odpadky každodenního života. Máloco v Tomášovi vyvolalo silnější rozpor než možnost fotit mořské koníky vedle prázdných PET lahví od coca-coly, doplněné o zátiší z pneumatik. Je to jak výsledek náporu turistů, tak přirozenou tendencí Egypťanů vnímat moře jako bezednou popelnici.
Kousek od přístavu leží vrak lodi El Mina, darované Sovětským svazem na věčné časy spřátelenému Egyptu a nepříliš hrdinně potopené v roce 1967 izraelským letectvem na dohled ostatním bitevníkům. Jediná letecká puma zasáhla levobok a poslala kolos do hloubky 30 metrů, ve které můžete prozkoumávat stále zachovalé lafety s protiletadlovými kulomety.
Ojedinělý zážitek však číhá jinde, a sice v nedávno otevřeném „vojenském muzeu“, rozloženém do tří lokalit vzdálených od sebe jen pár desítek minut jízdy. Za shozením vysloužilé armádní techniky do mělkých vod stála myšlenka odlehčit přeplněným korálovým útesům a přimět turisty potápět se v místech, kde nemají co zničit. Vytvoření umělé atrakce má napomoci vzniku nových korálů, jež techniku do pěti let obrostou, čímž v hloubce kolem deseti metrů vzniknou nové útesy. Pohled na patnáct kusů těžké vojenské techniky je skutečně impozantní a jen málokdo si nechá utéct možnost sednout si dovnitř obrněného transportéru či se vznášet na úrovni hlavně tankového kanonu. Fakt, že k potopení armádní techniky se odhodlala země, kde je armáda fakticky u moci, je jen důkazem svérázného vztahu Egypta vůči vlastní přírodě, kterou chrání a využívá současně.
Je otázkou, zda nová trojice lokalit skutečně odlehčí přeplněnému pobřeží, nebo zda unikátní atrakce, která je jediná svého druhu v celém Egyptě, povede k dalšímu náporu turistů. Konečně ti, co na safari jezdí už roky, potvrzují, že života v modrých vodách Rudého moře znatelně ubývá. Možností, jak alespoň trochu odlehčit svědomí za provozování tohoto sportu, je naučit se bezpečně ovládat vlastní tělo a nepadat do hlubin moře jako kámen, který nebere ohled na podmořskou říši.
Dobré vědět
- Cena ponoru na organizované daily lodi se pohybuje kolem 20 eur, nicméně pokud máte možnost domluvit se s více lidmi, vyplatí se pronájem vlastní lodi, včetně posádky. Cena je dvojnásobná, ale zážitek nesrovnatelný.
- Půjčujete-li si vybavení na místě, vše pečlivě zkontrolujte. Na lodi se o své vybavené starejte sami, nikomu z posádky ho nesvěřujte a vždy proveďte poslední revizi před ponorem nezávisle na ostatních. Nebuďte líní a nemyslete si, že jednou otevřenou láhev nemůže nikdo zavřít.
- Čtyři ponory denně šest dní v týdnu jsou vyčerpávající zvláště v zimě, kdy tělo spotřebuje mnoho energie na vlastní zahřívání. Hodně odpočívejte a doplňujte tekutiny!
- Dlouhý neopren v létě dobře nahradí sportovní oblečení, vždy ale s dlouhými rukávy a nohavicemi, protože nepřítel není jen chlad, ale také medúzy či jedovaté ryby.
- Máte-li dlouhodobéhobuddyho, potápějte se s ním a nedbejte rad místních odborníků, kteří vás klidně vyhodí na jiné lokalitě, než bylo domluveno.
