Rodák ze západočeské vesnice Močidlec se v osmnácti letech stal mistrem republiky v autostopu. Jeho stopovací tachometr ukazuje 70 000 km ujetých přes Balkán, Blízký východ, Střední Asii a Maroko. Odkud si přivezl ty nejsilnější zážitky?
Co tě ke stopování přivedlo?
Brácha, se kterým jsem od čtrnácti let jezdil stopem na fotbalové tréninky. Odjakživa jsem tíhl k dobrodružství, lákalo mě neznámo. Navíc jsem hodně extrovertní a brzy jsem zjistil, že můžu díky stopování poznávat nové lidi. Když jsem se v patnácti vydal na Moravu, okusil jsem vřelou moravskou náturu, která mě ještě víc nakopla k tomu, abych se vydával dál a dál. Následovalo Maďarsko a pak už se to rozjelo.
Maďarsko je pro mnoho lidí synonymem nudné krajiny. Jak zapůsobilo na tebe?
Odmalička mám hrozně rád mapy, takže jsem se v nich naučil dobře číst. A najednou koukám, že jsou na severu Maďarska kopce. Tak jsem se vydal do nádherného národního parku Duna-Ipoly, kde jsem našel divoké lesy, jeskyně, krasové útvary, cyklostezky… Pak jsem vystoupal na nejvyšší maďarskou horu Kékes s vrcholem v nadmořské výšce 1014 metrů, což je z nížinného základu docela slušné převýšení.
Kde se vzal nápad přihlásit se na mistrovství republiky v autostopu?
Během covidu jsem dobrovolničil ve stejné komunitě jako Slávek Král. Když slyšel, jak nadšeně o stopování vyprávím, ponoukl mě, abych zkusil závod. Na stopařské seznamce jsem zveřejnil výzvu, že hledám parťáka. Ozvala se Milada Kumperová, s níž jsem se den před startem poprvé sešel. A společně jsme to české mistrovství v roce 2021 vyhráli.
Jak závod probíhal?
Během sedmi dnů musíš projet předem dané průjezdní body, přičemž trasu mezi nimi si zvolíš podle sebe. Já se třeba snažím vyhýbat dálnicím. Díky GPS se dá v reálném čase sledovat, kde se zrovna nacházíme. Jeli jsme z Česka přes Německo, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Lucembursko a Belgii. Bonusové body se připisují za získání příspěvků na charitativní účely. A do toho všeho ještě musíš cestou plnit úkoly, například před podnikovou prodejnou v Bonnu zatancovat Haribo Dance nebo u někoho doma připravit smažený sýr – to jsme s Miladou splnili v jedné honosné vile v Lucembursku.
Měl jsi během závodu čas užít si aspoň trochu země, kterými jste projížděli?
Podle mě je autostop sám o sobě intenzivnější zážitek než jiné způsoby cestování. Během pár dní stěží stihneš zemi patřičně poznat, ale na stopu jsi v neustálém kontaktu s místními, což ti umožní aspoň nasát autentickou atmosféru. S kamarádkou jsem absolvoval ještě další ročník, který vedl do Istanbulu a zpátky přes Balkán. Tentokrát jsme se nenechali tlačit časem a pojali to úplně na pohodu – zastavili jsme, kde se nám zachtělo, prošli si město…
Balkán už může rodičům mladého kluka znít trochu jako divočina. Nebojí se o tebe?
Zvykli si. V sedmnácti, když propukl covid, jsem chtěl objet Česko. Už to pro ně bylo trochu za čárou, ale když jsem se v pořádku vrátil, jejich nedůvěra se prolomila. Teď stačí, když se pravidelně ozvu, kde zrovna jsem.
Překvapila tě při putování Českem nějaká místa?
Překvapilo mě, jak je to u nás boží! Na tuhle cestu zatím vzpomínám možná úplně nejradši. Lidi byli hrozně fajn, často mě nechali u sebe přespat, nenarazil jsem na žádné problémy – přestože si o mně řidiči občas myslí, že jsem uprchlík ze Sýrie nebo z Afghánistánu. Vytyčil jsem si výzvu objet Česko kolem hraničních hor. Fascinovalo mě například Podyjí, líbila se mi oblast kolem Novohradských hor nebo krásná města, jako jsou třeba Slavonice, kam jezdí spíš rakouští turisté. Mou srdcovkou je ovšem Valašsko. Na první pohled jenom lesy a kopečky, ale místní jsou tam úžasní. Procházel jsem vesnicemi, lidé mě zvali na slivovici nebo slaninu, připadal jsem si jako na Balkáně.
Takže souhlasíš, že čím víc na východ, tím větší pohostinnost?
Jednoznačně. Podle mě to souvisí s tím, že čím méně toho lidé mají, tím víc jsou zvyklí si navzájem pomáhat. A některé národy, třeba Albánci nebo Turci, to zkrátka mají ve své povaze a možnost někoho pohostit berou jako dar. Pak se ti stane, že ze dvou měsíců přespíš polovinu u někoho doma.
Máš díky tomu vzpomínky i na domácí jídlo?
Oni ti dají všechno, co mají, jen aby tě nakrmili. V Arménii mě pohostili jednoduchým pokrmem z domácího masa, brambor a fazolí, to bylo neskutečně chutné jídlo! Podobné to bylo v Tádžikistánu, kde ale v horách často ani neměli maso, takže jsem dostal třeba brambory s takovým zvláštním olejem, solí a okurkou, což mi taky moc chutnalo. A když jsme u jídla, rád vzpomínám na Kurdistán, kde umějí vážně dobře připravovat játra (třeba burger s játry je masakr!), nebo na rozmanité Turecko a jeho kofte, polívku šorba, Adana kebaby…
Jak se ti pak ráno loučí s rodinou, která tě pohostila vším, co měla?
To jsou emočně hodně silné chvíle. Nejtěžší to bylo v Arménii, kde se mě ujala neskutečně hodná rodinka v zapadlé vesnici, kde snad turistu nikdy předtím neviděli. Vyslechl jsem historky o kamarádech, kteří padli ve válce, hráli jsme spolu šachy, s dětmi jsme si aspoň zakopali s míčem, mezi tím vším se líně procházely krávy… Chtěli, abych u nich zůstal. Podobně jako v tureckém Şırnaku, odkud jsem ale musel včas dojet na letiště do Gruzie. To jsou rána, kdy slzy neudržím.
Letiště zní jako část plánu. Máš obvykle vytyčenou trasu, nebo se spíš necháváš unášet náhodou?
Když vyrazím mimo Česko, najdu si v mapě pár záchytných bodů, ale jinak se nechám někam zavézt a pak se nasměruju dál. Pokud mě ale čekají například přejezdy z Kurdistánu do Gruzie, odkud pak letím dál, je trasa poměrně jasně daná, abych odlet stihl.
Setkal ses někdy s komplikacemi na hranicích?
Při cestě z Turecka do Iráckého Kurdistánu, ale to byla moje chyba. Nově se udělují eVisa, jenomže jak jsem nebyl zvyklý takové formality řešit, nezajistil jsem si je včas. Na hraničním přechodu mi nefungoval internet, tak se nade mnou úředník smiloval a zeptal se, jestli mám 75 dolarů – prý už by to takhle postaru řešit neměl, ale udělá výjimku. Tak jsem mu zaplatil, on na otrhaný papír napsal něco v arabštině a já mohl pokračovat. Potíže bývají na srbských hranicích, i proto jsem nakonec musel Srbsko a Kosovo vypustit ze své měsíční balkánské cesty.
Jak vzpomínáš na Balkán?
Jako na zatím to nejhustší místo, kde jsem byl. Moje cesta vedla přes Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Severní Makedonii, Albánii, Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko a Slovinsko. Bylo příjemné pozorovat, že je všem těm národům vlastní dobrota a pohostinnost, přesto jsem vnímal obrovskou diverzitu, ať už z hlediska historie, politických názorů, nebo etnik, která se odráží v těch jejich šarvátkách. Už jen to, jak se mezi Slovany najednou přimíchají Albánci!
Která balkánská místa tě nejvíc oslovila?
Pohoří Durmitor v Černé Hoře. Sice je už poměrně turistické, ale opravdu nádherné, obzvlášť pro mě, studenta geologie. V Bosně a Hercegovině mě víc než Mostar nebo Sarajevo fascinovaly jejich neskutečně modré řeky. V Rumunsku jsem nechtěl vynechat oblíbený Transfagaraš, ale ten už kvůli davům bohužel ztratil svoje kouzlo. Radši jsem se odtud vydal přes města jako Curtea de Argeș nebo Târgoviște a přes vesničky a cikánské osady s neskutečnými lidmi, kteří mě zvali na pivo a nocleh, hráli mi české písničky… To pro mě bylo to opravdové, boží Rumunsko. V Severní Makedonii panovalo brutální vedro, takže jsem jezdil od jezera k jezeru a nejvíc času nakonec strávil u Ochridu. Ten je sice taky dost známý, ale i tak za to stojí.
Může stopování sloužit jako způsob, jak se vyhnout provařeným turistickým destinacím?
To považuju za jeho největší výhodu. Dostaneš se do kontaktu s místními, kteří ti chtějí hrdě ukázat něco za svými humny, kam se davy turistů nevalí. V Albánii, jejíž popularita teď hodně roste, mě nejvíc okouzlila východní část u hranice s Řeckem, která má svébytnou atmosféru, i hory tam mají jiný ráz než na severu. Dodnes tam jezdí málo lidí, protože silnice mezi Korčou (Korçë) a Gjirokastërem jsou v příšerném stavu.
Jak si na tom různé země stojí právě z hlediska silnic?
Nejlepší cesty jsem zažil v Turecku, kde se do jakékoli nadmořské výšky vždycky dostaneš po kvalitní silnici. Jedním z důvodů je to, že jim to zaručuje rychlost případných vojenských transportů. Kvalita cest byla dobrá i v Tádžikistánu, když pominu polňačky v horských oblastech, ale i ty byly lepší než některé „silnice“ v Gruzii. Děs a bídu jsem v tomhle ohledu zažil v Arménii.
To už se dostáváme na Kavkaz a do Střední Asie, což je poměrně specifický region. Zaskočilo tě tam něco?
Obecně se snažím cestovat bez očekávání, takže nemusím srovnávat realitu s představou, kterou jsem si o dané zemi vytvořil. Ale je pravda, že v Tádžikistánu jsem si všiml větší konzervativnosti, především na venkově. Jsem zvyklý se bavit s cizími lidmi, v muslimských zemích si rád popovídám i s dívkami a ženami, i když to není pokaždé jednoduché. Tady to ale najednou nešlo skoro vůbec. Nezměnilo se nic na tom, že jsem v horách došel s batohem do nějaké zapadlé osady, kde se mě ujali a nabídli mi čaj, ale ženy se mnou mluvit nesměly. A třeba se přede mnou ještě víc zahalovaly.
Z muslimských zemí ses podíval i do Maroka. Jak na tebe severní Afrika zapůsobila ve srovnání s jinými oblastmi?
Maroko si mě získalo, arabská kultura mi přišla hodně živá. Ačkoli jsem měl z téhle země úplně jiný dojem než z Blízkého východu, natož z Balkánu, bylo zajímavé pozorovat některé společné rysy. A z pohledu člověka, který má rád přírodu, je to země velmi bohatá. Turisty můžeš nechat, ať se soustředí na obvyklých místech, zatímco si sám vyzobáváš nenápadná místa okolo.
Co sis tam tehdy vyzobal?
Hned první den jsem dojel do Tetuánu, který mě ohromil. Je sice kousek od turisty oblíbeného Šafšawánu (Chefchaouenu), ale jeho medína byla neskutečně divoká. Na hlavní ulici tam smrdí maso, do toho se tam prodávají počítače nebo ovladače, boční uličky jsou zaházené odpadky, mezi kterými děcka hrajou fotbal. To bylo zkrátka wow. A pak jsem se dostal do hor mezi městy Kenifra a Beni Mellal s vesnicemi, kde mají starší berberské ženy potetované obličeje. Trochu lituju, že moc nefotím, jenomže foťák už přece jen vytváří určitou bariéru. Líbila se mi i oblast kolem Imlilu pod Tubkalem, nejvyšší horou severní Afriky, hlavně okolní údolí. Atlas má úplně jinou atmosféru než evropské nebo blízkovýchodní hory.
Dokázal bys vybrat místo nebo zážitek, které se ti zatím dostalo nejhlouběji pod kůži?
Ještě před pár lety byl Irák ve velkém průšvihu, ale díky částečné autonomii a hlavně díky hrdům Kurdům se region Irácký Kurdistán stává pro zdejší obyvatele bezpečným domovem. Když jsem se jich ptal, zda by si nepřáli žít někde jinde, nejčastější odpověď zněla „ne“. Například v tureckém Kurdistánu to tak jednoznačné nebylo. A snad jeden z nejkrásnějších dnů v dosavadním životě jsem prožil právě v Iráckém Kurdistánu. Během něj jsem měl štěstí na setkání se třemi různými vírami, která byla tak nádherná, až mě to nakonec rozbrečelo.
Co konkrétně na tebe tak silně zapůsobilo?
Noc jsem strávil v mešitě a po snídani, na kterou mě pozvali muslimové, jsem se vydal do Láliše, kde žijí jezídi. Navštívil jsem jejich posvátný chrám, pozvali mě na oběd, strávil jsem u nich celé odpoledne. A večer jsem se ještě nečekaně stihl dostat do křesťanské vesnice Alkoš, obývané Asyřany. To byla pecka! Představ si, že si jdeš koupit kebab do stánku, kde visí obraz Panny Marie. Navíc jsem tam viděl ty nejhezčí holky z celého Kurdistánu – nejspíš i díky tomu, že nechodí zahalené. Kultura a atmosféra těch tří míst se sice lišily, ale jedno měla společné: žijí v nich naprosto zlatí lidé. A dokážou i přes různá vyznání pokojně existovat vedle sebe. Z tohohle zážitku vzešlo i poselství, které se snažím šířit na svých přednáškách: média nám ukazují jen to negativní, nezkreslená realita bývá často odlišná.
Předpokládám, že ses někdy dostal i do naopak nekomfortních situací. Která se ti vybaví jako první?
Jsem dost střelec v jídle, pozřu všechno, co dostanu pod nos, třeba i kvašené jogurty. V Arménii a Gruzii mě dvanáct dní trápil silný průjem, jídlo se ve mně nedokázalo udržet, zhubl jsem asi pět kilo. Přesto jsem v tomhle stavu vylezl na Aragac (4090 m, nejvyšší hora Arménie) a Kazbek (5054 m, třetí nejvyšší hora Gruzie). Myslím, že jsem se z toho nakonec dostal alkoholem.
Míváš podobně nerozumné úlety často?
Dost často. Kazbek byl jeden z mých záchytných bodů, ale Aragac mě napadl ze dne na den. Podobně to bylo s druhou nejvyšší horou Iráku: večer se koukám na mapu a říkám si, že tady by to mohlo být fajn. A tak ráno vyrazím na Halgurd, kde jsem cestou málem šlápl na minu.
Je vůbec něco, před čím máš respekt?
Bojím se psů! Obzvlášť pouličních, na které někdy nezabere ani to, když jim hrozíš kamenem v ruce. Ale naštěstí mě pes zatím pokousal jenom v Česku. Trochu jsem měl strach i v Arménii, když kolem mě v noci štěkavě vyli malí šakali, ale nakonec mě nechali být.
Ani v takových chvílích, v noci někde na konci světa, se tě nezmocní pochybnosti?
Záleží na daném místě. Někde se cítím od první chvíle dobře (třeba v tureckém městě Diyarbakır, které mě uchvátilo), jinde okamžitě vím, že je něco špatně (naposledy si vzpomínám na turecké město Patnos). Pokud to stihnu, zkusím se ještě za světla přemístit. Když to nevyjde, v noci mě probudí každé šustnutí, baterkou nervózně zkoumám okolí a dostaví se divné pocity.
Míváš sevřený žaludek i ve chvíli, kdy nasedáš k cizímu člověku do auta?
Lidem hodně věřím, takže to vůbec neřeším. Jen párkrát jsem měl smůlu na trochu divné řidiče, občas mi zastavil někdo zfetovaný – to jsem radši zase rychle vystoupil – a někteří řidiči jezdí jako prasata.
Co nějaké netradiční dopravní prostředky?
Na východě ti zastaví cokoli, co má kola, už jsem se vezl různými povozy, na čtyřkolkách, ve všech možných typech osobních i nákladních aut, dokonce i na kole. Ale asi nejkurióznější vozidlo jsem si kupodivu stopnul v Česku – golfový vozík na cestě z Pece pod Sněžkou do Trutnova.
Pozoruješ na sobě za šest let stopování nějaký posun?
V první řadě mě stopování naučilo mluvit s kýmkoli o čemkoli. Dokážu mít pochopení pro odlišný pohled a v klidu ho respektovat, k čemuž přispívá i moje naprosto nekonfliktní povaha. Pokaždé se od místních jako první naučím v jejich jazyce pozdravit a zeptat se, jak se mají. A taky už umím poměrně přesně odhadnout, kolik peněz budu na cestu potřebovat. V průměru jsem se dostal na 4000 korun za měsíc.
Co bys poradil někomu, kdo chce stopování vyzkoušet?
V první řadě chci zdůraznit, že jsou k tomu u nás v Česku dost dobré podmínky. Obvykle nečekáš moc dlouho, máme tu spoustu okresek se zastávkami, na kterých se podle mě ideálně začíná. Nejlíp mi stopování funguje, když jsem sám, pak je dobrá kombinace kluk s holkou. Prý dost pomáhá Hitchwiki (sám ji nepoužívám), tedy v podstatě stopovací Wikipedie, kde můžeš zjistit, jak se dostat z měst, což bývá ten největší zádrhel. Ale moje hlavní rada zní: i když se něco nedaří, nakonec se to stejně vždycky obrátí k dobrému.
Snažíš se své zkušenosti nějak zužitkovat?
Zážitky sdílím formou blogu na Instagramu. Začal jsem s tím spíš z legrace a pro sebe, ale lidi to zajímá a některé inspiruje, což mě moc těší. Asi bych získal ještě větší dosah, kdybych používal Reels a podobné módní formáty, ale nechce se mi tím ztrácet čas, to radši uspořádám přednášku. První jsem měl v sedmnácti pro školu, o rok později už pro veřejnost, hodně mě to nabíjí. Začínám se objevovat i na cestovatelských festivalech. A pustil jsem se do psaní knížky.
A už spřádáš další cestovatelské plány?
Kvůli studiu je to s plány složitější. Spíš mám tipy na země, kam bych se chtěl podívat, i když to jsou v podstatě všechny. Favority jsou momentálně Pákistán, Afghánistán a Írán, teď se k nim přidalo Alžírsko, láká mě střední Afrika, ve vzdálenější budoucnosti snad i Jižní Amerika. Zatím ale držím východní směr.
Co to lákání vyvolává?
Nejsou to fotky, protože je nevyhledávám, než někam jedu. Mně stačí mapa – podívám se na ni a dokážu odhadnout, kde by to mohlo být super, protože je tam třeba velký kontrast mezi nížinou a vysočinou. Například z Laosu jsem žádné fotky neviděl, ale už při pohledu na mapu jsem z něj unešený.
Když máš tak rád mapy, proč studuješ geologii? Čekal bych spíš kartografii...
Jsem strašně špatný v matice a v kartografii se číslům nevyhneš. Stačí, aby ti ujela desetinná čárka, a je zaděláno na průšvih. Takže si mapy nechávám jako koníček. Ke geologii mám vztah díky tomu, že odmalička sbírám minerály.
Jsi připravený na to, že po studiu přijdou závazky, které můžou tvoje stopování omezit?
Toho se podvědomě dost bojím, takže jsi mě teď pěkně vystresoval! (Směje se.) Uvažoval jsem, že bych si místo studia našel práci, kterou bych si vždycky vydělal dost na to, abych pak mohl nějakou dobu cestovat. Brácha mi to rozmluvil, takže se zatím snažím držet přítomnosti. V budoucnu bych ale nejradši jenom cestoval, to mě vždycky na dlouho nabije energií.
Chce se ti vůbec vracet z cest domů?
Česko miluju, návraty jsou pro mě srdeční záležitost, jedna z oblíbených částí cesty. Přestože náraz s realitou bývá drsný. Ano, jsme tady trochu chladnější než třeba na Balkáně, ale časem si na to zase zvyknu…
