Jezera, řeky a zelené vrcholy aneb Toulky kouzelnou přírodou Černé Hory
V čem je pro mě Černá Hora výjimečná a okouzlující? Rozlohou by se do České republiky vešla téměř šestkrát, a přitom tu v jediný den můžete spatřit vysoké hory s křišťálově čistými jezery, navštívit některý z pěti národních parků a večer sledovat západ slunce nad mořem lemovaným starobylými kamennými uličkami, kde na každém kroku dýchá historie.
Tentokrát naše putování po Černé Hoře začíná trochu netradičně. Přicházíme sem totiž po hřebeni úzkou pěšinkou vyšlapanou v trávě. Ještě před chvílí jsme stáli na vrcholu Bosanského Magliće, který s výškou 2386 metrů představuje nejvyšší horu Bosny a Hercegoviny, a teď už pozvolna stoupáme přes travnaté sedlo na sousední, jen o dva metry vyšší vrchol – Crnogorski Maglić. Obklopují nás koberce květin. Pestrá krajina přispívá biodiverzitě, a tak se Černá Hora může v rámci Evropy pochlubit největším množstvím živočišných a rostlinných druhů na kilometr čtvereční. Ještě pár kroků a před námi se otevírá první výhled na jezero Trnovačko. Mnozí ho považují za nejhezčí černohorské jezero, a to zejména kvůli nevšednímu srdcovitému tvaru. Pyšní se zelenomodrou barvou a leží sevřené mezi horskými stěnami v nadmořské výšce 1517 metrů. Stezka k jezeru se prudce svažuje dolů. Na zhruba čtyřech kilometrech musíme klesnout o více než 800 metrů. Z horských luk sestupujeme až do svěžího listnatého lesa a nakonec se ocitneme na břehu nádherného jezera. Nacházíme se v Přírodním parku Piva. Jde o významné chráněné území, jelikož spojuje Národní park Sutjeska v Bosně a Hercegovině a Národní park Durmitor v Černé Hoře. V boudě na protějším břehu sídlí strážce parku. Kontroluje nám pasy, protože jsme překročili státní hranici. Platíme mu také každý jedno euro jako vstupné a kupujeme si čaj. Kromě prodeje drobného občerstvení tenhle svérázný chlapík provozuje ještě malý kemp. Za poplatek se dá stanovat přímo na břehu jezera. Musí to být nezapomenutelné, probudit se v takovém úžasném koutě přírody. My jsme však s nocí tady nepočítali, a tak se jen vykoupeme v příjemně teplé vodě jezera a vydáváme se skrz fascinující bukový prales na závěrečný, pětikilometrový úsek. Naším cílem je sedlo Prijevor ve výšce 1668 metrů, odkud jsme ráno vyráželi. Okruh se uzavírá a my máme za sebou fantastický den v balkánské divočině.
Poklady Durmitoru
Pohoří Durmitor patří k místům, která jednoduše žádný milovník hor nemůže minout. I když jsem tudy projížděla již mnohokrát, znovu zasněně hledím na horu Prutaš s ikonickým pruhovaným vzhledem. Míříme do městečka Žabljak, které platí za turistické centrum Durmitoru. Asi bychom se mu pro velké množství lidí raději vyhnuli, ale jsme tu z prostého důvodu. Chtěla bych se brzy ráno vydat k nedalekému Černému jezeru – největšímu a nejznámějšímu z 18 ledovcových jezer Durmitoru. Kvůli své snadné dostupnosti bývá často v obležení turistů, já však doufám, že se veškerému ruchu díky časnému vstávání vyhnu.
Spíme v kempu ve vesnici Ivan Do, vzdáleném od jezera necelý kilometr. V noci prší a ráno mě vítá zatažená obloha. Cítím zklamání, ale snažím se na to nemyslet. Šlapu po lesní pěšince směrem k jezeru. Všichni ostatní ještě spí. Na mé osamocené výpravě mě doprovází akorát roztomilá toulavá fenka, která celou noc ležela u našeho stanu. Nad zelenomodrou hladinou jezera se vznášejí chomáče mlhy. Skalnatý vrchol Meded se ukrývá v mracích. O to víc moji pozornost upoutává nádherný les tvořený převážně jehličnany, který lemuje celé jezero. Připadám si jako v kanadské divočině, protože takhle přesně vypadá v mých představách. A pak to přijde. Mraky se začnou z ničeho nic trhat a mezi nimi se objeví slunce. Okamžitě svými hřejivými paprsky proměňuje celou scénu k nepoznání. Společně s mou novou psí parťačkou se vydáváme na 3,5 kilometru dlouhou stezku, která vede okolo jezera, a mně se plní sen. Užívám si každou minutu, každý krok, každý pohled na klidnou vodní hladinu, a to vše v tichu a bez davů lidí.
Dotek Asie
Všech osmnáct jezer Durmitoru má svůj charakteristický tvar, barvu a náladu. Nedaleko od Černého jezera se ukryté v hlubokých lesích nachází Zminje jezero. Působí ještě mnohem tajemnějším a divočejším dojmem. Na hladině plují vodní rostliny a pro bujnou vegetaci, okolní skály a popadané kmeny stromů se ani nedá obejít. Se zájmem vyhlížím rosničky, které by se tu měly vyskytovat. Žádnou ale nespatřím. A pak pokračujeme zase ke zcela jinému jezeru. Najednou jsme v krajině, kterou bych tady vůbec nečekala. Jako kdyby mě někdo přenesl kamsi daleko do prostředí stepí Střední Asie. Ostré skalnaté štíty střídají zvlněné louky, uprostřed kterých se modrá jezero Vražje. Tuším, že brzy z tohoto místa bude vyhlášený camping spot. Má jednoduše všechno, co si můžeme přát. I když se jezero rozkládá ve výšce asi 1500 metrů nad mořem, voda v něm je díky malé hloubce docela příjemná. Plaveme v průzračně vodě a na měkké trávě hned vedle jezera si stavíme stan. Z nedalekých kopečků se na tuto perlu posazenou na úpatí Durmitoru otevírá jedinečný pohled. Jezero oplývá zvláštní barvou, která se mění v závislosti na hloubce vody a přechází z tyrkysové až na tmavě modrou. Tenhle úžasný přechod nejvíce vyniká na fotkách pořízených z dronu.
Skrytý klenot Balkánu
Neuvěřitelnou barvou a půvabem se může pochlubit také dosud málo navštěvovaná řeka Ćehotina. Protéká hornatou a řídce osídlenou krajinou Dinárských hor a vytváří naprosto fascinující meandry zařezané hluboko do skalnatého terénu. Vyhlídku na ně dlouhou dobu znali jen místní rybáři a vesničané. Upravena pro turisty byla teprve v posledních letech. Nachází se přibližně 60 kilometrů východním směrem od Žabljaku a z hlavní silnice vede téměř až k ní asi kilometr dlouhá prašná cesta. Vyhlídku lemuje dřevěné zábradlí a zdobí ji stará pokroucená borovice, která jí propůjčuje neopakovatelnou podobu. Samotný výhled vás překvapí. Po krátké chůzi obyčejným lesíkem stojíte najednou před zcela nečekanou a ohromující scenerií. Místo získává na popularitě, objevuje ho stále více lidí a ze skrytého klenotu se pomalu stává velká atrakce v rámci celého Balkánu.
V kraji černohorských pastevců
Směřujeme do centrální části Černé Hory, kde se rozprostírá Moračská planina. Kodrcáme se mizivou rychlostí po úzkých kamenitých cestách. Nakonec se napojíme na asfaltku klikatící se přes náhorní plošinu. Řetězy oblých vrcholů protínají skalnaté hřebeny a na zemi mezi stébly zežloutlé trávy jasně svítí bílé kameny. I tahle silnice je úzká sotva pro jedno auto. Nijak nás to ale netrápí. Není tu žádný provoz a my si prostě vychutnáváme jízdu liduprázdnou přírodou, kde potkáváme jen pasoucí se krávy. Uprostřed ničeho ve výšce 1678 metrů leží Kapetanovo jezero. Přes léto u něj bydlí pastevci ve svých kolibách. Kromě jejich příbytků vyrostlo u jezera v poslední době i několik dalších chatek, které slouží jako ubytování pro turisty. A budují se další. Ačkoliv sem ještě nedávno nevedla pořádná silnice a o místě téměř nikdo nevěděl, dnes se tady turismus rychle rozvíjí. Není divu. Jezero lemované skalním masívem vypadá ve večerním světle naprosto nadpozemsky a i přes další návštěvníky je nadmíru jasné, že jsme ve světě, který ještě stále patří svérázným horalům. Pastýři ženou dolů z kopců stáda ovcí a přímo u jezera se zcela volně pasou nádherní koně. Není tu signál a elektřina. V prostých domečcích se odehrává život tak jednoduchý jako za starých časů. Kromě krav a ovcí chovají místní i slepice a prasata. Jejich pastevečtí psi budí respekt a já kvůli nim nakonec vzdávám i plánovanou obhlídku okolí.
Spokojím se s malou procházkou a klidným večerem na břehu jezera, který si zpestříme návštěvou maličké restaurace. Prodávají tu černohorské pivo Nikšićko, horský čaj a na dřevěných prkýnkách servírují tradiční sušenou šunku pršut, slaninu, domácí sýr a nakrájená rajčata. Kdo má rád sladké, může vyzkoušet priganici – smažené kuličky z těsta podávané s medem. Pomalu se stmívá. I teď, v létě, tu panuje pořádná zima, a tak se choulím na lavici zabalená do deky, usrkávám horký čaj a sleduji, jak se na nebi objevují první hvězdy. Někteří další hosté se zahřívají rakijí. Večer se nese v příjemné atmosféře provázené usměvavými a přátelskými lidmi. Úplně chápu, že obliba tohoto místa stoupá, kombinace úžasné přírodní scenerie, vynikajícího domácího jídla a pohostinnosti musí zanechat stopu v srdci každého.
Mechový ráj
Z chladných horských plání sjíždíme do údolí řeky Morača a pokračujeme k jejímu pravému přítoku, k divoké říčce s poněkud neobvyklým jménem Mrtvice. Pověst praví, že si tenhle název vysloužila kvůli krvavým bojům s Turky, jejichž těla odnesla až do Morači. Dnes však nic tyhle události nepřipomíná. Řeka Mrtvice vyniká křišťálově čistou, nádherně zbarvenou vodou a protéká jednou z nejkrásnějších soutěsek v Černé Hoře. Kaňon začíná nedaleko od kamenného mostu u vesnice Međurečje. S nižší nadmořskou výškou jsme se vrátili zpátky do horkého léta, a tak neodoláme a koupeme se v azurových tůních přímo pod mostem. Ledová voda bodá jako tisíce jehliček, ale současně přináší nezaměnitelný pocit svěžesti a nový příval energie. Jásá tělo i duše. Jako znovuzrození se vydáváme po pěšince proti proudu řeky. Čeká nás netušená podívaná, která opět potvrzuje mimořádnou různorodost černohorské krajiny. Tohle údolí má totiž podobu jakéhosi tunelu, kterým proudí nezvykle teplý a vlhký středomořský vzduch vytvářející specifické mikroklima a ovlivňující okolní vegetaci. Po noci ve vysokých horách s takřka severskou atmosférou se nyní dostáváme do míst připomínajících tropický deštný prales. Kmeny stromů, jejich větve i na zemi rozeseté balvany obalují koberce mechu. Všude kolem nás roste bujná zeleň, světlo se jen nesměle prodírá skrz husté koruny a celý les působí jako živá bytost. Cestička nás zavede až k pozoruhodné kamenné bráně ve tvaru kapky. Ticho a šero umocňují tajuplný charakter místa, ožívají staré příběhy a je snadné uvěřit, že se dávné legendy mohou stát skutečností. Říká se, že tu sídlí víla a že když si budete něco přát a hodíte skrz skalní průchod kámen do řeky Mrtvice, přání se vám splní.
Ryzí příroda
Kdo vyloženě nehledá okázalé a famózní turistické atrakce a raději tráví čas v klidu přírody, rozhodně by neměl vynechat Národní park Biogradska Gora. Z vesnice Međurečje sem jedeme autem asi hodinku. Park se rozkládá v severozápadní části pohoří Bjelasica na území o rozloze 56,50 km². Jedná se o nejstarší národní park v Černé Hoře a zároveň patří k nejdéle chráněným přírodním oblastem Evropy. To nejvzácnější, co park ukrývá, je člověkem nedotčený prales, jeden z posledních panenských lesů na našem kontinentě. Vyskytuje se tady okolo 700 druhů hub, 2000 druhů rostlin a z toho 86 druhů stromů. Některé zdejší stromy dosahují výšky až 60 metrů a jejich stáří se odhaduje na více než 400 let. Zní to čarovně a ještě lepší je, že díky síti turistických stezek a dřevěných chodníků můžeme do tohoto prastarého světa úplně snadno a pohodlně nahlédnout. Národnímu parku vévodí Biogradsko jezero, kolem něhož prochází jedna ze stezek. Mlčky kráčíme a obdivujeme stromy, které tu byly dávno před námi a pravděpodobně tu i dlouho po nás zůstanou. Nikam nespěcháme. Staří velikáni vzbuzují respekt a pokoru vůči síle a trpělivosti přírody. Tady si člověk naplno uvědomí, že není středem světa, ale je na Zemi jen na krátkou chvíli hostem.
Na cestě k moři
Loučíme se s tímhle neporušeným koutem přírody a pomalu směřujeme na pobřeží. Mineme rozpálenou Podgoricu. Na rozdíl od zbytku Černé Hory, který má převážně horský ráz, leží hlavní město Podgorica na rovině ve výšce pouhých 44 metrů nad mořem. Řadí se k nejteplejším městům Evropy. V létě zde panují extrémně vysoké teploty, které mohou přesahovat i 40 stupňů. Hlavní město nás však k návštěvě nezláká a my se zastavujeme až na vyhlídce nad řekou Crnojevića. Upíráme zrak na půvabnou krajinu před námi. Řeka se kroutí jako had mezi zelenými kopci a ústí do Skadarského jezera, největšího jezera Balkánu. Pohled na ikonický meandr ve tvaru podkovy připomíná naši vyhlídku Máj a bývá často vyobrazován na prospektech a pohlednicích z Černé Hory. Žije tu nepřeberné množství vodních ptáků, na hladisně svítí žluté stulíky a je možné zahlédnout malé loďky, které místní obyvatelé používají k rybolovu. V nedalekém městečku Rijeka Crnojevića se nad vodní hladinou klene historický kamenný most. Poblíž je tradiční restaurace, která nabízí pokrmy s výbornými rybami. Léto v plném proudu, středomořská atmosféra a příroda na dosah ruky dávají tomuto místu zvláštní kouzlo a skoro až romantický nádech. Naše putování po Černé Hoře se chýlí ke konci. Poslední noc trávíme na téměř dva kilometry dlouhé pláži Buljarica. Koupeme se v moři a nakonec usínáme za zvuků vln. Pestrá paleta zážitků se doplňuje a do rozmanité mozaiky dojmů zapadá další střípek. Černá Hora nás opět nezklamala a ještě jsme zdaleka nevyčerpali vše, co tahle maličká balkánská země nabízí. Už teď se nemohu dočkat, kam naše kroky povedou příště.
