Jan Sirotek: Jeskyňaření je výsostně týmová záležitost
Místopředseda České speleologické společnosti je přesvědčený, že čeští jeskyňáři jsou ve světě velmi respektovaní – díky tradici i dosaženým úspěchům. Co jejich činnost obnáší? A jak se dá s objevováním podzemí začít?
Vzpomenete si na první jeskyni, kterou jste kdy navštívil?
Mohlo mi být tak třináct a chodil jsem do pionýrského oddílu, který byl spíš skautský. Krom jiných aktivit jsme lezli také do jeskyní a štol na Stránské skále. Je to v Brně, jen kousek od tramvaje, takže tam asi začínala naprostá většina jeskyňářů z Moravského krasu. Později jsme vyjížděli do volně přístupných jeskyní v údolí Říčky, kde mě začalo jeskyňaření víc zajímat.
V Moravském krasu jste loni s kolegou Petrem Chmelem podnikli historicky první, sedmikilometrovou cestu přes sedm sifonů od ponoru Sloupského potoka do vývěru Punkvy. Baví vás takové výzvy?
Akce byla mediálně atraktivní tím prvenstvím, ale naše motivace byl jiná. Loni uplynulo 300 let od začátku systematického zkoumání Moravského krasu. Generace badatelů hledaly cestu pozemních vod, které se ve Sloupě ztrácejí v podzemí, pak se na chvilku objeví na dně Macochy, až konečně v Pustém žlebu zase vytékají již jako říčka Punkva. Trasa už byla známá, ale my jsme ji chtěli projít na jeden zátah. Nebyl to žádný nový objev, ale spíše extrémní výkon za podpory mnoha jeskyňářů.
Když jsme u objevů, jak je možné, že létáme do vesmíru, ale ještě zdaleka neznáme všechny jeskyně na vlastní planetě?
Je spousta obtížně dostupných míst, která často vyžadují kopání nebo potápění. I v Moravském krasu, který už je za ty zmíněné tři stovky let velmi probádaný, se loni podařilo objevit v jeskyni Lipovecká ventarola poměrně velké prostory o takřka kilometrové délce. Skoro pětinu pevniny tvoří krasové horniny, takže je spousta oblastí, kde se jeskyně ještě ani nezačaly systematicky zkoumat.
Které oblasti světa jsou na jeskyně nejbohatší?
Mezi klasické krasové velmoci patří Francie, kde jsou velká vápencová území, nebo Slovinsko, dal by se k nim zařadit i Moravský kras, kde je na malém území poměrně dost jeskyní. Mekkou světového jeskynního potápění je pak mexický poloostrov Yucatán.
U vás šlo potápění s jeskyněmi ruku v ruce, nebo to byly dvě na sobě nezávislé záliby?
Já byl vždycky suchý jeskyňář, jeskynní potápěče jsem považoval za šílence. Pak ale naše skupina Pustý žleb začala pracovat v Amatérské jeskyni. Tam jsme tři roky chodili na konec Sloupské větve k sifonům (místo, kde jde chodba pod vodu a je plně zatopená), za nimiž už dříve byly objeveny nové prostory. Urputně jsme se snažili za ten sifon dostat jinými než potápěčskými metodami. To se nepovedlo, takže jsme se museli začít potápět.
Jak hledáte místa, kam se vypravíte objevovat jeskyně?
V roce 2016 jsme začali jezdit do Číny, kde jsme si potenciální oblast vytipovali na základě satelitních snímků, na nichž jsme si všimli obrovských černých děr. Do vybrané lokality se pak vyšle menší skupina, která zjistí, zda je náš odhad vůbec relevantní, jestli existuje možnost zázemí, provedou se první výpady do jeskyní. Když to vypadá nadějně, vyrazí větší skupina na expedici, která může trvat dva týdny nebo třeba měsíc.
To můžete jen tak přijet do cizí země a lézt jim tam po jeskyních?
V Číně určitě ne, tam je potřeba najít místního partnera, v našem případě geologický institut, který akci zajišťuje. Naopak na Balkáně je to zatím ještě hodně volné, tam někteří jeskyňáři jezdí na divoko bez jakýchkoli povolení. A například v Mexiku nepotřebujete svolení úřadů, ale majitele pozemku, pod nímž se jeskyně nachází.
Komu vlastně patří nově objevená jeskyně?
I to se liší. Vedle Mexika je další zemí, kde je jeskyně považována za majetek vlastníka pozemku, třeba Rakousko. Dřív tomu tak bývalo i u nás, ale poválečné zestátnění se nevyhnulo ani jeskyním. Dnes je v Evropě obvyklé, že jeskyně patří státu a jsou většinou chráněné.
Podílíte se nějak i na zpřístupnění nových jeskyní?
Cílem jeskyňářů určitě není zpřístupňování jeskyní. Naším posláním je předat světu zprávu o novém objevu a sdílet tu krásu na fotkách nebo videu. Případné zpřístupnění už je v režii někoho jiného. Je potřeba si uvědomit, že každé otevření jeskyně veřejnosti znamená její nevratné poškození. V Černé Hoře jsme roky pracovali v jejich nejdelší jeskyni hluboko v horách. Začali k ní stavět lanovku, ale došly peníze, takže zbyla jen poničená krajina. Do jeskyně odstřelili nový vchod, kterým tam začali náhodní turisté chodit lámat krápníky. Jsme spíš příznivci šetrného přístupu při zpřístupňování, kdy se udělají pouze drobné úpravy a zajištění trasy. Turisté si pak půjčí vybavení a vydají se s jeskyňářem do temnoty. Nemusí se tak budovat betonové chodníky, nerezová zábradlí a osvětlení.
To zní dobrodružně. Je součástí vaší motivace i adrenalin?
Dobrodružství je pro jeskyňáře jeden z nejdůležitějších motivů, ale ve smyslu poznávání něčeho nového. Jeskyně jsou jednou z mála možností, jak ještě objevit místo, na kterém nikdo nikdy nebyl. Ale ten klasický adrenalin v tom nehledejte. Snažíme se mít všechno bezpečně zajištěné, což platí dvojnásob u jeskynního potápění. Většinu těch, které hnal adrenalin, už nežene nic. Jeskyňařina je výsostně týmová záležitost, takže na excesy není moc prostoru.
Co v jeskyních nejvíc hrozí?
Většina rizik se dá předvídat, snad s výjimkou nečekaného zemětřesení či uvolnění masy kamene. A především přívalových dešťů. Do jeskyně se vydáte za určitého stavu vody, ale jakmile hustě zaprší, může se stát, že se vracíte proti mohutné řece. Nebo vás voda odřízne jako thajské fotbalisty. Nicméně tím úplně největším rizikem je obvykle sám člověk, který může udělat chybu. Většina krizových situací má nějaké řešení, jen je potřeba zachovat chladnou hlavu.
Vy sám jste se v podobné situaci ocitl?
Asi nejhorší se mi přihodila při jeskynním potápění v Moravském krasu. Při nulové viditelnosti ve velmi úzkých prostorech jsem se zamotal do vodicí šňůry. Naštěstí jsem nezpanikařil.
Jaké specializace jsou nezbytné, abyste si v jeskyních zajistili bezpečí i vše potřebné?
Traduje se, že jeskyňáři jsou lidé mnoha řemesel. Někdy se neobejdete bez potápěčů, jindy bez lezců. Potřebujete někoho šikovného, kdo umí vyvrtat nýty a vystrojit lana. Je dobré mít s sebou někoho, kdo má hlubší znalosti geologie a například řeší souvislosti mezi jeskyněmi a doporučuje, kudy by se mělo pokračovat. Výsledkem naší práce není jen objev, ale také jeho dokumentace. Takže potřebujeme i kolegy, kteří dokážou jeskyně zmapovat a dobře vyfotit. Focení v podzemí je samostatná disciplína.
Čímje specifická?Umímsi představit, že vlhké prostředí není ideální.
Focení v jeskyních je v podstatě studiová fotografie, protože fotíte v naprosté tmě. Alfou a omegou je tím pádem svícení, důležité je aranžmá světel, tedy opět týmová spolupráce. Dneska se většinou fotí buď s blesky, nebo se používají žárovky či magneziové slože. Problém může způsobovat mlha zachycená při odpálení blesku v těsné blízkosti foťáku.
Používáte při průzkumu jeskynínějakéspeciálnívybavení?
Obvykle vycházíme ze standardní výbavy, kterou si ale upravujeme do našich podmínek. Karabiny máme stejné jako horolezci, ale používáme třeba speciální slaňovací či výstupové pomůcky, protože v jeskyních se nikdy neleze volně, ale vždy po laně. Při potápění je standardní vybavení zdvojené a máme speciální postroje pro potápění v úzkých prostorech. K měření využíváme laserové dálkoměry doplněné o další moduly, které změří i azimut a sklon, abychom mohli vytvořit mapu. Jeskyňáři jsou kreativní a spoustu věcí si vyrábějí sami.
Technologie kolem nás jdou velice rychle vpřed. Týká se to i speleologie?
Mapy už se dneska nezakreslují na papír, naměřená data se přenášejí do mobilů či tabletů. Využívají se drony. Ve výjimečných případech se používají i výjimečné technologie. Třeba v Česku máme nejhlubší zatopenou sladkovodní propast na světě – Hranickou, kde se do zatím nejhlubšího místa (450 m) dostal jen speciální robot. Na samotné jeskyňařině se toho ale moc nemění.
Nevnímáte tedy velké rozdíly ve srovnání s dobou před více než třiceti lety, kdy jste začínal?
Z osobního pohledu se mění fyzické možnosti. V šestnácti jsem byl při lezení trochu větší divoch. Také je pravda, že v mých začátcích panovala mezi jednotlivými skupinami určitá rivalita. Moravský kras je přece jen malá oblast, skupin je v ní hodně, takže si každá chránila svoje zájmové území a jeskyňáři se spolu moc nekamarádili. No a loni v létě jsme pořádali expedici, které se zúčastnili členové deseti různých klubů. Zlepšují se i vztahy se státní správou, s orgány ochrany přírody. Rozhodně se nezměnilo to, že všechno děláme ve svém volném čase za vlastní peníze. Je to vášeň, životní styl sdílený s partou kamarádů. Ale nebudu lhát, že určitou roli nehraje i ego a touha něčeho dosáhnout.
Třeba mít po sobě pojmenovanou jeskyni?
Mezi jeskyňáři funguje nepsané pravidlo, že jeskyně nedostávají jména po žijících lidech, takže to není aktuální téma. Kvůli slávě to snad nedělá nikdo z nás.
Jak je tenhle koníček náročný časově?
Aby člověk objevil něco nového, je nutná dlouhodobá systematičnost. U velkých jeskyní nemluvíme o práci v řádech dnů a týdnů, ale let. V jedné čínské jeskyni jsme začali pracovat v roce 2016, ale teprve loni jsme se v jejím hlavním tahu dostali do místa, kde už nešlo pokračovat dál. V jeskyni často strávíme několik dní, nakreslíme mapy a pak nad nimi spekulujeme, kudy by se dalo pokračovat.
Jak se delší pobyt v jeskyni projeví na lidském těle nebo psychice?
Z pokusů, které se zaměřovaly na dlouhodobý pobyt v podzemí, vyplývá, že pokud tam člověk přebývá sám a chová se přirozeně, výrazně se mu natáhne biorytmus. Místo střídání spánku a aktivity po dvanácti hodinách se dostanete na dvojnásobek. Samozřejmě si přivyknete na tmu, takže po výstupu zpátky ven může být zataženo, ale vy si připadáte jako uprostřed parného léta. Což je zároveň jeden z nejhezčích zážitků – po pěti dnech být znovu na slunci, v suchu a teple.
Pět dní v jeskyni. Jak to funguje s hygienou?
V některých jeskyních se z hlediska jejich ochrany dbá i na tohle. Pověstná je například jeskyně Lechuguilla v USA s unikátní krápníkovou krystalickou výzdobou. Tam platí pravidlo, že co do jeskyně přinesete, to z ní zase odnesete. Ať jsou to drobky z tatranky, nebo cokoli jiného. Ale v jeskyních, kde je nějaký vodní tok, to zkrátka moc neřešíme.
Setkáváte se v jeskyních i s nějakými živočichy?
V jeskyních žije spousta živočichů, většina z nich jsou mrňaví slepí broučci, kterých si jen tak nevšimnete. Nedaleko vstupních částí se zdržují netopýři. A v Mexiku se potkáváme s pavouky včetně tarantulí, pod zem se taky rádi schovávají někteří hadi, i dost jedovatí. Z těch zrovna nadšený nejsem.
Nadšení u laiků vyvolají asi nejčastěji krápníkové jeskyně. Máte vy sám v oblibě i jiné typy?
Krápníky samozřejmě patří k těm nejatraktivnějším formám, ale baví mě i zajímavé profily chodeb nebo nejroztodivnější tvary a scenerie, které často vytváří voda ve vápenci – podzemní jezera a řeky. V Číně mě ohromily jeskyně s obrovskými prostory. Když jsme v jedné z nich došli na hlavní tah, byl to takový splněný sen. Přijdete na místo, z něhož čelovkou nikam nedosvítíte, protože se nacházíte ve sto metrů vysoké chodbě, která pokračuje dál. Do takových jeskyní se rád vracím.
Kde jsou vaše další srdcovky?
Přirozeně tam, kde jsme toho hodně odpracovali, třeba Đalovica pećina v Černé Hoře, ta je úžasná – obrovská, s rozmanitou krápníkovou výzdobou. Posledních několik let se v Mexiku kromě podvodních jeskyní zabýváme i suchými, momentálně jsme se zaměřili na dnes již dvanáct kilometrů dlouhý systém Yum Kaax, který je doslova narvaný krápníky. U něj je zvláštní, že je velmi snadno přístupný i bez speciálního vybavení a je v něm teplo. Člověk tam může mezi krápníky chodit v trenkách a tričku nebo plavat v jezírkách.
Je vaše cestování spojeno především s jeskyněmi?
Když se dostanu na místo, v jehož blízkosti se nacházejí jeskyně, samozřejmě mi to nedá a jdu se podívat. I v těch veřejně přístupných mě pak láká dostat se někam dál. Například ve známých slovinských Škocjanských jeskyních je nepřístupná část s velkým podzemním kaňonem, kam není snadné se dostat. Ten mě láká už mnoho let. Ale jinak mám štěstí, že jsem pánem svého času, takže mám možnost vyjíždět jak na expedice, tak na rodinné dovolené. Někdy se to propojí, v Mexiku třeba týden bádáme a pak tam zůstaneme na další dva týdny s manželkou a dětmi.
Dá se bádat i v mořích, kterázabírajívětšíčást planety?
Existují podmořské jeskyně a vyvěračky, které mohou být často hluboko v moři. Máme například česko-slovenský tým, který dlouhé roky podniká expedice na Sardinii do jeskyně Bue Marino.
Zatím zněly názvy vyspělých nebo významných zemí. Jak je na tom speleologie v zemích rozvojových?
Tam je obvykle úplně v plenkách. Ostatně to platí i celkově o ochraně přírody. A je to vidět i ve zmíněné Číně, kde je znečištění enormní. Na každém kroku odpadky, zemědělství intenzivně využívá chemii…
Má to nějakou přímou souvislost s jeskyněmi?
Jeskyně jsou neodmyslitelně spojené s vodou, až pětina světových zásob pitné vody je navázaná na kras. Krasové horniny fungují jako houba, nasávají vodu do sebe. Cokoli, co do vody nasypeme, se nám zase někde vrátí, například v podzemní vodě. A bývají to i velmi dlouhé cykly, použití hnojiv tak může způsobit následky trvající desítky let. V roce 2021 se Mezinárodní speleologické unii ve spolupráci s UNESCO podařilo vyhlásit Mezinárodní rok jeskyní a krasu s důrazem na osvětu, právě především v zemích třetího světa. Je nejvyšší čas začít vodu chránit. Možná to zrovna ode mě bude znít divně, ale je to důležitější, než jestli se v Punkevních jeskyních ulomí tři krápníky.
Pokud jsme naším povídáním někoho nalákali, jaké první kroky byste poradil člověku, který se chce jeskyním začít věnovat?
Může se vydat na dobrodružnější zážitkovou prohlídku mimo betonové chodníky, a to někdy i v rámci běžně přístupných jeskyní. V Moravském krasu se dají domluvit například ve Sloupsko-šošůvských jeskyních nebo ve Výpustku, nevšední zkušenost nabízí také Rudické propadání. Na Slovensku je k tomu vhodná Krásnohorská jaskyňa nebo Jaskyňa mŕtvych netopierov a další. Spousta našich skupin pořádá také dny otevřených dveří, kdy máte možnost zavítat i do nepřístupných jeskyní. Anebo lze skupinu oslovit přímo s přáním podívat se s nimi do podzemí. Věřím, že se domluvíte.
Pořád mluvíme o jeskyňářích, ale máte mezi sebou i jeskyňářky?
Samozřejmě máme, i když je speleologie přece jen víc mužská záležitost. Jeskyňářek určitě nebude víc než třetina.
Funguje u vás nějaká hierachie, která určuje, do jakého typu aktivit se může jeskyňář zapojit? Musí například dosáhnout určité úrovně dovedností a zkušeností, než vyjede na expedici?
Kdysi takové pokusy byly, označení typu speleolog 1. stupně nebo odznaky, ale neosvědčilo se to. Pokud chcete jet na nějakou náročnější expedici, organizátoři se samozřejmě budou zajímat, co umíte, abyste jim byl co platný.
Musíte chodit na pravidelné zdravotní prohlídky?
Žádné zdravotní potvrzení k práci nepotřebujeme, ale všichni, kdo se jeskyňaření věnujeme dlouhodobě, máme problémy s koleny a klouby obecně.
Naopak mně jako astmatikovi by asi trochu delší pobyt v jeskyních prospěl?
Určitě, vždyť existuje celá léčebná metoda – speleoterapie. V běžných jeskyních je vysoká vlhkost, čisté prostředí a snad i mírně zvýšená hladina radonu, který by měl horním cestám dýchacím svědčit.
Má podle vás smysl chodit do solných jeskyní ve městech?
Sám tam sice nechodím, ale proč ne? Doma máme taky spoustu různých krystalů. Ale když před jeskyňářem zmíníte solné jeskyně, jako první se mu určitě vybaví spíš jeskyně v Íránu a v Izraeli. Tyhle dvě země se průběžně přetahují o to, která z nich má na svém území nejdelší solnou jeskyni světa. Teď zrovna vede Izrael. Shodou okolností se v obou případech na objevech významně podíleli i čeští jeskyňáři.
Izrael a Írán jsou země, mezi kterými nepanují přátelské politické vztahy. Zasahuje to nějak i do vašeho oboru?
Podle mě dokážou být speleologové kamarádi napříč celým světem. Přesto by například Izraelci asi nemohli úplně v pohodě přijet na speleologickou konferenci pořádanou v Íránu. Nedávno jsme samozřejmě řešili i téma Ukrajiny a Ruska, v obou zemích máme spoustu kamarádů – kolegů. Snažíme se být apolitičtí.
Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Chystáme se znovu do Číny, po několikaleté přestávce způsobené covidem. Máme tam jednu jeskyni, v níž jsme posledně skončili nad obrovskou, minimálně padesát metrů hlubokou propastí. Tak jsme zvědaví, kam doslaňujeme a jak to bude pokračovat.
Existují ve vašem oboru nějaké mety nebo sny?
Já osobně jsem na rekordy nikdy netrpěl, ale v Moravském krasu byla éra, kdy existovalo sdružení KOTA 1000. Jak název napovídá, metou byla hloubka jednoho kilometru a tohle sdružení podnikalo sestupy do nejhlubších jeskyní světa. Dneska už jsou dvě jeskyně hlubší než dva kilometry, ovšem tam už moje ambice nesměřují. Slézat kilometr po lanech je spíš pro mladší kluky. Ale určitě bych rád v životě ještě něco objevil.
Těšíme se na nové objevy s vámi!
