Příběhy z pouštní monarchie: Do Jordánska za památkami, beduíny i palestinskými uprchlíky

Jordánsko mělo tu výhodu, že se mu vyhnuly vojenské puče,“ říká Mohamed, se kterým se procházím Ammánem. Zatímco sousedním Irákem nebo Sýrií zmítaly v šedesátých letech minulého století převraty a k moci se dostali diktátoři Saddám Husajn a Háfiz al-Asad, v Jordánsku držela moc pevně královská rodina. „Rod Hášimovců je potomkem proroka Mohameda, což mu dodává vysokou legitimitu,“ upozorňuje Mohamed. Dalším důležitým faktorem byla loajalita armády, a obzvlášť beduínů, kteří v armádě měli výsadní postavení. A v neposlední řadě to byla také schopnost hlavy státu politicky balancovat mezi zeměmi Perského zálivu a Západem. „Král Husajn I. měl dokonce za manželku Britku. Proto jeho syn, náš současný král Abdalláh, nevypadá úplně arabsky,“ říká s úsměvem Mohamed.

Ammán patří mezi nejstarší města na světě: obydleno bylo už třináct století př. n. l. „Ve středověku však město téměř zaniklo a až do roku 1884 byl Ammán neobydlený,“ ukazuje Mohamed na fotografii vystavenou ve Velké mešitě krále Husajna. Pak přišlo několik událostí, díky kterým město vyrostlo do své současné velikosti a je domovem více než čtyř milionů lidí. Za nárůstem obyvatel je hlavně příchod Čerkesů z Kavkazu, dostavba Hidžázské železnice, díky které se Ammán stal dopravním a obchodním uzlem, a několik novodobých uprchlických vln.

„Jordánsko bývalo hodně chudé, nemáme ropná naleziště jako jiné státy v okolí,“ upozorňuje Mohamed. „Ale přesto jsme dokázali vybudovat bohatou zemi.“ S rozvojem hodně pomohly peníze jordánské diaspory, která odešla pracovat do zemí Perského zálivu a posílala peníze zpět domů.

Uprchlíci a „otevřené dveře“

Jordánsko je na arabské poměry relativně liberální zemí. A obzvlášť Ammán hodně vyniká. „Není tu tak silný společenský tlak na nošení hidžábu,“ říká Mohamed. „Ammán je navíc nábožensky tolerantní, žije tu velká křesťanská menšina,“ doplňuje. Mimo to je možné najít ve městě mnoho barů a obchodů s alkoholem, což není na Středním východě úplně standardem. Ani LGBT komunita zde není tolik stigmatizovaná jako v jiných částech muslimského světa.

S čím se však Jordánsko potýká dodnes, je fenomén uprchlíků. Země se stala útočištěm lidí prchajících před násilnými režimy a konflikty v Sýrii, Iráku, Jemenu nebo Izraeli a palestinských územích.

Nová dálková trasa v Jordánsku vás provede krásami Měsíčního údolí

Asie

„Polovina jordánské populace jsou Palestinci,“ vysvětluje Mohamed. Do země přicházeli v několika vlnách po válkách v letech 1948 a 1967. „Ostatně celý Západní břeh Jordánu byl až do roku 1988 součástí Jordánska,“ upozorňuje. Teoreticky. Fakticky Jordánsko kontrolu nad Západním břehem ztratilo již po roce 1967, kdy jej začal okupovat Izrael. Ačkoliv byly obě strany technicky ve válečném stavu, politika známá jako otevřené mosty znamenala, že Jordánsko nadále vyplácelo platy a důchody státním zaměstnancům, poskytovalo služby náboženským nadacím, vzdělávacím institucím a obecně hrálo aktivní roli na Západním břehu. Území si Jordánsko přestalo nárokovat až v roce 1988 a předalo je symbolicky do správy Palestincům, konkrétně OOP (Organizaci pro osvobození Palestiny).

Vyzvídám, jaké vztahy tedy panují mezi Palestinci a Jordánci v této situaci. „Dnes vztahy podle mě napjaté nejsou, ale v minulosti to tak vždy nebylo,“ říká Mohamed. Po porážce v roce 1967 přišly do Jordánska palestinské ozbrojené skupiny, které začaly vytvářet stát ve státě. „Nosily zbraně, zakládaly kontrolní stanoviště a celkově porušovaly jordánskou suverenitu,“ vypráví Mohamed. Vše vyvrcholilo v roce 1970 ozbrojeným střetem s jordánskou armádou, která tvrdě zaútočila na palestinské pozice v Ammánu a dalších městech. Milice se nakonec podařilo vyhnat do Libanonu a královská rodina tak upevnila svou moc.

Na čaji s jordánským Palestincem

Vzhledem k tomu, že je palestinská populace v Jordánsku tak silná, nemohl jsem odjet bez návštěvy a rozhovoru s někým z této komunity. „Rodina sem přišla v roce 1948 a moji rodiče se narodili už tady, v Ammánu,“ odkrývá Bassam svůj příběh. Právě na konci 40. let proběhla jedna z největších uprchlických vln po vyhlášení Státu Izrael. Kvůli vyhnání a masakrům odešlo ze svých domovů 700 000 Palestinců. Až 200 000 z nich zamířilo do tehdejšího Zajordánska. Jak říkal již Mohamed, dnes tvoří Palestinci polovinu populace. „Mnoho z nich však nemá vyřešený pobytový status,“ upozorňuje Bassam a doplňuje. „V podstatě jsou v Jordánsku čtyři hlavní kategorie Palestinců s různými právy.“

Prvním jsou plnoprávní jordánští občané palestinského původu, kteří přišli po roce 1948, a jejich potomci. Mezi ně patří i Bassam. „Mohu volit, mám přístup ke vzdělání, zaměstnání bez omezení, státním službám a vlastním jordánský pas s národním číslem,“ říká. Druhou skupinou jsou Palestinci ze Západního břehu, kteří vlastní tzv. žluté doklady. Mají většinu občanských práv, ale občanství jim může být odňato. Také vlastní pas s jordánským národním číslem a mohou volně cestovat. Držitelé zelených karet jsou Palestinci ze Západního břehu, kteří mají práva velice omezená. „K zaměstnání a pobytu potřebují dodatečná povolení,“ říká Bassam. Mají sice jordánský pas, ale bez národního čísla. Nejsou tedy občany Jordánska. Navíc jejich pas není plnohodnotný a některé země je jednoduše nepřijmou. Poslední skupinou jsou Palestinci z Gazy, kteří přišli do Jordánska po roce 1967. Ti mají velice omezený přístup ke vzdělání, zdravotní péči a nemohou ani vlastnit nemovitosti. Často dlouhodobě žijí v uprchlických táborech v nuzných podmínkách.

Ačkoliv se Bassam narodil již v Jordánsku a mohlo by se zdát, že se ho konflikt netýká, opak je pravdou. „Mám část rodiny na Západním břehu a můj bratranec tam byl zabit,“ říká rozzlobeně. Nemá ani možnost navštívit část svých příbuzných. „Izraelci mi žádost o vízum bez vysvětlení zamítli,“ vysvětluje. I podle Bassama jsou vztahy mezi Jordánci a Palestinci dobré. Snad by jen prý mohli dělat trochu víc pro palestinskou otázku. A jaký je jeho sen? „Samozřejmě svobodná Palestina. Nejlepší by bylo, kdyby se spojilo Jordánsko s Palestinou,“ říká na závěr našeho povídání.

Současný život beduínů: z pastevce řidičem

Mezi skalami Petry, dunami Wádí Rum i v nehostinné jordánské východní poušti žijí beduíni. Původní obyvatelé, jejichž způsob života se v posledních desetiletích hodně proměnil. Beduíni pocházejí z Arabské pouště, ze které se postupně rozšířili do celého arabského světa.

Život kočovných nomádů býval po staletí spjatý s potřebami jejich stád. Beduíni se přesouvali podle dostupnosti vegetace a přírodních pramenů. „Dřív se sem sjížděli pro vodu nomádi s velbloudy ze širokého okolí,“ říká Ibráhím nad malým pramínkem, ze kterého stále zurčí voda. „Dostatek vody bývá hlavně v zimě, což je jediné období, kdy ve Wádí Rum alespoň trochu prší,“ upozorňuje. I když slovo dostatek je trochu nadnesené, protože ve zdejší poušti spadne zhruba 15krát méně srážek než v Praze. „Dnes vodu do blízkých i odlehlých částí pouště dovážejí cisterny,“ říká Ibráhím.

Zásobování vodou však není jedinou velkou změnou v životě beduínů. Většina z původních obyvatel opustila kočovný život v poušti a přestěhovala se do vesnic a měst. „Dnes žije v této oblasti trvale pouze 10 až 15 rodin,“ vysvětluje můj průvodce. Ibráhím pochází z kmene Zalabieh, který je ve Wádí Rum majoritním a má také privilegium poskytovat služby turistům, kteří přijíždějí do údolí.

Beduínská kultura je proslulá svou pohostinností, kterou v sobě nezapře ani Ibráhím. Na každé zastávce mi nabízí čaj a pokračuje ve vyprávění: „Když beduíni nalezli vhodné místo k táboření, postavili na místě velké stany z kozí srsti.“ Ta má prý výborné izolační vlastnosti. V létě propouští vzduch a v zimě vlákna nabobtnají a brání úniku tepla. „Navíc srst obsahuje tuk, který zamezuje proniknutí vody,“ upozorňuje Ibráhím. Když zaprší, srst nasákne vlhkost a slehne, čímž vytvoří nepropustnou vrstvu. Podle Ibráhíma mají beduínské stany životnost i 15 let. I když rozhodně ne všechny. V poslední době se prý začaly používat látky z Číny. „Ty jsou mizerné a vydrží jen na krátkou chvíli.“

Mnoho nomádů vyměnilo stany v poušti a pastevecký život za pevné domy. Většina lidí dnes žije spíš usedlý život ve vesnicích v okolí. Mnoho beduínů našlo uplatnění v turismu jako řidiči, průvodci, kuchaři a další pomocné síly v pouštních kempech pro turisty. Ibráhím je tomu rád. Děti mohou chodit do školy, v jeho vesnici prý mají dokonce dvě. Život je mnohem snazší, než býval. „Ačkoliv v poušti už nežijeme natrvalo, je stále součástí našeho života a vlastně nás živí dál,“ uzavírá naše povídání.

Na čaj do jeskynního příbytku

Zatímco jeden kmen beduínů těží z rostoucího turismu v zemi, jsou i tací, kteří zaplatili vysokou cenu za davy lidí toužící po selfie u pokladnice v Petře. Když v 80. letech 20. století přišel do Jordánska turistický boom, rozhodla vláda o vystěhování původních obyvatel z areálu. Hlavních impulzem se stalo zapsání této památky na seznam UNESCO. Důvodem prý bylo, že běžný život beduínů z kmene Bdoul ohrožoval tento skalní komplex, hlavně kvůli rozdělávání ohňů nebo vlhkosti z vaření přímo v jeskyních. Jordánské úřady proto původní obyvatele přestěhovaly do nově založené vesnice Umm Sajhún, která stojí na dohled Petry. Přesídlení sice přineslo zlepšení zdravotní péče nebo vzdělání, ale beduíni přišli o tradiční způsob života i domov. Obzvlášť ti starší se s tím vypořádávali těžko.

Jordánskem na kole: Nebe, peklo, ráj aneb Jak jsme si mysleli, že víme, do čeho jedeme

Asie

Z podobně vysídlené rodiny pochází i Sulejmán. „Ano, bydlím v Umm Sajhúnu, ale v Petře máme jeskyni,“ říká. „Musím vyzvednout klíče a pak tam můžeme zajet na oslu,“ zve mě do skalního příbytku na čaj. Přemýšlím, jestli může jeskyni nějak zamykat, ale nechám se překvapit.

Cesta na oslu trvá asi 15 minut. Zvíře táhne jako tank do prudkého kopce po prašných a kluzkých kamenech. Jízda je hodně kymácivá, držím se křečovitě sedla, abych nespadl při manévrech zvířete na skalních výběžcích. Za pár chvil už Sulejmán otevírá kovová vrata, která jsou vsazena do pískovcové skály. „Mám to tady rád, je tu skvělé ticho,“ říká, když pijeme horký čaj. Jeho příprava nebyla nijak složitá, protože jeskyně je plně obyvatelná, a hlavně vybavená. „Máme zavedenou elektřinu, ledničku a před skalním obydlím i záchod,“ vyjmenovává. Elektrickou energii získává ze solárních panelů. Skála slouží jako společenská místnost a kuchyň s koupelnou mají postavenou ze dřeva a betonu před vstupem.

Sulejmánův dědeček vlastníma rukama postavil dům v Umm Sajhúnu, kde bydlí celá rodina, ale tady se Sulejmán cítí víc spjatý s přírodou. V minulosti dokonce své skalní obydlí pronajímal turistům, ale zájem v poslední době opadl. Vyzvídám, zda neměl problémy s policií. „Nocovat v areálu Petry je opravdu nelegální, ale policie k nám nechodí,“ tvrdí. Úřady nad stěhováním přivírají oči z důvodu složité sociální situace. Podle Sulejmána se do jeskyních komplexů vrátilo prý už 35 rodin.

Zpět se vydáváme opět na oslu. Sulejmán musí zpět do práce lovit turisty. Nechce se mi šlapat po svých, tak vtipkuji, že bych osla koupil. „To bys musel hodně otevřít peněženku,“ směje se. „Tenhle osel je mladý, silný a zdravý, za méně než 500 dinárů bych ho neprodal,“ loučí se. Patnáct tisíc korun za osla se mi dávat nechce, takže kapituluji.

Akaba – brána do světa

Akaba má v rámci Jordánska zvláštní status. Funguje jako speciální ekonomická zóna s cílem podpořit hospodářský rozvoj a zahraniční investice. Před vjezdem do oblasti musí všechna vozidla zastavit na checkpointu. „Důvodem je kontrola zbraní, jejichž držení je tady mnohem přísnější než ve zbytku Jordánska. A také se sleduje vstup různých osob,“ upozorňuje Tárik. „Policie se zaměřuje obzvlášť na syrské uprchlíky, kteří mají v Jordánsku zvláštní status a omezený pohyb,“ doplňuje.

Speciální ekonomická zóna Akaba (ASEZ) má v rámci Jordánska výjimečné postavení. Nabízí nulová cla, nižší byrokracii a funguje také jako logistické centrum. Mnoho zboží odtud míří nejen dál do Jordánska, ale také Iráku. A hlavně se v Akabě platí nižší daně. „Jsou zhruba poloviční, proto je tu tak levný alkohol, který při výjezdu kontrolují celníci,“ upřesňuje Tárik.

Místo má pro zemi také strategický význam, protože se nachází v úzkém pruhu pobřeží, které je vklíněné mezi Egypt, Izrael a Saúdskou Arábii. Pouhých 27 km pobřeží otevírá Jordánsku přístup k Rudému moři a po vodě vlastně celému světu. Na dohled z Akaby západním směrem stojí v zálivu hotely izraelského Ejlatu. Ptám se, jaké vztahy mají Jordánci se svým sousedem. „Vřelé opravdu nejsou,“ ušklíbne se. „Ale nikdo nechce další válku, protože v ní jsou vždy poražení hlavně civilisté,“ loučí se.

Jordánská královská rodina

• Ačkoliv si Jordánsko užívá mnoho svobod, plnohodnotnou demokracií není. V této zemi má v rukou veškerou moc král, který jmenuje premiéra, je vrchním velitelem ozbrojených sil, může rozpustit parlament a schvaluje zákony s právem veta. Mimo to je v zemi také přísně zakázáno kritizovat krále, za což hrozí několik let vězení. Zakázána je nejen politická kritika, ale také satira nebo ironie na účet královské rodiny.
• Současným panovníkem je král Abdalláh II., který nastoupil na trůn v roce 1999 po smrti svého otce Husajna I. Ten vládl zemi téměř 50 let a byl považován za jednu z nejrespektovanějších postav Blízkého východu. Král Abdalláh II. je absolventem britské vojenské akademie Sandhurst a studoval také v USA. Královna Rania patří k nejviditelnějším a nejmodernějším královským osobnostem v arabském světě – je známá aktivitami v oblasti vzdělávání, práv žen a využívání sociálních sítí. Původem je Palestinka.