Bukurešť podle některých pramenů založil sám hrabě Vlad III., zvaný Dracula, na dnešním vzhledu se ale podepsal spíš francouzský vliv a diktátor Nicolae Ceaușescu. Je to v každém případě město mnoha nesmírných plánů, staveb a rekordů. O některé z nich ale žádná metropole asi až tolik nestojí.
A takových kontrastů a nesourodých obrazů jsou tu plné ulice i široké bulváry. Zatím se ale stále nezdají být přeplněné turisty, což z metropole země dělá zajímavý tip na výlet pro ty, kteří se na jednom placu neradi tísní s pasažéry desítek zájezdových autobusů.
Možná je odrazuje jiné přízvisko – „nejošklivější hlavní město Evropy“ –, které se Bukurešti dostalo v éře vlády diktátora Ceaușeska. Vydrželo jí snad až do první dekády současného století, kdy se obyvatelé stále leckde potýkali s nevalně fungujícími vodovody a kanalizací a ani silnice nepůsobily svěžím dojmem. Proto zřejmě ten kritický pohled místních na hodiny nejen kvůli tomu, jak ten čas rychle letí. V posledních letech se však na druhé straně hodně změnilo: investoři ze zahraničí si Rumunsko oblíbili, míří sem evropské dotace a prosperita roste, ačkoli na venkovských periferiích si toho zatím nejspíš nevšimli. Města včetně toho hlavního ovšem vzkvétají opět takřka před očima.
Nejtěžší parlament světa
„Dobrý den, jsem Adam,“ žene se ke mně na břehu řeky Dambovice (Dâmboviţa) s podáním ruky Catalin, který se raději představuje svým biblickým příjmením, protože lidi si prý jeho křestní a druhé jméno stejně pletou. Dopálil ho byrokratický přístup oficiálních míst, a protože se nikdo k ničemu neměl, sám založil ve volné chvíli web Visit Bucharest Today. Shromažďuje zde náměty na to, co kde v metropoli vidět a zažít. Pracuje na jakési manažerské pozici a není žádným průvodcem, ale v mém případě hodlá udělat malou výjimku. Mám štěstí, protože bych tady jen těžko hledal někoho znalejšího.
Za chvíli stojíme na rozlehlém prostranství před monstrózní budovou ve čtvrti zvané Centrul Civic, tedy Občanské centrum. „Ceaușescu nechal v této části všechno zbourat, usmyslel si totiž postavit tenhle obří palác parlamentu, který nazval Dům lidu, a od něj nechal vést širokou třídu, konkurenci pařížských Champs-Élysées. Pojmenoval ji ‚bulvár Vítězství socialismu‘. Tyhle dvě stavby měly být symboly úspěchu režimu v Rumunsku i ve světě,“ líčí Catalin, jaké úvahy vedly diktátora k tak megalomanským záměrům. Vždyť žádný větší parlament co do rozlohy svého sídla na světě není a Guinnessova kniha rekordů jej pokládá při zohlednění hmotnosti stavebního materiálu za vůbec nejtěžší budovu na planetě. Jen na dveře a okna prý padlo 700 tisíc tun oceli a bronzu. Myslím, že zdejší poslanci a senátoři by zasluhovali třináctý a čtrnáctý plat už jen za to, že zvládnou trefit do své kanceláře a její monumentální těžké dveře otevřít.
Někteří Bukurešťané mají palác za dědictví totalitní nadutosti a nevzhledného žrouta veřejných prostředků, z jehož více než tisícovky absurdně prostorných místností mnoho nemá žádné využití. Jiní ho však považují za ohromující architektonické dílo a symbol města. Sám si neumím vybrat, jak se na něj dívat…
Kostely, které přežily
Vítězství socialismu se nakonec nekonalo, takže od parlamentu se dnes vine bulvár jménem Unirii. Ceaușeska v roce 1989 zastřelili i s jeho manželkou o dost dřív, než se stačil dočkat dostavění parlamentního paláce, jednoho ze svých symbolů. Rekordy však po jeho vládě zůstaly a s nimi zničená původní historická zástavba s kostely, secesí a neoklasicismem.
Některé církevní stavby ovšem Ceaușeskovo řádění kupodivu přežily a krčí se skryté podél bulváru jako plaché květiny zarostlé mohutným betonovým plevelem. Inženýři je onehdy nezbourali, jen přesunuli o pár desítek metrů, aby se uvolnil prostor pro pokrok, a obehnali je socialistickým realismem, jak si to hlava státu přála. Na druhou stranu, pokud se týká architektury té doby, patří Unirii i s obří budovou v průčelí k jejím výkladním skříním. Nemůžu si pomoct, také nakonec spatřuji v této podivuhodné čtvrti jakousi krásu, ač může někomu připadat zvrácená.
Rekordní svatostánek
„Možná je to v naší rumunské povaze,“ zamýšlí se Catalin, „stavět velké věci a ohromovat tím svět.“ To už hovoří o rozestavěném chrámu, který čtrnáctým rokem vzniká v těsném sousedství parlamentu a roste z něho největší pravoslavná katedrála světa s pyšným názvem Národní. Jako by ti, kdo nyní rozhodují, chtěli odčinit minulost, která náboženství nepřála, přitom se ale opakují v nesmyslném velikášství předchůdců. Staré kontroverze střídají nové a obyvatelé Bukurešti se znovu táží, proč se veřejné peníze nepoužijí na něco, co skutečně potřebují.
Než se rozloučíme, vezme mě Catalin na vyhlídkovou jízdu chudou panelákovou čtvrtí, abych měl co možná nejkompletnější představu o architektuře města. Když je první z „králíkáren“ na dohled, nabádá, že by nebylo moudré se do této části vydat na vlastní pěst, a zatváří se při těch slovech tak znepokojeně, jako bychom vjížděli do jihoamerického slumu bujícího zločinem. Myslím, že tak horké to nebude, ale harmonogram mě od depresivních příbytků s oprýskanými omítkami a zašlou barvou i tak vede zpátky k historickému centru. Dám si ještě doporučit dobrou restauraci s rumunskou kuchyní a vyrážím na koncert.
Vzestup a pád diktátora
Ještě se ale po cestě zastavím na Revolučním náměstí, hned ze dvou důvodů. Když už padlo tolik vět o Ceaușescovi, což při návštěvě Bukurešti ani jinak nejde, rád bych spatřil balkon, který symbolizuje jeho vládu možná víc než všechny jeho kolosální projekty. Z ochozu vyčnívajícího z budovy dnešního ministerstva vnitra promlouval k lidu několikrát, a zvlášť památný projev pronesl v srpnu roku 1968, v němž nejprve přivítal všechny, kdo přišli vyjádřit plnou solidaritu s československým lidem a jeho komunistickým vedením: „Vpád vojsk pěti socialistických zemí do Československa je velká chyba a vážné nebezpečí pro evropský mír a osud socialismu ve světě. Není ospravedlnění,“ pokračoval pak v ostré kritice tehdejšího rozhodnutí Kremlu násilně umlčet pražské jaro. Rumunsko se k invazi nepřidalo, za což si Ceaușescu vysloužil obdiv Západu i popularitu u občanů své země. Zřejmě věřil, že každý stát má jít v prosazování socialismu takovou cestou, kterou si sám zvolí, a kromě toho chtěl budovat vlastní kult osobnosti, k čemuž se mu přílišná závislost na sovětské vůli nehodila. Nerad se podroboval cizímu diktátu, ale o to raději uplatňoval vlastní, protože následně ve své zemi zavedl jeden z nejrepresivnějších režimů té doby.
K dalšímu projevu, který historie zaznamenala zvlášť tučným písmem, se na témže místě odhodlal 21. prosince roku 1989, kdy si naivně myslel, že ještě může zvrátit situaci a revoluční náladu ve společnosti. Lid ho vypískal, útěk se mu nezdařil a v životě už ho pak čekal, stejně jako jeho choť, jen rychlý soudní proces a poprava na Boží hod. Bylo to zrovna tak násilné řešení, jakým se jeho gardy vypořádaly s mnoha protestujícími.
A pak je tu druhý důvod, proč mluvit o Revolučním náměstí: je skvělým výchozím bodem pro objevování neoklasicistních památek, někdy zdobených prvky eklektismu, pod nimiž jsou často podepsáni francouzští architekti. To vysvětluje kdysi vžitou přezdívku města, kterou jsem zmínil na samém začátku. V nejbližším okolí je takových paláců hned několik, zvlášť pěkné je sídlo banky CEC nebo Ústřední univerzitní knihovna, hlídaná jezdeckou sochou krále Karla I. a osázená sloupy, balustrádami, dekorativními detaily a symetrií, jak se na takový sloh sluší. Vůbec nejvěhlasnější pohlednicovou ikonou vystavěnou v tomto stylu je ale Rumunské athenaeum z roku 1888. Je to katedrála umění, překrásná koncertní síň s kruhovým půdorysem, brilantní akustikou a malířským ztvárněním historie země po celém obvodu sálu. A také sídlo filharmonického orchestru pojmenovaného po Georgi Eneskovi.
Rumunské athenaeum
Na cestě do svatyně hudby mě zastaví hned první překážka v podobě vrátného: „Je zavřeno,“ pronese suše, „to byste musel mít domluveno předem, že se přijdete podívat nebo tady něco fotit.“ Namítám, že zavřeno bylo i minule, ale dostal jsem instrukci, ať přijdu dnes. „To vám řekli špatně,“ stojí si umanutě za svým. Nechci se dát snadno odbýt, a tak začnu s přednáškou o tom, jak moc se jejich instituci vyplatí, když mě vpustí. Vrátnému pak dojde trpělivost, zastaví výmluvným gestem tok mých slov a zatelefonuje kolegovi z ostrahy. Hlídač se pak přijde podívat osobně, přísně si mě přeměří od hlavy k patě a zase zmizí. Tento scénář se potom několikrát opakuje ještě s další řádkou zaměstnanců, jako by očekávali nějakou zvláštní atrakci. Zřejmě se však ve frontě seřadili dle důležitosti funkce od nejnižší po nejvyšší, protože nakonec dorazí sám ředitel filharmonie a pozve mě na prohlídku.
„George Enescu byl náš nejvýznamnější skladatel, pro Rumuny znamená něco podobného jako pro vás Bedřich Smetana, Antonín Dvořák nebo Bohuslav Martinů,“ vysvětluje Marin Cazacu původ názvu hudebního tělesa a nezapře při tom znalosti o zemi, ze které přivandroval jeho nečekaný host. „Tohle je jedno z nejprestižnějších koncertních pódií nejen v Evropě. Hrajeme skoro denně. Jsme otevření všem, kdo mají rádi klasickou hudbu a krásnou architekturu,“ ubezpečuje. Jako správný manažer je Marin patřičně hrdý na ansámbl, jejž vede, a kromě toho mám tu čest s jedním z nejlepších rumunských cellistů současnosti. Moc milé setkání.
Trochu mě pak mrzí, že nemohu slyšet kousek jeho umění, nebo ještě lépe, celou jeho filharmonii na vlastní uši. Sálem s tak úžasnou akustikou se zrovna rozléhá jen dunivé hučení dvou vysavačů, se kterými se uklízečky jaly vyčistit červené koberce od prachu a drobků. Nezbývá než se vypravit na další štaci.
Na tržnici ztraceni v překladu
Chcete-li opravdu poznat nějaké město, musíte tak učinit mimo jiné skrze jeho tržnici. To je prověřená zásada. Bukurešťská nejznámější se jmenuje Obor. Visí tu nebo leží na pultech haldy česneku, cibule, dýní, lilků, a hlavně paprik a rajčat, za rohem nebo v prvním patře je nejspíš i masová a sýrová nabídka nebo obchody s vínem, ale já nejsem s to odtrhnout se od zeleniny a ovoce. Prodávají je starší dámy v šátcích, jimž se ve tvářích zračí taková starostlivost, jako by to bylo jejich životní dílo, které teprve dnes ráno na poli vykopaly a nyní hledají mezi zákazníky jen ty nejčestnější, kterým by tu svátost ze svých zahrad mohly prodat.
Jen občas se mezi nimi vyskytuje mladá usměvavá dívčina, zřejmě proto, aby coby výjimka potvrdila pravidlo. Četl jsem zkazky o tom, že jakmile zdejší trhovkyně spatří cizince, hned mu k ceně přičtou nějakou tu přirážku, ale pokud mohu soudit, neříkají pravdu. Naopak, jedna milá paní trvá sveřepě na tom, že musím ochutnat její rajčata, a nabalí mi jich celou tašku zdarma. Já zas trvám na tom, že jí pár lei rozhodně zaplatím, ale nerozumíme si při té výměně názorů ani slovo. Nepomáhají ani technologie, překladač je vám houby platný, když partner v konverzaci jen mávne na znamení, že bez brýlí vidí na displeji leda šmouhy. Nakonec přijmeme každý od toho druhého, co si nabízíme, a pro úsměvy už pak není třeba dalšího překladu.
Rekord vystavěný z fontán
Nakoupím navrch pár sklenic zavařené zacuscy, tradiční pomazánky ve stylu ajvaru složené z několika druhů zeleniny, na níž není těžké vytvořit si závislost. A pomalu se chystám Bukurešť opustit. Jen ať neodjíždím hladový, vezmu to ještě přes Hanul lui Manuc, restauraci, kterou onehdy doporučil Catalin. Sídlí v prostředí dvousetleté budovy a nádvoří, které dřív sloužily jako karavanseráj, tedy hostinec pro karavany, jehož starobylé ochozy a arkády se dodnes dochovaly. Strávníkům tu k hodování vyhrává živá hudba lidové melodie, což může znít jako turistická vějička, ale chodí sem rádi i místní, tak žádný strach.
Líbivé tóny pak nechávám za sebou a s večerem se na úplný závěr vracím na bulvár Unirii. Jeho střední pruh a náměstíčka, která protíná, totiž na půldruhého kilometru dlouhém úseku zdobí více než čtyřicítka různých gejzírů a vodotrysků. Když město pohltí tma, rozehrávají poutavé světelné představení a snad ani nemusím dodávat, že je v tom zase nějaký rekord. Delší synchronizovanou soustavu fontán totiž jinde na světě nejspíš neuvidíte.
Co dál v Bukurešti?
- Vítězný oblouk – další z neoklasicistních monumentů Bukurešti. Autorem je rumunský architekt Petre Antonescu, který se zjevně inspiroval v Paříži. Dílo bylo dokončeno v roce 1936 na počest vojáků bojujících v první světové válce, už od roku 1878 ale stál na stejném místě dřevěný oblouk upomínající na získání nezávislosti na osmanské říši.
- Park Herăstrău a Muzeum vesnice – v sousedství oblouku se nachází park, který je mimo jiné domovem rozlehlého skanzenu. K vidění je tady sbírka starých venkovských stavení ze všech rumunských regionů.
- Budova Unie rumunských architektů – pozoruhodný architektonický počin na Revolučním náměstí, který v sobě propojuje pozůstatky historické památky a design moderní výškové budovy.
- Ulice Lipscani – ikonická a malebná ulice starého města, která byla od středověku centrem dění v Bukurešti. Najdete tu spoustu restaurací, kaváren i obchodů.
- Cărturești Carusel – knihkupectví na ulici Lipscani bývá označované za jedno z nejkrásnějších na světě a jistě stojí za zastavení. Budova z 19. století se dočkala velké rekonstrukce dokončené v roce 2015.
