Petr Bambousek: Nemusím fotit všechno, co vidím
Nepatří k fotografům, kteří od dětství pobíhali po světě s fotoaparátem na krku, přesto se během dvaceti let propracoval do světové špičky ve svém oboru. A také do čela poroty letošního ročníku soutěže Czech Nature Photo. Co za jeho úspěchem stojí?
Před rokem vás Petr Slavík na tomto místě označil za nejlepšího českého fotografa divoké přírody současnosti. Není to větší ocenění než výhra v soutěži?
Taková slova kolegy, jehož tvorbu znám, kterého si vážím, respektuju ho a který není jen anonymním fanouškem na sociálních sítích, mě samozřejmě moc těší. Jinak ale nemám nastavený žádný žebříček ocenění. Až na jednu výjimku, kterou je nejprestižnější soutěž v našem oboru – Wildlife Photographer of the Year.
Jak těžké je v ní uspět, například se stát finalistou kategorie Savci, což se vám podařilo v roce 2015?
Ze zhruba 50 000 přihlášených fotek fotografů z celého světa vybere porota asi desetinu, k níž si vyžádá soubory ve formátu RAW. Z tohohle užšího výběru se pak rekrutuje stovka oceněných. Neumím si představit, že bych se měl takovým množstvím prací probírat v roli porotce. Je to náročné a obdivuhodné.
O kolik je to jednodušší v roli předsedy poroty české soutěže Czech Nature Photo?
V naší soutěži se obvykle sejdou řádově nižší tisíce fotek, což je taky obrovská nálož. Mám určitý estetický standard, díky němuž můžu velkou část rovnou odfiltrovat, ale přesto se dostanu třeba na pět set, z nichž mám vybrat tři favority. Jsem rád, že na to nejsem sám a že fotky hodnotí porota výrazných osobností. Letos se těším například na setkání s Danem Bártou. Je inspirující mít v porotě odborníky s různými názorovými proudy. Jen by se neměly lišit natolik, aby nakonec uspěla nejmíň závadná fotka, která je pro všechny dobrá, ale nikoli fantastická.
Vyznávají různé názorové proudy i porotci z různých částí světa?
Jako Evropan poznám na první pohled fotku terejů z německého ostrova Helgoland. Ze stejného místa jsem jich viděl stovky a asi žádná už mě nedokáže omráčit – na rozdíl od Američana, který tohle souostroví nezná. A platí to samozřejmě i obráceně. Ještě důležitější je ovšem rozdíl v přístupu k focení přírody. Američané potřebují mít všechno přesné, ostré, ve správném úhlu, s rozmazaným pozadím, vyznávají učebnicově krásné fotky, tedy velmi často popisné. Evropští fotografové, zejména němečtí či španělští, se často přiklánějí k abstrakci, při níž je zvíře jen součást obrazu, nikoli jeho prvoplánově nosné téma. V Česku se mým odhadem osmdesát procent fotografů přiklání spíš k americkému pojetí, pětina k evropskému. Díky tomu jsou pak výstavy oceněných snímků z Czech Nature Photo osvěžujícím mixem.
Dokáže vás ještě vůbec nějaká z fotek překvapit nebo nadchnout?
Zhruba 80–90 procent se nevymyká tomu, co už jsem někdy viděl, přičemž do toho podílu počítám i vlastní tvorbu. Takže u nějakých deseti procent mi přijde přístup neotřelý. Anebo žasnu z toho, jak se podařilo zachytit zvíře, k němuž se velmi obtížně dostává. Umím si i představit úsilí, které za některými fotkami vězí, na druhou stranu nejsem příznivcem dojemných příběhů, jak se chudák fotograf brodil bahnem, jejichž záměrem může být jen snaha obhájit vyznění jinak obyčejné fotky. Snažím se ocenit nezvyklý pohled na obyčejné věci. Koneckonců u zvířat platí, že čím běžnější druh, tím víc se s ním dá vyhrát.
K čemu budete při hodnocení soutěžních fotografií nejvíc přihlížet?
Nejvíc mě zajímá estetická rovina. Hodně lidí tíhne k akčním fotkám, kdy stačí, že má pták zvednutá křídla, přestože jsou kolem nich rušivé prvky. Mně dřív pomáhalo na foťáku posuzovat čtyři náhledy vedle sebe, protože v tu chvíli jsem nezkoumal jejich ostrost, ale celkový dojem. Nápad a provedení jsou pro mě víc než technická dokonalost, dejme tomu v poměru 65 : 35. Nejvíc ocením, když se podaří spojit obojí najednou.
Takový přístup k focení jste měl od začátku, nebo jste se k němu dopracoval během více než dvacetileté praxe?
Určitě to byl dlouhodobý vývoj. Na začátku u mě byla prvotní touha spatřit na vlastní oči zvířata, která jsem znal jenom z knížek. Během první cesty jsem vůbec neřešil, jaký nasadím objektiv nebo jak využiju světlo. Výsledkem byla sbírka atlasových fotek, tehdy pořízených ještě na film. Díky digitálu jsem se pak naučil víc experimentovat.
Váš fotografický styl se vyznačuje čistotou, jednoduchostí, až minimalismem. Tomu ale zrovna volná příroda moc nenahrává. Jak se s tím vyrovnáváte?
Důležité bylo zbavit se pocitu, že bych měl fotit všechno, co vidím. Musím být přesvědčený o potenciálu, pak se seknu a jdu za ním, dokud se nepřenese do foťáku, což u zvířat vyžaduje dost trpělivosti. Čím víc u focení nadávám, protože se mi zpočátku nedaří technicky zachytit svoji představu, tím je výsledná fotka zpravidla lepší.
Některé vaše snímky na mě působí, jako by vznikly v ateliéru…
Nejspíš myslíte ty noční, na kterých se prakticky vůbec nepodepsala postprodukce, obvykle jsou v podstatě hotové už po cvaknutí. Jsou na nich zachyceny druhy, které jsou aktivní v noci, tudíž to černé pozadí je zkrátka přirozená tma. Už asi osm let se snažím najít co nejzajímavější a nejjemnější nasvícení z toho nejlepšího úhlu v nočním prostředí.
Zmínil jste postprodukci. Kde leží vaše osobní hranice její přijatelnosti?
U fotky, která se použije v knize o ptácích, je mi jedno, že z ní umažu pár větví, protože v takovém případě je důležité samotné zvíře. Pokud mám ovšem fotkou i sám sobě ukázat, že jsem šikovný fotograf, v podstatě nesnesu retuše ve smyslu odstraňování nebo, nedej bože, přidávání čehokoli. Vadí mi, když například někdo z fotky ptáka s otevřeným zobákem odmaže ruku s krmením. Já si s oblibou dám poměrně náročnou práci přímo v terénu s tvorbou komplikovanějších snímků, které jde jinak velmi jednoduše provést v počítači. Fotku líhnoucí se vážky s pozadím hvězdné oblohy vytvořím tak, že na starém objektivu s možností změny clony zachytím během jednoho záběru nejdřív s bleskem a velkou clonou vážku, pak odcloním a ostření přetočím na nekonečno, abych finální fotce dopřál čtyřicet vteřin k ideální expozici. Tohle mě strašně baví.
Jak přísně jsou nastavena pravidla ohledně úprav v soutěžích?
Na jednom svém nočním snímku chameleona jsem odmazal miniaturní lísteček v levém horním rohu. Ačkoli snímek uspěl v jiné mezinárodní soutěži, ze soutěže Wildlife Photographer of the Year mi loni napsali, že by ta fotka pravděpodobně uspěla, ale z porovnání se zaslaným formátem RAW vyplývá, že tam chybí lísteček, čímž jsem porušil pravidla soutěže.
Stále častěji se mluví také o umělé inteligenci. Považujete ji za přínos, nebo ohrožení?
AI se už dlouho využívá přímo ve fotoaparátech, třeba při ostření na detekované objekty, což je obrovský přínos. Enormně se také zjednodušily a zrychlily běžné retuše ve Photoshopu. Ohrožení to může znamenat z hlediska uplatnění fotek, kvůli kterým se člověk musí vydat na druhý konec světa. Dneska k jejich „pořízení“ stačí zadat do počítače pár klíčových slov. Jenomže pro mě není focení zvířat jen o samotné fotce, nepotřebuju důkaz, že jsem na Borneu viděl nártouna. Pro mě je důležitý celý ten proces, jehož emocionální sílu žádná AI nikdy nenahradí.
Na to jste přišel už při své první cestě do Kostariky v roce 2002?
Ta cesta pro mě znamenala absolutní zlom. Číst si dobrodružné knížky a prohlížet atlasy zvířat je jedna věc, ale poznat na vlastní oči a kůži tu neskutečnou diverzitu přímo v prostředí, kde se neustále něco děje (anebo naopak neděje – nenechte se zmást šikovně sestříhanými dokumenty), to je naprosto jiný zážitek, který mě rozsekal na cucky. Jel jsem tam kvůli hadům, ale nakonec jsem obdivoval bazilišky, lenochody nebo vřešťany, slyšel zvuky a cítil vůně, které nejde popsat slovy.
Jak moc jste na cestách ochoten kvůli focení slevit ze svého pohodlí?
Nenávidím dvě věci: mandarinky s peckami a studenou vodu. Čím dál hůř nesu absenci zázemí, v němž se můžu především umýt. Proto si volím ubytovny střední třídy s teplou sprchou. Při samotném focení je ale moje komfortní zóna někde úplně jinde. Je mi jedno, že jsem promočený, špinavý a smrdím – když vím, že se brzy vrátím tam, kde ze sebe zase udělám člověka. V tropech už ani nenosím pláštěnku a toleruju všechna zvířata, včetně pijavic. S jedinou výjimkou: vadí mi komáři. Dokáže mě vynervovat, když mi při focení skvělé scény jeden bzučí u ucha a další mi kmitají před očima.
Ve vašem portfoliu jsem si nevšiml velkých afrických savců, které jsou u fotografů divoké přírody tak obvyklé. Čím to je?
V Kostarice jsem si užíval volnost pohybu, podobné to pak bylo i v Ekvádoru, Belize, Panamě a do značné míry taky v Asii. V Africe to tak jednoduché není, džíp obvykle nemáte pro sebe, motivace a chutě osazenstva jsou různorodé, často se „sbírají“ určité druhy. Za tři dny jsem tam sice zvládl zachytit celou velkou pětku, ale o to mi nešlo. Hledal jsem estetiku a na to bych potřeboval mnohem více času a prostoru.
A hledáte na cestách i něco jiného než zvířata, třeba vhled do běžného života?
Na to nemám kapacitu. Kdybych byl v dané zemi půl roku, asi bych se šel podívat k místním, jak žijí a co si vaří, ale jinak mě to nijak zvlášť neláká. Když to trochu přeženu, pro mě představuje normální svět příroda, naopak jakýkoli lidský zásah považuju za nepřirozený. Okolní prostředí samozřejmě vnímám, ale necítím potřebu se mu věnovat. Snažím se už z domova všechno zařídit tak, abych na místě nemusel vůbec řešit logistiku nebo se spoléhat na náhodu a velkorysost místních obyvatel. Nicméně mě dokáže potěšit například setkání s úžasným řezbářem na velmi chudém Madagaskaru, které ale proběhlo pouze jako krátká zastávka během sedmihodinové cesty za zvířaty.
Mají to podobně nastavené účastníci vašich expedic?
Kolem mě už se naštěstí vytvořila komunita lidí, s nimiž vzájemně víme, co od sebe můžeme očekávat. Často právě během expedice vznikají nápady na nějakou další. Když už se objeví někdo nový, zajímá mě jeho motivace. Pokud má přesnou představu, co chce vyfotit, jsem opatrný a rozmlouvám mu to, protože nic se nedá garantovat, obzvlášť v přírodě. Mění se globální cykly a s tím například četnost srážek. Vloni jsem byl popáté v Pantanalu. Když jsme dorazili k jezírkům, kde pokaždé poletovaly tisíce ptáků, tentokrát byla vyschlá a zarostlá „vojtěškou“.
Pozorujete odlišný přístup ke klimatickým změnám v různých oblastech světa?
Můžete mít sebevětší množství národních parků, ale klíčové je, co se děje uvnitř. Třeba v Indonésii zabírají parky úctyhodnou plochu, ale kvůli naší spotřebě palmového oleje dochází v zemi k nemilosrdnému kácení lesů. Naopak v Kostarice, která je světovým ekologickým lídrem, lesy přibývají. V Ekvádoru jsem zavítal do nádherného tropického lesa se vzácnými ptačími druhy, který před dvaceti lety vysadili na holé pastvině. Využívají tam výhodu třikrát delšího vegetačního období během roku, než máme u nás. Plné obnovy shořelého Českého Švýcarska se dočkají až naše vnoučata, jenomže my chceme všechno hned, abychom za těch svých osmdesát let života všechno stihli. Tím pádem bývají naše motivace krátkodobé.
Jsou krátkodobé i vaše vztahy k foceným zvířatům? Když jsem se díval na vaši slavnou fotku makaka chocholatého z Celebesu (Sulawesi), napadlo mě, jestli vás později neláká zjistit, jak se mu daří.
Tlupa makaků má třeba 120 jedinců, tudíž se osud jednoho konkrétního sleduje obtížně. Nicméně ten „můj“ přišel ještě před naším setkáním v nastražené pasti o ruku, takže se vysledovat dá. V srpnu bych se měl na ostrov znovu vypravit, snad se mi podaří ho najít. O jeho zranění jsem se v popiscích nikdy nezmínil, nebyl to důvod, proč fotka vznikla.
Jak nádherný portrét makaka vznikl?
Zatímco například v Thajsku se makakové chovají jako zrádné potvory, které vás zvládnou šikovně okrást, na Celebesu projevují vůči lidem jen zvědavost. Nikdo je tam totiž nestihl navyknout na krmení od lidí, je to i zakázané. Když jsme na ně v lese narazili, sedl jsem si a jen je pozoroval. Oni nejdřív posedávali kolem, pak se osmělili, přišli si mě osahat, jeden mi omatlal objektiv, čímž mi zkomplikoval focení. Jenomže ten bezruký krasavec seděl na tak dobrém místě a světle, že jsem si poradil i bez ideální výbavy. Pak už jen stačilo trochu snížit expozici. Byla to jediná z asi deseti fotek, kterou jsem si před odletem vymyslel a zároveň zrealizoval.
Pomohla vám někdy ke skvělé fotce i náhoda?
V Pantanalu jsme jeli po prašné cestě z jedné ubytovny do druhé. Při řízení jsem číhal, kde mě co upoutá, až jsem zastavil asi 150 metrů od růžově rozkvetlého stromu s obrovským hnízdem čápa jabiru, který postával vedle něj. Vystoupil jsem z auta, udělal cvak cvak a jeli jsme dál. Tahle fotka v roce 2018 vyhrála kategorii jedné americké soutěže.
Jinak ale přípravu nepodceňujete, prý doma trénujete s maketami zvířat. Není to už trochu moc?
Přiznávám, že jsem v tomhle asi sklouzl až k určité obsesi, o focení nepřestávám přemýšlet, vždyť se taky neustále vyvíjí. Přístroje jsou čím dál rychlejší, ale bez pohotového fotografa je to stejně k ničemu. Když procházím chaotickým nočním tropickým lesem, kde naše otupělé smysly okamžitě odpadnou, a do toho všude poletují komáři, nemůžu si dovolit teprve vymýšlet, jak správně nasvítit a vyfotit žábu, která může každou chvíli odskočit. A tak se doma na koupených maketách učím do nejmenšího detailu různé principy a zákonitosti, abych ji v terénu dokázal cvaknout na první dobrou.
Připravujete se i po stránce biologických znalostí?
Odmalička jsem ležel v knihách o zvířatech, mou biblí byla Od agamy po žraloka, moc mě baví etologické publikace Zdeňka Veselovského, doma mám knihovnu plnou knížek o přírodě. Ale nejsem vystudovaný biolog, znalosti jsem na sebe čtyřicet let nabaloval přirozeně jako sněhovou kouli. O zvířatech na Borneu nebo v Kostarice toho vím relativně hodně, rozeznám zvuky spousty ptačích druhů. Noční prales je dokonalý orchestr!
Žijete ovšem v Příbrami, která není zrovna přírodní ráj. Máte tam přesto příležitosti k vyžití?
Pro dobrou fotku se nemusíte vydat do skutečné divočiny, důležitější je představivost. Během covidu jsem dva měsíce chodil na jednu louku kousek od našeho domu, na níž poletovala spousta motýlů. Pavouky jsem měl pojmenované a sledoval, jak jim rostou sítě. Líhnoucí se vážku s hvězdným nebem jsem vyfotil nad rybníkem u Příbrami. Je obrovskou výhodou, když se na stejné místo můžete vracet. Zatímco v tropech se prakticky pořád něco kolem mě děje, u nás je příležitostí podstatně míň, takže na dobrou fotku musím čekat klidně celé dny. Dalekohledem zahlídnu potápku s mládětem na zádech, mobilem si vyfotím rybník, díky čemuž mám poznamenané místo i čas, takže vím, kdy má smysl se tam vrátit.
Mobily také zaznamenávají čím dál rychlejší vývoj. Můžou se v dohledné době přiblížit klasickým fotoaparátům?
Mobil mám neustále s sebou a fotím jím například krajinu, kterou nehodlám tisknout, jen chci zaznamenat, jak vypadalo celé prostředí, v němž jsem se pohyboval. V takových situacích si poradí skvěle. Pokud ale zavětřím výborný snímek zvířete, sáhnu po foťáku, protože mám k dispozici objektivy v rozpětí 15–1000 mm se zaručenou konstantní kvalitou, čemuž se mobily zatím dorovnat nemůžou. Na druhou stranu mají díky skladnosti a nenápadnosti velký přínos například v případě reportáží a pouliční fotografie.
Na internetu používáte doménu sulasula.com. Proč padla volba právě na latinský název tereje červenonohého?
A přitom na webu žádnou jeho fotku nemám! Původně jsem používal doménu orchidej.com, která se ukázala jako dost nepraktická, lidé ji často komolili. V roce 2010 jsem se v Belize vydal na atol Half Moon Caye. Po čtyřech hodinách plavby jsme se otlučení z pohupování ve vlnách dostali na vyhlídku na stromy s hnízdy fregatek a právě terejů, kteří mě s těmi svými červenými ťapkami okouzlili. Na informační tabuli mi padl do oka jejich latinský název Sula sula, který se mi během zpáteční cesty rozležel v hlavě jako dobrý tip na změnu domény. Fotky terejů ale nestály za nic, polední světlo jim vůbec nesvědčilo. Nedávno jsem se s nimi znovu setkal na galapážském ostrově San Cristóbal, ale ani tam jsem neměl štěstí na vhodné podmínky.
Takže jeden z vašich budoucích cílů je jasný. Máte nastřádané i nějaké další?
Ačkoli jezdím pořád dokola do stejných zemí, protože vím, co mě tam čeká, a tahle čím dál hlubší zkušenost mě může profesně posouvat, občas mívám i objevitelské chvilky. Chtěl bych vidět tučňáky, hodně mě láká Krugerův národní park, kde bych se oproti očekávání zaměřil především na spoustu menších zvířat – ptáky, žáby, hmyz… Ale víte, jaká destinace je pro mě vysněná? Jakákoli, kde bych mohl zůstat půl roku v kuse. To by byl ráj. A kdyby byl v tropech, klidně bych ho vyměnil i za toho tučňáka. Užívat si ten komfort, kdy máte dva týdny na opakované zachycení kvesala. Kdy můžete sledovat, jak se zrovna někde uhnízdili kolibříci s vajíčky, a máte ten luxus počkat si na správný čas, kdy budou krmit mláďátka. To je můj jednoznačně největší sen snů.
