„Vždyť já se bojím i toho, že vidím, že držíš telefon!“ říká mi muž, který nás pozval na kávu do svého domu u rozpadlého zátarasu u vjezdu do vojenské ulice, „co když někdo pozná můj hlas?“ Jeho přítel z vedlejšího obchodu se přidává: „Budovali v nás strach padesát let, nikdy jsi nevěděla, co kdo na tebe poví, a ani nevíš jak, sedíš v Sajdnájá a trhají ti nehty.“ – „Čeho se bojíte teď?“ ptám se. „Nikdy nevíš. Byl tu režim, teď jsou tu Kurdové. Někdo další přijde. A my přitom jen chceme důstojně žít a mít stejné šance, jako mají jiní.“
Oba starší muži, sunnitští Arabové, s námi mluví asi hodinu. Ačkoliv nás prakticky nechtějí pustit od kávy ven, odmítají nám také dát svá jména nebo se vyfotit či mluvit na kameru. Tento pocit v Kámišlí sdílejí i jiní, se kterými o politice mluvím. Ať už opatrná naděje, či opatrná skepse, opatrnost je na prvním místě.
Rychlá a nečekaná proměna Sýrie přinesla Kurdům řadu nejistot. A přitom jsou nejistotami obklopení už celé roky.
Kámišlí je městem mrtvých checkpointů, pozůstatků syrské armády | Zdroj: Lenka Hrabalová
Kámišlí bylo dříve hraničním přechodem, ale velká zeď postavená Tureckem v roce 2015, v době migrační krize a úprku Syřanů ze země, oba státy oddělila. Od té doby hraniční přechod chátrá. Vysoká zeď za ním pak připomíná mizerné vztahy, které syrský Kurdistán s Tureckem má. Další mizerné vztahy připomínají rozpadlé armádní checkpointy a přečmárané vlajky Sýrie. V ulicích míjím zničená auta i hromady pytlů s pískem. Na poslední zdi, vzadu za rozbitým autem a hlídacím psem, nacházím poslední nápis „Asadova Sýrie“, který v regionu vidím. Všechny ostatní zmizely, jen tu a tam v zákoutích se objeví roztržený portrét bývalého vůdce země. Přes obličej má často otisk boty – v blízkovýchodním světě je podrážka obrovskou potupou.
Krajinou Rojavy
Do syrského Kurdistánu se cestuje přes Kurdistán irácký. Neoficiální a neuznávané území nemá přátelské sousedství, a ačkoliv i iráčtí Kurdové k němu mají řadu výtek, hranice nechali otevřené. Součástí postapokalyptického přechodu je i jízda po pontonovém mostu přes řeku Eufrat. Pro cestovatele mohou být první okamžiky v Rojavě zklamáním. Východ regionu, krajina kolem Kámišlí a Hasaky, je odlesněná, rovinatá pláň, na které se nacházejí ropné vrty a nekonečná pole. Občas je k vidění několik domků, kolem kterých se suší prádlo a hrají si děti. Vedle domku jsou také někdy solární panely a celý dekor hnědé krajiny a hnědých budov nejvíce ze všeho evokuje Tatooine, pouštní planetu z Hvězdných válek.
Zejména okolí ulice Gharbíja je jimi doslova zamořené | Zdroj: Lenka Hrabalová
Kvalita silnic výrazně zpomaluje přesun mezi městy, ale vzhledem k finančním i bezpečnostním problémům tohoto regionu byla moje původní očekávání výrazně horší. Další, co zasahuje do rychlostí přesunů, jsou vojenské checkpointy, které jsou pod správou SDF (Syrské demokratické fronty), místní armády. Checkpointy dříve obsazené syrskou armádou (která byla pod režimem Bašára Asada), jsou nyní prázdné.
V dálce se v oparu lesknou hory pokryté sněhem. Pohoří Taurus leží v Turecku a na severu Iráku a jeho vrcholky dosahují téměř 4000 metrů. Když zafouká od nich, je zima. Slunce svítí, ale teplo rozhodně není. Blízký východ dokáže chladnou teplotou překvapit. V zimě jsou některé dny teplé, noci jsou ale chladné vždy – v hotelech spávám v čepici, bundě a pod dvěma dekami. I tak se po týdnu vrátím do Česka nachlazená. Když se pak přes den zatáhne a ochladí, i tady napadne sníh. Lednové počasí je divoké a každý den je jiný. Když slunce svítí, vypadá venkov takřka idylicky, když se zatáhne, je nekonečně bezútěšný. Stejně jako města.
Navzdory prvnímu zdání je právě tato krajina místem dějin – přece jen, jsme v Mezopotámii, domově lidské civilizace. V Rojavě jsou identifikovány stovky lokalit a mnoho z nich lze poznat prostým okem. Jsou to kopečky mezi poli, často osázené hroby. Dávná města se rozpadla před tisíciletími, překryla je jiná a jiná. Profil se zvyšoval nánosy a nakonec kopeček přilákal současné obyvatele, kteří vyvýšeninky uznali jako vhodná místa pro své mrtvé. Vykopávky mezi hroby nás tedy mohou zavést hluboko do dějin lidstva.
Tábory jsou místa, kde se rodí i umírá… | Zdroj: Lenka Hrabalová
Lokalita Urkeš byla největším městem regionu a pocházejí odtud nádherné nálezy, jako jsou měděné sochy lvů, ležící v základech Nergalova chrámu. Odhalen je jen zlomek lokality, dokonce jsou zde i informační cedule a dole ve vesnici bývalí pomocníci archeologů, stále placení za ochranu tohoto výjimečného místa, ukazují padesát let staré návštěvní knihy i fotografie nálezů. Nekope se tu už roky a archeologické mise a návštěvy sem nyní jezdí inkognito – cesta do neuznaného území má svoje výzvy a je velmi těžké ji veřejně přiznat.
V ulicích měst
Vzhledem k podmínkám, za kterých jsme do Kurdistánu cestovali, nám byla otevřena jen jeho část: oblasti kolem Kámišlí, Hasaky a Rakky. V lednu 2025 bylo město Dajr az-Zaur navráceno pod arabskou Sýrii – arabské populace regionu začaly protestovat proti kurdské vládě, kurdská armáda odešla a město a jeho okolí přešly pod novou vládu. Na západě, kde leží město Kobani, se bojovalo s protureckými milicemi, které na Kurdy začaly útočit krátce po pádu režimu a nástupu nových vládců. Do toho panovaly obavy z útoků Islámského státu – kurdská armáda byla zaměstnaná boji na západní hranici, ve vnitrozemí stoupalo riziko útoků.
Zdevastované centrum Rakky | Zdroj: Lenka Hrabalová
Ti, kteří milují stará městská centra, kouzelná zákoutí uliček, propojení minulosti a přítomnosti a promyšlený urbanismus, budou v syrském Kurdistánu zklamáni. Historie zmizela pod nánosem nových budov. Občas vykoukne sto let stará mešita nebo kostel, zbytek zástavby ze světlých materiálů je ale moderní, pokrytý prachem a smogem. Smog ze starých aut s nekvalitním benzinem vytváří nejen silný zápach, ale také šedý opar.
Jediná Rakka láká na zbytky původního arabského města ar-Ráfiqa, jehož stavba začala v roce 772. Místní slavná Bagdádská brána je obklopena unaveným parkem a základy opevnění. Ve srovnání s jinými hlavními městy arabského středověku je tu k vidění jen zlomek. Rakka má ale své kouzlo díky Eufratu, mohutnému modravému toku obklopenému zlatavým rákosím. Vedle rybářů zde napájejí svá stáda pastevci a několik mužů pokuřuje vodní dýmky a popíjí kávu z pojízdného krámku. Takřka idyla, kdyby dekor přírodního zákoutí nelemovaly rozstřílené budovy.
Nejhůře válku odnesla předměstí | Zdroj: Lenka Hrabalová
Rakka byla nejen centrem bojů, které poničily až 80 procent města, ale v letech 2014–2017 se stala hlavním městem Islámského státu. Vzpomínky na něj také nepřestávají tížit město. Při večerní procházce mi můj průvodce z hotelu ukazuje, kde bylo vězení, kde se shazovali homosexuálové z budov nebo kde sídlili zahraniční bojovníci, jako slavný Džihádista John, který se proslavil jako popravčí. Mladí lidé, se kterými mluvím, vyprávějí, jak se celé jejich rodiny zavřely v domech na venkově a vycházely jen v případě absolutní nutnosti.
Nelíbivý vizuál měst vynahrazují místní lidé, kteří se usmívají a zdraví, zvou na kávu či do kanceláří. Trhovci, kluci s cigaretami, vojáci z checkpointů, kněží. Mluvíme se všemi při nekonečných procházkách. Jakmile zaplujeme do restaurace s falafelem, objeví se cizí muž a falafel nám navzdory protestům kupuje. V cukrárně dostávám ke své oblíbené pochoutce bonus v podobě další. Syrská (arabská i kurdská) duše a nekonečná pohostinnost jsou to, co vytváří dobrý dojem z návštěvy. Člověku je mezi nimi zkrátka dobře. A to i v místech, kde by to nečekal.
Mezi nejchudšími
Okraje měst i venkov jsou lemovány stany uprchlíků. Někde jich jsou tisíce, celá přesídlená města, jinde stojí o samotě. Během konfliktu byla řada měst poničena, srovnána se zemí a lidé našli nový domov zejména v okolí Rakky. Navštěvujeme uprchlický tábor pro tisíce lidí z města Rasáfa, jejichž město už neexistuje. Ženy vydělávají sběrem dřeva, muži jako nádeníci. Jednoduché stany mají kuchyně i malé pokojíčky, venku je fotbalové hřiště, pod nohama udusaná hlína, vaří se na ohních venku. Školy tu nejsou. Není ani, kdo by učil – beduínská Rasáfa nikdy moc vzdělanců neměla, a tak další generace dětí patrně zůstane u prostých zaměstnání svých rodičů. Vracet se zatím nemůžou, z Rasáfy nezbylo nic, není ani voda. Ke stanům jim sousedi alespoň občas přitáhnou hadici. V samotné Rakce jsou i horší místa k životu.
Jedno z nich leží na druhé straně města vedle městské skládky. Čtyři tisíce rodin žijí vedle pole, na které se každý den ve čtyři odpoledne sváží odpad. Stovky z nich se na něj vrhnou a vybírají plasty a kov, které pak odnášejí do recyklačních fabrik nedaleko. Ze skládky vybírají také jídlo a další potřebné věci. Dopoledne pak děti odpad pálí a krajem se line silný zápach shořelého plastu. Jedno z nejhorších míst k životu, které jsem kdy viděla. Dále od skládky už ale tábor vypadá spíše jako vesnice. Kozy, kuřata a oslíci pobíhají kolem, tu a tam se blýskne solární panel a některé stany už dostaly zděné základy. Tito lidé také patrně nikam brzy neodejdou.
Všechny hračky pochází ze skládky | Zdroj: Lenka Hrabalová
Vysídlení jsou i kočovníci, členové beduínských kmenů živící se pastevectvím. Jejich stany jsou ale v krajině a v přírodě, čisté a syrové, takže ze všech prostředí regionu vlastně působí i poměrně pozitivně. Kočovníci prostě sbalili stany, když přišla válka, a postavili je jinde. Jen jejich kočoviště se zmenšila a tím i pastviny pro stáda. Z tisícihlavých stád se stala stáda stohlavá. Nyní se obracejí k naději, že změny v zemi jim umožní návrat do hor a kopců, do míst, která milovali, a do volné krajiny, která jim v přeplněném Kurdistánu tolik chybí.
Detenční tábory a vězení
- Kurdistán je domovem 27 věznic, které zadržují 12 000 bojovníků Islámského státu. Ty jsou pod správou koalice 77 zemí.
- Vedle toho jsou zde 2 detenční tábory s 45 000 rodinnými příslušníky bojovníků ISIS. Nejznámější je tábor al-Hól, který vznikl v roce 2019, kdy sem byli převezeni přívrženci ISIS zatčení po pádu jeho poslední výspy, Baghúzu. Mnoho Iráčanů zde žilo už předtím, jako uprchlíci.
- Tábor je rozdělený do sekcí. V jedné žije 17 000 Iráčanů, v další 15 000 Syřanů a ve zvláštní části přes 6000 cizinek, žen a jejich dětí. Jsou zde ženy 42 národností, ale většina cizinek žije v druhém táboře, ar-Rož, který je domovem 60 národností, mezi nimi i žen z Harrachova a Bratislavy. Proč je tu tolik cizinců a cizinek? Státy celého světa si odmítly převzít své občany zpět, což pro zchudlý region představuje jednak problémy ekonomické, ale také bezpečnostní.
Syrští Kurdové a Turecko
- V Sýrii tvoří Kurdové asi 10 procent populace a žijí na severu země. Po desetiletí byli marginalizováni režimem a čelili omezování občanských práv.
- S vypuknutím občanské války v Sýrii v roce 2011 syrští Kurdové využili možnost posílit svou autonomii. V roce 2012 se kurdská organizace PYD (Sjednocená demokratická unie) a její vojenské křídlo YPG (Lidové obranné jednotky) chopily kontroly nad severosyrskými oblastmi poté, co se syrské vládní síly stáhly. V roce 2014, během bojů proti ISIS, se kurdské síly (YPG) staly klíčovými spojenci mezinárodní koalice vedené Spojenými státy. Díky své roli v bitvě o Kobani a dalších vítězstvích získali Kurdové mezinárodní uznání. V roce 2016 vyhlásili kurdští představitelé v severní Sýrii Federální demokratický systém Rojava, což bylo faktické vyhlášení autonomie.
- Turecko dlouhodobě vnímá jakoukoli kurdskou autonomii na svých hranicích jako existenční hrozbu. Hlavním důvodem je spojení YPG s PKK (Stranou kurdských pracujících), která vede ozbrojený boj proti tureckému státu od 80. let s cílem získat autonomii pro Kurdy v Turecku. Turecko považuje PKK za teroristickou organizaci, což platí i pro Spojené státy a Evropskou unii, ale zatímco Západ spolupracuje s YPG v Sýrii, Turecko vidí obě skupiny jako propojené.
- V letech 2016, 2018 a 2019 Turecko podniklo vojenské operace na severu Sýrie s cílem vytlačit kurdské síly od své hranice a od pádu syrského režimu se zásahy pokračuje.
- Začátek roku 2025 přinesl další překvapení: PKK rozhodlo o svém rozpuštění a SDF (Syrské demok. síly) souhlasilo se začleněním do syrské armády a se znovusjednocením země…
