Tahle cesta rozhodně nebude nudná. Považte, co lze na ní všechno zažít. Okoštujeme pivo ze studánky, k výhledu do okolí sejdeme po schodech do jámy, okusíme sílu Thorova kladiva a koleje nás dovedou až k měsíční krajině. Možná vám to zní jako surrealistická snůška výjevů z románu, jehož autor notně popustil uzdu své fantazii, ale vězte, že jsme jen doputovali do oblasti Českomoravského pomezí.
Vzpomenu ještě Olbrama Zoubka, Magdalenu Dobromilu Rettigovou nebo Josefa Váchala a jeho Krvavý román, jehož fresková replika zdobí stěnu domu v uličce nesoucí umělcovo jméno. „Rozumný vždy myslí na ledviny, játra, není-li v tom líh, co pije, pátrá,“ nebo: „Kdo v sebe alkohol lije, spálí si v mozku ganglie,“ hlásal třeba Váchal ve svém pitoreskním díle. A tak ačkoli bych teď mohl a snad i měl vyprávět o významných památkách Litomyšle v čele se zámkem zapsaným do seznamu UNESCO, o barokních a gotických chrámech a podloubích na náměstí, spíš vás vezmu do hospody.
Na Veselku na bedřicha
Na deset tisíc obyvatel má tohle město opravdu slušný počet kaváren i restaurací, ale jen v jedné z nich vaří bedřicha. Jdeme na Veselku. Není to nóbl podnik s nabídkou lanýžů ani putyka třetí cenové pro místní štamgasty, spíš něco mezi tím, hospůdka s hrabalovskou poetikou a červeně kostkovanými ubrusy a závěsy. A taky minipivovarem, který loni oslavil desáté narozeniny. Majitel a sládek v jednom Jiří Kohák své pivo pojmenoval po nejslavnějším rodákovi a vyrobí ho něco přes tři sta hektolitrů ročně. A že nezapře vypravěčský talent a pábitelské nadšení ze své práce, zve mě na malou exkurzi.
„Pivo jsem kdysi začínal vařit doma v hrnci, jen pro sebe a blízké, asi dvacet litrů. Takový lok a bylo to pryč. Byla to doba, kdy nám stačil zavařovací hrnec, teploměr a vařečka, dneska i jako amatér seženete spoustu speciálního vybavení. Chtěl jsem pak tu svoji varničku zvětšit a řekl jsem si: Proč nezaložit malý pivovar a nepropojit jej s restaurací? Provozujeme ji od roku 2008, ale jako hostinec sloužil tenhle barák minimálně od roku 1730, dokud ho za bolševika nevyvlastnil stát. Pak chátral,“ povídá za pochodu kolem výčepu. Jiří pro Veselku nakupoval piva různých značek, sledoval zkušenější sládky při práci, učil se, piloval recepturu, až vznikl bedřich. Příští várka má zatím podobu surovin. Slad, tedy patřičně naklíčené ječmenné zrno, je v mačkadle nachystaný na semletí… Ale opatrně s těmi pojmy, nešťastníče, ať z toho sladu nenameleš mouku. „To zrnko se musí rozmělnit, aby dobře předávalo své vlastnosti, ale ne rozšrotovat, rozsekat. Spíš tak rozetřít, rozmáznout, aby plocha zůstala celistvá, má to pak konzistenci takové hrubé krupice,“ vysvětluje Jiří a nabere trochu ječmene do dlaně. „Zítra z něho budu vařit.“ A za pár týdnů dá to zlaté zrno vzniknout zlatému moku.
O růžích a českých bratrech
„V zátiší mezi vlnícím se obilím, za nímž borové lesíky se černají, skryta je neveliká lučina, přes dvacet kroků zdéli, na patnácte kroků široká. Na jejích pokrajích bujejí nízké keříky červených, plných růží. Jinde v širém okolí jich není. V jiné půdě se nedaří. Přesadili je, neujaly se,“ píše Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Ta lučina se nachází u Morašic, do deseti minut jízdy od Litomyšle a název dostala podle těch růží, které tu kvetou dodnes. Říká se jí Růžový palouček. Mám sem cestu zrovna za podzimních barev, a protože kromě květin je tu vysázené i malé arboretum, je na co se dívat. A taky tu stojí památník českých bratří.
Právě tady se totiž podle pověsti sešli k poslední pobožnosti těsně před tím, než odešli do vyhnanství, jak jim přikázal pobělohorský diktát. „Nejeden vyhrábl si na památku hrst hlíny z rodné půdy, nejeden políbil zemi, kterou slzami zkropili. A z těch slzí pak vypučely ty růže, aby vydaly svědectví o věrnosti a lásce k víře a k vlasti.“ A co víc, kdokoliv se prý kdy pokusil ten kousek loučky zorat nebo na něm něco vypěstovat, potázal se s neúspěchem. Pluh se porouchal, kůň padl, len se vznítil a zapálil stavení. A tak nezbylo než Růžový palouček v roce 1989 definitivně prohlásit kulturní památkou.
Zámečtí páni v pracovním oděvu
Další zastávkou na trase je překrásný rokokový zámek v Nových Hradech, kterému se ne nadarmo přezdívá „české Versailles“. Kromě toho je o něm známo, že jej nevlastní stát, církev ani potomci žádného slavného rodu, nýbrž manželé Kučerovi, kteří jej koupili v roce 1997 a pak pěkně opravili. Tak já jenom, abyste se nedivili, až tady uvidíte zámecké pány sekat trávník nebo umývat 120 oken jejich prostorného obydlí. Nejspíš na sebe málokdy berou něco jiného než pracovní oděv a denně prý vstávají v pět nebo v šest ráno, podle toho, zda je zrovna turistická sezona. I tak bych řekl, že by neměnili. Na každý pád mám pro ně jen slova obdivu. Snad si trochu odpočinou alespoň v zimě, kdy je areál pro veřejnost uzavřen a kochat zámkem se lze jen zvenčí.
Bydlení ve skalách
A pak už jsem zase o pár kilometrů dál ve vísce Zderaz, na samé hranici přírodní rezervace Maštale. Kdo to tady zná, tuší, že je to oblast všelikých skal, rozložitých pískovcových chrámů, věží a rozsedlin. I na území Zderazi se jich pár nachází a místní pro několik zdejších balvanů našli zvláštní využití, když do nich kdysi vytesali jakési sklepy či úkryty. Neví se přesně kdy, snad to bylo za třicetileté války. A pak je využívali na ledacos, jedni na úschovu zeleniny, další, ti nejchudší, v 19. století i na bydlení. Dnes jsou některé k nahlédnutí pocestným, aby si mohli udělat o životě ve skalním příbytku lepší představu. Kus kamenného dómu sloužil jako místnost k žití, vedlejší prostor jako chlívek. „Když měli ti lidé malé děti, tak je na spaní ukládali do ošatek, které byly v chlívku zavěšené. Právě tam totiž bylo z celého obydlí nejtepleji, jak to tam zadýchával dobytek,“ popisuje někdejší zvyky starosta vsi Petr Novák, když mě jedním z domků provází. Říkám si pak cestou do skalních bludišť Toulovcových maštalí, při vzpomínce na poslední fakturu za plyn a elektřinu, kterou jsem nedávno obdržel, že tenhle zderazský způsob vytápění měl něco do sebe.
Úzké průlezy, chodby a rokle vedou přes Předsíň do Sklepa, Kuchyně či Ložnice. Přiznávám, že v kamenných útvarech žádný sporák či lože nevidím, a tak ti, co ta drobná nádvoří obehnaná pískovcem pojmenovali, měli asi bohatší představivost. To skalní výčnělek jako Zvon nebo chodbička úzká jako Myší díra si jistě své jméno zasloužily. Nebo skála zaoblená jako Kolumbovo vejce, propojená se zemí jen svou kamennou patou. Je radost tudy prolézat a bloudit, snad i proto se v maštalích podle pověsti ukrýval loupeživý rytíř Toulovec, takový místní Robin Hood. Ve skutečnosti byl jakýsi Vavřinec Toulovec ctihodným občanem středověké Litomyšle, proslulý svým bohatstvím i dobročinností. Vlastnil kdeco včetně krčem, mlýnů a celých vesnic a místní si moc neuměli vysvětlit, kde jejich soused k velkým majetkům přišel. Snad proto mu přisoudili takovou reputaci. Traduje se však, že právě proto se z Toulovce stal tak štědrý mecenáš, který dal ve městě zbudovat i špitál, protože ho tížilo svědomí.
Na pozdrav u lišáka ze psí boudy
Když je řeč o dobročinnosti, nedaleko všech těch skalisek a Boru u Skutče mám v plánu ještě jednu návštěvu. Rád bych se zastavil pozdravit lišáka, kalouse, pár čápů, veverek, vyder a mnoho dalších obyvatel záchranné stanice Pasíčka, jednoho z největších zařízení u nás zaměřených na péči o zvířata z volné přírody.
„Tohoto lišáka jsme odchytávali u paní, které se nastěhoval do boudy pro psa. Nebyl zraněný, ale někdo ho dřív kurýroval svépomocí doma a pak ho vypustil do přírody. Jenže poloochočené zvíře se už nedokázalo začlenit a dál vyhledávalo lidi,“ vypráví mi šéf stanice a ekocentra Josef Cach jeden z těch milejších příběhů, zatímco nás lišák trochu nedůvěřivě pozoruje ze svého úkrytu ve ztrouchnivělém kmenu. Psí bouda se mu asi zamlouvala víc. Zřejmě tu už stráví zbytek svého života a stejně jako další trvalí obyvatelé má svůj domov v jednom z výběhů a voliér, ke kterým mají od jara do podzimu přístup i návštěvníci. Stanice je tedy zároveň takovou minizoo. V další části už se pak nachází veřejnosti nepřístupné rehabilitační centrum pro marody, kteří se snad, pokud se zotaví, do volné přírody vrátí. „Začínali jsme na dvou až třech stech zvířatech, teď jich stanicí projde ke dvěma tisícům za rok,“ vypočítává Josef. V blízkém okolí pak nadšenci pod jeho vedením vyhloubili tůně a rybníčky, jejichž břehy osadili interaktivními hrami pro děti i malým pravěkým archeoparkem, a tak jsou Pasíčka pěkným námětem na naučný rodinný výlet. A k těm počtům, není divu, že kapacity stanice přestávají stačit, a tak se tu ocitli na prahu dalšího budování, které jen těžko uskuteční bez pomoci dárců.
Do Poličky okolo pivní studánky
Pak odbočuji k Hornímu Újezdu. Je to ves se zvláštním názvem, protože se mi zdá, že její větší část leží v dolíku, zatímco do sousedního Dolního Újezdu se jede do kopce, a když už, spíš by se měla jmenovat Dlouhý Újezd, neboť se docela táhne. Někde tak uprostřed dědiny tady mají studánku a v ní se chladí sud s pivem, napojený na pumpičku, aby se dalo tlakovat, a vedle na kamenné zídce je připevněná polička s půllitry a pokladnička, do níž štamgasti a pocestní vhazují obnos za objem piva, který vypijí. Je to tradice dlouhá jako samotný Újezd, takhle to tady funguje už dobrých čtyřicet roků. Není to krásná myšlenka, taková pivní studánka?
Nechám si trochu času na vystřízlivění a vyrážím do Poličky. Ta je také známá svým pivovarem, ale to bych na téhle cestě nedělal nic jiného, než konzumoval pivo, tak se raději vypravím do kostelní věže. Je-li Litomyšl spojena s Bedřichem Smetanou, v Poličce zase mají svého Bohouška. Jinak tady „svému“ Bohuslavu Martinů neřeknou. Skladatelův tatínek Ferdinand se věnoval ševcovskému řemeslu, k němu ale navíc zastával i práci pověžného, který měl za úkol střežit město před požáry. Rodina se třemi dětmi proto bydlela ve věži kostela svatého Jakuba v malé světničce o pětadvaceti čtverečních metrech. Domů to měli 192 nepohodlných schodů, a dokud se tam Bohoušek coby malé dítko vešel, přespával ve spodní přihrádce prádelníku. Ale ten výhled, ten možná za ty schody stál. Půjdete-li se sem taky někdy podívat, což vřele doporučuji, při kochání si všimněte především městského gotického opevnění, které patří k nejzachovalejším ve střední Evropě.
Magické kladivo ve Vendolí
Než se vydáte dál do Svitav, můžete odbočit i jižním směrem a podívat se třeba až k hradu Svojanov, já ale spěchám do Vendolí. Dostal jsem totiž zprávu, že si u místního hřiště severský bůh Thor zapomněl svůj Mjölnir, tedy své magické kladivo, tak musím té záhadě přijít na kloub.
Zkazky nelhaly, jen kousek za fotbalovou bránou a úhledně střiženým pažitem trčí z balvanu uprostřed kruhu vysázeného z menších šutrů slavná Thorova zbraň. Zřejmě ji tu však nenechal ležet bůh hromu, nýbrž Míra Hladík. „Dělám střechy, ale jinak jsem dřevorubec,“ představí mi autor skulptury své povolání. Nadto je to fanoušek severských mýtů a člověk zjevně všeobecně zručný. A protože mi při troše představivosti připomíná vzezřením potomka Vikingů, polknu drobné zklamání, že tenhle Mjölnir není tak úplně pravý. Jeho základem jsou prý dvě k sobě svařené traverzy. „Původně jsem ho vyrobil jako kešku (schránku pro hru geocaching) a usadil na hezčím místě ve vsi. Jenže si ho za víkend přijelo vyfotit třeba sto padesát motorkářů, kteří bloudili Vendolím a ptali se lidí, jakým směrem se ke kladivu vydat. Místním to začalo vadit, tak jsme ho přestěhovali za obec k hřišti,“ vzpomíná Míra na nečekané potíže. Nakonec mi to nedá, abych se nepokusil Mjölnir zvednout, ale nejsem hoden. Hrom aby do toho uhodil.
Na povrchu Měsíce a v jámě s výhledem
Je ještě jedna záhada, která by stála za rozluštění. Kousek od Moravské Třebové a Hřebečského tunelu, který jistě znáte ze zpráv o dopravních zácpách, má být k vidění měsíční krajina. U blízkého parkoviště mě vítá důlní vozík jako jakýsi poutač na toto zajímavé a ne moc známé místo, ač méně gramotným návštěvníkům slouží coby odpadní koš. Ale nechte být, pořád lepší, než kdyby své obaly a plechovky házeli do přírody. Kráčím pak hustým lesem po pražcích opuštěné průmyslové úzkokolejky, která jako by vedla někam do nekonečna, směřuje však do někdejší stanice Hřebeč-doly. A kousek od ní horníci, kteří tu v minulém století těžili nekvalitní uhlí a lupek, navrstvili haldu hlušiny. Eroze do ní vytvarovala podivuhodné rýhy, záhyby, vlny a praskliny, až šedá hromada začala připomínat povrch Měsíce. Dohromady se po takzvaných Hřebečských důlních stezkách nechá ujít až 70 kilometrů a povím vám, je to oblast plná přírodních krás i zvláštních svědectví o lidské činnosti, sám se sem budu muset někdy vrátit a prozkoumat ji podrobněji.
Podhledna...?
Bývá dobrým zvykem skončit putování nějakým parádním výhledem. I v oblasti Českomoravského pomezí můžete vzít k tomu účelu zavděk řadou rozhleden, jenže já se ocitl ve Svinné u České Třebové a tady mají na kopci nad vsí všehovšudy jenom podhlednu. Zato je to určitě unikát. K výhledu do okolí scházím po pár schodech do jámy opatřené cedulemi, jež říkají, jaká místa lze z prohlubně spatřit. Při dobré viditelnosti, nízkém plevelu a dostatečné výšce návštěvníka třeba i chvaletickou elektrárnu. Autorem nápadu je místní občan František Uma, který podhlednu vybudoval v roce 2015 prý kvůli dvěma svým kamarádům, z nichž jeden se bojí výšek a druhý má nemocná kolena. A tak stojím v díře v zemi, spokojeně se rozhlížím a říkám si, že Česko a Čechy, ten náš národ Cimrmanů, prostě nelze nemilovat.
Navrch tři zastavení v historických městech
- Vysoké Mýto – Jedno z věnných měst českých královen založil král Přemysl Otakar II. Minout byste neměli největší čtvercové náměstí v Česku, kostel svatého Vavřince, zvonici, městské brány či Muzeum českého karosářství.
- Česká Třebová – Je známá jako významný železniční uzel, ale zkuste si na přestupu udělat pauzu. Navštivte Staré náměstí, klasicistní kostel svatého Jakuba, románskou rotundu svaté Kateřiny nebo kousek za městem chaloupku Maxe Švabinského. Ovšem je zima, například do interiéru chaloupky se nyní nedostanete, tak si možná raději dáte lyžovačku ve ski areálu Peklák.
- Svitavy – Za návštěvu stojí náměstí s druhým nejdelším podloubím u nás, renesančním domem U mouřenínů nebo zdobnou fontánou. Nebo se vydejte Svitavami po stopách slavného rodáka Oskara Schindlera, od památníku u rodného domu až do městského muzea, kde se jeho příběhu věnuje stálá expozice. Za zmínku stojí i Ottendorferův dům s Muzeem esperanta.
