Janek Rubeš a Honza Mikulka nejen o Praze z hezčích i horších stran
Janek Rubeš a Honza Mikulka patří k největším osobnostem českého internetu. Ve svých reportážích už léta poukazují jak na nešvary, tak na úžasná místa nejen v Praze. Z čeho pramení jejich úspěch? A kam by vás v Praze vzali?
Měli jste už během studia představu o tom, kam se bude po škole ubírat váš pracovní život?
H: Moc ne, mě tehdy bavil mix různých věcí: správa facebookových stránek, focení, natáčení a střih videa… A ty se mi nakonec všechny propojily v tom, co dělám dneska. Ale vůbec mě nenapadlo, že se jednou budu živit natáčením videí pro turisty.
J: Já jsem jenom tušil, že se chci věnovat pohyblivým obrázkům a reklamě. Což se mi vyplnilo, jen tím primárním klientem není nadnárodní korporace, ale naše vlastní město, které máme rádi a baví nás ho propagovat. A díky tomu získáváme další typ klientů.
Na školu jsem se ptal i proto, že se Honza během studia na FSV negativně vymezil vůči reklamě v učebnicích pro děti. Už tehdy v tobě dřímala touha poukazovat na nešvary kolem nás?
H: K tomu tématu jsem se dostal spíš náhodou v rámci projektu Peklo na talíři, který jsme s Jankem tvořili ve spolupráci s Romanem Vaňkem. V učebnicích pro studenty hotelových škol se vedle receptů na poctivý vývar objevovaly inzeráty Vitany na pytlíkové polívky. Mně to přišlo donebevolající, tak mě jako studenta marketingu napadlo, že bych se na tuhle nehoráznost víc zaměřil.
Kluků z Prahy jsou tisíce. Jak se stalo, že zrovna tihle dva kluci naproti mně spolu začali něco vytvářet?
J: Hodně nás spojil web Stream, kam se od roku 2006 mohla nahrávat videa. V té době jsme byli oba takoví odrostlejší puberťáci a přišlo nám zábavné natáčet videa a sdílet je na internetu, což v té době dělalo jenom pár lidí. Takže jsme chtě nechtě museli skončit spolu.
H: Janek už měl v té době v on-line světě jméno, já teprve začínal. Jednoho dne jsme se náhodou potkali na Václaváku, kde jsme si každý natáčel něco svého. Narazili jsme do sebe a Janek vykřikl: „Pojď někdy na kafe!“ Od té chvíle si mě vzal pod svá křídla, motivoval mě, pomáhal mi. A když pak tu a tam byla na Streamu potřeba výpomoc, zavolali mi. Od té doby se začaly naše cesty čím dál víc proplétat.
Janku, tebe se nezdráhám označit za průkopníka videoprojektů v Česku. V současnosti se s různými bloggery a vloggery roztrhl pytel. Jak tenhle vývoj vnímáš?
J: Podle mě je to dobře. Špatné projekty snad zhynou samy a dobré se snad rozvinou do ještě lepších. Vždycky jsem se snažil bojovat za to, aby točilo co nejvíc lidí, aby se rojily talenty. A mám dojem, že se jich opravdu plno našlo. Poslední dobou ovšem často narážíme na to, že lidé slepě věří všemu, co se v těch videích objeví. A to nechme stranou dezinformace a fake news, mám na mysli případy, kdy se na TikToku šíří informace, která zní uvěřitelně a logicky. Jedna holčina například tvrdila, že když se chcete v Česku vyčurat, musíte mít kapsy plné drobáků. A u toho měla záběr na místo se dvěma možnostmi vložení platební karty. Takových nesmyslů koluje strašně moc a jen proto, že je viděly miliony lidí, přece musejí být pravda. Dokonce existuje tzv. rage-baiting: taktika, kdy záměrně vyšleš nepravdivou informaci v očekávání, že ji diskutující začnou vyvracet, čímž ti zvýší dosah.
Váš anglicky mluvený YouTube kanálHonest Guidemá dosah přes 1,3 mil. odběratelů, češtíKluci z Prahypřes 540 tisíc. Co podle vás za tímhle úspěchem stojí?
H: Myslím, že jsme měli dost štěstí na dobu, kdy jsme se do toho pustili. Tehdy nikdo netočil vlastní podcast, který by považoval za svoje živobytí…
J: Podle mě byl základ v tom, že jsme od začátku byli „honest“, tedy upřímní. Najednou průvodce netvrdil, že máš jít na Karlův most a na Hrad, ale radil cizincům, že z letiště do centra se můžou čistě a bezpečně dostat za 30 minut za euro padesát, což pro mnohé z nich byla novinka. Stejně jako jim nikdo neprozradil, že přímo nad Novou scénou Národního divadla najdou jednu z nejkrásnějších kaváren, co znám. A taky jsme dokázali, že i brýlatý kluk s uhry se může dopracovat k úspěchu na obrazovce.
Liší se nějak zásadně zaměření videí pro Čechy a pro cizince?
J: Český turista má podstatně větší lokální znalost, takže na rozdíl od cizince ví, že velké pivo neznamená tuplák a nemá stát 330 korun. Potřeby obou skupin jsou nicméně v principu stejné, všichni si chtějí dopřát dobré pivo na pěkném místě s výhledem. Zajímavé mi přijde, že se Češi často necítí být u nás turisty, což jsme nejvíc vysledovali během covidu. Do Prahy se najednou vydávala spousta lidí, kteří si pochvalovali, jak je to tu bez turistů super.
Já jsemHonest Guidezaznamenal i díky kamarádovi, který žil v Helsinkách a spolupracoval s vámi na finském průvodci. Proč jste se nakonec rozhodli zaměřit na Prahu?
H: Ačkoli se nám i v zahraničí dařilo upozorňovat na autentická místa, u kterých byl patrný genius loci, Prahu známe přece jen nejvíc – a naštěstí je v ní stále co objevovat! Do zahraničních měst nemůžeme jezdit tak často, abychom zvládli postihnout změny, kterými procházejí, například zmíněné Helsinky už by se dneska asi použít nedaly. A než mít roztříštěnou pozornost, radši se soustředíme na jedno město.
Když se vydáte za hranice Česka, odkud sami čerpáte tipy a inspiraci?
H: Do měst už se záměrně vydávám naprosto bez přípravy a nechávám všemu volný průběh. Má to přínos i pro naši práci, protože když někam vycestujeme, řešíme stejné palčivé problémy jako naši diváci, takže nás to navádí k tomu, na co se zaměřit.
J: Nedávno jsem byl v Athénách, kde jsem jen tak zbůhdarma chodil po městě. Kdyby někdo přijel do Prahy a jenom se prošel z Dejvic na Vinohrady, uvidí a zažije spoustu věcí, o kterých se v průvodcích nepíše.
Dokážete se na cestách ještě dívat kolem sebe očima nezatíženýma tím, co vytváříte? Vypnout a jen tak být?
H: Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bych měl něco vypínat. Naopak beru jako přínos, že se dokážu kolem sebe dívat stylem, na který jsem zvyklý z našich projektů, a jdu tomu naproti.
J: Vypnout to neumím. Nedávno jsem se v New Yorku protloukal nějakou obyčejnou čtvrtí, kde jsem si koupil bagel a pozoroval běžný ruch kolem. Anebo jsem na letišti JFK jako kluk, co má hluboko do kapsy, koumal, jak se vyhnout platbě 11 USD jen za to, že letiště opustím a přestoupím na metro. Z mapy jsem usoudil, že by to mělo jít i pěšky. A pak jsem zjistil, že když vystoupíš o jednu zastávku dřív, jezdí tam místní autobus, který využívají zaměstnanci, a stojí 2,75 USD, tedy jako normální jízdenka. Nasedl jsem a čekal, kam mě ten autobus zaveze. Ocitl jsem se v chudinské čtvrti s neskutečným bleším trhem, o níž jsem pak zjistil, že je známá jako problematická. Ale byl to úžasný zážitek.
Když se pak vrátíte do Prahy, jak ji vnímáte ve srovnání s jinými velkoměsty?
J: Ten těžký turistický marast je v podstatě všude stejný, což vtipně ilustruje unifikovaná mapa evropského města (Map of Every European City, autor Itchy Feet), na níž je uprostřed stará čtvrť s velkou katedrálou a krásnou uličkou plnou turistických obchodů. Koncentrace velkého množství turistů na malém prostoru není nic neobvyklého, čím by se Praha vymykala. Některá města jsou na tom ještě hůř.
A nešvary jsou asi taky všude podobné…
J: Jasně, jen u nás (i v několika dalších zemích) hraje navíc roli to, že nemáme euro. V Portugalsku tě na špatném kurzu asi nikdo neokrade. Jeden Slovák se nedávno divil, že tu máme na každém rohu směnárnu.
Nepoctivé směnárny a ruličkáři jsou častým tématem vašich reportáží. Je to drsný boj s větrnými mlýny?
J: Turisté nemají volební právo. Okradená česká babička je pro našince smutnější příběh než tisíc okradených zahraničních turistů. Částečně to chápu, ale jsem přesvědčený, že okrádat by se neměl nikdo. Kdyby se do stejných problémů dostávali naši političtí zástupci, okamžitě by se řešily. Nedávno se spustila mohutná debata, když si pan Kalousek postěžoval, že byl na letišti k dispozici jenom Uber.
H: Podobné je to s dálničními známkami na hranicích. Třeba o Velikonocích najedou do Rozvadova tisíce Němců a čekají hodinu ve frontě na předražené známky. Nikdo nemá potřebu jim vysvětlit, že si je můžou koupit levněji a on-line.
J: Doporučuju se na Rozvadově někdy zastavit a uvědomit si, jaký je tam první dojem z naší země. Moč, výkaly, zvratky, podfuky. Všechno je tu špatně. Nebo přijedeš z letiště na Veleslavín, kde už tě přivítá revizor se zlomyslnou informací, že sis koupil o čtyři koruny levnější lístek nebo sis ten správný necvaknul, protože jsi zatím nepronikl do našeho systému MHD. A hned jsi o 1200 korun lehčí. Na Zličíně se ocitneš ve scéně ze špatného béčkového filmu. A setřít ze sebe nepříjemný první dojem je strašně těžké. Můžeš pak mít sto super zážitků, ale na ten první stejně nezapomeneš.
Cítím z vás, že Prahu milujete, proto vás štve, že v ní turisté zažijí všechen ten hnus. Vnímám to správně?
H: Občas nám někdo vyčítá, že ten hnus ukazujeme. Já ale považuju za nesmírně důležité na něj poukazovat. Je lepší být připravený na to, co tu na mě může číhat, než vyvolávat iluze, že je všechno zalité sluncem. Věřím tomu, že se naprosté většině turistů nakonec nic nestane. Nicméně i nám se na cestách přihodí, že přestanou fungovat obranné mechanismy, protože si tu dovolenou chceme užít, takže si pak jenom pro sebe obhajujeme, proč jsme do té pasti spadli.
J: Ačkoli často natáčíme o tom, co je v turistickém centru Prahy špatně, nic to nemění na skutečnosti, že je Praha nádherné město plné úžasných míst, podniků a zážitků.
Neřešíte podobné dilema jako my v redakci, že když na ně upozorníte, můžete přispět k narušení jejich atmosféry?
H: V první řadě je nutno poznamenat, že v případě podniků, jako jsou restaurace, se vždycky jejich provozovatelů ptáme, jestli u nich můžeme natáčet.
J: To dilema chápu a sám nevím, jak se s ním vyrovnávat. Ale rozhlídni se kolem sebe: sedíme v takřka prázdné kavárně, kterou jsme ve dvou reportážích označili za jednu z nejkrásnějších v Praze. Nemám pocit, že máme jakékoli právo tajit zajímavá místa. Naopak jsem přesvědčený, že daná lokace může i díky nám zjistit, co lidi opravdu zajímá a baví. V případě vašeho časopisu i našich anglických videí je případný nárůst návštěvníků obvykle pomalý a postupný. Výjimkou u nás byly dva případy: sloup z knih Idiom od Mateje Kréna ve vstupní hale Ústřední knihovny a výtah páternoster na magistrátu. Došlo totiž k masivnímu zásahu poté, co se zmínky o nich ukázaly jednorázově obrovskému množství uživatelů TikToku. A pak záleží, jak se k tomu dané místo postaví. Knihovna instalovala cedulky: Tady se připojíte na wi-fi, Tady si půjčíte knížky, Máme i další pobočky, Znáte DOX? Když se páternoster zpřístupní o víkendech a zpoplatní, aspoň si vydělá na údržbu.
Které pražské čtvrti jsou podle vás nedoceněné a unikají pozornosti turistů?
J: Já pocházím z levého břehu Vltavy, takže podle mě je skvělá oblast kolem Anděla, u kterého mají mnozí černý puntík. Smíchov je pro mě celkově taková alternativa k Malé Straně. Turisté se obvykle dostanou nejdál k Jezulátku, možná k lanovce, za tank už nejdou. A přitom třeba Smíchovská náplavka je mnohem lepší než ta podstatně známější na druhé straně. Za zmínku stojí třeba i kavárny Jarda Mayer nebo Portheimka v barokním letohrádku.
H: Teď jsme na Smíchově objevili famózní, nedávno otevřenou kavárničku Stará škola, která funguje na komunitní bázi. Vaří pro ni babičky z Elpidy a je to fakt nádhera.
Hledáte u jednotlivých míst i jejich příběhy, nebo vám stačí se třeba dobře najíst?
J: Když příběh, který dává smysl, objevíme, pak určitě. Například nás baví kluci, kteří si koupili tramvaj a na točně na Dlabačově z ní udělali kavárnu.
H: Ale někdy opravdu stačí najít výborný podnik na místě, kde by ho člověk nečekal, třeba kavárnu Oliver’s Coffee Cup u eskalátoru v Domě módy.
Kam ještě byste naše čtenáře poslali za dobrým jídlem nebo pitím?
J: V Mikulandské ulici se nedávno otevřelo Technologické centrum UMPRUM, v jehož rámci je ukrytá kavárna Imbus s parádním vnitroblokem. Na pivo si zajděte do pivnice U Kata, na kafe do Kafe a hrnky v Nerudově ulici, na jídlo do nově otevřené restaurace 420 s neskutečným interiérem. Tuhle restauraci poznáte podle toho, že jako jediná na Staroměstském náměstí nemá předzahrádku, protože dodržuje nastavená pravidla.
H: A nakoupit si můžeš v jejím gotickém sklepení, kde se nachází původní úroveň povrchu náměstí.
Kdyby se do Prahy chystal váš kamarád, který už zná Karlův most a Zlatou uličku, co byste mu naplánovali?
H: Pokud by ho zajímala příroda, poslal bych ho do Prokopského údolí. Nedávno jsem si užil skvělou procházku z Holešovic přes Karlín na Žižkov. Turisty jsme protahovali i Nuslemi, z pekárny přes šachtu pro metro…
J: Podzemní kryt Folimanka – to je pecka! Každou první sobotu v měsíci je zdarma přístupný. Překvapilo mě, kolik lidí tam bylo, ale ten prostor je obrovský. Vedou odtud dvě ventilační šachty, jedna je předělaná na R2D2, druhá na Mimoně. Pak se odtud dá pokračovat přes Park na hradbách, Ztracenku a Bastion U Božích muk, prohlídnout si zdarma venkovní expozici Muzea Policie ČR, nádherný sousední kostel, až skončíš u Porodnice U Apolináře, připomínající Bradavice z Harryho Pottera.
Nechcete takové tipy víc zužitkovat?
J: Lidi nás často pokládají za průvodce, takže se na nás obracejí s tím, že se chystají s celou rodinou do Prahy a potřebovali by program na tři dny. Snažili jsme se jim trpělivě vysvětlovat, že tohle neděláme, ať se podívají na naše videa. Ale pro naše patrony, kteří si předplácejí exkluzivní obsah na platformě Herohero, zrovna připravujeme možnost vytvoření návrhů denního itineráře.
H: Nebo spíš takové kurátorské mapy, které ti nabídnou inspiraci na procházku v nějaké oblasti. Včetně praktických tipů, jako jsou například záchody zdarma.
Nelákají vás i další místa v Česku?
H: V regionech už spolupracujeme s destinačními agenturami, máme za sebou České Budějovice, Karlovy Vary, Liberecko, Krkonoše, Lužické hory… Byly to skvělé zkušenosti, naštěstí jsme měli volnou ruku ve výběru lokací, které chceme ukázat. Nepotřebujeme chodit na Sněžku, radši doporučíme krásné rozhledny, které by většinu lidí nenapadlo navštívit. Pokud jde o města, z našeho milovaného Brna máme několik videí, jedno se dokonce jmenuje Proč je Brno lepší než Praha.
Proč je lepší?
J: V Brně můžu s klidem poslat turistu do jakéhokoli podniku, aniž bych měl obavu o jeho spokojenost. To jde v Praze těžko.
H: Snad je to tím, že ve městech, která nejsou tolik závislá na cestovním ruchu, se musí podniky víc snažit, aby si udržely přízeň místních, protože bez nich by jim hrozil zánik. V Praze některé podniky se skvělou polohou těží jen z návalu turistů, kteří se spálí, ale už by se stejně nevrátili. Do jejich pasti skočí další.
Co vám přináší uspokojení a motivaci? Zavření nepoctivé směnárny, nebo pozitivní reakce vašich fanoušků?
H: Mě nejvíc uspokojuje vědomí, že jsme někomu pomohli, o čemž se dozvídáme nejen z komentářů na internetu, ale někdy i přímo na ulici, když lidi Janka poznají.
J: Třeba jeden týpek nám slíbil vstupenky do amerického Disneylandu, kde pracuje, protože jsme tam nebyli spokojení. Jeden Švýcar nás zase zastavil a z kufříku vytáhl vytištěná (!) naše videa. Zářil nadšením, že se díky nám mimo jiné svezl za 30 korun z letiště do centra.
Jak se vám daří vyrovnávat s popularitou, ať už pozitivní, nebo negativní?
J: Jedno z našich nejnovějších videí se jmenuje Jak poznáte turistickou past. Vstoupím do restaurace, chlápek se na mě podívá a zakřičí: „Jdi do ****!“ Nebo se v jednom podniku strhla bizarní mela, když jsme si dovolili komentovat menu bez cen. Pokud nás naopak přivítají s úsměvem a nabídnou nám něco dobrého, je zřejmé, že jsme na dobré adrese. Nicméně bych byl radši neznámý jako na začátku, abych se mohl znovu stát tím ubohým okrádaným turistou. Bavila mě doba, kdy ke mně na Staroměstském náměstí přistoupil podvodník nabízející projížďky turistickým autobusem. Lákal mě na „big library“, přičemž ukazoval na Strahovský klášter, v němž sliboval „tower of books“. Pak na mapě poklepával na Smíchov a mluvil o Kampě. A když na dotaz zjistil, že znám Vyšehrad, radši tvrdil, že ten je „cancelled“.
Takže už vás to nebaví jako na začátku?
H: Na začátku jsme si mohli dovolit větší free style, protože nás nikdo neznal a nesledoval, nikdo neměl žádná očekávání, což bylo velmi osvobozující. Ačkoli se ani dneska nesnažíme chodit našim divákům na ruku, jsme přece jen svázáni určitou zodpovědností, která by teoreticky mohla fungovat trochu jako brzda. Tomu se ale snažíme vyhýbat. Každopádně mě to bavit nepřestává. Má to jasný důvod: Janek je pro mě neskutečně inspirativní člověk a možnost vidět mu občas do jeho mysli, když mě do ní zrovna pustí, je obrovská příležitost. Pořád si toho všeho strašně vážím.
J: Já si toho vážím taky. A v tu chvíli se oba muži rozplakali a padli si do náruče. (Směje se.)
