Jídlo je spojující prvek všude na světě. Ať už se pohybujeme na odlehlém venkově v horách, nebo v bohaté Evropě, žaludek je potřeba zaplnit všude. A nejinak tomu je v zalidněných ulicích chudého Nepálu, kam jsem se za ním vydal já.
Po návštěvě chrámu přichází správný čas na první kontakt s nepálskou gastronomií v podobě lehce pozdní snídaně. Charakter ulic už se mění, opice nahradili lidé a já si v tomto případě nevybírám podnik dle známého asijského doporučení „jez tam, kde je plno“, když podléhám sympatické obsluze téměř prázdného zařízení, které si dovolím označit za klasické nepálské pouliční bistro. V něm se jednoduché svačinky, většinou smažené (například populární samosy – taštičky plněné pikantní zeleninovou směsí) spolu s plackami připravují na ulici u vchodu do podniku, následuje pár plastových židliček s jednoduchými stoly a vzadu se nachází kuchyně, kde se chystají složitější pokrmy.
Na úvod si řeknu o jakési snídaňové menu a vzápětí dostávám plný talíř se samosami, smaženými placičkami pakorami, plackami a třemi oddělenými přihrádkami pro různé kořeněné směsi – bramborovou, fazolovou a zeleninovou. Přestože nepálská kuchyně rozhodně není synonymem té indické, mnoho věcí mají tyto dvě země s největším počtem hinduistů společné. Jednou z nich je skutečnost, že vegetariáni zde mají velice široké možnosti stravování.
Výhody mimosezonní návštěvy
Hlavní město Káthmándú je jediné opravdové velkoměsto třicetimilionového Nepálu a nabízí mnoho různých tváří. Většina obyvatel jsou hinduisté, což se podepisuje i na charakteru ulic; ve východní části města se však nacházejí také čtvrti s početnou menšinou tibetských přistěhovalců, kde naopak panuje zřetelně buddhistická atmosféra. Já se zde nyní procházím v prosinci, týden před Štědrým dnem, a ať si vyberu jakékoli místo k návštěvě, sdílím ho v podstatě pouze s místními. Po turistech ani památky, jsem tu totiž mimo turistickou sezonu. Ta v Nepálu připadá zejména na říjen a listopad, případně na jarní měsíce. Ačkoliv prosinec nabízí velice stabilní předpověď počasí téměř s jistotou jasné oblohy, podmínky k výstupům do vysokých nadmořských výšek už se kvůli ochlazení výrazně ztěžují, což pochopitelně cizince, ve valné většině případů mířící právě na vysokohorské treky, odrazuje. O to lépe se v této době shání v Nepálu ubytování (nemluvě o cenách) a o to více také člověk s fotoaparátem na krku v ulicích vyčnívá.
Mně každopádně vyčnívání na cestách nevadí. Náhodné interakce s lidmi vyhledávám a běžná nepálská ulice mi takových příležitostí nabízí dostatek. Asi největší atrakcí během mé cesty po Nepálu se paradoxně nestávám v rámci putování po venkově, ale v zapadlé vyvařovně v hlavním městě poblíž mého ubytování. Tu si oblíbím hned první večer svého pobytu v Káthmándú a opět to má na svědomí můj dobrý pocit z personálu postávajícího u vchodu do bistra. Ten není nikterak agresivní, kluci spíše tak zvědavě koukají, co v této nevýznamné ulici pohledávám, vždyť podniky pro turisty se nacházejí jinde. Když k jejich překvapení zamířím dovnitř, začnou se teprve dít věci. Sotva se posadím, už u mě postává celý houf Nepálců v očekávání, co si vyberu. Žádné QR kódy s meníčkem na mě však na křiklavě zeleném stole pochopitelně nečekají, a jelikož podnik nedisponuje ani tištěnou variantou jídelního lístku, řeším situaci tak, že obcházím okolní stoly a ukazuji mladíkům, co bych tak vyzkoušel. Na rozdíl od dopoledního případu jsou zde téměř všechny stolky obsazeny, což mě naplňuje dobrým pocitem ze spontánní volby. Na mém stole se nakonec nahromadí asi tak dvojnásobek toho, co jsem chtěl, ale nic se neděje. Horší je, že jakmile skupince zvědavců kolem mě naznačím, že mi něco chutná, ihned přibíhají s přídavkem daného pokrmu. Podobným způsobem se v nepálských horách vždy doplňuje i nejznámější nepálský pokrm dálbhát (luštěninová směs podávaná s rýží, která s přehledem vítězí v mé soukromé pouliční anketě o nejoblíbenější pokrm Nepálců), ve městě jsem ale něco takového běžně neviděl. Kromě jednoduché placky rotý, její nadýchané smažené alternativy purí, podivného smaženého kolečka sladké chuti, a vynikající, byť vystydlé samosy mě nejvíce zaměstnává výborný pálivý pokrm, jehož název vám s jistotou nesdělím. Prim v něm však hrají brambory a značně mi připomíná vynikající dam álú (brambory v jogurtové omáčce obalené v pálivé směsi koření.), které mi později v Nepálu uvaří má hostitelka na couchsurfingu.
Po vyčerpávající debatě na téma polohy Československa a vysvětlování, proč naše reprezentace absentuje na právě probíhajícím mistrovství světa ve fotbale, kluky konečně přesvědčuji, ať už mi nic dalšího k jídlu nenosí. Dávno jsem ztratil přehled o tom, kdo z přítomných v bistru pracuje a kdo je zde jen hostem, každopádně když jdu zaplatit, je mi až trapně, jak málo rupií po mně za tuto hostinu chlapík chce. Tento přístup však velmi oceňuji, bylo by v tomto případě naprosto jednoduché mě tak říkajíc „natáhnout“ a říct si o více peněz. Přesto, jak tomu na podobných místech ve světě většinou bývá, zvítězila v první řadě radost ze setkání s cizincem. Když v dalších dnech kolem této vyvařovny ještě několikrát procházím, všímám si, že ať už je brzy ráno, odpoledne, nebo večer, za každé situace vidím stejné tváře. Jak za kasou, tak u smaženek a placek. Podobně jako na venkově i zde mi nezbývá než smeknout nad pracovitostí Nepálců.
Údolí Nevárců
Další den se vydávám pěšky do Lalitpuru, města známého spíše pod názvem jeho nejstarší čtvrti Pátan, které dnes již zcela srostlo s Káthmándú. Po cestě náhodně narazím na zaplněný hinduistický komplex, kde právě probíhají náboženské obřady. Přidávám se k místním a pozoruji, co se děje. Vítají mě úsměvy a paní v krásném červeném sárí mi nabízí ke koupi kalíšek s jahodami, které elegantně ladí k jejímu oděvu.
Po prohlídce pátanských památek pomalu směřuji svou pozornost k dalšímu kulinářskému zážitku. Cestou míjím spoustu mobilních stánků se sezonní zeleninou, se kterou Nepálci opravdu umějí v kuchyni dělat divy. Nejeden druh zeleniny ani nejsem schopen rozeznat, v kombinaci s různými druhy koření však bývá výsledek velice chutný. Nepálci zdůrazňují, že to na rozdíl od svých jižních sousedů s chilli nepřehánějí, a i mně přijde chuť jídel tak akorát, abych si je mohl vychutnat.
V rámci hledání vhodného místa pro dnešní večeři nakouknu do podniku ověšeného vlajkami účastníků již zmiňovaného fotbalového šampionátu, který láká právě na sledování očekávaných střetnutí. Pohled dovnitř mě ovšem překvapí, kromě několika strávníků ve všudypřítomných péřových bundách jsem svědkem pozoruhodné show v podání starší dámy, která v improvizované „kuchyni“ na zaprášené zemi uprostřed jídelny téměř za tmy připravuje blíže nespecifikované pokrmy. Vyhodnotím, že na tohle jsem v předvečer desetihodinového kodrcání autobusem do Pokhary příliš opatrný, a raději zacházím za roh do restaurace lákající na typické nevárské thálí (indická obdoba dálbhátu, od které se liší podáváním placek čapatí místo rýže).
Z více než stovky etnických skupin žijících na území Nepálu jsou Nevárci jednou z nejvýznamnějších, a to zejména z historického hlediska. Nevárci jsou původními obyvateli Káthmándského údolí, kolem kterého se dnešní Nepál sjednotil. Jejich varianta thálí mě však příliš nenadchne. Už samotná obsluha v tomto případě působí dojmem, že ji vyrušuji od podvečerního brouzdání na mobilu v nezaplněné hospůdce, a k jídlu si řekne později své také můj trávicí systém. Možná jsem měl přece jen usednout v bizarním fotbalovém bistru…
Tibetská stopa
V Pokhaře, druhém největším městě Nepálu a turisticky známém jako výchozí bod pro slavné okolní treky nejen kolem Annapúrny, mě moje toulavé boty zavádějí na kraj města do uprchlického tábora, kde žije tibetská komunita. Nepředstavujte si však primitivní stany s nejzákladnějším vybavením, Tibeťané zde žijí už několik desítek let, a tak se jedná spíše o běžnou čtvrť na kraji města.
„Přišla jsem sem asi před třiceti lety. Život v Nepálu pro nás není vždy idylický, ale nakonec tu máme celkem klid, tak myslím, že už tady strávím zbytek života,“ překvapuje mě solidní angličtinou starší paní, která se představuje jako Dolma, zatímco plete svetr, který zde při chladných večerech jistě najde uplatnění.
O chvíli později už sedím na typické plastové židli před místním rodinným bistrem a ochutnávám tradiční tibetskou polévku thukpu (hustý zeleninový či masový vývar někdy s přidáním vajec, v němž dominují dlouhé kulaté nudle), která mě nejen zahřeje, ale i příjemně překvapí svou poměrně výraznou chutí. Největší díru do světa, nebo minimálně do Nepálu však z tibetské kuchyně udělaly bezpochyby knedlíčky momo. Jsou velice populární v celé himálajské oblasti a nejčastěji se připravují ve velkých nádobách na páře, což je na poměry pouličních vyvařoven nezvykle zdravý způsob přípravy. Malé knedlíčky mohou být plněny jak masem, tak vynikající zeleninovou směsí a většinou k nim dostanete malou misku s pikantní omáčkou na dochucení.
Fotbalová horečka na nečekaném místě
Boční ulice Pokhary jsou ve srovnání s Káthmándú liduprázdným místem, a interakce s místními tak nepřichází s takovou frekvencí. Nouze o ni však není. Zatímco vyhlížím nějaké příjemné zapadlé místo, kde bych si rád vychutnal další šálek vynikajícího kořeněného čaje, zahlédnu starého pána, kterak na mě pokyvuje rukou a naznačuje, ať se k němu připojím ke skromné svačince před jeho domkem. Nabízí mi chlebovou placku a spíše než slovně se mnou komunikuje prostřednictvím gest. Ochotně mi pózuje s jednou z několika koček, které mu po zahrádce pobíhají, a vyloženě z něj čiší dobrá nálada. Na hlavě se mu vyjímá nepálská národní čepice dháka topí, která se mezi staršími Nepálci stále těší velké oblibě.
Další pouliční konverzace mě čeká na téma fotbalu, když jsem opět konfrontován s nejčastěji zaznívající otázkou během mé návštěvy Nepálu v době probíhajícího mistrovství světa ve fotbale: Messi, nebo Ronaldo? Ptá se tentokrát dívka, které mohlo být možná tak dvanáct let, a netají zklamání z mé nejednoznačné odpovědi. Když jsem nucen si vybrat, přikláním se k Argentinci, aniž bych v tu chvíli věděl, že za několik dní zvedne nad hlavu vysněný pohár a bude hlavní postavou kdejaké nepálské konverzace u čaje. Zapálení pro fotbal mě v Nepálu velice překvapilo. Nejedná se totiž o fotbalovou zemi, koneckonců celý jihoasijský region není zrovna fotbalovým rájem. Fotbalový šampionát je ale zkrátka celosvětový fenomén a Nepálcům zápal nijak nekazí ani smutná skutečnost, že celá řada právě jejich spoluobčanů zaplatila za práci v nelidských podmínkách na přípravě tohoto sportovního svátku v Kataru svým životem.
Indické speciality
Po návratu z úchvatných hor zakončuji své putování na sklonku roku v Káthmándú, kde mě pro svoji pestrost pouliční toulky baví nejvíce. Celá řada podniků tu nabízí moji oblíbenou indickou kuchyni. Samozřejmě, v případě tak ohromné země jako Indie nelze mluvit o relativně jednotné kuchyni, o to zajímavější je, jak pestrá dokáže indická gastronomická scéna být i v nepálském hlavním městě. Najdeme zde typická severoindická bistra, Paňdžábce nabízející jejich vynikající čhole bhature (kořeněné jídlo z vařené cizrny, které je servírováno s plackami z pšeničné mouky) nebo třeba podnikavého chlapíka až z dalekého Hajdarábádu lákajícího na tamní vyhlášené birjáný (mělo by být připraveno ze čtyř druhů rýže, do nichž jsou vmíchány různé druhy sezonní zeleniny, oříšky, rozinky či kokos, hřebíček, badyán i další koření; méně časté bývají kousky masa a posypání strouhaným sýrem). Právě v jeho skromné restauraci se zastavím hned dvakrát. Nepouštím se s ním do emotivní debaty o tom, kde se na subkontinentu vaří nejlepší birjáný, každopádně mi chutná natolik, že se vracím ještě jednou, abych dal šanci také svému oblíbenému pokrmu kadhai panýr (kousky sýra s paprikou v pikantní omáčce s různými druhy placek).
Když mě čtyřicátník Bhalendra, majitel bistra, vidí znovu, oči mu září štěstím. Později se mu přiznám, že mám dnes narozeniny, a kromě blahopřání se mi na stole chvíli nato objeví pořádný kousek krémového dortu. Tuším, odkud ho Bhalendra přitáhl. Těch děsivě vypadajících zákusků vystavených na přímém slunci ve vedlejší cukrárně jsem si před příchodem do bistra nemohl nevšimnout. Nepálské cukrovinky mě celkově na cestě příliš neoslovily, v tomto případě však šlo o moc milé a pozorné Indovo gesto. Na závěr našeho setkání se Bhalendrovi snažím zodpovědět všechny jeho dotazy ohledně potenciálního otevření indické restaurace v naší zemi a na památku zanechávám obrázek rodných Budějovic, aby nezapomněl, které město si má případně vybrat.
Poslední nepálské ráno trávím na kulatém náměstí kolem ohromné buddhistické stúpy Bódhnáth. Ačkoliv jde o známé turistické místo, kam se zejména ve večerních hodinách stahuje také mnoho žebrajících lidí, brzy ráno zde panuje osobitá atmosféra s duchovním rozměrem. Mniši pročítají náboženské texty, mnoho věřících obchází stúpu kolem dokola ve směru hodinových ručiček, někteří krmí holuby a jiní posedávají po skupinkách se šálkem čaje v ruce. Čaj se v tomto případě rozlévá do papírových kelímků, což mu v kombinaci s absencí typického koření sice ubírá na chuti, zato se zdarma nabízí každému, kdo se nachomýtne kolem. Nabídku přijímám, usedám mezi buddhisty, fotoaparát na chvíli uklízím do batohu a místo nějaké nepálské dobroty si tentokrát vychutnávám atmosféru místa. Krásná to země, ten Nepál.
