Kdy Porto zpívá aneb Za krásami druhého největšího města Portugalska
Země slunce, moře, dobrého jídla a pití, plná věčně usměvavých lidí. Neznám snad nikoho, komu by se v Portugalsku nelíbilo. Já pro bližší poznání této malebné země vyrazil do Porta. Města s bohatou historií, kde vzniklo světoznámé portské víno a ve kterém se člověk ani na vteřinu nenudí.
Nejdůležitější sakrální stavbou ve městě je podle slov německých turistů, které jsem potkal na věži, téměř tisíc let stará katedrála Sé. U ní začíná, nebo spíš pokračuje jedna z dvanácti poutních cest do Santiaga de Compostela. I já proto o chvíli později na rozlehlém prostranství před ní začínám svoji o poznání skromnější pouť za bližším poznáním druhého největšího portugalského města.
Cesta v čase
Keltové ho založili v osmém století před naším letopočtem. O zhruba 2800 let později, v roce 1996, pak bylo zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Genius loci tu na člověka dýchá doslova na každém kroku, jde o jedno z nejstarších měst v Evropě vůbec.
Sestupuji od katedrály z kopce dolů, úzkými uličkami lemovanými barevnými fasádami domů s červenými střechami. O chvíli později zase kráčím po širokém bulváru plném pekáren, kaváren a restaurací. Přitom míjím nespočet dalších kostelů a historických staveb. Můj sluch najednou upoutá tlumený zvuk varhan. Vstupuji do klášterního kostela svatého Františka. Zastavím se hned na okraji rozlehlého dómu a nasávám magickou atmosféru místa. Zvuky varhan se rozléhají majestátním prostorem a mně přijde, jako bych se přenesl v čase o pár století zpátky. Španělská gotika se tu mísí s portugalským barokem, a byť jsem nikdy nebyl velký fanda historie, pompéznost stovky let starých církevních staveb mi stejně vždycky vyrazí dech. Kostelu se často říká zlatý, na zdobení tří hlavních kostelních lodí totiž bylo údajně použito více než 300 kilogramů pravého zlata. Sochy a bohatě zdobené sloupy dotvářejí výjimečnost celého interiéru. Kostel bývá označován za jeden z nejkrásnějších v celém Portugalsku.
Ten pravý „poklad“ se však prý neskrývá na povrchu, nýbrž v podzemí. Vcházím do katakomb a mám husí kůži. Pode mnou jsou pohřbeni jak významní představitelé františkánské církve a členové nejbohatších portských rodin, tak chudí obyvatelé města. V místní kryptě je prý uloženo až 30 000 lidských lebek a mnoho z nich je tu dodnes k vidění. Vystavovat takto lidské ostatky mi vždycky přišlo dost morbidní, takže rychle prchám.
Kultury, historie i všeho ostatního mám pro dnešek dost. Rychle projdu luxusní přístavní čtvrtí Foz do Douro, která vyrostla na místě bývalé rybářské vesnice. U pevnosti São João da Foz s přilehlým majákem konečně stanu na pláži a brodím unavené nohy v příjemně chladivém písku. Pozoruji surfaře, kteří chytají jednu vlnu za druhou, a racky, ladně se vznášející nad jejich hlavami. Můj první den v Portu se pomalu chýlí ke konci.
Kachličky s legendami
I další dny nahodile bloumám křížem krážem městem. Se zájmem pozoruji lidi, kteří se věnují svým každodenním činnostem, a rozhlížím se kolem sebe. Mnoho místních staveb zdobí typické modro-bílé kachličky. Radnici, hlavní vlakové nádraží i fasády mnoha místních domů. Nesou na sobě nejrůznější geometrické ornamenty, ale i celé obrazy s mytologickými, biblickými a historickými scénami.
Do jednoho takového okachličkovaného domu po chvíli váhání nesměle vstoupím. Hned za dveřmi mě do nosu praští vůně barev a hlíny. Sympatická padesátnice Teresa odpovídá na mé otázky: „To jsou typické kachličky azulejos. Kořeny tohoto umění sahají do doby, kdy Pyrenejský poloostrov ovládali Arabové. Ti je sem přinesli a my se tuhle tradici snažíme udržet.“
Pozoruji Teresu při práci a jenom zírám. „Základem všeho je kvalitní hlína. Ta se nejdřív nařeže na tlusté pláty, ze kterých se potom řežou menší destičky,“ zasvěcuje mě umělkyně do tajů výroby azulejos. Pomocí pravítka a malého dřívka nanáší na hliněné pláty nejrůznější geometrické tvary a jiné výplody své bujné fantazie. „Když jsou hotové, vypálím je v peci při teplotě 950 stupňů. Pak přijde na řadu finální fáze: glazurování,“ pokračuje ve výkladu. Používá prý jenom přírodní barvy, které jednu za druhou nanáší na sebe. Dominantní je samozřejmě světle modrá, které je plné prakticky celé město.
Portugalci prý dříve věřili, že pokud bude na domě nějaké prázdné místo, proniknou dovnitř duchové a ukradnou jeho obyvatelům duši. Zároveň kachličky plnily i praktickou úlohu a osvědčily se jako nejlepší ochrana místních budov před zimou, větrem a mořskou solí. „Portugalci a kachličky jsou jako milenci. Milujeme se a já věřím, že nám tato láska přetrvá ještě mnoho dalších staletí. Kdoví, moje kachličky mě třeba taky o několik staletí přežijí,“ směje se Teresa, když se v jejím útulném ateliéru srdečně loučíme.
Říční tepna
Co je Vltava pro Prahu, je pro Porto řeka Douro. Ikonická nábřežní čtvrť Ribeira je plná kamenných i pastelově barevných malých domků, které od vodního koryta stoupají strmě vzhůru. Místní náplavka je plná nejrůznějších hudebníků, kteří výměnou za pár drobných čarují úsměv na tvářích kolemjdoucím turistům. Mezi nimi se líně trousí i nejrůznější pouliční prodejci a nabízeči prakticky čehokoli. S jedním z nich se dám do řeči. Své řemeslo ovládá bravurně a o pár minut později si to už štráduji po úzké dřevěné lávce na jednu z přistavených lodí.
Plavba po řece je prý nejlepším způsobem, jak poznat Porto. Zvedáme kotvy a vyrážíme. Během takzvané plavby po šesti mostech se loď vydává z historického centra proti proudu řeky do oblasti Freixo a poté zpátky po proudu směrem k ústí řeky do oceánu. Oba břehy spojuje šest obloukových mostů. Dva z nich jsou určeny i pro vlaky, po těch zbylých jezdí auta. V záklonu pozoruji majestátní mostní konstrukce a smekám klobouk před umem jejich stavitelů.
„Některé konstrukce jsou velmi slavné. Například dvoupatrový most Ludvíka I. nebo most Marie Pie. Oba byly navrženy v Eiffelově architektonické kanceláři a jsou celé vyrobeny z oceli,“ dozvídám se od průvodce Miguela. Mosty jsou bez nadsázky největší portskou dominantou a klenou se sebevědomě nad celým údolím. Během dvouhodinové plavby nasávám spoustu zajímavých informací o Portu i řece samotné. V minulosti tato říční tepna stála za ekonomickým vzestupem celé oblasti. Hlavní komoditou byly sudy s lahodným portským vínem, které se po řece dopravovaly ze stejnojmenné oblasti Douro. A naše stará dřevěná loď Rabelo prý kdysi plnila právě tento účel.
„Řeka kdysi vyhloubila na vrchovině severního Portugalska romantická údolí, která poté člověk proměnil v úrodnou půdu. Na strmých svazích postavil kamenné terasy a vysadil vinnou révu. Tak postupem času vzniklo nejslavnější víno naší země,“ vypráví poeticky Miguel. Když o chvíli později i já usrkávám lahodný mok, musím mu dát za pravdu. Přeslazené portské, které znám z našich supermarketů, obsahu mého poháru nesahá ani po kotníky.
Portugalská duše
Návštěva Porta je pro mě jednou velkou ochutnávkou: historie, vína a samozřejmě i jídla. Už čtvrtý den se cpu jedním výtečným pokrmem za druhým. Vyzkoušel jsem už nejrůznější mořské speciality, dušené fazole s masem, zeleninové polévky i chutné dezerty. Jedna místní pochoutka mě ale baví ze všech nejvíc.
Jmenuje se Francesinha, tedy v překladu „malá Francouzka“. Základ pokrmu tvoří cibule, rajčata, sladké papriky, hořčice, sýr, šunka, vajíčko, maso a nesmí chybět ani lahodné portské víno. Chutný a velmi vydatný sendvič s výraznou omáčkou se stal mým největším favoritem a objednávám si ho i několikrát za den. Říká se, že Francesinhu vymyslel Portugalec Daniel de Silva, když se v 60. letech vracel z pracovní pouti z Francie. A protože v sousední zemi propadl kouzlu místních žen, pojmenoval pokrm inspirovaný tamní kuchyní právě po nich. V Portugalsku postupem času zdomácněl a stal se pevnou součástí místní gastronomie.
O tom, že si naprostá většina Portugalců umí užívat života plnými doušky, není, myslím, žádných pochyb. Většinu času z nich vyzařuje pozitivní přístup k životu. Pořád o něčem hlasitě diskutují, při emocionálních výměnách názorů vehementně gestikulují, pak se zase srdečně smějí a neustále se objímají. Ve všech ohledech jsou prostě bezprostřední. Stejně jako jiné jižanské národy si ani oni nedělají z ničeho moc těžkou hlavu a radují se z maličkostí. Smutek se tu moc nenosí, až na jednu výjimku.
Když s plným žaludkem naposledy bloumám podvečerním městem, zastavím se u skupinky tří mladých Portugalců, kteří v černých hábitech s posmutnělými výrazy cosi halekají. Obklopuje je už docela početný dav diváků. „Co to zpívají?“ zeptám se nesměle jednoho z přítomných. „To je fado,“ oznámí mi a ihned dodá: „Typická portugalská hudba. Fado znamená ,osud‘ a je duší portugalské hudby.“
Zaposlouchám se do písní, které se rozléhají přilehlým okolím. Dvojici zpěváků, nebo spíš básníků, kteří v polozpěvu recitují své texty, doprovázejí tóny netradiční kytary, která svým tvarem připomíná mandolínu. Říká se prý, že Portugalsko zpívá, když má chuť plakat. Melancholické texty ale neodrážejí jenom smutek, nýbrž také víru v lepší zítřky. Za těch pár dnů strávených v Portu se mi město i jeho přívětiví lidé vryli hluboko pod kůži. A s klidem můžu říct, že o jejich budoucnost nemám sebemenší obavy.
