Ležím a spím. V odpoledním horkém a palčivém slunci je to to jediné, čeho jsem schopen. Navíc po vyčerpávající dvacetikilometrové jízdě na bicyklu. Ležím natažen ve slaměném přístřešku, kdesi uprostřed čajových plantáží v severovýchodním cípu Bangladéše nedaleko města Šrímangal. Jen občas se zmůžu na to, abych pootevřel alespoň jedno oko a zkontroloval situaci v okolí.
Ačkoli se to při prvním pohledu do mapy nezdá, i v zemi rozkládající se v největší deltě světa se může dařit čajovým lístkům. S 50 miliony kilogramů čaje ročně se Bangladéš drží v první desítce největších producentů čaje na světě. Na celosvětové produkci se pak podílí dvěma procenty. To mi nedalo a do provincie Silet, kde se nachází devadesát procent čajových plantáží Bangladéše, jsem se na tohle všechno přijel podívat.
Provincie Silet leží na severovýchodě země, vtěsnána mezi nízké kopečky, zasahující sem z indických pohoří Tripurá (na jihu) a Káši a Džajaňtijá (na severu). Nejvyšší z nich nemá více než 300 metrů. I proto je zde nejpříjemnější klima v celé zemi. Aspoň na chvilku si tak oddechnu od všudypřítomného bangladéšského vlhka a dusna. Teplo, svěží vánek a dostatek srážek vyhovují i zdejšímu čaji.
Společenská záležitost
Městečko Šrímangal, kde jsem se usídlil, je nejenom centrem nejmalebnější části země, ale také čajovým centrem Bangladéše. S pěstováním čaje zde začali už v roce 1857 Britové. Dokonce si tehdy přivezli zkušené pracovní síly z indických států Ásám, Urísa a Bihár. Od těch dob se zde příliš nezměnilo. Polovinu plantáží stále vlastní velké britské společnosti a sběru čaje se věnují téměř výhradně potomci původních přistěhovalců z Indie. Tvoří uzavřenou komunitu. Většinou nemají žádné vzdělání, jejich život je svázán pouze s čajem a už si ani nejsou vědomi svého původu. Na plantážích v provincii Silet jich pracuje až dvě stě tisíc. Pracují od východu do západu slunce, aby za 20-40 kilogramů natrhaných lístků obdrželi v přepočtu jeden až dva dolary.
Po několika hodinkách nerušeného polehávání mezi kopečky čajových plantáží se vydávám prozkoumat liduprázdné okolí. Asi metr vysokými čajovými keři se prodírám na nejbližší kopec. Malebné, sytě zelené vršky se rozkládají, kam oko dohlédne. Jak se později dozvídám, nacházejí se v této oblasti hned tři nejrozsáhlejší čajové plantáže na světě! Čaj se sklízí od března do listopadu celkem ve třech hlavních sklizních. Ta nejkvalitnější, monzunová, právě probíhá. Sběrači velmi rychlými pohyby otrhávají z každého čajového keře takzvané tips (vrcholové listové pupeny) a dva až pět vrcholových lístků.
Bangladéš produkuje černý čaj, kvalitou velmi podobný indickému čaji cačar. Převážná většina ho jde na domácí spotřebu (83 procent) - sto dvacet milionů Bengálců ho vypije jako nic. Čaj je zde, jako ve většině muslimských zemí, nejoblíbenějším nápojem. Další velká část míří do Pákistánu a nepatrné množství do Velké Británie a zemí Arabského poloostrova. Bohužel světová konkurence (Indie, Čína, Keňa...) je mnohem silnější - za stejnou cenu nabízí přece jen vyšší kvalitu. Šálek (častěji skleničku) čaje za dvě taka (asi 0,7 koruny) si můžete dát skutečně kdekoli a kdykoli.
Bengálci mají v oblibě černý čaj s mlékem, díky použitému kondenzovanému mléku často velmi přeslazený. Neodmyslitelně patří k jejich životu. Nepotkal jsem snad během své cesty Bengálce, který by nevypil denní dávku několika skleniček čaje. Čaj je také skvělou příležitostí k seznámení, získání informací nebo navázání kontaktu. Stačí se jen na chvilku zastavit u některého stánku nebo přijmout pozvání, kterých je bezpočet. Rázem je cizinec středem pozornosti a má o zábavu i příjemnou společnost postaráno.
Čaj pěti barev
S blížícím se večerem nasedám na kolo a vydávám se nazpět. Vím, že na okraji Šrímangalu, hned za plantážemi Finlay, se skrývá místo, kde je možné ochutnat skutečnou čajovou raritu. Nikde na celém světě ji neuvidíte. Jedná se o pach tala čha - čaj pěti barev nebo také pěti vrstev, a od letošního roku dokonce už šestibarevný. Nenápadný otřískaný čajový stánek s plastikovými stolečky a židličkami na pomezí plantáží Finlay a políček farmářů žijících na okraji města nese název Nilkantha. I přes jeho téměř utajenou polohu ho zná každý v širokém okolí, ale je známý i v zahraničí.
Příprava čaje zabere asi dvacet minut, avšak výsledek stojí za to. Horký nápoj ve sklenici má skutečně pět různobarevných vrstev, které se mezi sebou nemísí, a to ani při pití. Čaj připravuje výhradně majitel a autor receptury Romesh Ram Gour, a jedině za zamčenými dveřmi. Od roku 2003, kdy čaj vznikl, nikdo nikdy neviděl, jak je připravován. Dokonce ani obsluha čajovny! Recepturu střeží Romesh jako nejcennější poklad. Odolal již mnoha lákavým nabídkám na odkoupení receptury nebo na provozování prodeje ve velkých městech. Romesh si je dobře vědom toho, že pokud by tajemství bylo odhaleno, přišel by o slávu a možná i o svůj malý čajový byznys. A kromě toho se mu právě tady líbí.
Soustředím se na chutě. Každá vrstva čaje chutná jinak. První vrstva má příchuť skořice a kardamomu, následuje sladký černý čaj s mlékem, velmi oslazenou chuť zázvoru vystřídá příchuť citronu a nakonec mi do krku sklouzne čaj se silnou dávkou medu. Pozvolna se smráká, pomalými doušky usrkávám ze skleničky, odháním komáry a pozoruji toulavé psy opodál. Občas si někdo přisedne, prohodí pár slov nebo jen tak kouká a zase jde dál. Po pěšině se kolem trousí sběrači z plantáží. Občas zamečí koza. Prožívám typický bengálský podvečer.
