Ostrov Jakušima: Přísně chráněný a unikátní svým přírodním bohatstvím
Pro milovníky filmů japonského kinematografického velikána Mijazakiho nebude Jakušima neznámým pojmem. Ostrovem se inspiroval v animovaném filmu Princezna Mononoke. Poukazuje v něm na konflikt mezi přírodou a industrializací. Jeho poselství o potřebě harmonie mezi lidmi a přírodou přímo koreluje s ochranářskými snahami na ostrově Jakušima.
Poslední šance na trajekt
Dostat se do Jakušimy je poměrně jednoduché. Výchozím bodem pro cestovatele je ve většině případů město Kagošima, odkud je přímý let do Jakušimy nebo trajekt do jakušimských přístavů Anbo a Mijanoura. V době naší cesty ovšem na ostrově Kjúšú zuří tajfun směřující na Jakušimu. Všechny lety a trajekty jsou zrušeny. Zklamaní sedíme v čekárně na trajekt a přemýšlíme, co dál. Všude kolem chodí pracovníci s tabulemi a lidé odcházejí s kufry pryč. Po několikahodinovém čekání a pobíhání s překladačem se objeví pracovnice. Ohlásí, že za hodinu odjíždí poslední trajekt do Anba v nejbližším týdnu. Sláva!
Ochrana do extrémů
První dojem z ostrova je chladný a vlhký: mlha táhnoucí se zelenými horami, rozbouřený oceán a silný déšť. Směřujeme do turistického centra zjistit potřebné věci a vzít mapu ostrova. Paní v infocentru je z našeho plánu zděšena a varuje nás před vícedenní túrou v horách, protože na ostrov přece směřuje tajfun. Japonci berou tajfuny velmi vážně a já se jim nedivím – během naší cesty jsme zažili dva, takže sílu přírody nepodceňujeme. Teď ale jako by mi něco říkalo, že se ten tajfun otočí a zvolí jiný směr. Nenechali jsme se odradit.
Dominantou Jakušimy jsou hory, díky nim má svou přezdívku – oceánské Alpy. Nachází se zde až osm horských vrcholů vysokých více než 1800 metrů nad mořem, včetně nejvyššího jménem Mijanoura (1936 m n. m.), který je naším cílem. Místní lidé si ostrova a jeho přírody velmi váží a provádějí četné kroky k jeho ochraně. Jedním z nich je poplatek před vstupem do národního parku a druhým je pravidlo, že vše, co do lesa přineseš, si z lesa i odneseš. Jako milovníkům přírody nám nic z toho není cizí až do doby, kdy zjišťujeme, že to platí i pro lidské potřeby. Jedním z největších environmentálních problémů na ostrově je právě lidský odpad, který poškozuje biodiverzitu a jedinečný ekosystém. K prevenci tohoto problému se zavedly jednorázové toalety, které snižují riziko kontaminace, která může narušit toto citlivé prostředí. Před začátkem túry je třeba si pořídit vlastní toaletní sáčky, které si nosíte s sebou a na konci túry je zahodíte do určených nádob. V praxi to znamená, že podél turistických stezek se nacházejí toaletní kabiny. Některé jsou malé dřevěné domky, jiné zase stany. Uvnitř se nachází prázdná mísa, kterou si vystelete svým sáčkem, provedete potřebu a následně sáček nosíte, dokud nesejdete dolů.
Cesta na vrchol ostrova
Ráno v autobuse cestujeme sami. Vydatné deště způsobily sesuv půdy, který zničil cestu, a tak na začátek túry musíme jít pěšky. Před vstupem na stezku stojí tabule s mapou a malým stolkem, kde jsou papíry na vypsání osobních údajů pro případ, že bychom se ztratili. Poslední zapsaný člověk tu byl před měsícem a já přemítám, kdo by mě v této džungli bez signálu zachránil. Myšlenky zaženu a vykročíme na trasu.
Počáteční bod túry je Jodogawa po horském chodníku v drsném a místy blátivém terénu. Vlhké kořeny stromů táhnoucí se přes chodník chůzi ještě více ztěžují. Od prvního momentu ale žasnu: kolem mě je nejzelenější zelená, mechem tlustě obrostlé stromy a větve zamotané do sebe. Úplná svoboda přírody! Cesta je náročná, neustále překračujeme stromy a velké kameny, na některých úsecích dokonce zdoláváme dřevěné žebříky. Po necelé hodině vstupujeme do národního parku Jakušima a v dálce vidíme chatu Jodogo. Mlha obklopující dřevěnou chatu zarostlou mechem působí docela strašidelně. Nikdo nikde... Odtud začíná stezka výrazně stoupat. Vysoké stromy vystřídá Hana-no-Ego, horské rašeliniště, přes které přecházíme po dřevěných mostech.
Mosty rychle vystřídal les, kde se tyčí hladké skály, na které lze vystoupat po několika lanech. S batohem plným vody a jídla na dva dny se leze těžko. Mlha se vypařila a za odměnu dostáváme slunce. Kráčíme dál, když vtom něco uslyším. Zvednu hlavu a nade mnou skáčou tři opice. Jakušima je domov více než 12 tisíc opic makaků. Pro zdejší obyvatele je prý pravděpodobnější potkat opici než psa. Jen za naši cestu jsme potkali několik desítek makaků. Nejdřív mě jejich červené tváře děsily, později jsme se už skamarádili. Zatímco my kráčíme, oni nám skáčou nad hlavami. Nenavazuji však oční kontakt, vyvolává v nich totiž pocit ohrožení a mohou reagovat agresivně.
Rohatý unikát, vrchol a starý cedr
Túra na Mijanouru obnáší i zdolávání různých pásem lesa. Po překročení lesa vstupujeme do říše bambusových trav, kde nás čeká překvapení. Rovně před námi se pase jakušika – jakušimský endemitský jelen. Naše přítomnost ho nijak netrápí, a tak se pomalými kroky přibližujeme. Je poměrně drobný, menší než pevninský druh. Na hlavě nosí menší paroží, které má jen tři hroty. Pobíhá nahoru a dolů a stále nás jedním okem sleduje. My jen stojíme a v němém úžasu pozorujeme toto divadlo.
Po více než půlhodinovém sledování je čas odejít, před námi je ještě daleká cesta. Úzká cestička vede bambusovými trávami často vyššími než my sami. Na vrchol hory přicházíme při západu slunce. Růžově zbarvená obloha, mlha táhnoucí se nad horami a 360stupňový výhled na oceán. Magické. Jediným problémem naší idylky je fakt, že se blíží tma a my jsme na vrcholu. Rychle se balíme a míříme na chatu. Krásné výhledy prostřídala mlha, enormní vlhkost a tma. Slanit mokré kluzké skály není jednoduché. Kráčíme ve tmě a kvůli terénu velmi pomalu. Chata je podle mapy ještě daleko. Nezbývá nám nic jiného než pokračovat a věřit, že ji najdeme. Po několika hodinách nočního pochodu jsme konečně u útulny Šin-takacuka, která vypadá jako z hororu. Mé únavě to je víceméně jedno a vcházíme dovnitř. Po celém dni potkáváme první lidi. Interiér je rozdělen na dvě patra a má kapacitu čtyřicet lidí. Nás je tady pět. Vybíráme spací pytle a do vteřiny spíme.
Při ranním čištění zubů nás přišly pozdravit opice a my pokračujeme v túře. Rozhodli jsme se udělat si okruh a podívat se na největší a nejstarší cedrový strom na ostrově zvaný Džómon sugi. Existují různé teorie o jeho věku, který se pohybuje od 2170 do 7200 let. Roste na něm více než deset různých druhů dřevin. Strom si vytvořil vlastní ekosystém a vznikl na něm malý les. Neskutečné, co příroda dokáže. Poslední částí túry je stará železniční trať. Byla postavena před sto lety pro přepravu dřeva do města Anbo. Túru ukončujeme v počátečním bodě trasy Arakawa. Náš okruh měl 33 km a něco přes 1000 výškových metrů – čísly málo, ale náročnost túře přidával ne nejjednodušší terén. Dosud jsem zdejší krásu přírody nezpracovala.
Plavání s želvami
Jakušima je také místem hnízdění mořských želv. Písčité pláže na ostrově jsou velmi důležitým místem pro mořské želvy, zejména želvy dlouhoploutvé. Pobřežní oblast japonského souostroví je jedinou oblastí hnízdění v severním Tichém oceánu, kterou si přibližně čtvrtina mořských želv vybírá ke kladení vajec. Největší počet želv přichází klást vajíčka na pláž Nagata na severu ostrova v měsících květen až červenec. My jsme se na ostrově nacházeli v září, takže jsme si mohli s želvami zaplavat.
Abychom zvýšili naši šanci na jejich pozorování, sjednali jsme si místní průvodkyni. Ta nás bere na pláž Isso. Tajfun odradil většinu turistů, a tak jsme sami i na pláži. Voda je poměrně teplá, ale kvůli medúzám máme na sobě neopren. Máme znovu štěstí. Viděli jsme několik želv. V jeden týden vidět opice, jelena a želvy je sen každého milovníka zvířat. Jakušima se nám ukázala v plné kráse.
Srdce ze zlata
Každý moment na ostrově je pro nás zážitkem. Jakušima však nebyla jen o úžasných místech, naše vzpomínky na ni obohacují i setkání s místními lidmi. Například autobusy po ostrově jezdí spíše zřídka a zároveň jsou na nás příliš drahé, začali jsme proto stopovat. Ze začátku sledujeme jen zmatené pohledy řidičů. Dokud k nám nepřiběhl chlapec se slovy, že lidé tady neznají latinskou abecedu a že nám to musí přepsat do japonštiny. Měl pravdu! Do minuty jsme v autě. Dobrosrdečnost lidí z Jakušimy se nám ukázala i při procházce v městečku Mijanoura, kde jsme natrefili na malinký obchod s ručně vyráběnými šperky z mořských mušlí. V první moment po vstupu do obchodu mě udeří do očí květovaný skřipec do vlasů. Musím ho mít! Lámavou japonštinou se ptám, kolik stojí, a zjišťuji, že není na prodej. Usměju se, poděkuji a odcházím. Najednou za mnou utíká slečna s překladačem, že to je její skřipec, ale pokud se mi líbí, mám to brát jako dárek z Jakušimy. Vždy, když ho nosím, se usmívám a s láskou vzpomínám.
Závěrečný večer na Jakušimě jedeme na večeři do jejich tradiční restaurace. Byli jsme asi příliš hladoví a zapomněli na fakt, že skoro v celém Japonsku se nedá platit kartou. Hotovost na ostrově můžete vybrat jen do určité hodiny, a tak se nám při placení úsměv trochu ztrácí. Šéf restaurace se však jen pousmál, prý to není problém. Ať ráno vybereme peníze a necháme je majitelce na ubytování, kde spíme. Tady se totiž zná každý s každým. Dobrosrdečnost obyvatel Jakušimy je vzácná. Pokud budete někdy z ostrova odlétat, nezapomeňte se dívat ven oknem – pracovníci na letišti mávají cestujícím na rozloučenou. Tak snad ještě někdy přijedeme zase!
