Nejkrásnější pohled na znojemský kostel sv. Mikuláše je od slavné rotundy. Zvlášť, když jej takto nasvítí podvečerní slunce.

Nejkrásnější pohled na znojemský kostel sv. Mikuláše je od slavné rotundy. Zvlášť, když jej takto nasvítí podvečerní slunce. Zdroj: Bronislav Jaroš

U vesničky Čížov najdete jedinou u nás dochovanou část železné opony. Dnes slouží jako památník a připomínka pohnuté doby.
Podobně jako jiné hrady v okolí, i vranovský byl původně gotický. Byl však přestavěn na barokní zámek.
Na impozantní zámek ve Vranově nad Dyjí je překrásný pohled ze všech úhlů a vyhlídek
Hrad Hardegg je dominantou stejnojmenného rakouského městečka při hranici s Českem
Visuté lávce, jež přemosťuje část Vranovské přehrady, se přezdívá „vranovský Golden Gate“
14
Fotogalerie

Za krásami naší vlasti na Znojemsko aneb Paměti Dyje a Podyjí

Jedeme do kraje vína, pomyslíte si jistě, když se vydáte na Znojemsko. Vzápětí si nejspíš vzpomenete také na okurky. A já dodávám, že je to zrovna tak i kraj piva, mnoha hradů a zámků i vzpomínek na ostnaté dráty, které v těchto končinách tvořily část někdejší železné opony.

Vesnička Čížov čítá pouhou padesátku obyvatel, je obklopená dechberoucí přírodou národního parku Podyjí a leží takřka na samé hranici s Rakouskem, kvůli čemuž se stala vypravěčkou příběhu pohnuté historie naší země. Velké parkoviště vybudované hned na začátku obce svědčí o turistickém zájmu, však Čížov je kromě jiného i skvělým výchozím bodem pro další výšlapy do příhraničního i rakouského okolí. Kousek za cedulí značící začátek vsi na mě zívá otevřená garáž, před kterou kdosi postavil pultík s nápojovým tankem, kapslovým kávovarem a kasou. „Káva za 40 korun. Svařák za 60. Samoobsluha,“ vybízí přítomné nápisy kolemjdoucí, ať si vyberou nápoj dle libosti, sami si jej načepují a vloží do pokladny patřičný obnos. Pokud se někdo za minulého režimu odhodlal vydat touhle cestou ke státní hranici, řekl bych, že takhle pěkného uvítání se mu nedostalo.

Život na čáře

V sousedství posledního obývaného domu stojí budova vymykající se vesnickému rázu zástavby. Dnes tu najdete expozici a jedno z informačních center národního parku, dřív ale sloužila vojákům. A hned naproti přes pěšinu se válí pár rozsocháčů, na které navazují dvě řady plotu z ostnatých drátů směřující ke strážní věži. Nic z toho tu teď nebrání v přechodu na rakouské území, je to však jediná zachovaná část železné opony v Česku, a tak slouží jako důležitá připomínka dob naštěstí minulých. Mezi protitankovými zátarasy pobíhají děti a jejich tatínek se jim s nadšením otce Lavičky z filmu Na samotě u lesa snaží vysvětlit, na jakém zvláštním a významném místě se octli. A já pokládám svůj kelímek s nedopitou kávou na zem k plotovému sloupku, fotím rezivějící železné trny a celé se mi to při vědomí ne až tak dávné minulosti jeví jako naprosto absurdní scéna. „Hranice nie sú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal,“ stojí psáno na informační desce a podepsán pod výrokem je Gustáv Husák. Taky je tu výčet čísel: na „čáře“ přišlo v období totality o život 390 běženců a 654 pohraničníků, obvykle ne ve střetech s narušiteli, ale třeba proto, že sami spáchali sebevraždu nebo je zabil elektrický proud v drátech.

Až tu skončím s fotografováním, vezmu svůj nápoj ze samoobslužné garáže a můžu se klidně vypravit až do Hardeggu, městečka se středověkým hradem na druhé straně státní hranice. Proč bych nemohl. A jen tak se na té cestě nezbavím hřejivého pocitu svobody, které se mé generaci dostalo. Řeknu vám, je třeba si toho vážit.

U vesničky Čížov najdete jedinou u nás dochovanou část železné opony. Dnes slouží jako památník a připomínka pohnuté doby.U vesničky Čížov najdete jedinou u nás dochovanou část železné opony. Dnes slouží jako památník a připomínka pohnuté doby.|Bronislav Jaroš

Před jedním z čížovských domů, když se později vracím k parkovišti, sype právě jedna starší žena zrní do ptačího krmítka zavěšeného na jabloni u silnice. Je jí něco přes osmdesát a většinu života prožila v tomto tehdy ostře hlídaném pásmu. „Nedalo se nikam jít. Vyrazila jsem třeba tady do lesa na houby, ne směrem k hranici, ale stejně se ke mně za chvilku přihnali dva vojáci se psy, že tam nesmím být. Tak jsem se zas otočila a vrátila se domů,“ vzpomíná. „A jak jste pak prožívala tu změnu, chodila jste na procházky do Rakouska, když už byla možnost? Měla jste z toho radost?“ vyptávám se a odpověď mě trochu překvapí.  „Víte, že jsem tam potom už ani nebyla? Mně to bylo tak nějak jedno, protože já to na té druhé straně dobře znala. Vozili nás tam na práci traktorem na pole, pásla jsem tam dobytek. Vojáci nás samozřejmě hlídali a nikdo z nás tam nesměl s nikým cizím promluvit. Jeden známý se dal do řeči s místním a podruhé už nesměl jet.“ Tak nějak se na čáře žilo.

Území hradů a zámků

Je přelom března a dubna, příroda se k jaru odhodlává snad ještě pomaleji než obvykle a brány většiny zámků a hradů se po zimním spánku teprve chystají k otevření. Až tak moc mi to nevadí. Přiznávám, pokud se mých návštěv panských sídel týká, podíl těch, kde se vypravím i do útrob, s mým věkem spíš klesá. Ale jistě že by bylo co obdivovat, ať už v interiérech vranovského zámku, nebo hradu Bítov. Slyšel jsem, ale dosud se o tom nepřesvědčil na vlastní oči, že v tom druhém jmenovaném mají třeba největší světovou sbírku vycpaných psů. Bude to asi zvláštní podívaná, ale určitě výjimečná.

Podobně jako jiné hrady v okolí, i vranovský byl původně gotický. Byl však přestavěn na barokní zámek.Podobně jako jiné hrady v okolí, i vranovský byl původně gotický. Byl však přestavěn na barokní zámek.|Bronislav Jaroš

Břehy Dyje a Vranovské přehrady divoce meandrují a obtáčejí se kolem kopců a skalních ostrohů, z nichž na tu krásnou scenerii shlíží hned několik takových památek. Na délce zhruba 40 kilometrů, vzato včetně zákrut a objížděk, se můžete zastavit a vyšlápnout ke zmíněnému Vranovu, Bítovu a Hardeggu i ke zříceninám Cornštejnu, Frejštejnu a Novému Hrádku, zatímco se na rakouské straně nad klidně plynoucími vodami vypíná také majestátní hradní ruina Kaja. Je to celá obranná soustava historické hranice českých zemí, jedna gotika vedle druhé, jen ve Vranově z ní v 17. a 18. století udělali baroko. Nemám to přesně spočítáno, ale řekl bych, že ačkoli je Podyjí naším nejmenším národním parkem, co do počtu hradů a zámků musí být naopak největší.

Jarní klid u řeky Dyje

A tím pádem nikoho nepřekvapí, že zrovna tak je tato oblast obdařena bezpočtem vyhlídek, protože je vážně na co se dívat. Tady na meandr, tam na zámek v pozadí s vodní nádrží, na dědinu na břehu řeky a burácející splav, moc oblíbená je Hardeggská vyhlídka uprostřed hraničních lesů, a co teprve výhled ze Šibeničního vrchu, to se vám z té vší krásy zatočí hlava a stáhne hrdlo. Sám jsem jich navštívil mnoho, jen zámkem ve Vranově nad Dyjí jsem se kochal ze všech možných úhlů, naposledy třeba od Claryho kříže, který trčí z vrcholu skaliska jako připomínka spisovatele Karla Claryho. Když v 19. století přijel do Vranova, nakazil se cholerou a zemřel. Teď snad hrozí leda nachlazení, na cokoliv přenosnějšího je tady až příliš malý ruch. Jen počkejte dva měsíce, to už tu nebude k hnutí.

Ale vážně, hned pod vyhlídkou s křížem vede přes část přehrady, takzvanou Švýcarskou zátoku, architektonicky ceněný most pro pěší. Visutá lávka si dokonce vysloužila přezdívku vranovský Golden Gate. Mám ji teď sám pro sebe, kráčím po ní docela o samotě, což by se v sezoně jistě nestalo. Tohle roční období má své velké výhody, jste-li na výletě. Hotelové kavárny v „Holiday parku“ kousek za lávkou zvou k posezení u kávy a zákusku jen nesměle. Na plážích se rozprostírá zvláštní klid, resort odpočívá a čas plyne pomaleji v předtuše turistického shonu, který teprve přijde.

Visuté lávce, jež přemosťuje část Vranovské přehrady, se přezdívá „vranovský Golden Gate“Visuté lávce, jež přemosťuje část Vranovské přehrady, se přezdívá „vranovský Golden Gate“|Bronislav Jaroš

Pravda, má to i své drobné mouchy. Když se pak o osmé večerní vrátím do Vranova z cest po okolí, je to už příliš pozdní hodina na to, abych někde našel možnost večeře. Nezbývá než zalézt do prochladlého zahradního domku, v němž jsem se ubytoval, a vzpomínat na starou dobrou Anglii. Co do zimy v pokoji to mám dnes podobně jako tamní gentlemani.

Náraz do betonu

A ráno už hurá do Znojma. Tuzemské superlativy na něho nestačí, tak jej portál MSN.com rovnou zařadil mezi padesátku nejkrásnějších malých měst na světě. Vůbec se tomu nedivím. Dobře, o Masarykově náměstí, kterému se kdysi říkávalo Dolní, bychom mohli diskutovat. Je tu sice pěkný barokní morový sloup a na dohled hlavní znojemská dominanta Radniční věž, jenže její gotickou krásu v horních partiích zrovna zakrývá lešení a o těch dolních raději ani nemluvit. Zrakem smýkám od opravované střechy směrem k zemi, až narazím do betonu. Docela brutální náraz. Obchodní dům Dyje socialističtí inženýři vystavěli hned v sousedství, u paty štíhlé a vysoké památky. Jako byste dlouhé, nádherné nohy půvabné modelky oblékli do šedé krabice. Není divu, říkám si, že se jí z toho žalem začaly bortit ochozy a trámoví.

Loucký klášter ve Znojmě je pokladnicí stavebních slohůLoucký klášter ve Znojmě je pokladnicí stavebních slohů|Bronislav Jaroš

Mám štěstí. Ve Znojmě se mě ujalo hned několik skvělých průvodců, místních patriotů, kteří znají každé zákoutí a hromadu historických pikanterií. „Tak 95 procent Znojmáků nemůže Dyji vystát, ale pět procent vám poví, že je to architektonický skvost, a to není malé procento,“ upozorňuje jeden z nich, Miroslav Kučera, že nic není tak černobílé, jak se na první pohled zdá. A další, Eva Štítarská, přidává pár informací: „Tu stavbu totiž původně navrhl významný funkcionalistický architekt Bohuslav Fuchs už ve 30. letech. Měla být divadlem a stát mezi secesními domy v Brně na ulici Veveří. Sešlo z toho, po 30 letech ale projekt oprášil Bohuslavův syn Kamil, když ve Znojmě přemýšleli, co by se mohlo postavit na tomto místě. Dneska mnozí říkají, když k nám přijedou: Strhněte to. To se ale nestane, už proto, že jsou pod tím podepsaná tak významná jména.“ Líbí nelíbí, uznávám, je to asi svého druhu hodnotné dílo z té doby, jen kdyby stálo někde jinde, nikoliv ve středověké zástavbě. Jenže socialismus si pro samé budovatelské nadšení s něčím takovým hlavu nelámal.

Znojemské pamětihodnosti

Tak dál, teď už to bude vážně krása za krásou. Stačí pohlédnout od náměstí přes Velkou Mikulášskou ulici, lemovanou barevnými měšťanskými domy k chrámu svatého Mikuláše. V průčelí se vyjímá elegantní kostelní věž. Dáme se jejím směrem a nakoukneme i dovnitř do svatostánku, mají tam totiž jedinečnou kazatelnu ve tvaru zeměkoule, snad proto, že se nedaleko odtud kdysi setkávali obchodníci a kupci, a to jsou z povahy velcí světoběžníci. Fotografuji okna okolních domů, někdy je obklopuje oprýskaná omítka, ale o to mi připadají malebnější. Pak kolem sochy unaveného anděla – musí to být dřina, střežit lidi – dojdeme k „hradu“. Z původního přemyslovského sídla nic nezbylo, jeho část posloužila jako základ barokního zámku a z předhradí měšťané vybudovali rozmáchlý pivovar. To je rozhodně téma, u kterého se vyplatí zastavit.

Jen ještě počkejte, asi by mi ve Znojmě neodpustili, kdybych teď nezmínil vůbec nejvýznamnější památku, románskou rotundu Panny Marie a svaté Kateřiny, která jediná ještě původní hrad pamatuje. A výhled od ní směrem k chrámu svatého Mikuláše zase z druhé strany a na řeku Dyji a jižní svahy pod kostelem, které obrůstají vinnou révou. Krása za krásou. Pojďme ale na to „jedno“.

Za vínem i pivem

„Návštěvníky to vždycky překvapí. Diví se: Cože, vy tady děláte pivo? Znojmo si spojují s vínem. Várečné právo jsme tu přitom měli odpradávna a konkrétně tady, na Hradní ulici, se vaří od 18. století. Tehdy byla éra městských pivovarů, Znojmo se také přidalo,“ přibližuje Eva Štítarská původ zdejšího zlatého moku. Pak šla historie krkolomnou cestou: nejdříve radní prodali areál soukromníkovi, komunisté všechno znárodnili, aby se po změně režimu zase privatizovalo. Zdejší pivo dostalo název Hostan na počest sládka, jenž ve městě vařil už ve 14. století, později pivovar odkoupilo Starobrno, které pohltil konglomerát Heineken a ten ve Znojmě v roce 2009, tedy po třech staletích, výrobu ukončil. O pět let později se ale bývalý marketér Hostanu rozhodl pro obnovu tradice, založil malý řemeslný pivovar a vrátil se k úplně původní značce. Na dobrém pivu si tam, kde stával přemyslovský hrad, pochutnáte tedy i dnes. A hned naproti zase na víně v Enotéce, kterou tu vystavělo místní vinařství z někdejší strojovny.

Pivo se ve Znojmě vaří přinejmenším od 13. stoletíPivo se ve Znojmě vaří přinejmenším od 13. století|Bronislav Jaroš

Poté se ještě vypravíme do pivovarnické expozice, kde se dozvíte mnohé z pivních dějin, které jsem jenom nakousl. V místnosti s obřími varnami se dřív pivo skutečně vyrábělo, teď v jedné z nich promítají naučný film.

Pod městem

Jakkoliv se vyměřený čas pro putování kolem řeky Dyje chýlí k naplnění, ještě jedno místo musíme stihnout navštívit. „Máme tady, ve Znojmě, nebo spíš pod Znojmem, svého druhu nejrozsáhlejší podzemní labyrint chodeb ve střední Evropě. Jsou to vlastně jen pospojované sklepy pod měšťanskými domy, kde lidé uskladňovali, co potřebovali. Také se tu ale mohli i se svými hospodářskými zvířaty schovat před nepřáteli v dobách válek,“ povídá Miroslav. „To se ohřejete, je tam tepleji než venku, ale taky tu máme velkou vlhkost, tak to může být pro někoho náročné,“ láká do hlubin.

Před vstupem mě zaujmou tři kovové rámy, které ilustrují, do jakých prostor se musíte vejít, zvolíte-li jednu z adrenalinových tras plných úzkých a nízkých průlezů. Jsou sice už Velikonoce, ale aktuálně využitá dírka na mém opasku značí, že od dob konzumace vánočního cukroví uplynula příliš krátká doba, tak si tento klaustrofobický zážitek schovám na příště. Volíme klasickou prohlídkovou trasu, na níž mě kromě Miroslava nebo jeho kolegů doprovázejí nejrůznější postavy znojemského podsvětí, od havířů a alchymisty až po bezhlavého rytíře a několik umrlců. Nedejte se vystrašit. Možná začne zlobit osvětlení a průvodce se někam ztratí, ani tehdy se neznepokojujte, beztak není kam zabloudit. A průduch zarostlý sytě zeleným mechem a několik dalších šachet, které jsem viděl, určitě zajistí vzduch prakticky na celý zbytek života, když by na to přišlo. Středověcí Znojmáci vymysleli své městské sklepení důmyslně, to se musí nechat.

Prohlídku znojemského podzemí doprovází nejrůznější postavyProhlídku znojemského podzemí doprovází nejrůznější postavy|Bronislav Jaroš

Občas ve stěnách chodeb narazíme na patrnou vybouleninu. „To jsou pilíře obchodního domu Dyje,“ poznamená Miroslav, a tak naznám, že je čas nechat se z podzemí zase vyplivnout, jen uličku od místa, kde jsem výpravu po městě začal.


Nesmíte minout

Loucký klášter ve Znojmě

Premonstrátský klášter býval jedním z nejvýznamnějších komplexů svého druhu ve střední Evropě. Založen byl už roku 1190 a zvlášť pamětihodný je kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava, který je pokladnicí architektonických stylů – uvidíte tu románský sloh, gotiku, renesanci i baroko. Za zmínku stojí gotická opatská kaple nebo románská krypta. V její podlaze najdete stopy hospodářských zvířat, která otiskla své packy, kopýtka a pařáty do cihel dřív, než je stavebníci stačili vypálit. Je tu také obrácený sloup, jehož význam je nejasný. Za dob renesance v Louce působil opat Šebestián Freytag z Čepiroh, který nejen že se postaral o rozkvět sídla, ale na zdejší zahradě také začal tradici pěstování okurek. Roku 1784 byl však klášter zrušen. Město se snaží rozsáhlý areál postupně opravovat, nyní je kromě kostela přístupné informační centrum, kde architekt vkusně skloubil moderní prvky s prastarými románskými. Prohlídkový okruh tady otevřeli před dvěma lety a velmi jej doporučuji. V části kláštera má své prostory místní vinařství, kam můžete zajít na ochutnávku či nákup.

Znojemské středověké opevnění

S budováním opevnění se začalo už se založením města, tedy před rokem 1226. Svého času bylo pak Znojmo, jež mělo strategickou polohu na rakousko-moravské hranici, nejlépe fortifikovaným městem mezi Prahou a Vídní. Větší část hradeb a obranných věží se dochovala, některé se dají navštívit také s průvodcem. Vlkova věž, Střelniční věž, Psí věž a další… Ze všech jsou pěkné výhledy do okolí.

Vinice Šobes

Říká se, že je to jedna z našich nejkrásnějších vinic. A také nejstarších a nejlepších. Leží v meandru řeky Dyje na úbočí skalního ostrohu, přímo v národním parku Podyjí, poblíž obce Hnanice. V sezoně je tu připravena ochutnávka, už pouhá návštěva vyhlídkových míst v oblasti vám ale jistě vykouzlí úsměv na rtech.