Krušné hory: Krásný a tajemný kraj býval dějištěm mnoha lidských příběhů
Mám dojem, že z celého našeho pohraničí se Krušné hory těší nejmenšímu zájmu turistů. Je pravda, že postrádají taháky v podobě výrazných horských velikánů nebo působivých vodopádů, ale když k liduprázdné krajině přidáte příběhy našich předků, budete nejspíš odjíždět s intenzivními prožitky.
Od rudy ke krajkám
Je tu klid. Sytě zelenou trávu na lehce zvlněné louce spásá stádo krav, kolem nás prosviští tři cyklisté, jinak nic nenasvědčuje tomu, že tu před osmdesáti lety stálo 190 domů, v nichž žilo 1250 obyvatel. Mluvili německy, protože byli potomky horníků ze saského Schneebergu, které sem v 15. století přivedla cínová ruda. Díky její těžbě se nově založená obec začala rozrůstat. Když už nestačil dřevěný kostelík, postavili si místní kamenný kostel svatého Antonína Paduánského. Jeho půdorys je dodnes patrný, ale stěží bychom si ho všimli bez památníku, který na místě oltáře v roce 1993 vztyčili potomci obyvatel, kteří v rámci odsunu museli svoji domovinu opustit. Jelení se dokázalo vyrovnat s krutou třicetiletou válkou, kvůli které musela řada mužů odejít na frontu a další se nehodlali podvolit následné rekatolizaci, a tak se raději vrátili do liberálnějšího, protestantského Saska. Vesnice se popasovala i s úpadkem těžby – podobně jako v dalších obcích se obyvatelé začali věnovat řemeslům. Díky podnikavému duchu Antona Gotschalka se z Jeleního stalo krajkářské centrum Rakouska-Uherska. Mimochodem jeho vila tu stále stojí, protože ji pohraničníci využívali jako vojenský útvar. Dnes ji obývá česko-indická rodina a provozuje v ní skromný penzion.
Nebýt dopravního označení, zřejmě by vás nenapadlo, že projíždíte místem, kde stávalo 190 domů a kostel|
Vaz vesnici zlomilo až rozhodnutí o úředním vystěhování všech obyvatel v letech 1945–1946. Poté sice probíhaly pokusy o dosídlení, z velké části Slováky a Maďary, ale úspěšné nebyly. Domy tak začaly chátrat. „Je potřeba si uvědomit, že ti lidé sem byli posíláni za trest, nechtěli tu žít, neměli to tu rádi. A to se samozřejmě projevovalo i na jejich vztahu ke krajině. Navíc v roce 1947 udeřilo zničující sucho, pak přišel rok 1948. Zatímco usedlíci, kteří tu žili pět století, považovali navzdory jazykové odlišnosti tenhle kraj za svůj domov, přistěhovalci svůj negativní postoj přenášeli i na další a další generace. A myslím, že je to jeden z důvodů současné neutěšené socio-ekonomické situace regionu,“ poznamenává Štěpán Javůrek.
Os(t)udný Závod míru
Kam se ale poděly ty desítky stavení? Po silnici, na které stojíme, měl v roce 1964 projíždět Závod míru. Jistý soudruh z Karlových Varů považoval za nepřípustné, aby závodníci, jejich doprovod a také televizní diváci měli na očích rozpadající se vesnici. A tak sem nahnal vojáky, kteří všechny budovy zahrabali do hlubokých jam. Včetně kostela, který bolševici využívali k ustájení dobytka, a sousedního hřbitova. Za dva dny došlo k barbarskému zničení vesnice s pětisetletou historií. Závod míru tu projížděl slabou čtvrthodinu, na kterou sem byly ze širého okolí dovezeny děti s mávátky. Místa, kde domy stávaly, lze dneska vyhledat podle roztroušených kamenných základů či vchodů do sklepů – jeden jsme objevili kousek od říčky Černá, v níž se dají zachytit červené tóny vody způsobené obsahem rud. Právě rýžováním z náplav podobných vodních toků se tu získávala cínová ruda. A také se často stačí rozhlédnout po krajině a zaměřit se na samostatně stojící listnaté stromy. Ty obvykle poskytovaly usedlostem stín.
Osamoceně rostoucí stromy často naznačují, kde stávaly budovy|
A visí tu ještě ve vzduchu komplikované česko-německé vztahy? „Nedávno jsme tu chtěli postavit pomník významnému průmyslníkovi. Proti našemu záměru se začala podepisovat petice s odůvodněním, že fašistům se pomníky stavět nemají. Ten člověk zemřel v roce 1873. Je pravda, že ve 30. letech minulého století se tu vzedmula vlna národního socialismu a snaha o připojení území k Říši, ale na druhou stranu je dobré si připomínat, že do roku 1945 tady čeština slyšet nebyla,“ podotýká Štěpán.
Chaloupka v Blatné
Pohybujeme se sice kolem 900–1000 metrů nad mořem, ale díky náhorní plošině bývaly Krušné hory pohořím s nejvýše položeným trvalým obecním osídlením na území dnešního Česka. Řadu místních vesnic ovšem stihl podobný osud jako Jelení. A tak putujeme dál. Kolem údajně zakletého kamenného povozu jen kousek od silnice; míjíme dům, v němž žil správce nedaleké továrny Sauersack; les porostlý kapradinami zakrývá skutečnost, že vjíždíme do oblasti prošpikované štolami a šachtami, která se táhne až k Božímu Daru. Krásná hrázděná chalupa v Horní Blatné nás přiměla ke krátké zastávce. Město bylo založeno na čtvercovém půdorysu, v jehož centru se tyčí kostel svatého Vavřince na první pohled německého typu. Známější než kostel byl ovšem páter Adalbert Hahn, kterému se přezdívalo Krušnohorský Faust. Ovládal hypnózu a měl být obdařen léčitelskými, snad až nadpřirozenými schopnostmi, o které se rád dělil v místních hostincích, kde býval štamgastem.
Nejstarší hrázděnka v Horní Blatné vás zavede do starých časů i prodávaným bazarovým artiklem|
Horní Blatná je také případem města, z něhož po třicetileté válce odcházeli protestantští obyvatelé, odsud konkrétně jen pět kilometrů vzdušnou čarou, těsně za hraniční čáru, kde vymýtili les poskytnutý saským kurfiřtem Johannem Georgem, na jehož počest vznikl Johanngeorgenstadt – podobně jako řada dalších měst v pohraničí. Pokud máte chuť se v Horní Blatné trochu zdržet, nabízí se ke krátkému výletu naučná stezka vedoucí k Vlčím jámám, které vznikly propadem významného cínového dolu Wolfgang, a k přilehlé Ledové jámě.
Ze školy hospoda
Nás už ale hlad zavádí kolem stáda ovcí naháněného šikovným psem do osaměle stojící budovy s pivovarem a vyhlášenou restaurací. Dříve tu ovšem bývala škola až pro sto dětí ze spádové oblasti. Byla součástí vesnice Ryžovna (dříve Sejfy), jejíž dominanta stála o něco dál a výš, ale ani kostel svatého Václava nepřežil bolševické běsnění. Přilehlý hřbitov vybagrovali a nebožtíky odvezli na skládku. Podařilo se zachránit jen dvě části okenních mříží, které se staly součástí dnešního památníku. Opodál se pod stromem krčí další památník – obětem první světové války, které se ho ovšem dočkaly až ve 30. letech, kdy se hodila každá příležitost k projevům nacionalismu. Nicméně předtím i tady panoval klidný život 500 obyvatel v 78 domech, kteří se po odeznění těžby věnovali nejen louhování kůží pro rukavičkárnu v sousedních Abertamech, ale také hudbě. Byla tu dokonce i hudební škola a spousta mužských odcházela na léto vydělat si muzicírováním. Osud byl však nemilosrdný. „V jednom našem dokumentu pamětnice Erika Brinkmann líčí, jak se její sestra odmítala na Ryžovnu vrátit, protože s ní měla spojené zvuky naříkajících zvířat, o která se po odsunu neměl kdo starat, takže je čekal krutý, postupný úhyn,“ podělil se Štěpán o silný zážitek z natáčení.
Památník s okenními mřížemi, které se podařilo zachránit ze zničeného kostela v Ryžovně|
Ocitáme se pod nenápadným kopečkem Nad Ryžovnou v nadmořské výšce 1054 metrů, což je výš než třeba Velká stolová hora v Beskydech, ale vůbec by mě to nenapadlo. A také stojíme na prahu území nejvýznamnějšího těžebního revíru české strany Krušnohoří. Kopec před námi je provrtaný skrz naskrz, za ním se dá prozkoumat přístupná památka UNESCO, důl Mauritius, do jehož hlavní síně by se v pohodě vešel třeba abertamský kostel.
Zachráníme Řetízkárnu?
Ještě před příjezdem do Abertam s roubenkami a horskými staveními ale neodoláme nabídce krátké procházky k působivému lomu Hřebečná, kde se těžívaly horniny podobné čediči. Z odbočky k němu se nabízí široký pohled do krajiny, jíž vévodí Plešivec. Pokud bychom měli víc času, mohli bychom podniknout výšlap kolem Mrtvého rybníka k Božidarskému rašeliništi. Nebo k podstatně menšímu, ale neméně fotogenickému rašeliništi Perninskému. Oblíbeným cílem turistů je i nedaleké občerstvení u Červené jámy.
K lomu Hřebečná vede jen krátká zacházka od hlavní cesty|
My ale míříme ke smutnějšímu místu. Je k neuvěření, že na pozemku, kde stával lágr Rovnost, vznikla chatová osada. Jediným pozůstatkem vězeňského zařízení tak zatím ještě zůstává řetízková šatna (Řetízkárna), kterou si političtí vězni museli kousek od vstupu do šachty v roce 1954 postavit vlastníma rukama. Objekt se měl před pár lety prodat, proti čemuž se postavil spolek Političtí vězni.cz a z dobrovolných příspěvků jej odkoupil se záměrem Řetízkárnu zachránit a vytvořit z ní komunitní centrum. Zatím si tu můžete na informačních plachtách přečíst příběh lágru a jeho nedobrovolných obyvatel. Dozvíte se například to, jak vznikl trochu podivný Palečkův hrad, který si nechal postavit jeden z nejdrsnějších dozorců.
Nedoceněný Jáchymov
Uranové doly a lágry si obvykle spojujeme s Jáchymovem, ale bylo by velmi nefér přisuzovat kdysi druhému největšímu městu Českého království jen tuhle úlohu. O jeho poutavé historii by se dal napsat samostatný článek (nebo spíš knížka), ale vzhledem k vymezenému prostoru se zmíním aspoň o několika místech, která si vysloužila mé doporučení. Prvním je Knihovna Latinské školy v budově radnice z 16. století, kde jsou vystaveny originální tisky z let 1475 až 1629, některé ještě ve vazbách libri catenati, tedy opatřených řetězy proti odcizení. Největšímu zájmu se těší objemná hebrejská bible z 13. století. Historický význam má i nedaleký, zdánlivě obyčejný zamřížovaný otvor v tarasní zdi. Je to totiž vchod do tzv. nálezné štoly, kde v roce 1512 dva prospektoři našli první místní stříbrnou žílu.
Vchod do nálezné štoly, díky níž se začal Jáchymov rozvíjet|
Dalším záchytným bodem je špitální kostel Všech svatých – jediná dochovaná památka saského typu v Krušnohoří. Poznáte ho podle vysoké sedlové střechy ze šindelů a uvnitř překvapí nejen sloupem, který trčí před vzácným oltářem z roku 1520 a prochází celým kostelem, ale také tzv. hrázděním v kabátku, tedy trámovou konstrukcí v interiéru. V rámci prohlídky se můžete dvakrát týdně podívat až na jeho nečekaně velkou půdu se zvonicí. Když se přesuneme ještě níž, do části města, kde vznikly první radonové lázně na světě, v návštěvnickém informačním centru lázní se nejen můžeme projít ukázkovou štolou Astoria, ale také zhlédnout dokument o fascinujícím systému přivádění radonové vody z nejstaršího dosud funkčního dolu v Evropě (Svornost, 500 let, 500 metrů pod povrchem) zhruba tříkilometrovým podzemním potrubím právě až do léčebných areálů. Pro zvídavé je tu připravena i místnost představující historii města včetně nechvalně známých lágrů.
Masopust se slony
Míjíme Boží Dar i Klínovec a zastavujeme v ospalé obci Měděnec, v níž by vás stěží napadlo, že patří k pěti krušnohorským zápisům na listině památek UNESCO. Zasloužil se o to především kopec Mědník (910 m), prošpikovaný desítkami zachovaných důlních děl, z nichž dvě si můžete prohlédnout: bývalé štoly Země zaslíbená a Marie Pomocné. A od kaple Neposkvrněného početí Panny Marie na vrcholu dohlédnete na nejvyšší hory obou stran Krušných hor: český Klínovec (1244 m) i německý Fichtelberg (1215 m). Také se tu dozvídáme, že zde vyhořely tři hotely. Nejslavnější požár v Měděnci ale známe z filmu Requiem pro panenku. Místo ústavu sociální péče tu nalézáme jen malý pomník.
V Měděnci na první pohled nic nenaznačuje tomu, že se nacházíte v lokalitě zapsané na seznamu Světového dědictví UNESCO|
K filmové tematice se dostáváme i v Jirkově, neboť jako inspirace pro předlohu známého televizního seriálu Cirkus Humberto zřejmě Eduardu Bassovi posloužil Cirkus Kludský, svého času největší cirkus světa, který měl zimoviště právě v téhle severočeské obci s nevalnou pověstí, a to přímo v jejím středu. Proto je brána k bývalé rodinné vile Kludských (dnes knihovna s malým muzeem) zdobena lvem a lvicí. A v čele masopustních průvodů chodívali v Jirkově sloni. Vilu po válce zkonfiskovali komunisté a Karla Kludského ml. vystěhovali do domku v dříve samostatné obci Vinařice, který dnes poznáte podle nevkusné růžové fasády. Vážený a oblíbený artista v něm ale odmítal bydlet, a tak dožil v ředitelské maringotce na jeho dvoře. Ta se právě renovuje v Dopravním podniku měst Chomutova a Jirkova.
Naděje v Lesné
Snad aby naše dvoudenní putování skončilo pozitivním příběhem, završujeme jej v horském areálu Lesná, kde nás vítá předseda stejnojmenného spolku Antonín Herzán. „Snažíme se hlavně nastupující generaci předat informace o tom, co se v pohraničí odehrávalo a jak se tu žilo, protože život v původním rozsahu už se sem nejspíš nikdy nevrátí,“ vysvětluje důvod, proč se spolek pustil do výstavby objektů připomínajících dění v osadě, kde jich stávalo devětadvacet. Jako první vznikl krušnohorský lidový dům chlévního typu se střechou z řezaného šindele podle původní projektové dokumentace z roku 1873. A protože jeho kapacita pro zejména školní pobyty nestačila, vyrostl v jeho sousedství i podstatně větší hrázděný dům se střechou ze šindele štípaného. Interiéry obou staveb jsou napěchované dobovým vybavením, které pochází i z nálezů v okolních lesích. „Při odsunu se toho lidé snažili pobrat co nejvíc, ale postupně se různých předmětů museli zbavovat – odhazovat je nebo zakopávat. Dodnes tu na ně lesní dělnice narážejí,“ dodává bodrý Antonín. Schválený už je projekt návsi se sedmi menšími objekty, ideálního místa k pořádání jarmarků, adventů a ukázkám regionálních řemesel.
Nově postavený hrázděný dům vznikl jako součást horského areálu Lesná, který se snaží především mladé generaci přiblížit život v zaniklých obcích Krušnohoří|
Těm se chce ostatně věnovat i Štěpán Javůrek formou chystané stezky s 24 fotografickými zastávkami, která turisty provede celým regionem. Snad i tahle aktivita přispěje k většímu zájmu českých výletníků o oblast plnou příběhů, která zatím zůstává ve stínu známějších hraničních pohoří.
Krušnohorské perličky
- Traduje se, že na Jelení rád jezdil během svých návštěv Československa Leonid Brežněv lovit jeleny.
- V srpnu 1968 údajně od nedaleké hraniční závory přijely na Jelení už den či dva před invazí Varšavské smlouvy východoněmecké tanky a čekaly na pokyn k dalšímu postupu.
- V Rudném žili od roku 1971 Czerninové, perzekvovaný šlechtický rod. Theobald, otec dnešního senátora Tomáše, tu dvacet let pracoval jako řidič sanitky.
- Především v rané éře hornictví byly důležité tzv. dědičné štoly. Jejich název se odvíjí od toho, že je nechávali na své náklady vyhloubit zámožní průmyslníci, kteří na oplátku získali určitou část výnosu z vytěženého bohatství.
- Nejváženější a nejbohatší člověk ve štole byl obvykle kovář, protože se díky němu nemuselo neustále vylézat nahoru pro nástroje a nářadí.
- Nedaleko Ryžovny chátrá dům detektiva Kuneše z televizního seriálu Rapl.
- Ke vzniku Hřebečné (německy Hengstererben) se váže legenda o rytíři, který tu zabloudil v lese. Jeho hřebec (Hengst) měl kopytem vyhrábnout cín. Ve skutečnosti má osada jméno po těžaři z Krupky, který tu skoupil pozemky.
- Obávaný dozorce lágru Rovnost používal krycí jméno Dvořák. Pro jeho malý vzrůst mu ale vězni přidělili přezdívku Paleček. Netušili, že to bylo jeho skutečné příjmení.
- Řada zdrojů (včetně Wikipedie) tvrdí, že Gabrielinu huť pojmenoval hrabě Jindřich z Rottenhamu po své dceři. Vesnice ovšem vznikla asi dva roky před jejím narozením. Doopravdy získala svůj název po manželce hraběte.
- V obci Kovářská (Schmiedeberg) se 11. září 1944 zřítil na místní školu letoun s americkým pilotem, který náraz přežil. Škola se dodnes jmenuje Základní škola Sgt. J. C. Kluttze.
- Prospektoři, kteří v Jáchymově vykutali první stříbrnou žílu, byli málo trpěliví. Skutečný poklad se nacházel jen čtyři metry za místem, kde další práci pro nedostatek financí vzdali.