Pardubicko: Toulky krajem koní a perníku
Že je Pardubicko kraj koní a perníku, leckdo tuší. Na téhle cestě tak zavítáme do Slatiňan, Kladrub i do nedalekých koňských lázní, a k tomu v krajském městě navštívíme samotného krále výroby medového pečiva. Vážně, má doma i korunu. Samozřejmě že perníkovou!
Jak potom mířím dál k Pardubicím, jako bych jel ve stopách transportu s ležáckými obyvateli, které gestapáci onehdy převezli do města, do Larischovy vily, přezdívané Zámeček. Ve sklepení je podrobili výslechu a ještě tentýž večer, 24. června, popravili na blízkém prostranství. Nyní v těch místech stojí, vedle samotné budovy, starší památník a v jeho sousedství se zrodila nová, moderní expozice.
Od temné turistiky k hipoturistice
Donedávna jsem nevěděl, že takový terminus technicus vůbec existuje, ale oddávám se prý temné turistice, cestuji-li po místech spojených s tragédiemi. V temnotě však není radno setrvávat příliš dlouho, tak se teď hodlám proměnit v hipoturistu a zastavit se ve Slatiňanech. Pobočka našeho národního hřebčína je známá chovem starokladrubských vraníků. Denně kolem deváté ranní tady ženou stádo na pastviny a zhruba o třetí odpoledne zase zpátky do dvorů a maštalí. Takovou událost jsem si nechtěl nechat ujít. Jen si představte ty fotografie. Větvemi stromů, které lemují cestu, prostupují paprsky ranního slunce, desítky koní se v poklusu vydají na svoji pouť, jejich hřívy se vlní ve vánku, sluneční svit se otírá o jejich srst vytvářeje zlaté obrysy těl a od změti kopyt se vzdouvají oblaka prachu. Dokonalá scenerie. „Jdete akorát pozdě,“ uzemní mé představy mladá ošetřovatelka, „běželi tudy sotva před pěti minutami. Jestli chcete, najdete je ve výběhu, když půjdete po téhle silnici nahoru.“ Je po dešti. Romantika se nekoná, bláto máme všichni až za ušima, stádo i já.
Další cesta vede přes Pardubice, které si však odložím na později, dál na západ. Projíždím kolem budov nevalného vzhledu, jednoduchých kostek a kvádrů sloužících průmyslu. A okolo komínů, podsaditých se širokou základnou i štíhlých čudících dlouhánů, mezi kterými se tu a tam proplétají šedé roury nořící se ze země, aby se o kus dál zase zavrtaly zpátky. To je „Semtín Zone“, jak informuje cedule u silnice. Trochu výhrůžný název, pomyslím si, jako bych vjížděl do oblasti zamořené nebezpečím. Snad na mě zpoza betonového plůtku nevyskočí nějaký nelida ovládaný zkázonosnou houbou. Nebo tu něco nebouchne, což je dle historických záznamů pravděpodobnější hrozba, však všelijaké třaskaviny včetně semtexu se tu vyrábějí už celé století.
Rybitví, ani tam to není špatný
Následující značka pak dává na srozuměnou, že jsem se ocitl v Rybitví. Fabrikový ráz okolí ale zůstává. Ani se nestihl změnit a obec slavného jména po pár stovkách metrů hned zase končí. Tak moment, zastavit, velím svému autu. Celé roky slýchávám z rádií, že v Rybitví to není špatný, že je to tam celkem fajn. A to má být jako tohle? Tak to ne, musím se tu zdržet a přijít té záhadě na kloub.
„Máme u nás komplet opravené silnice, to rozhodně není v každé vesnici samozřejmost,“ prohlásí hrdě zdejší místostarosta Petr Lupínek, když se společně zamýšlíme nad textem písně bratrů Tesaříků. Nelze jinak než dát jeho slovům za pravdu, čímž je tajemství Rybitví v podstatě rozluštěno. Abych ale nezůstal na pochybách, představí mi ještě opravenou školu a novou budovu obecního úřadu s novou kavárnou – asi mě odhadl správně, že tuhle informaci ocením. Je to rozložitější obec, než se zprvu zdálo, ale z hlavní cesty od Semtína to nebylo tak vidět. „A je tu blízko do přírody, já když vylezu z baráku, jsem v lese,“ libuje si druhý muž radnice, která hudebnímu duu před lety udělila i čestné občanství. Vedle Tesaříků je získala i jiná slavná pokrevně spřízněná dvojice, zdejší rodáci bratranci Veverkovi, kteří se v roce 1827 proslavili vynálezem ruchadla. Jejich starobylá rodná chaloupka tu stojí dodnes, ač je ze všech stran objatá průmyslovou zástavbou. Zřejmě si musí v tak odlišné společnosti připadat trochu nepatřičně, ale jinak je to tady prý celkem fajn.
Bohdanečsko plné rybníků
Co by kamenem dohodil, vítají mě Lázně Bohdaneč. V okolí se tu vyskytuje spousta kvalitní rašeliny, jež má blahodárné účinky na pohybové ústrojí. V radniční hospůdce se po obědě ptám servírky, jaké místo by tu doporučila k navštívení. „Já mám nejraději procházky okolo rybníků,“ odpoví bez váhání a uvede tak další zásadní téma regionu. Rybníkářství zažilo na Pardubicku obří rozmach v 16. století za zlaté éry Pernštejnů, tehdejší soustava čítala snad 250 vodních ploch. Mnohé z nich zanikly, jiné jsou podnes rájem rybářů, ornitologů a pocestných. Tak si dám také menší okruh, aspoň kam mi dešti zmáčený terén dovolí, třeba k ptačí pozorovatelně, která je jakýmsi majákem poloostrova vybíhajícího do vod Bohdanečského rybníka. Ale potichu, nerušit, jen naslouchat hlaholům ptactva, však procházím národní přírodní rezervací.
Aby pro soustavu zajistil přívod vody, dal Vilém z Pernštejna vybudovat Opatovický kanál, jímž rybníky propojil. Jeho tok vede i několika akvadukty a za nejzajímavějším z nich mířím do obce Semín. Stojím pak na té pozoruhodné křižovatce vodních cest a v hlavě se rodí plán na léto – to by mohlo být hezké, proplout kanál na kánoi, co myslíte?
Kladrubskou krajinou
Nevím jistě, jak by se to dalo změřit, ale řekl bych, že roviny okolo Kladrub nad Labem musí být ze všech v Česku ty nejrovinatější. Jsou osázené dlouhými kilometry pastvin a ohradníků, na jejichž konec nelze dohlédnout. Tu a tam přes ně zvědavě nakukuje pár starokladrubských běloušů ze stáda národního hřebčína. Tak svébytnou kulturní krajinu nevypěstovali nikde jinde na světě, vytvářejí ji tady už celá staletí právě tak, aby sloužila chovu a výcviku koní. Však je také od roku 2019 zapsána do seznamu UNESCO. Samotný klasicistní skvost, tedy areál s budovami a stájemi, zámkem a kostelem svatého Václava a Leopolda, tentokrát ale musím z itineráře vynechat, spěchám totiž do Koles.
Mít se jako koně v Kolesách
Jedny lázně jsme už sice na této cestě navštívili, ale v téhle vísce, asi tři kilometry od Kladrub, bych se rád zastavil v dalších. Nečekejte slatinné zábaly na vaše bolavé kyčle, tady se rehabilitují koně. Po noclehu ve zdejším penzionu hořím zvědavostí. Jak to všechno funguje? Ale všeho do času, nejdřív je třeba vykydat, podestlat slámou, nachystat krmení. Zakladatelka centra Pavlína Sůrová bere do rukou vidle a s pár kolegyněmi se pustí do fušky.
„Za to asi můžou ty podmínky. Je tady teplé území, brzy tu raší tráva, rozhodně o hodně dřív než třeba na Vysočině. To je důležité pro odchov hříbat a taky těžko budete trénovat koně tam, kde je do května sníh. Máme tu roviny a písčité podloží, takže můžete vyjet v sedle za každého počasí,“ zamýšlí se při práci Pavlína, mimo jiné i úspěšná závodnice v jezdecké všestrannosti, proč se zrovna na Pardubicku tolik uchytila chovatelská tradice. Čím to ale, že i zdejší lidé jako by se už rodili jako koňáci? „To je jednoduché. Tady když jdete jako děti na procházku v mateřské škole, určitě potkáte koně. A máte to tam. Už nemůžete jinak.“ Potom už i s běloušem ze zdejší stáje míříme do rehabilitační haly. Nejdřív trochu osprchovat bláto z těla, pod ocas uvázat koňskou plenu, aby přístroje zůstaly ušetřeny trusu, a může se vyrazit na jedno ze stanovišť, které je pomocníkem při posílení svalů. Je to jakýsi běžecký pás sunoucí se rychlostí koňské chůze v uzavřeném boxu, do kterého se napustí voda. Pro léčbu dýchacího ústrojí se zase skvěle hodí infrasauna, jež poslouží i jako solná komora. Vibrační podložka uvolní svaly a klouby, vířivka – napuštěná studenou vodou se solným roztokem – okysličí tkáně. Léčí tu laserem, provádějí masáže a nevím co ještě, přísahám, odteď už nebudu říkat „mít se jako prasata v žitě“, ale jako „koně v Kolesách“. Bělouš si pozornost evidentně užívá, tváří se důstojně a majestátně a při tom škodolibě cáká vodu na všechny okolo sebe. Bože, jak krásné je to zvíře. Na terapii sem jezdí koníci po nejrůznějších zraněních, nemocích i hvězdy Velké pardubické a jiných závodů v rámci rekonvalescence po náročném programu.
V ulicích Pardubic
Teď už ale žádné otálení, je čas ponořit se do ulic krajského města. Kolem sochy průkopníka českého letectví Jana Kašpara a přes prvorepublikovou Machoňovu pasáž se blížím k centru. Kontrast s průmyslovými okraji Pardubic ani nemůže být větší, takovou architektonickou zdobností se nemůže pochlubit jen tak každá metropole. Zrodila se zejména po velkém požáru v 16. století, po kterém Pernštejnové museli rozsáhle budovat, obnovovat a renovovat. Ujalo se pak dokonce pořekadlo „skví se jako Pardubice“ a to se hodí dodnes. Úzké měšťanské domy navléknutý jeden na druhý svádějí k fotografování, pak se tu vypíná nejvěhlasnější symbol, Zelená brána, a k ní na Pernštýnském náměstí několik domů s překrásnými reliéfy. Časem se přidal morový sloup či neorenesanční radnice a celé je to pastva pro oči milovníka pohledných stavení.
Dál to vezmeme kolem renesančního zámku a jeho zámeckým parkem obývaným hejnem pávů až na druhý břeh řeky Chrudimky a tak trochu zpátky k industriálnímu slohu. Ale tady nemůže být řeč o nevzhlednosti, Automatické mlýny, dříve nazývané dle původních majitelů Winternitzovy, projektoval sám Josef Gočár a patří mezi naše národní technické a kulturní památky. Nedávná renovace, za níž coby noví majitelé stojí manželé Smetanovi, z nich učinila moderní vzdělávací a kulturní čtvrť, zároveň však zachovala prvky upomínající na původní účel stavby.
Sladká tečka
Chtělo by to sladkou tečku, jak se říká. „Dobrý den, dostal jsem na vás doporučení jako na nejznámějšího a nejlepšího perníkáře v Pardubicích. Volám správně?“ nadhodím v telefonickém hovoru. „To voláte správně,“ odpoví skromně a pohotově Pavel Janoš na druhé straně aparátu. Za chvilku už sedíme u kávy v jeho cukrárničce, všude okolo to voní medovým pečivem a společnost nám dělá třeba největší perníkové letadlo na světě. „Jak se to peče?“ ptám se a vrhám tázavý pohled na snad půldruhého metru dlouhý pekařský počin. „To je trochu výrobní tajemství,“ odpoví mistr a dá se do vyprávění. O tomhle kousku, nebo spíš kusu, který vznikl pro pardubické letiště, o řemesle jako takovém, o dlouhé rodinné tradici i o tom, u koho všeho už jeho perník skončil. A že jsou to světové osobnosti, od papeže po britskou princeznu Annu. „Měl jsem vážně zajímavé brigádníky, kteří si u mě zkoušeli zdobit. Velvyslance, české prezidenty i americké astronauty,“ vzpomíná. Už když pekl a tvořil Pavlův táta, stal se perník od Janošů vyhledávaným oficiálním darem města.
Za vitrínou kromě jiných útvarů sedí i sladká koruna, právě ta, kterou Pavlovi před lety na hlavu nasadil fotograf Jan Saudek a korunoval jej tak při dobročinné akci pod Kunětickou horou na krále perníku. O to víc si tedy cením, že jsem byl v pekařském paláci přijat se všemi poctami. Dokonce můžu nahlédnout do malé, ale útulné dílny, kde se všechno mísí, peče a zdobí. Je neděle, těsto tu teď odpočívá a čeká na pracovní den, kdy ruku k dílu přiloží i několik zaměstnankyň nebo, chcete-li, královských pomocnic. „Takové perníkové těsto může ale zrát i desítky let,“ přidává Pavel Janoš ještě jednu zajímavost, „je v něm hodně sušiny a je plné přírodních konzervantů, hlavně medu a koření, zázvoru či pepře, od kterého má i název. Dřív se mu totiž říkávalo peprník. A jak praví stará tradice, když se perníkáři narodí dcera, zadělá těsto. A když se vdává, peče z něho perníky na svatbu. Také už mám jedno dvacet let staré těsto, ale dcera je stále svobodná,“ postěžuje si trochu. Samozřejmě že si s sebou ze setkání odnáším perníkový pozdrav z Pardubic, jen si nejsem jist, zda je od pekaře, nebo spíš umělce, jemuž je ta laskomina malířským plátnem. To byste museli vidět.
Usilovně jsem přemýšlel, jak co nejoriginálněji zakončit tohle putování, až jsem projížděl okolo pardubického krematoria. A říkám si: to je ono, tohle bude poslední zastavení. Tedy pro dnešek. Snad. Kdyby se vyhlašovala soutěž o nejkrásnější krematorium u nás, jistě by to zdejší, vystavěné za první republiky ve stylu art deco, získalo primát. Málokdo by asi na první pohled správně tipl účel téhle pozoruhodné stavby, pokud ovšem důkladně nenastudoval kultovní film Spalovač mrtvol s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli, který se tu natáčel. „Dáš si rakvičku, nebo věneček?“ zní mi v uších otázka šíleného zaměstnance ústavu, jež předznamenávala další děj. Tak já vám nevím, pane Kopfrkingl, snad si dám raději ten perník.
Jak to bylo s Ležáky
Čtrnáct dní po vyhlazení Lidic potkal stejný osud i Ležáky. V osadě byla totiž ukrývána vysílačka Libuše parašutistické skupiny Silver A, která spolupracovala na atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Kam dál zavítat?
- Hipostezky – Pardubicko je protkané šesti sty kilometry koňských turistických stezek. Jsou značeny bílým čtvercem s barevným kruhem. Jedna z nich vede i centrem Pardubic.
- Holice – Holice jsou rodištěm Emila Holuba, a tak tu najdete tematické muzeum. Kromě mnoha exponátů z jeho afrických výprav tady uvidíte i vzácné osobní předměty a vyzkoušíte řadu interaktivních prvků.
- Kunětická hora – Snad ani netřeba představovat a zároveň nelze nezmínit. Majestátní hrad s propracovaným systémem opevnění byl také útočištěm Rumburaka a dalších pohádkových postav.
