V průběhu dospívání jsem zjistila, že se nejvíc poznávám o samotě...

V průběhu dospívání jsem zjistila, že se nejvíc poznávám o samotě... Zdroj: Petr Florián

Vzdalovat se domovu a postupně objevovat neznámá místa bylo dechberoucí
Každý den se toho dělo mnoho, ale ne každý den jsem překročila hranici tisíc kilometrů!
V Gerníku, ale i v Eibenthalu mě přivítali, jak se patří „po česku“
S domovem jsem se tematicky loučila banátskou višňovkou
Manželé Maškovi už dlouhá léta poskytují ubytování příchozím turistům
11
Fotogalerie

Nicolette Havlová: Sama pěšky přes Banát do Istanbulu pro dobrý účel

Z Havířova do Istanbulu pěšky, zpátky stopem. Sama. Ale nikoli pouze pro vlastní potěšení. Mladá studentka marketingu na liverpoolské univerzitě totiž nedělá nic jen tak. A tak se v červnu loňského roku vydala na kraj Evropy i ve prospěch české komunity v Banátu.

Začnu trochu oklikou. Jak tě napadlo studovat v Anglii?

Původně jsem na vysokou moc jít nechtěla, víc mě lákalo okusit reálný svět. Ale když už jsem se nakonec odhodlala, měla jsem potřebu využít studium i k tomu, abych se osamostatnila. A tak mě napadlo studium v zahraničí, navíc v jazyce, který mi do té doby moc nešel. Teď jsem za to rozhodnutí moc vděčná. Vnímám rozdíly mezi lidmi, kteří studují pár kilometrů od domova, a těmi, kteří se museli naučit fungovat zcela samostatně.

Když jsem pročítal tvůj profil na webu, přišlo mi, že z hlediska samostatnosti toho máš v cestování na dvaadvacet let za sebou poměrně dost. To jsi s ním musela začít dost brzo…

Od malička jsem cestovala s rodiči – do Turecka, Egypta a dalších podobných destinací na standardní válecí dovolené. V rámci studia jsem ale postupně začala některé cesty podnikat sama, nejvíc se to posunulo někdy kolem šestnácti, kdy už mi rodiče samostatné výpravy dovolovali. Dokonce mě pouštěli i stopem.

Přiměly tě k tomu nějaké vzory?

V pubertě jsem se snažila najít okruh lidí, kteří jsou v něčem dobří nebo úspěšní, často jsem tedy chodila na různé přednášky, mezi nimi i cestovatelské. Přednášejícím bylo většinou kolem třiceti čtyřiceti let, ale nakonec jsem potkala i nadšence, kteří byli jen o málo starší než já a díky kterým jsem pochopila, že jde v podstatě všechno. A ani k tomu nepotřebuješ hromadu peněz.

Co přesně tě lákalo ven do světa?

Odjakživa miluju hory, v zahraničí jsem se vždycky snažila trávit co nejvíc času v přírodě. Ale možná nejvíc mě na cestování baví, že můžu potkávat lidi s jiným kulturním zázemím, poznávat jejich tradice. Do Istanbulu jsem se sice vypravila sama, ale ty nejkrásnější a obohacující vzpomínky se vážou k náhodným setkáním s báječnými lidmi. S řadou z nich jsem dodnes v kontaktu. V průběhu dospívání jsem zjistila, že se nejvíc poznávám o samotě. Přesto se vždycky po určité době těším na kontakt s lidmi v další vesnici, do které mám namířeno.

Jak vznikl nápad zamířit pěšky do Istanbulu?

Vznikl v létě 2019, kdy jsem trávila sedm dní ve tmě, v níž jsem si chtěla vyřešit nějaké soukromé záležitosti. Nakonec jsem vyrazila až po dvou letech, během nichž jsem si uvědomila, že spousta domnělých problémů díky pomíjivosti zmizela. Takže jsem vyrazila spíš kvůli zkušenosti jako takové. Ve tmě i na cestě jsem zjistila, že se člověku málokdy dostane do hlavy nějaká úplně nová zásadní myšlenka. Jen v běžném životě nemáme čas do ní proniknout dostatečně hluboko. Jsme si třeba vědomi, že je potřeba si vážit toho, co máme, a dalších vzletných skutečností, ale teprve při dlouhodobějším osamocení se s nimi dokážeme plně ztotožnit. Spousta lidí hltá nejrůznější citáty, ale vážně je myslí jen ten, kdo si je skutečně prožil.

A ty ses vzletně rozhodla svým putováním také pomáhat. Proč zrovna Banátu?

Chtěla jsem, aby měla moje cesta na okraj Evropy nějaký přesah. Trochu jsem tápala jaký… Mohla jsem podpořit nějakého neznámého vozíčkáře, ale takové propojení by nepůsobilo přirozeně. Když jsem to rozebírala se svými zcestovalými kamarády, Slávek Král mi vnukl myšlenku, že bych v Rumunsku mohla pouť stočit do Banátu, což by ani neznamenalo výraznější zacházku.

Věděla jsi, do čeho jdeš?

O té oblasti jsem samozřejmě nějaké základní povědomí měla, ale najednou jsem měla potřebu pátrat po podrobnostech. Zjistila jsem, že hlavním příjmem místních obyvatel je udržitelný cestovní ruch, což zároveň znamená, že kvůli koronaviru jejich živobytí muselo utrpět těžkou ránu. Propracovala jsem se až k Člověku v tísni, konkrétně ke koordinátorovi Ivu Dokoupilovi, s nímž jsem aktuální situaci našich krajanů probírala. Zajímalo mě, jestli bychom mohli společně vymyslet něco, co by mé cestě dodalo zamýšlený přesah.

Myslíš, že bys to bez pomoci zavedené organizace nezvládla?

Ačkoli jsem Rumunsko znala jako průvodkyně, přímo v Banátu jsem nikdy nebyla. Nerozuměla jsem tedy fungování téhle jedinečné komunity a nebyla jsem přesvědčená o tom, že bych ho dokázala pochopit během jedné krátké návštěvy. A pro mě bylo důležité, aby moje pomoc měla smysl a dopadla na úrodnou půdu. Proto jsem se ráda propojila s někým, kdo tam působí dlouhodobě a ví, s jakými problémy se tam lidé potýkají a jak se dají řešit.

V čem měla tvá podpora spočívat?

Bylo jasné, že vybrat peníze a rozdělit je mezi všechny by smysl nedávalo. Proto jsme se zaměřili na podporu podnikatelské činnosti a turistického ruchu, který je tam po posledních dvou letech potřeba navrátit. Předělat a doplnit značení turistických tras, zvelebit veřejný prostor, vytvořit nové webovky. Ale mým záměrem nebyla jen samotná finanční sbírka, chtěla jsem taky dostat Banát do širšího povědomí, protože tou největší podporou je, když někoho přiměješ, aby se tam jel podívat.

Jakou částku se podařilo vybrat?

Úplně přesně 167 700 Kč, což mě dost překvapilo. Když jsem si mapovala terén, zaznamenala jsem podobné sbírky v řádu desítek tisíc. Doufala jsem, že bych se mohla dostat až ke sto tisícům, se kterými už lze rozumně naložit. Když se to pak přes stovku přehouplo a částka stále rostla, nemohla jsem věřit vlastním očím, kolik lidí se mně, obyčejné mladé holce, podařilo oslovit.

A věřila jsi vlastním očím, když jsi poprvé vstoupila do vesnice, v níž sice žijí Češi, ale jejíž kolorit se od současného českého venkova dost liší?

Jako první jsem navštívila Gerník. Díky Ivovi o mém příchodu dopředu věděli. Spojila se se mnou místní učitelka a požádala mě, abych přišla ke schodům u kapličky. Jakmile jsem po schodech scházela dolů, začala hrát hudba, místní v krojích mě přivítali chlebem, solí a pivem. Přišlo mi úžasné, že jsem ušla téměř tisíc kilometrů, a přitom se vrátila tak trochu domů.

Připadala sis jako v nějaké moravské vesnici, nebo spíš v jiné zemi?

Připadala jsem si, jako bych cestovala časem. Krajánci si tam z domoviny přenesli kulturu a tradice, ale na rozdíl od nás si je dokázali podstatně více udržet. Jsou například velmi nábožensky založení, nedělní návštěva kostela je naprostá samozřejmost. V každém případě působí to prostředí víc česky než rumunsky. I proto, že se místní mezi sebou baví výhradně česky – i když je to pro naše uši čeština s archaickými prvky.

Jak bys banátské vesnice popsala své kamarádce?

Jako prostředí z dob našich prababiček v sukních a se šátkem na hlavě. U nás už má málokdo vlastní dobytek a chodí na pole, což jsou asi ty nejviditelnější prvky minulosti, které tam do dnešních dnů přetrvávají. Samozřejmě už i do Banátu doputovaly moderní technologie, můžou se připojit na internet a fungovat na sociálních sítích. Takže pokud jsi tam byl naposledy někdy v osmdesátých nebo devadesátých letech, určitě bys zaznamenal výrazný posun. Ale není se co divit, asi každý chce žít co nejpohodlnější život.

Přesto je velkým problémem odliv mladých.

Ano, mladí odcházejí za vzděláním nebo za lepší prací. A to i přesto, že se Člověk v tísni nebo Štěpán Slaný, organizátor Festivalu Banát, snaží lidem pomoct prostřednictvím podpory udržitelného cestovního ruchu. Zároveň usilují o zajištění rovnováhy, která by zabránila tomu, aby se z vesnic stal skanzen nebo druhý Český Krumlov.

Cítila jsi rozpor mezi potřebou se uživit a touhou zachovat si svůj klid a soukromí?

Někteří se do turistického ruchu vůbec nezapojují, nejspíš je i obtěžuje. Jiní jsou naopak nadšení a proaktivní, baví je setkávání s turisty, rádi jim poskytují zázemí. A najednou jsou smutní, že si kvůli covidu nemají s kým popovídat. Možná si díky pandemii uvědomili, že se něco podobného může stát kdykoli znovu a neměli by být závislí pouze na příjmech z cestovního ruchu. Ale ta situace je složitá, vlastně si neumím představit, jaký jiný typ výdělku by se tam dal zavést.

Vnímala jsi rozdíly mezi jednotlivými vesnicemi?

Byla jsem v pěti vesnicích ze šesti, nestihla jsem jen Šumici, přes kterou nevede vytyčená červená turistická trasa. Bohužel jsem v nich nestrávila tolik času, kolik bych si představovala. Snad se tam letos o prázdninách vrátím. Přesto jsem i za těch pár dní zaznamenala odlišnosti, které se hodně odvíjejí od lokality. Velkou roli hraje i to, kolik ve vesnici zůstalo dětí a jestli v ní ještě funguje škola. Například Svatá Helena působí malinko moderněji, domy jsou opravenější, můžeš mít pocit, že ses ocitl v nějaké tradičnější vesnici v Česku, ten historický nádech není až tak znatelný. Myslím, že důvodem je blízkost rumunských vesnic, Dunaje a hlavního silničního tahu. Navíc je přístupová cesta opravená, ve vsi žije nejvíc dětí. Naopak komplikovanější přístup do Šumice znamená méně turistů a zachovalejší tradice.

Umíš si představit, že bys v některé z těch vesnic žila?

Představit si to dokážu, ale neudělala bych to. Mám totiž pocit, že bych do té komunity nezapadla. Mluvila jsem s jedním dobrovolníkem, který tam učí, a ten prý teprve po roce začal chápat vztahy a hloubku komunity, do níž tě jen tak hned nepustí. Hlavně Gerník disponuje řadou opuštěných domů, které Češi skupují, ale je otázka, zda se do nich skutečně přestěhují a původní komunitě předají nějakou svoji energii, nebo si z nich udělají jen prázdninové chalupy. Ta druhá varianta podle mě není správná, ta místa by neměla fungovat jako turistická střediska.

Cítila jsi nějaké bariéry, vnímali tě vesničané jako někoho z jiného světa?

Rozhodně byli nesmírně pohostinní. A přístupní k poměrně hlubokým debatám na nejrůznější témata. Takže určitě nešlo o distanc patrný na první dobrou. Fungovalo to v podstatě jako u nás – i přes přátelský postoj se druhému úplně neotevřeš. Díky tomu, že mnozí z nich mají v Česku své děti a další příbuzné, jsou si neustále vědomi sounáležitosti a návaznosti. Nemám dojem, že by se cítili jako odříznutá komunita.

Zaznamenala jsi touhu vydat se za dětmi, zpátky do původní vlasti?

Odstěhované části rodin jim určitě chybějí, ale ti starší už si svůj život jinde nedokážou představit.

Mají obavu, že by se nezvládli přizpůsobit?

Možná. Ačkoli se i za přispění dobrovolníků neustále udržuje jazyk, někteří se například nenaučili ani pořádně psát, zvládnou to jen foneticky.

Když mluvíme o obavách, přepadly tě někde cestou?

Největší strach jsem měla z medvědů, rolnička ani rozporuplné informace z různých zdrojů mě plně uklidnit nedokázaly. V Nízkých Tatrách jsem procházela obcí Liptovská Lúžna a jen dva dny poté tam po sto letech zabil medvěd člověka. To mi taky na klidu nepřidalo, takže jsem se raději vyhnula pokračování přes Muráňskou planinu a místo toho šla po asfaltce. Dneska si říkám, že to byla hloupost, ale se strachem se zkrátka někdy bojuje těžko, když jsi na cestě sám.

Jak jsi nocovala?

Měla jsem s sebou přístřešek typu tarp, ale kvůli zraněním jsem víc nocí, než bych si přála, strávila i v ubytovacích zařízeních. Ta se dala na internetu poměrně snadno najít, ale domluva na místě pak byla hlavně v Maďarsku nebo Rumunsku dost obtížná, musela jsem zapojit internetový překladač.

V dnešní době si člověk může na internetu předem načíst a vidět spoustu věcí. Překvapilo tě přesto něco třeba svou intenzitou?

Podle mě internet tu intenzitu spíš přehání, než podceňuje, spousta věcí není tak vyhrocená. Například mě zajímalo nábožensky kulturní postavení žen v turecké společnosti. Samozřejmě jsem poznala jen evropskou část, která nemusí mít plně vypovídající hodnotu, ale přesto se jakékoli obavy naprosto vyvrátily. Jasně, do země jsem nevstupovala v tílku a šortkách, v tomhle ohledu jsem byla prozíravá celou cestu. Ale když jsem si chtěla dát čaj, což je v Turecku aspoň na veřejnosti takřka výsostně mužská záležitost, nikdy jsem se necítila nepatřičně. Naopak mi přístup mužů přišel velmi vřelý, a tím vůbec nemyslím vlezlost, nebo dokonce oplzlost. Zajímali se, zda jsem v pořádku, jestli nemám hlad nebo žízeň. A pak mě na ten čaj pozvali. Je to jedna moje osobní zkušenost, z níž nemůžu generalizovat, ale jsem za ni vděčná. Obecně jsem cestou měla pocit, že čím dál na jihovýchod, tím vřelejší byla setkání. Lidé se o mě víc zajímali a projevovali větší ochotu pomoct.

Můžeš stručně popsat svůj dojem z jednotlivých zemí?

Slovensko docela dobře znám, takže tam mě nemělo co překvapit. Snad jen to, že po Vysokých Tatrách už jsem pak nikde dál nezažila takové výhledy na odhalené horské štíty. Naopak Maďarsko rozhodně není na pěší putování vhodné, jejich nekonečné rovinky si užijí spíš cyklisté. Takže tahle země mě moc nenadchla, ani jídlo, které si řada lidí pochvaluje. Maďarské vzpomínky se mi smrskly na příšerné vedro a velké množství komárů.

Tam ses tedy asi zbytečně nezdržovala…

Ráda, ačkoli nechtěně nelegálně (neuvědomila jsem si, že Rumunsko není součástí schengenského prostoru) jsem přes pole překročila hranici do Rumunska, které naopak zbožňuju. Jeho hory, celkově zachovanou divokost přírody, v níž se prohání spousta koní. Chutná mi i jejich jídlo s balkánským nádechem – čorba, sarma, mămăliga, hojně využívají polentu. Srbsko jsem jen tak lízla, nezavítala jsem do těch údajně nejhezčích oblastí, ale velmi dobře na mě zapůsobili Srbové. Bohužel jsem si moc neužila ani Bulharsko.

Co se stalo?

Měla jsem v plánu přechod krásnými horami. Jenomže k zánětu achilovky, který mě zlobil už dřív, se v Bulharsku přidal zánět nožní klenby. Takže jsem se nadopovaná prášky snažila co nejdřív dostat do Sofie, tam si odpočinout a pokračovat. Musela jsem snížit denní dávku kilometrů – i na základě doporučení fyzioterapeuta, který mě varoval, že se tohle onemocnění léčí velmi zdlouhavě. Někdo se divil, že jsem těch 2025 km šla 104 dnů, tedy docela dlouho, jenomže já si pak spočítala, že z toho 29 dnů jsem kvůli zdravotním problémům promarnila.

Neměla jsi kvůli zdravotním komplikacím chuť se v určitou chvíli na zbytek cesty vykašlat?

Nechtěla jsem vzdát něco, k čemu jsem se veřejně upsala. Ale zároveň jsem měla v hlavě nastaveno, že pokud půjde skutečně do tuhého, skončím. Takže když jsem se syndromem dráždivého tračníku uvízla v srbské nemocnici, rozhodla jsem se cestu přerušit, vrátit se na pár dní do Havířova a pak se zase v posledním dosaženém místě napojit. Neměla jsem pocit, že bych se za to měla stydět nebo že bych neuspěla. Zdraví je důležitější.

Nakonec jsi do cíle došla. Co se v tobě v tu chvíli odehrávalo?

Hrozně nervózní jsem byla den před jeho dosažením, jako bych šla k maturitě. Snad proto, že se ve mně mísila změť myšlenek a pocitů. Ráno jsem se dostala do pohody, ale dva kilometry před cílem, za který jsem si zvolila chrám Boží moudrosti (Hagia Sofia), jsem si sedla na čaj a uvědomila si, že je to poslední čaj na téhle pouti. Tak jsem si dala ještě jeden, abych její konec oddálila. Pak jsem i přes mumraj patnáctimilionové metropole zachovávala klid. Jenomže u chrámu mi jakoby cvaklo v hlavě a já se sesypala a rozbrečela. Nejspíš se jednalo o intenzivní uvolnění emocí.

Zpátky do Česka ses vracela stopem. Opravdu se sama nebojíš?

Pro mě je to stejné jako jít sama v horách nebo jakýmkoli městem. V autě jsou sice určitá rizika vyšší, ale je to o oboustranné důvěře, vždyť i já bych mohla být vyšinutá a někomu ublížit. Když pominu, že jsem jednou v Polsku nastoupila k zfetovanému klukovi, nikdy jsem žádnou jinou negativní zkušenost nezažila. Ale jsem obezřetná. Vždycky mám u sebe pepřový sprej, snažím se vyfotit SPZ, sdílím svoji polohu, a hlavně sleduju, kudy jedeme. A holce také pomáhá, když řekne, že na ni v cílové destinaci někdo čeká.

Co na tebe čekalo zpátky v Havířově?

Sesypaly se na mě povinnosti. Opět jsem se stala součástí shonu. Takže jsem neměla ani moc příležitostí si všechno v sobě zpracovat. Naštěstí jsem se odhodlala napsat knížku, což je pro mě i skvělá forma terapie.

Měla jsi v hlavě srovnáno aspoň to, jestli tě ta cesta někam posunula?

To nejdůležitější, co mi cesta dala, je schopnost být sama, vážit si vlastní přítomnosti. Ačkoli se cítím jako silný extrovert, po návratu jsem měla dojem, že všichni moc mluví. Po nějaké době se to zase srovnalo. Ono totiž to, co si člověk po podobné cestě přinese, postupně prochází sítem reality a běžného života.