Hora Říp a Podřipsko: Putování mytickou krajinou Čechů
Nebýt písku, jenž právě přivanul z daleké Sahary, snad bych viděl zemi mlékem a strdím oplývající, aniž bych přesně věděl, co je to strdí. Takhle jsem ale pozoroval jen divný zažloutlý mlžný opar. Praotci Čechovi asi vyšlo při výstupu na Říp lepší počasí, jinak by se historie našeho národa psala docela jinak.
Z Řípu do Podřipska
Mapy naznačovaly, že není třeba vracet se zpět na hlavní turistickou trasu a že od cedule vede z hory dolů přímá vedlejší pěšina. Musím uznat, že přímá byla dost, a tak jsem se vydal expresní linkou a sjezdem po hýždích do krajiny Podřipska. Dosmýkal jsem se až do Roudnice nad Labem.
Není pochyb o tom, že název města má co do činění s rudou, buď s její těžbou, nebo s železitým pramenem, jenž vyvěrá u zdi zdejšího kláštera. Voda tady zbarvila kanálek i výpusť do sytě rezité červeně. Dává tak najevo, že obsahuje až příliš velké množství železa na to, aby se dalo ze studánky pít. Pro výhled do okolí jsem pak vylezl na ochoz gotické Hlásky, jež kdysi sloužila jako byt a pozorovatelna ponocného. Roudnici měl z této věže jako na dlani i s jejími dvěma centrálními náměstími, Karlovým a Husovým, i když těžko říct, jak se nazývala v dávných dobách ponocování. Já si o něco více oblíbil druhé řečené náměstí, pravda, ne ani tak kvůli lásce k reformátorovi, jehož socha širé vydlážděné ploše vévodí. Spíš mě zaujala sympatická kavárna s venkovním posezením v průjezdu a vnitřním u stolků, které dřív bývaly šicími stroji. Název Dortletka svědčí o hlavní specialitě.
Hrad obestavěný zámkem
Dal jsem se tentokrát zlákat i k prohlídce zámku. Ten roudnický totiž ukrývá zbytky románského hradu, je to tedy hrad obestavěný zámkem či, chcete-li, zámek s vestavěným hradem. Pokud mě paměť neklame, nic podobného jsem jinde neviděl. Sotva jsme vstoupili a překonali vnější zeď, narazili jsme hned – nepočítám-li půldruhého metru meziprostoru – na další. Tentokrát kamennou, bez fasády a daleko starší, z níž dodnes v rozích vystupují kulaté hradní věžice. To všechno Lobkowiczové nechali stát tak, jak to tu dlelo celé věky, jen to v 17. století překryli a přemalovali barokem.
„Ten hrad byl opravdu mohutný, zřejmě by bylo příliš složité a nákladné ho celý rozebrat. Tak některé zdi posloužily jako jakýsi základ nové stavby,“ dal se roudnický průvodce Petr Vágner do vysvětlování, když jsme procházeli chodbou mezi vysokými stěnami. Tu a tam cestu lemovaly dekorace z vinných sudů, které připomínají, že zámek je mimo jiné zasvěcený vinařské tradici, kterou tady šlechtická rodina udržuje už od roku 1603. Mezitím ovšem jejich roudnické sídlo postihly pohnuté dějinné události, které se samozřejmě v našich luzích a hájích nijak nevymykají. Palác zabrali nejprve nacisté a později komunisté, kteří tu otevřeli školu pro armádní důstojníky a později hudebníky. Z původního mobiliáře nic moc nezbylo, okupantům se k ničemu nehodil, a co nezničili jedni, zdevastovali druzí. „Na nádvoří vždy bývala okrasná zahrada. Armáda jej ale nechala nejprve vydláždit a poté v 70. letech dokonce vyasfaltovat,“ zahleděl se Petr z okna chodby na černé a sluncem rozpálené náměstíčko lemované zámeckými budovami. Ta doba neměla k ničemu úctu. Snad jen kaple zůstala oněmi dějinnými událostmi víceméně nepoznamenaná.
Po sametové revoluci se zámek i s hradem Lobkowiczům vrátil a ti jej začali renovovat. Kdybyste měli nějaký nápad na další využití více než dvou set místností čtvrtého největšího zámeckého komplexu v Česku, dejte vědět. Tak rozlehlé to tady je. Jen spojovací chodba je dlouhá asi dvě stě metrů a malí Lobkowiczové se po ní kdysi proháněli na tříkolkách a koloběžkách.
Strom z nejpamátnějších
Řekne-li se, že je nějaký kraj opředený pověstmi, o žádném jiném to snad neplatí tolik. Že jsme vylezli na Říp po vzoru praotce Čecha, to by mohl být jen začátek. Asi deset kilometrů od Ústí nad Labem, u vsi Stadice, by se zase slušelo zapřáhnout pluh na počest Přemysla Oráče a tady, v Peruci, kam jsem se vypravil z Roudnice, zase stojí starý dub, který má pamatovat přemyslovského knížete Oldřicha.
Psal o tom už Dalimil ve své kronice, že pod tímto stromem potkal Oldřich neurozenou Boženu „perúc prádlo“ a z těch dvou se stali milenci a později manželé i navzdory jejich dosavadním svazkům. Stalo se tak před více než tisíci lety, pokud je tedy na té pověsti něco pravdy, zřejmě u nás není moc starších dubů. Proto se mu také dostává náležité péče i sanací a pohromadě jej drží všelijaké obruče, aby ještě nějaké to další století přestál. Zíral jsem pak na tu živou bytost, tolik toho zažila, větve pokřivené zubem času, na vrásčitém těle samý suk a boule na paměť všech těch dějin. Najednou jsem si vedle ní připadal nicotný a pomíjivý, jen málo dnů, týdnů či dekád mi oproti ní zbývá. Je třeba se nezdržovat a uhánět dál, než začnu trouchnivět.
Cestou na Radobýl
Vzal jsem nejprve zavděk noclehem v peruckém kempu, měl jsem ho celý sám pro sebe, protože až na další den se jej chystali obsadit táborníci. To se málokdy poštěstí, samota na takovém místě. A pak jsem vyrazil na sever, přes Terezín, jehož paměť se místo suků a boulí zračí ve stovkách či snad tisících křížů nad hroby obětí nacistické zlovůle. A pak přes Litoměřice, s jejich krásným náměstím, parkány, radnicí s věží ve tvaru kalicha a bezpočtem kostelů, kterých je tam tolik, že kvůli nim v létě obvykle pořádají speciální církevní prohlídky městem. A domem, v němž pobýval a zemřel Karel Hynek Mácha. Nebyl bych to já, kdybych nadto nezmínil i nějakou kavárnu, tentokrát mám na mysli tu, kterou vybudovali manželé Plíhalovi z bývalého nádraží. Zařídili ji v prvorepublikovém a nádražním stylu, stolky stojí na těžkých nohách vyrobených z kusů starých kolejnic, na venkovní terase vydávají kávu z parní lokomotivy a malý vláček se tu prohání mezi miniaturami litoměřických památek.
Při Michalovické ulici, jež nakonec ústí do obce Michalovice, se tyčí komín a společnost mu dělá přízemní budova z červených cihel. Dvě stavby, které se jako jediné do dnešních dnů dochovaly coby pozůstatky největšího německého koncentračního tábora na území dnešního Česka. Sloužily jako krematorium. Opodál se pak nachází vstup do někdejších tajných podzemních dolů a továren Richard, v nichž se Němci věnovali zbrojní výrobě. Vězni na jejich hloubení pracovali až čtrnáct hodin denně. K bráně do míst, která nejspíš považovali za samotnou bránu do pekel, jsem se už nevydal, komplex chodeb dnes ostatně není přístupný, malá část z nich se však stala úložištěm radioaktivního materiálu. Tížen zvláštní tísnivostí jsem pokračoval na Radobýl.
Máchova poslední báseň
Už zanechám té temné historie a temných chodeb, které se zčásti vinou právě i pod tímto kopcem s tak typickým tvarem. Jako by se do něj zakousl nějaký bájný obr, spíš to ale byly klíny či rypadla pracovníků zdejšího kamenolomu. Na každý pád jsem se ocitl v krajině Českého středohoří a na jednom z jeho vrcholů, který nepatří k tolik turisticky vytíženým jako některé jiné, Milešovkou počínaje. Dávno před tím, než jsem na něm stanul, dokonce i dříve, než se z něho začal odtěžovat kámen, chodíval sem Karel Hynek Mácha.
Stál tady i v říjnu roku 1836, snad tu dokonce měl psát svoji poslední báseň, když si všiml, že dole v Litoměřicích vypukl požár. Mladý poeta se rozeběhl městu na pomoc a celý uřícený si pak přihnal nemoc, která jej o dva týdny později připravila o život, a tak se traduje, že Radobýl je jeho skonem tak trochu vinen. Tehdy stejně jako dnes by ale mohl Mácha běžet mezi vinohrady, které na zdejších svazích a v jejich okolí jsou s přestávkami už od dob Karla IV.
Ve vinařství otevřeno
Já nikam neběžel, jen sešel po pohodlné stezce zpět na parkoviště, sedl do auta a dojel do Velkých Žernosek, kde mě zaujala cedule „Otevřeno“ právě v místě, na němž mapy věštily sídlo jednoho z vinařství. Patří k těm mladším v regionu a čítá asi osm hektarů vinic. Petra Mikulenková si v místnosti za historickou pavlačí zrovna rovnala nějaké účty, když jsem vešel.
„Víno se tady v regionu historicky pěstovalo na mnoha místech, s přestávkou před více než sto lety kvůli révokazu. A s vínem tu byly meruňky, jablka. Němci si toho všeho hleděli, pak se po válce po jejich odsunu do opuštěných domácností nastěhovali lidé, kteří už k tomu neměli takový vztah. Někde pokračovali, jinde to nechali zarůst,“ vyprávěla mi paní domu, která se v rodinném podniku stará hlavně o administrativu, zatímco její manžel, bývalý kriminalista, běhá po vinohradě a pečuje o révu. Ptal jsem se na minulý ročník i ten nadcházející. „Loni byla kvalita výborná, kvantita horší. A co bude… Někteří vinaři vám řeknou, že čekají zemitá nebo minerální vína, protože to lidé chtějí slyšet. Ale dopředu ví stejně každý prdlajs,“ odpověděla Petra a postěžovala si trochu na sucho, ale to všechno bylo ještě před tím, než letošní úrodu spálily jarní mrazy. „Tak ochutnejte,“ vybídla pak k degustaci ze sklenky, jež dekorovala naše povídání. „Je to naše specialita, říkáme jí Tergus. Nejlepší je přikusovat něco sladkého,“ podala ke koštu domácí perník. Obdobu portského, která si vysloužila ocejchování značkou regionální produkt i ledasjaké vinařské ocenění, tady připravují z odrůdy Dornfelder, procesem fortifikace, tedy dolihováním a několikaletým zráním v barikovém sudu. A je to velká dobrota.
Mikulenkovi na každý pád patří k těm, kteří se zasloužili o znovurozšíření vinařských tradic na Litoměřicku. Tak tu buďte zdrávi a ať se vám v dalších letech všechny nesnáze vyhýbají a sklizeň vydaří.
Poetická krajina
Chtěl jsem pak pozorovat, jak se Labe klikatí mezi středohorskými kopci, říční proud si tady vyrazil trasu zvlášť krásným údolím, pročež se mu poeticky přezdívá Porta Bohemica, tedy Brána Čech. K rozjímání nad meandry se doporučuje kousek od Žernosek vyhlídka Tři kříže na vrchu Kalvárie, já však vyrazil na druhý břeh do obce Dubičky. Tam je v okolí hned několik možností: vyhlídky pojmenované po Jaroslavu Srbovi, další po jakémsi malíři Doerellovi a jiná po mlynářovu kameni, buď jak buď, neviděl jsem nic, ale mohla za to ta Sahara, nikoliv středohoří. Bylo to jednoho rána, kdy jsem ještě nechápal podstatu onoho oparu a naivně věřil, že se za dopoledne rozplyne, jak to mlhy obyčejně dělávají.
Musel jsem si to tedy vynahradit v jiném dni, kdy už vítr všechen písek odvál někam dál na sever. A tehdy jsem vylezl na vrch Varhošť a pak ještě výš, po osmašedesáti schodech na kovovou rozhlednu. Labe lze odtud spatřit hned na osmi různých místech jeho toku, který jako by přerušovaly další okolní kopce, a to je podívaná, z níž by se teprve chtělo psát básně. Prý jedna z nejkrásnějších v tomto uhrančivém kraji osázeném vyhaslými sopkami. I když ani od zříceniny hradu Kamýk nebo ze skály zvané Vrkoč, jež je na dohled od Ústí nad Labem vyskládaná z čedičových sloupů, to nebylo špatné. K tomu tam nedaleko mezi sopečnými píšťalami varhan stéká Vaňovský vodopád a vypadá to trochu jako někde na Islandu. A před tou skálou stojí dům celý zarostlý jakýmsi břečťanem, od střechy až po ústí okapů, jako by na něj někdo hodil obří síť utkanou ze zčernalých listů. Skála přitom byla právě porostlá žlutými kvítky, které se asi vyžívají v takovém podloží z vyvřelin, a celý ten výjev působil spíš literárně než reálně, jako by vypadl z děl Edgara Allana Poea.
Byla to velká podívaná, jakmile saharský prach odvál, ale víc už jsem toho vidět nestihl, protože se blížil soumrak. Snad jen ještě kravky, které se někde mezi těmi kopci souladně skláněly k travnaté večeři, a já se vedle jejich ohrad uložil k noclehu pod hvězdami.
3 tipy navíc
- Podřipský motoráček – Trasa turistického historického vlaku vede z Roudnice nad Labem do Libochovic a zpět. Projíždí i po zrušené železnici osázené informačními tabulemi, které přibližují historii trati i okolních obcí. V provozu je o víkendech a státních svátcích od dubna do 3. listopadu 2024.
- Lodní linkou T91 – Region se dá procestovat i lodí. Trasa po Labi vede z Ústí nad Labem přes údolí Porta Bohemica, kolem Žernoseckých vinic nebo do královského města Litoměřice. Pravidelné sobotní plavby vás pak vezmou až do Roudnice nad Labem a s nedělní plavbou doplujete z Litoměřic přes Štětí až do Mělníka.
- Biskupský pivovar – Máte-li chuť všechno zapít pivem spíše než vínem, i pro vás tu mám jeden tip. Minipivovar s restaurací se nachází v Diecézním domě kardinála Trochty v Litoměřicích a klade si za cíl navázat na tradici pivovarnictví v církevních domech, která sahá již do 10. století.
