Horská jezera Covadonga jsou klenotem národního parku Picos de Europa na severu Španělska
Už jste slyšeli o Picos de Europa? Ryzí horalové si teď asi klepou na čelo cepínem, ale sváteční výletníci na Sněžku marně bloudí paměťovými stezkami. Toto pohoří na severu Španělska je sice nejnavštěvovanějším národním parkem na Pyrenejském poloostrově, ale ve srovnání s Dolomity nebo Alpami jde o bílé místo na mapě. Chcete-li se tedy vypravit do hor a potkávat spíše krávy než lidi, vypravte se právě sem.
Jezera Covadonga sice leží v nadmořské výšce přes tisíc metrů nad mořem, ale vede k nim pohodlná horská silnice. Začíná v městečku Cangas de Onís, bývalém hlavním městě Asturského království a současné bráně do severozápadních Picos. Mimo hlavní sezonu od června do poloviny října se po ní dostanete až k jezerům, ovšem v sezoně musíte přesednout do oficiálního taxi nebo na autobus. Kyvadlová doprava funguje výborně a devět eur za zpáteční lístek je vzhledem ke čtyřicetiminutovému stoupání pohodová cena.
Zastávka v minulosti
Dříve než se autobus vydá do hor, zastaví v údolí Covadonga s krásnou bazilikou, která se tyčí z lesa v jeho středu. V tomto údolí svedli v roce 722 křesťanští Španělé bitvu s muslimskými Maury, kteří v té době vládli Pyrenejskému poloostrovu. Slavné vítězství křesťanů tehdy zachránilo Asturské království a započalo období takzvané reconquisty, během níž křesťané muslimy ze Španělska vyhnali. Byť jim to trvalo do roku 1492. Tělo vojevůdce Pelaya je pochováno ve zdejší skalní kapli. Mnoho turistů vůbec do hor nejede a vystoupí právě tady, takže tu bývá rušno.
Brzy po opuštění Covadongy se vám z oken autobusu nabídnou úžasné výhledy do horského okolí. Projíždíte kolem pasteveckých vesniček a výjimkou není setkání se stády koz či krav přímo na silnici. Na skále, sotva patnáct metrů nad autobusem, jsem dokonce zahlédl trojici obrovitých supů. Možná čekali, až nám dojde benzin. To se ale nestalo, a tak jsme se přehoupli přes sedlo a sjeli kolem prvního jezera Covadonga na velké parkoviště šikovně umístěné trochu stranou. Vlastně je to takové menší autobusové nádraží, kde turisté čekají na autobusy zpět. Protože je ale už podvečer, brzy všichni odjedou. Zůstane tu jen asi patnáct dalších lidí, kteří se mnou přijeli, ačkoliv se dříve z hor ozývalo hřmění. A najednou všichni někam mizí, takže směrem na první jezero stoupám zcela sám.
Ledovcoví sourozenci Enol a Ercina
Overturismus? Teď večer? Ale jděte. Například rovnou na tu nejhezčí vyhlídku přímo uprostřed údolí mezi oběma ledovcovými jezery. Vpravo na první pohled malebné jezero Enol se dvěma špičatými horami, mezi nimiž jsme přijížděli, vlevo viditelně mělké a jakoby chudší jezero Ercina. V zádech má však něco, co Enol nikoliv. Přímý výhled na střední masiv Picos de Europa, dokonce se zbytky sněhu. Někde je tu prý i jezero třetí. Bývá však vyschlé, takže je možné, že jsem si ho vůbec nevšiml. Obloha je zamračená, ale na obzoru prosvítá žlutá záře nízko postaveného slunce. I když fouká silný, svěží vítr, je tu sotva o pět stupňů méně než v Cangas de Onís, kde bylo přes den třicet.
Užívám si výhled a samotu. Patnáct statečných z autobusu se rozuteklo do údolí. Někteří jsou možná u jezera, ale z téhle výšky je lze sotva zahlédnout. To neplatí o stádech krav, která okupují břehy jezer nebo spásají trávu na okolních loukách. Alpské cinkání zvonců dodává vizuální hostině odpovídající soundtrack. Po schodech sejdu do druhé části údolí a najednou mě zaujme velká propadlina. Chodníček vede i do bývalého dolu Buffera, kde na náměstíčku sedí velká plechová socha horníka, a výjev dokresluje kolejnice s důlním vozíkem. Naposledy se tu ale těžilo před sto lety.
V okolí jezer Covadonga můžete chodit celé hodiny, nebo dokonce dny, pokud se vydáte na nějaký dlouhý trek po horách. Na standardní návštěvu ale stačí tři až čtyři. Nad jezerem Enol je dokonce i restaurace. Nedat si zdejší mléčnou rýži se skořicovým posypem a milionovým výhledem by byl hřích.
