Biolog, který se vypracoval na jednoho z nejuznávanějších cestovatelských fotografů v Česku. A také autora knih. V listopadu mu vychází čtvrtá, v níž shrnul zážitky ze tří výprav do Himálaje. Co ho tam pudí? A má se ještě kam posouvat?
Rozhovor vyjde v čísle, v němž máme jako hlavní téma Pákistán. Co se ti při zmínce o téhle zemi vybaví jako první?
Nejlepší jehněčí na světě. Když jsem doprovázel Kláru Kolouchovou při jejím prvním pokusu o výstup na K2, několik dní jsme putovali z vesnice Askole do základního tábora. Procházeli jsme kolem krásné řeky Braldu, napájené ledovcem. Cestou nahoru nám dělaly společnost kozy, kterých mi bylo líto, protože je každý večer svázali rohama k sobě, aby neutekly. Díky tomu jsme ale mohli jíst čerstvé maso, ať už kozí, nebo skopové. I při následném návratu do Islámábádu mě jeden místní chlapík vzal na skvělé jehněčí. Právě v Pákistánu jsem si poprvé uvědomil, že v Evropě nejíme zdaleka tak kvalitně jako v těch nejchudších zemích, kde neznají průmyslovou stravu. Mají vlastně všechno „bio“ a „organic“, bez konzervantů, s vitaminy.
S Pákistánem jsou spojeny mnohé předsudky. Vzpomínáš si na svoje první dojmy?
Ani u nás doma nikdo neskákal nadšením, když jsem oznámil, kam se chystám. Je to v první řadě ekonomicky velmi slabá země, takže jsi neustále obklopený chudobou. Na druhou stranu považuju Pákistán za jednu z nejbezpečnějších zemí, kde jsem kdy byl. Mezi sebou se tam perou, ale díky tomu je všude policie, a pokud běloch nějak nevhodně neprojevuje svoje nevítané názory, nic mu nehrozí. Nejspíš jsme měli výhodu i v tom, že jsme byli ve skupině, která to tam už měla prošlapáno. Asi bych se tam nevydal úplně sám bez znalosti jazyka. Nicméně když jsem se vracel z basecampu se třemi nosiči a došla mi voda, postarali se o mě. Moc jsem si tuhle zemi oblíbil a s Klárou Kolouchovou jsme dokonce dostali pákistánské státní vyznamenání za propagaci dobrého jména Pákistánu ve světě a za boj proti terorismu.
Jaké jsi měl s velehorami zkušenosti, než ses poprvé vydal do Himálaje?
Nejvýš jsem se dostal na Hochalmspitze (3360 m n. m.). Tenhle výškový rekord jsem ještě stopově zvýšil v Lesothu, ale cestou na jeho nejvyšší horu Thabana Ntlenyana (3482 m) jsem dostal výškovou nemoc, která mě na čtrnáct hodin paralyzovala. Moje jediná příprava před tím, než jsem se ocitl nad hranicí 6000 metrů, tak spočívala v tom, že jsem jezdil s kočárkem na kolečkových bruslích kolem Labe.
Jak na tebe jako na fotografa zapůsobilo prostředí obrovských, majestátních hor?
Každý den jsem z té nádhery v úžasu brečel. Byla to pro mě vysněná expedice, navíc nám neuvěřitelně přálo počasí. Měl jsem obrovské štěstí na světlo a mraky, které krásu hor podtrhovaly. Občas samozřejmě nastaly i ošklivé večery, ale ty přišly vhod, protože mi umožnily se vyspat. Rád se tam vracím, protože ty hory jsou něco jako divadlo.
Když jsem dělal rozhovor s Lucií Výbornou nebo s Márou Holečkem, jejich vášeň pro hory mi přišla až trochu šílená. Máš to podobně, nebo si přece jen držíš trochu odstup?
Mám výhodu v tom, že pro mě hory nejsou to hlavní nebo jediné téma. Umím si náležitě užít i míň extrémní prostředí, nebo aspoň extrémní v jiných ohledech. Nemusím se za každou cenu pohybovat pět tisíc metrů nad mořem.
Liší se focení v tak extrémních podmínkách od běžných situací?
Normálně řeším jenom čas a světlo, tam k tomu přibývají třeba omrzliny nebo způsob, jak se někam dostat. Nemůžeš kvůli lepšímu záběru jen tak poodstoupit mimo vyšlapanou stezku, protože tě tam může čekat velký problém. Pokud o to hodně stojíš, musíš mít jištění. Proti tomu jsou i Alpy legrace, protože když se v nich cokoliv pokazí, už letí vrtulník nebo sjedu dolů a dám si kafe s croissantem. V Himálaji to takhle nefunguje. Ale právě ta odlehlost mu dodává na působivosti.
Takže tě adrenalin nakopává?
Adrenalin je ve spoustě ohledů užitečný hormon, ale já z něj mám respekt, protože jeho nástup znamená, že je něco špatně. Nevadí mi, když se k němu propracuju cíleně třeba skákáním na kole. Do hor ale podle mě nepatří, tam má místo chladná hlava a rozvaha. Nechodím tam adrenalinu naproti. Snažím se maximálně minimalizovat rizika. Úplně se jim ale vyhnout nedá. Loni nám i ty nejdražší meteorologické modely předpovídaly dobré počasí, přesto nás ve tři ráno cestou do C4 zastihla bouře s větrem na pomezí vichřice a orkánu. Nebyli jsme na to připraveni, takže se nás ve stanu pro dva až tři tísnilo dvanáct. Skrčení, s nohama přes sebe, v šílené nadmořské výšce a v minus 21 °C. Někteří z toho mají dodnes trauma.
Máš hranici, za kterou nejsi ani kvůli fotce ochoten zajít?
Nechci si ublížit, což se snadno řekne, ale například v Nepálu jsem si dvakrát poškodil zrak – zatím to naštěstí vypadá, že ne nevratně. Tebe teď vidím dobře.
Podcenil jsi sílu slunce?
To byl případ kolegů, kteří si na nos nasadili krytku proti spálení. Ta ale odrážela světlo, které jim způsobilo zánět spojivek. U mě šlo o to, že jsem se narodil s vážnou oční vadou, kterou se oční nerv snaží neustále vyrovnávat. Dokud má kyslík, zvládá to, ale jakmile mu ho uberu, začne selhávat. Což nastává, pokud trávím delší dobu nad úrovní 6000 metrů nad mořem. Narodil jsem se s plochýma nohama, křivou páteří a takřka slepý. Než mi dali brýle s 12 dioptriemi, rozeznával jsem patrně jenom světlo a barvy. Nejsem ukázkový prototyp člověka, který by měl někam lézt. Ale snad právě to, že se mi svět vizuálně otevřel později než ostatním, ve mně podnítilo touhu jejich náskok dohnat.
A dohnal jsi to až do Himálaje, kam se spousta lidí nikdy nepodívá. Dají se ta neskutečná panoramata přenést na fotku?
Nedají. Viděl jsem skvělé fotky špičkových fotografů, ale stejně to tam není. Zkrátka se na to místo musíš sám dostat. Byli tam s námi čeští záchranáři, kteří měli pocit, že je po Alpách nemá co překvapit. Jenomže Alpy jsou proti Himálaji kopečky. A oni se z toho neskutečného prostoru a objemu krajiny najednou sesypali.
Patří ta nepřenosnost k důvodům, proč vyjde nová knížka?
Určitě. Ačkoli můžeš na videu ukázat násobně víc příběhů než fotkou, mám pocit, že ty skutečné emoce ti nejvíc pomůže tlumočit až text, na kterém si dáš opravdu záležet. Do knížek dávám fotky těsně před tiskem, takže ti, co je v přípravné fázi čtou, nejsou ovlivněni vizuální stránkou. Když pak přidám fotky a QR kódy s odkazy na videa, měl by ses jako čtenář co nejvíc přiblížit pocitu, že jsi tam s námi.
Knížku jsi nazvalNěha Himálaje. Čím si to drsné velehory zasloužily?
Přestože nás někdy nepustily přesně na místo, které jsme si vybrali, vždycky nás všechny pustily zpátky domů, což není samozřejmost a často to nebývá jednoduché (posledně lítal čtyři dny po sobě pro někoho z nás vrtulník). A v tom vidím jejich něhu.
Je to tvoje čtvrtá knížka. V čem bude jiná než předchozí?
Hlavně v tom, že obsahuje jednu dějovou linku, kterou sice můžeš přeskakovat, ale vede tě určitým směrem. U jediného tématu je obtížnější udržet pozornost někoho, koho až tak nezajímá. Vznikala v zatím nejextrémnějších podmínkách. A je úplně jiná i obrazově. Ačkoli jsem přesvědčený, že předešlá knížka, Ostrovy Atlantiku, má všechno, co měla mít, tu himálajskou vnímám jako svůj dosavadní autorský vrchol.
Není to i tím, že máš se snímky spojené intenzivnější zážitky? Dokážeš se od nich při posuzování vlastních fotek oprostit?
To musím dokázat. A jsem přesvědčený, že jsou ty fotky skutečně jiné, protože jsem je pořídil na místech, kam se nedá jen tak koupit jízdenka, navíc mi přálo světlo a občas i osud. Vyfotil jsem třeba detaily z pohřbu lamy, který se odehrál kolem 3500 metrů nad mořem. Zúčastnili jsme se i pohřbu táty našeho šerpy, který s námi celé roky jezdí. Tohle nebyla běžná turistika.
O tom jsi zřejmě přesvědčil řadu fanoušků, kteří na HitHitu vybrali přes milion korun, aby mohli mít tvoji knížku doma. Co tomu říkáš?
Jsem samozřejmě nesmírně vděčný, protože bez těch lidí by knížka v podobě, jakou jsem si přál, vůbec nevznikla. Jen bych chtěl podotknout, že se ze mě rozhodně nestal milionář. Zhruba třetinu částky si vezme stát na daních a po odečtení nákladů na kampaň, výrobu filmu a audioknihy a samozřejmě i tisku samotné knížky zůstane nějakých dvacet třicet tisíc. Když zohledním, kolik mě stálo, abych se do těch hor vůbec dostal, jsem zhruba tři čtvrtě milionu v minusu.
Proč máš tedy v dnešní, digitální době potřebu něco tisknout?
Lajky rychle pominou. Je důležité si uvědomit, že kdykoliv můžeš o všechna data přijít. Knížka ale zůstane. Baví mě i to, že oproti elektronické stopě, kterou můžeš editovat, s tím, co vyleze z tiskárny, už do smrti smrťoucí nic neudělám.
Světem teď hýbe umělá inteligence, která dokáže během pár vteřin vytvořit neskutečné obrázky. Cítíš to jako ohrožení pro fotografy?
Hrozba je to možná spíš pro civilizaci jako takovou, protože jsme se na takový nástroj nestihli připravit. Ale lidstvo nebylo připraveno ani na vynález kola, takže nemá smysl otálet. AI používám už řadu let na základní selektivní úpravy, které by mi manuálně zabraly podstatně víc času.
Jaké úpravy jsou pro tebe u fotky přípustné?
Hranice pro mě neexistuje, tou je jenom vlastní kreativita. Pokud se někdo zaměřuje na snímky s masivními úpravami, nenazýval bych ho fotografem, ale spíš digitálním umělcem. Takový Daniel Kordan už dlouho tvoří něco, co realitu přetváří a čemu se AI teprve začíná přibližovat, ale je to jeho přiznaný styl, který my ostatní obdivujeme.
Posouvají nás technologie skutečně vpřed?
Pro mě je technika důležitá, protože fotím v extrémních podmínkách. Kdyby na stejných místech byli Hanzelka se Zikmundem s tehdejší technikou, buď by jim tam nefungovala vůbec, nebo jen do určité míry. Kvůli omezenému dynamickému rozsahu by nedokázali zachytit to, co já dneska zvládnu s malinkým foťáčkem. Před 70 lety bych si nevystačil se 400gramovým přístrojem, musel bych s sebou vláčet pětikilovou výbavu. A měl bych 36 snímků na filmu. To si pak každý stisk spouště rozmyslíš. Proto se mnohdy stává, že stará fotka, byť pořízená primitivní technikou, má větší kouzlo než to, co se teď bezhlavě nacvaká na mobil.
Takže tě mobily k focení zatím nepřesvědčily?
Mobily nevratně změnily fotoprůmysl a nemám problém s tím, že je spousta lidí k focení využívá. Osobně ale focení mobilem nesnáším, je to jenom takový zápisník. Je sice pravda, že polární záři vyfotíš telefonem z ruky, ale teprve když postavím foťák na stativ a dopřeju mu delší čas, začnou se dít věci.
Takže módním trendům nepodléháš?
Nová technika mě baví! Když Nikon v Tokiu představil bezzrcadlovky, za půl hodiny se ze mě stal jejich nadšený zastánce. Foťák, který tu mám s sebou, je na pohled mrňavá lowendová hračka. Málokdo ji bere vážně, ale mně tenhle malý nikon posloužil v Himálaji jako hlavní přístroj. Vysoko v horách jsi rád, že vůbec jdeš, natož abys táhl a vytahoval těžký foťák.
Dostáváš se na cestách do módu, v němž výrazně slevuješ ze svého pohodlí?
Štve mě harcování přes letiště a papírování, ale jakmile doletím do cíle, skutečně se přepnu do režimu, kdy neřeším třeba to, kolik toho naspím. Fotograf Elia Locardi se po šesti letech na cestách a po hotelech chtěl usadit někde, kde se nedá nic fotit. Hledal nejmíň fotogenické místo na světě, aby mohl dohnat spánkový deficit. Vybral si Floridu, kde ho záhy začalo bavit focení raketoplánů. No a já jsem vděčný, že žiju v Pardubicích, kde nejsou ani ty raketoplány, takže se můžu dosyta vyspat, odpočinout si, zasportovat, využít perfektní infrastrukturu… A když mě to přestane bavit, jsem za dvě hodiny na letišti a zase přepnu do expedičního módu.
Chceš tedy říct, že jsou Pardubice nejméně fotogenické místo, jaké jsi zatím našel?
Vím o jednom, které je v tomhle ohledu trumfne. Jmenuje se to prý Hradec Králové. A doufám, že to v tom rozhovoru zůstane! Ale vážně: všude se dá fotit. Jen musíš být ochotný hledat. Nakonec třeba najdeš něco jiného, než jsi čekal. Ani já se někdy nevyhnu předsudkům. Třeba takové plísně nebo zkameněliny. Řekneš si šutry, ale pak se od nich nemůžeš odtrhnout. Něco takového zažívám na naší přírodovědecké fakultě v podstatě každý den.
Ovlivňují se navzájem tvoje profese biologa a vášeň pro focení?
Díky vztahu k focení jsem propadl mikrofotografii, kterou používáme například při popisu nového živočišného druhu. Když pominu měřítko, vidím pod mikroskopem podobné výjevy jako z dronu. V Nepálu jsem vyfotil dronem náš basecamp, který díky tomu vypadal jako malinká žlutá plíseň. A najednou si uvědomíš, že zatímco dole to máš od stanu ke stanu deset minut, z výšky to jsou pouhé dva pixely.
Jako by sis tím i držel odstup od lidí. Fotíš je vůbec?
Někdy musím, třeba u nás na fakultě fotím portréty vědců. Ale na cestách mě nejvíc zajímá příroda, zvířata a kytky. Lidi mi lezou na nervy. Mám sice i fotky mnichů nebo dětí, což jsou vděčná témata, a občas nenápadně cvaknu kamarády, ale nemá to pro mě takovou hodnotu jako krajina nedotčená člověkem.
Proč ses tedy nedávno vydal na Island, který trpí masovým turismem?
Zrovna Island je v tomhle geniální, protože všichni ti Asiati a Rusové se jako můry na lampičkách bláznivé drží provařených míst. Ale stačí odbočit směrem, kde v mapách není vyznačený žádný významný bod, a zjistíš, že je to tam naprostá haluz.
Nebojíš se, že když ta místa ukážeš, přilákáš tam můry?
Většinou ta moje místa leží tam, kam chodí fotit jenom magoři. Takže pokud tam skutečně někoho nalákám, bude mě proklínat. Navíc nemám tak velký fanklub, abych narušil infrastrukturu Islandu. A někdy to může prospět. Zrovna se chystám zveřejnit video z Krkonoš, v němž prozrazujeme jedno neznámé místo. Pokud se z něj stane zajímavý tip na výlet, aspoň se tím odkloní část lidí z přetížené Sněžky.
Jak si vybíráš destinace, kam se vydáš?
Ony si vybírají mě! Mám štěstí, že cestuju v rámci projektů, teď se třeba chystám s našimi botaniky do Kolumbie popisovat nové rody rostlin. Snad se dostaneme do oblastí, kam lidská noha nevstoupila – kvůli drogovým kartelům. Momentálně by tam mělo panovat příměří, ale pro jistotu si najmeme borce s hiluxem a AK-47.
Jak se tváří manželka, když jí oznámíš, že pojedeš do Kolumbie, kde ještě nedávno řádily gangy?
Čím míň informací poskytnu, tím líp. Když pak žena zpětně vidí, jak někde v horách visím na špagátu nad průrvou, do které mi spadne termoska, jenom nevěřícně kroutí hlavou. Tak jsem ji vybídl, ať tam jede se mnou. Hrozně se bojí, ale slíbil jsem jí nakupování kabelek v Káthmándú, takže na to kývla.
Jsou destinace, od kterých netrpělivě vyčkáváš, až si tě přivolají?
Antarktida. Probíhá na ní výzkum sněžných řas a žábronožek, kterému se u nás věnuje celé odvětví katedry. Ale musím vymyslet reálnější projekt, než mám zatím v hlavě. To do Čadu mám projekt jasný, jen na něj musím sehnat peníze.
Není ti ani čtyřicet, ale už máš za sebou extrémní zážitky. Nebojíš se, že už se není kam posouvat?
Co blázníš? Umím si představit ještě deset životů! Moc se mi líbilo, když akvanaut Pavel Gross řekl, že až umře, chce si to dát všechno ještě jednou. Množství námětů kolem nás je nevyčerpatelné!
Člověk ale vyčerpatelný je. Stačí ti k dobití energie vlastní spokojenost s tím, co děláš, nebo potřebuješ i odezvu okolí?
Vlastní spokojenost je nejdůležitější, protože to dělám kvůli sobě, ne kvůli ostatním. Ale uznávám, že ten vybraný milion vnímám jako nejdojemnější a nejneprůstřelnější důkaz, že lidi moje práce baví. A jako dobré krmítko poslouží i komentáře na sociálních sítích, i když je to občas trochu bizár. Nedávno jsem na Labi natočil kvůli práci perloočku, abych zaznamenal, jak za sebou při plavání zanechává vír. Měl jsem štěstí na sinice, které ten pohyb zvizualizovaly. Přišlo mi to celkem fajn i pro laiky, tak jsem sestřih nahrál na Facebook. Způsobilo to obrovský ohlas, dokonce se video dostalo i mimo obvyklou bublinu, což mě vždycky potěší, ale zároveň se někdy nestačím divit reakcím. „Kde to má žihadlo? Může mě to zabít?“ Vždyť to měří centimetr a není to za normálních podmínek ani vidět!
Což mi připomíná moc, jakou mají fotografové ve svých rukou tím, že dokážou zkreslit realitu…
To tu bylo odjakživa, obzvlášť u mikro- nebo makrofotografie. Když vyfotíš klíště tak, že vypadá jako obrovská příšera, kdo by se ho nebál? Takže můžeš zapůsobit i pozitivně tím, že upozorníš na podceňovanou hrozbu.
Měly sociální sítě někdy přímý vliv na tvoji práci?
Když jsem procházel tisíce fotek z Himálaje, najednou jsem zíral na jednu, která se mi z paměti vypařila, přitom by rozhodně stála za úpravu. Uvařil jsem si kafe, znovu se na ni podíval a dospěl k přesvědčení, že je to nejlepší snímek, co jsem tam kdy pořídil. Na sociálních sítích se k ní strhla lavina pozitivních komentářů. A tak si vysloužila v knížce dvoustranu.
Pro naše čtenáře jsi připravil minisérii videí s radami a tipy. Kdybys měl jednu fotografickou poučku vypíchnout, jak by zněla?
Hodně mazat. Člověk musí být kritický, zapojovat autocenzuru. Kompoziční a další pravidla jsou sice nutný základ, ale měl bys je dostat pod kůži tak, abys o nich vůbec nemusel přemýšlet. A fotit srdcem. V tom přece spočívá podstata múzického umění.
