Po rozhovoru s prvním českým akvanautem se hodí vědět něco o tajemstvích a vlastnostech moří a oceánů. Co všechno je moře a co k němu už počítat nemůžeme?
Světový oceán pokrývá 71 % povrchu naší planety a mořská voda tvoří 96,5 % vodstva Země.
Moře je definováno jako velká plocha vody slané či brakické (tzn. smíšené mořskoříční vody s nízkou slaností), spojená se světovým oceánem. Proto některá jezera, která mají v přízvisku moře (např. Kaspické či Mrtvé), nelze mezi moře počítat.
Moře se dělí na okrajová, ležící na okrajích oceánů, která jsou jen částečně ohraničená pevninou a vlastnostmi vody se příliš neliší od zbytku oceánu. Obklopuje-li pevnina moře tak, že s oceánem jsou spojena jen malou částí, označují se jako moře vnitřní. Mají rozdílnou slanost a díky nízké cirkulaci jejich vody se světovým oceánem bývají i silně znečištěná, což je případ Baltského nebo Středozemního moře.
Moře vybíhají do pevniny zálivy, některé z nich jsou nazývány rovněž moři: Biskajský záliv na severu Španělska najdeme na místních mapách pod jménem Kantaberské moře. Velké zálivy mohou dosahovat větších rozměrů než leckterá moře. Největším je Bengálský záliv mezi Přední a Zadní Indií o ploše 2,6 milionu km2.
Okrajové části světadílů v různé šířce volně pokračují pod mořskou hladinou a označují se jako kontinentální šelf neboli pevninský práh. Šelfy zabírají 8 % dna světového oceánu. Moře nad ním se nazývají šelfová a jejich dno poskytuje bohaté zásoby mnoha nerostných surovin, zejména ropy a zemního plynu. Podle mořského práva má na zdroje v kontinentálním šelfu (maximálně do 350 námořních mil od pobřeží) nárok stát, k jehož břehům šelf přiléhá.
Střední hloubka světového oceánu činí 3790 metrů. Největší (4280 m) je v nejrozlehlejším, Tichém oceánu, jehož dno dosahuje také maximální naměřené hloubky (10 994 m) v Marianském příkopu východně od souostroví Mariany.
Průměrná slanost (salinita) mořské vody se pohybuje kolem 36 ‰. Moře v oblasti obratníků jsou slanější než polární kvůli vyššímu výparu a menšímu přítoku sladké vody z řek. Nejvyšší slanost má Rudé moře (42 ‰), nejnižší salinita je v Baltském moři (4 ), zejména v Botnickém zálivu.
Mořská voda se vyznačuje mnoha pohyby. Velké masy vody přemísťují mořské proudy. Pokud tečou od rovníku směrem k pólu, jedná se o teplé proudy, studené směřují směrem opačným. Vyvolává je rozdílná salinita vody v různých hloubkách, různá teplota vod, proudění vzduchu v přízemních vrstvách atmosféry, vyrovnávání úbytku vody mezi jednotlivými oblastmi oceánů nebo rotace Země. Největší mořský proud se nazývá Západní příhon a obtéká Antarktidu ve směru od západu k východu v oblasti mezi 40. a 60. stupněm jižní zeměpisné šířky.
Pozorovatel však snáze vidí pohyb mořských vln. Vyvolává je především vítr (eolické vlny) a mořské proudy. Výška eolických vln jen zřídka přesáhne 4 metry, ale jsou doloženy vlny mnohem vyšší. Nejvyšší z nich dosáhla výšky 23,8 m a byla změřena 8. května 2018 u Campbellova ostrova v jižním Pacifiku.
Vlny mohou být vyvolány i sesuvem půdy nebo pádem části ledovce do vody. Nejnebezpečnější z nich, zvané tsunami, vznikají podmořským zemětřesením. Mají vysokou rychlost, až 1000 km/h, a při nárazu na pobřeží vystoupají do výšky několika desítek metrů, čímž dosahují ničivé síly.
Kombinovaným působením gravitačních sil Země, Měsíce a Slunce vznikají slapové jevy, které se projevují dmutím mořské hladiny. Její zvyšování se označuje jako příliv, snižování nazýváme odliv. Na volném moři se výška hladiny mění asi o 0,8 metru. Nejvyšších hodnot na světě dosahuje příliv v zálivu Fundy v Kanadě, kde hladina stoupá až o 20 metrů. V Evropě největší rozpětí přílivu a odlivu přesahuje 15 metrů v zátoce Mont-Saint-Michel na severním pobřeží Francie. Stejnojmenné městečko se známým klášterem se tak po dobu přílivu stává ostrovem.
