Malby Tance smrti, stezka vinohradem, replika původního divadla… To vše můžete najít v Kuksu, který – i díky nadšencům – zdaleka není jen proslulý hospitál a sochy Ctností a Neřestí.
Psal se rok 1692, když hrabě František Antonín Špork položil ve východočeském Kuksu základy honosného lázeňského komplexu. Nechal pak vybudovat i klášter Milosrdných bratří, špitál či kostel Nejsvětější Trojice. Pozval sem nejvěhlasnější architekty, sochaře či výtvarníky té doby, kteří vytvořili výjimečný barokní skvost. Slavný a majestátní hospitál a kostel spolu se sochami Matyáše Bernarda Brauna sem dnes každoročně přilákají desítky tisíc turistů. A ti bývají často překvapení, že Kuks toho nabízí ještě mnohem víc. Tak se tentokrát při naší návštěvě vydáme na místa, která jsou méně známá.
A zůstaneme proto především na levém břehu Labe, nikoliv na pravém, kde ikonická památka pyšně shlíží z návrší dolů do kukského údolí. Tak jako tak ji ale budeme mít takřka pořád na očích.
Kolonie řemeslnických domků
Od obecního úřadu, jenž sídlí v domě v západním cípu vsi, vede svažitá dlážděná cesta a tu po obou stranách lemují chaloupky pohádkového vzezření. Některé, pravda, neodolaly renovacím, ale většina si zachovává historický půvab z dob výstavby, tedy obvykle z roku 1703, ač se jim mezitím dostalo třeba eternitových střech. Už tři sta let tady tyhle romantické roubenky stojí. Několik z nich, možná těch nejmalebnějších, uvidíte také, pokud ve svahu zabočíte na nezpevněnou cestu vlevo. Všechny dbají na estetický kontrast mezi tmavě natřenými trámy a bílými spárami. Tuhle obepíná pěkný dřevěný plůtek, tady za oknem se zeleným rámem někdo vystavil starodávné hrnky, zahradu o kus dál zdobí dřevěné krmítko, z něhož si sýkorky modřinky uzobávají zrní, a na plotové plaňky před ním domácí zavěsili pár hrnečků dnem nahoru. Tak, jak se to dřív dělávalo, snad aby se měli pocestní z čeho napít nebo aby plot zbytečně rychle neuhníval.
V roubenkách dnes lidé žijí či chalupaří. Dřív to bývaly řemeslnické domky, které dal hrabě Špork postavit pro lázeňský personál. Bydleli v nich komorníci, kuchaři, lokajové, lazebníci nebo právě řemeslníci, kteří se podíleli na výstavbě lázeňských budov, jichž každým rokem přibývalo. Špork tím trochu předznamenal daleko pozdější fenomén: spíš až v 19. století se uchytil zvyk, že majitelé panství či zámožní podnikatelé budovali pro své pracovníky takzvané dělnické kolonie.
U Zlatého slunce
O co sejdete z mírného kopečku, musíte zase po dlážděné cestě vystoupat nazpět, abyste přišli k historickému domu U Zlatého slunce. Špork ho nechal postavit v roce 1699 coby zájezdní hostinec. Dlouholetý starosta Kuksu Jiří Beran je už ale pamětníkem jiného jeho využití: „My jsme sem chodili na základku. Jako škola tahle budova sloužila ještě dřív, za první republiky, a až do roku 1997. Chodily sem děti z docela širokého okolí,“ vykládá. Dnes někdejšímu hostinci a škole dopřává rekonstrukci nový soukromý vlastník, zatím je přístupná bývalá tělocvična využívaná jako galerie. Do konce letošního července tu je k vidění výstava obrazů a předmětů ze sbírky místního malíře Jana Skořepy na téma jeho cest do Afriky.
Úděl lázní a zámku
O pár metrů dál se už návštěvník ocitá ve stínu starých lip a také v místech, kde kdysi stával zámek. Tady se hodí připomenout, že ona věhlasná památka naproti přes řeku, osázená sochami Ctností a Neřestí, na kterou je odtud možná vůbec nejpěknější výhled, žádným zámkem není a nikdy nebyla. Mnozí turisté si to pletou a místní to neradi slyší. Hovoří se tedy o hospitálu, jenž naplňoval svůj účel poskytovat prostor pro odpočinek vysloužilým vojákům. Zámek nicméně Špork vybudoval tady, na levém břehu Labe, spolu s lázněmi. Areál, který se za života hraběte těšil větší slávě a oblibě než Karlovy Vary a kam se sjížděla společenská smetánka, včetně korunovaných hlav, ale začal brzy po zakladatelově skonu chátrat. Dědicové o něj nejevili příliš velký zájem, poničily jej povodně i požáry a nešťastný úděl se naplnil na přelomu 19. a 20. století. Mnohé lázeňské budovy i trosky zámku byly strženy a všechno to, co na dnešním Kuksu s úžasem obdivujeme, je jakýmsi torzem toho, co mohli obdivovat Šporkovi hosté o tři staletí nazpět.
Mohutné kaskádové schodiště, které vedlo od hraběcího sídla dolů k řece, se však v restaurované podobě dochovalo dodnes. A s ním jsou tu i pískovcové sochy Tritonů s jejich lasturami, z nichž prýští voda z kukských pramenů, aby pak stékala kamennými žlaby podél schodů. A je libo víno místo vody? Jednou v roce máte šanci, při zářijovém vinobraní, tedy proklestíte-li si cestu k těm žlabům přes hradby těl ostatních návštěvníků. Tehdy kamennými koryty skutečně teče bílé víno, ostatně jako tomu bylo při slavnostech za časů Šporka. Zájem o tenhle proud ale bývá velký, vždyť kdo by nechtěl zachytit do sklenky a okoštovat trochu moku z hroznů, ač s menší příměsí písku, který pak skřípe mezi zuby.
O slavném mědirytci
Ne všechny lázeňské domy potkal krutý osud zbourání, třebaže ještě na začátku tohoto milénia byly ruinami s nejistou vyhlídkou na budoucnost. Na nábřeží a při patě schodiště omývaného čas od času vínem stojí po obou stranách dva takřka identické domky, které se zrodily z vlastních sutin jako fénix z popela. To když se památky Kuksu dočkaly v letech 2013 až 2015 velkého revitalizačního balíku peněz z Evropské unie. V levém sídlí restaurace, napravo pak Rentzovo muzeum barokního tisku, o které se zasloužil historik, muzikolog a kukský patriot Stanislav Bohadlo. „Michael Heinrich Rentz byl grafikem a dvorním Šporkovým mědirytcem. Dnes je neprávem trochu zapomenutý. Přitom byl ve své době a pro hraběte podobně důležitým umělcem jako Matyáš Bernard Braun,“ přibližuje význam expozice její autor a jako zdatný multiinstrumentalista pak usedá za historické cembalo, aby zahrál něco z barokního repertoáru. Třeba budete mít podobné štěstí, až sem zavítáte. Nástroj v muzeu značí, že se tu konávají i ledasjaké komorní akce s ukázkou dobové kultury nebo třeba tiskařské workshopy.
Od schodiště vlevo byste kolem restaurace mohli dojít až k infocentru a také muzeu veteránů umístěnému v někdejší secesní továrně. Teď se ale vraťme zpět nahoru k bývalému hostinci, s krátkým zastavením u pobočky pošty. Sídlí spolu s pár obecními byty v dalším z dochovaných lázeňských domů. Tenhle už zažil v minulosti jakési přebudování, ale pořádné opravy se mu dostává teprve nyní. „Našli jsme tam malby na téma Šporkova sporu s jezuity a také unikátní sklepní prostory, které bychom chtěli jednou zpřístupnit veřejnosti,“ hlásí starosta Beran, že je v Kuksu stále co objevovat i renovovat. „Při těch rekonstrukcích nacházíme černé kuchyně, kde se topilo, vařilo, pozůstatky kolonády, která propojovala zámek s těmi domy. Bylo to unikátní dílo, které tu Špork po vzoru Benátek vytvořil jako zázemí pro své hosty s jejich družinami. Dnes a denně se objevují fragmenty té minulosti.“
Divadlo jako za časů Šporka
V sousedství domu U Zlatého slunce stávalo od roku 1702 také dnes už neexistující dřevěné divadlo. Špork chtěl svým hostům dopřát nejen lázeňskou péči, ale i prvotřídní zábavu.
„On byl velký milovník a mecenáš umění. Zval sem ty nejlepší a udělal z Kuksu kulturní centrum na evropské úrovni. V některých obdobích jeho života se tu hrálo denně a nebyla to jen činohra, respektive komedie, kterou tady předváděly profesionální kočovné soubory křižující zemi z panství na panství. Zavítala sem třeba i italská opera, která odtud pak pokračovala dál do Prahy,“ vysvětluje Kateřina Bohadlová, divadelní teoretička a také ředitelka festivalu Theatrum Kuks, který se po celé obci a areálu hospitálu koná vždy v srpnu, letos už pojedenadvacáté.
Příjmení není náhoda, Kateřina je dcerou Stanislava Bohadla, s nímž jsme prve navštívili Rentzovo muzeum. Rodinný tandem nejen že v Kuksu pořádá zmíněný vyhlášený festival, v čísle popisném 51 také zřídil ze staré stodoly divadelní scénu a galerii loutek. Tím vším Bohadlovi a Kuks navazují na šporkovsky velkolepou kulturní tradici a na dobu, kdy tady svůj talent předváděli nejlepší herci, tanečníci i muzikanti.
„Nacházíme se v objektu Comoedien-Haus, což je replika právě původního Šporkova divadla,“ říká Stanislav Bohadlo, když sedí na schůdcích vedoucích na pojízdné jeviště, kopii barokního vozu, jaký na svých cestách používaly dávné kočovné soubory. Říká se mu Carro Commediale a snad na podobném kdysi do Kuksu dorazili mistři jako Defrain, Denzi či Geissler. Muzikologovi při vyprávění na klíně dřepí dřevěná marioneta, jež představuje samotného hraběte zakladatele. Jedna ze zhruba padesáti loutek, které někdejší stodolu přestavěnou na divadelní prostor obývají. Všechny postavy, které připomínají význam loutkových představení v umění baroka, vytvořil pro Comoedien-Haus šumavský řezbář Jiří Nachlinger. Předlohou mu byla zejména Braunova díla, v originální galerii tedy v podobě marionet nechybějí ani Ctnosti a Neřesti, trpaslíci z kukského závodiště nebo andělé blažené a žalostné smrti. Nachlingerovy sochy v loutkové stylizaci jsou o něco větší a těžší, než bývá obvyklé, jejich primárním účelem totiž není pohyb na pódiu, hraje se s nimi jen výjimečně. Zároveň tu ale nejsou jen k prostému prohlížení, ač statické, rozehrávají před návštěvníky interaktivní a mystický audiovizuální děj. Při příchodu obdržíte sluchátka a loutky k vám pak začnou promlouvat hlasy herců, kteří své party nahráli pomocí speciální technologie vytvářející prostorový zvukový efekt. Třeba kroky se vám pak zdají skutečné, jako by se k vám někdo odkudsi opravdu blížil. Mění se osvětlení a sám divák se stává součástí podivuhodné scény.
Procházka kukským vinohradem
„Hrabě Špork se probudil na svém panství v Kuksu a šel se projít do svého vinohradu,“ píše se v dochovaných historických záznamech. Neví se úplně přesně, kde se řádky révy tehdy nacházely, ale jistě to bylo někde poblíž. Půlhektarová vinice je tu ovšem k vidění i dnes a je teď naším posledním kukským zastavením. Těžko byste kde v české krajině hledali pro pěstování vína svah s krásnějším rozhledem, než je zrovna ten nad Comoedien-Hausem.
O obnovu zdejší vinařské tradice se postaral Stanislav Rudolfský v roce 2005. „Víte, když to pěkně roste a plodí, vypadá to všechno snadně. Ale nepřál bych nikomu zažít ty problémy, než se všechno podařilo uvést v život. Všechno je to ruční práce, sklidíte pár metráků, takhle malý vinohrad nepěstujete kvůli produkci, na tom se nedá vydělat,“ postěžuje si trošku, pak usrkne z vinné sklenky a zasněně se rozhlédne do kukského údolí. A hned je jasné, proč za to veškeré úsilí tolik stálo a už pár roků stále stojí. Ve stráni mezi řádky révy, které lemují záhony bylinek a růží, si můžete projít naučnou vinařskou stezku, zastavit se a posedět v altánu a dlouho se z něho kochat výhledy do vinice, vsi i na protější břeh s hospitálem. A nakonec si všimněte sochy Bohyně vína, kterou pro toto místo stvořil akademický sochař Petr Novák z Jaroměře. Námětem mu byla réva sama a její růst, je to jakási alegorie přírodních sil, jež ladí s barokním uměním v okolí. „Však to byl těžký závazek, vytvořit něco, co by Brauna a jeho spolupracovníky, ty moje vzory, nerozzlobilo a nenarušovalo,“ přiznává autor, který Kuks vnímá jako nejposvátnější místo svého života. A určitě v tom není sám.
Hospitál na pravém břehu Labe a co nesmíte minout
Hospitál s kostelem Nejsvětější Trojice a rodovou hrobkou hraběte Šporka je tou nejslavnější kukskou památkou. Před ní dlí slavné sochy Ctností a Neřestí od Matyáše Bernarda Brauna, jejichž originály jsou uschované v lapidáriu uvnitř hospitálu. Najdete tu dále dobovou barokní lékárnu, farmaceutické muzeum či krásnou bylinkovou zahradu. Velká rekonstrukce, která byla dokončena v roce 2015, pak odhalila unikátní soubor desítek ponurých maleb Tance smrti, které pokrývají stěny hlavní chodby hospitálu. Ty se hned staly velkou atrakcí. Nakonec nesmíme zapomenout na Betlém, další velké Braunovo dílo, k němuž se můžete od hospitálu vydat asi tříkilometrovou procházkou.
Léto v Kuksu
- 5.–9. 7., 22–23. 7., 5.–6. 8., 19.–20. 8. – jarmarky
- 24. 6., 8. 7., 22. 7., 5. 8., 19. 8. – Festival klasické hudby Hudební léto Kuks
- 23.–27. 8. – Divadelní festival Theatrum Kuks
- 9. 9. – Vinobraní na Kuksu
Po celé léto se konají další mnohé koncerty a divadelní představení, více na www.zkuskuks.cz
Tipy navíc: Objevovat Kuks můžete také prostřednictvím několika únikových her. A nezapomeňte si stáhnout aplikaci rozšířené reality Visit.more. Ta ukáže, jak vypadala místa, kterými procházíte, za časů Šporka. Více se dozvíte v infocentru a na zkuskuks.cz.
