Šrí Lankou jsme projížděli na malém skútru. Váhu dvou bělochů a jednoho batohu občas nevydržel a odpočinul si tím, že píchnul. Aby mohl odpočívat déle, vybral si opuštěný úsek horské silnice. Stopli jsme si terénní motorku a muž odjel s kolem do servisu.
Z chování šrílanských Sinhálců se obvykle nedá poznat, jsou-li přítomností turistů překvapeni, nebo ne. Zvědavost nedávají najevo, většinou se omezí na pozdrav a otázku, odkud jsme. Teď se ukázalo, že tamilští česači čaje jsou trochu jiní, otevřenější. Půl hodiny jsem seděla v klidu. Pak se děti vracely ze školy. Jednomu po druhém jsem vysvětlila, že nemám tužku ani bonbony. Po nich jsem se česačkám čaje pokusila objasnit, co že to je Czech Republic. Chlapa nesoucího na rameni snad dvacetikilový plod chlebovníku jsem už nezvládla a nechala ho, ať mě beze slova pozoruje. Cigarety jsem pro něj neměla.
Po hodině a půl jsme opět vyjeli po dírách rychlostí 15 kilometrů za hodinu. Výhledy byly obdivuhodné. Jen jedinkrát jsme zrychlili. Vzadu na batohu jsme vezli menší trs banánů, a ten zpozorovalo pár opic. Nikdy bych neřekla, že poměrně malý opičák dokáže běžet čtyřicetikilometrovou rychlostí. Nakonec vyhrál skútr.
Ve čtyři odpoledne nás přiměla k zastavení únava a vesnice Rakvana, ležící uprostřed čajových plantáží na jižních svazích vysočiny. Jako mnohé vesnice ve vnitrozemí ostrova je i ona pouhou přerostlou křižovatkou, jak s oblibou označují podobné aglomerace knižní průvodci. Jsou ideální na poznání venkovské, neturistické Šrí Lanky. Jsou přehledné, nejsou příliš velké a mají obvykle jen jednu hlavní ulici a jednu hlavní křižovatku. Na křižovatce stanoviště tříkolek tuk-tuků a věž s hodinami, které překvapivě jdou, a dokonce ukazují správný čas. Nedaleko benzinka a místo, které se dá nazvat autobusové nádraží. Stánky s občerstvením a obchody se vším možným. Prodejny alkoholu. Opravny aut, opravny pneumatik. Místní nevelký hotel někdy patří vládě. Ten rakvanský postavil před více než sto lety čajový plantážník. Poskytl nám názornou, rekonstrukcemi příliš nezměněnou ukázku toho, jak vypadalo bělošské sídlo v místním zapadákově.
Rakvana leží v malé nadmořské výšce, jen pět set metrů vysoko, takže je zde ještě pořádné horko. Proto plantážnická usedlost stojí na vyvýšeném místě, na výhledu, na mírném větru. Zahradu stíní velké stromy a ozdobné keře. Terasa, krytá širokou střechou, je otočená na severovýchod. Ranní šikmé slunce je svou intenzitou snesitelné, později už je terasa ve stínu. Vysoké dřevěné trámové stropy zůstaly zachovány. Stejně jako kdysi plantážníci i my jsme si vypili svůj ranní čaj v proutěných křesílkách na terase.
Bujará výzdoba
Nespali jsme dlouho. Ráno zahájili buddhisté, před šestou se rozklinkal zvon z kostela svatého Jana a od šesti vše přehlušily bubny a klarinet z tlampačů, ohlašujících další slavnostní den v právě zrekonstruovaném místním hinduistickém chrámu. Zdá se, že na výzdobě svých svatyní si chudí horští Tamilové vynahrazují to, na co nemají peníze a čas ve svých vesnicích. Vyšli jsme si na procházku po vesnici. Bubny znějící nad vesnicí celý den nás přitáhly do hinduistické svatyně. Opravovala se celých dvanáct let a od rána do večera v ní teď probíhala desetidenní slavnost jejího opětovného vysvěcení. Význam události podtrhávalo i to, že byl přizván kněz z Indie. Snad jím byl ten vážný člověk, který se tvářil tak přísně slavnostně, že jsme se ho ani neodvážili vyfotografovat.
Ještě v devět večer se chrám blýskal stovkami žároviček jako vánoční stromeček. Slušně jsme pozdravili. Hinduisté se rozzářili. „Ještě tady si náš chrám vyfoťte,“ vylezli na vnadami bohatě obdařenou sochu u hlavního vchodu a odhrnuli listy čerstvě uříznutého banánovníku, který ji zčásti zakrýval. Umělci nevynechali jediný jásavý odstín jakékoli barvy, která se dala použít. Cizince-nehinduistu při pohledu na výzdobu takových chrámů musí napadnout, že fantazii se tady meze nekladou. Hodinu prohlížíme girlandy soch a stále objevujeme nové detaily. Jen velké vnady bohyň a silná „pivní“ břicha démonů jsou stejná jako podle šablony.
Když jsme na závěr dne poněkud opožděně večeřeli u stánku na křižovatce plněné pálivé trojúhelníčky, vzpomněla jsem si na slova kamarádky, která na ostrov přijela s jednoroční holčičkou a právě kvůli ní návštěvy podobných vesnic raději vynechala. „Ale nemít malou,“ ujišťovala nás, „nebudu jen tak sedět na pláži u moře. Já hledám ‚opravdovou‘ vesnici.“ A Rakvana, ta je tedy stoprocentně opravdová.
Dáta masala
Kdo čeká, že ve šrílanských továrnách pozná výrobu zjemnělých sofistikovaných lístkových čajů, které nabízejí české čajovny, bude v převážné většině případů překvapen. To, co v masovém měřítku vychází z místních výroben, je nadrobno rozemletý prach, ze kterého se získá silný černý čaj, doporučovaný pít s cukrem a mlékem. Kdo chce připravit pro své přátele pravý šrílansko-tamilsko-indický „tažený“ čaj dáta masala, nechá černý čaj louhovat tři minuty. Pak slije, dost osladí, na velký hrnek přidá jednu až dvě lžíce sušeného plnotučného mléka a po rozmíchání přelévá z výšky z hrnku do hrnku tak, aby se čaj napěnil.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
