Rodinný poklad: Když se všechno, co je pro vás cenné, vejde na jeden povoz

Rodinný poklad: Když se všechno, co je pro vás cenné, vejde na jeden povoz Zdroj: Katarína Lišková

Sakalava: Jeden z 18 základních kmenů Madagaskaru. Obývá dlouhé rovné pláně a věnuje se hlavně chovu dobytka a lovu ryb. Celé generace se věnovaly i obchodu. Hlavně s otroky. Dnes jejich obchody paradoxně připomínají spíš ty kubánské s potravinami na příděl. Důležité však je, že ženy Sakalava se prý ze všech malgašských žen nejvíce usmívají.
Rybáři na rýžovém poli: Madagaskar je jednou z nejchudších zemí světa. Přibližně 70 procent populace je závislých na zemědělství, a tak se není co divit, že když se zasadí rýže, nasadí se i ryby. A po sběru se loví. Rád by se zapojil i mladý Mahir, ale zatím ho jen otec se strýcem zaučují ze břehu. Aby se on, až bude „velký“, dokázal postarat o svou rodinu.
Marcusova matematika: „Mám 5 políček rýže, o která se starám; 4 malé děti, které se jednou budou starat o mě; 3krát denně jím rýži; 2krát ročně ji sbírám; mám 1 život a 0 říčních buvolů, kteří by mi pomáhali při těžké práci.“
Za vodou: Stejně jako v pevninské Africe i na Madagaskaru lidé denně ujdou velké vzdálenosti, aby se dostali k vodě. Tradičně to bývá matka, kdo se ráno vypraví s nejmenšími dětmi ke „studni“, kde vystojí frontu za dalšími matkami, nabere zásoby a vydá se zase zpátky domů.
Strážce uhlí: Dřevěné uhlí se vyrábí hlavně jako alternativa plynu na vaření. Této aktivitě se tradičně věnují celé rodiny a je to často jediný možný zdroj příjmu. Když je pytel hotový a připravený k transportu, hlídá ho většinou nejstarší syn rodiny jako oko v hlavě.
11
Fotogalerie

Madagaskar 35 mm: Fotoreportáž Kataríny Liškové zaznamenaná jediným pevným objektivem

Když jsem dokončila putování pevninskou Afrikou, těšila jsem se na přelet na čtvrtý největší ostrov naší planety. Říkala jsem si, zda z letadla uvidím, jak si Madagaskar jen tak plave v Indickém oceánu. Vždyť se prý každý rok od mateřské pevniny vzdaluje o několik centimetrů!

Hned po výstupu z letadla mě zachvátil pocit objevitele. Lidé tu nejsou ani čistě afričtí, ani asijští, je to taková opravdu zajímavá směsice. Cesta z letiště mi v paměti utkvěla dodnes. Všechno mi připadalo fotogenické. Zaplavená rýžová pole, která do okolí křičela pronikavou zelenou barvou, až mi to málem vypálilo zrak. Do toho rozervaná hnědá zem, která byla natolik prosáklá vodou, že člověka lákalo ji vyždímat. Lidé visící z různých dopravních prostředků nebo kráčející se zemědělským nářadím kolem silnice. A kolorit dotvářelo rozpadávající se hlavní město, kterému místní familiárně říkají Tana. Staré dřevěné domy, špetka francouzského vlivu, který se převtělil především do stařičkých citroënů brázdících ulice jako taxíky. Scény jako z filmu s Louisem de Funèsem s jeptiškami. Vše provoněno čerstvě upečenými bagetami s máslem a džemem. Navštívila jsem už řadu zemí, které podléhaly francouzskému vlivu, ale až tady jsem měla pocit, že jsou ranní bagety dovedené k dokonalosti. Kromě těch skutečně francouzských to byly ty nejkřupavější, jaké jsem kdy na cestách světem ochutnala.

Všechno mi připadalo exotické. Říká se, že až devadesát procent rostlin a zvířat, které na Madagaskaru najdete, nikde jinde na světě neuvidíte. A já měla stejný dojem i z lidí. Jejich tváře, rysy a zvyky mi přišly tak jedinečné, že jsem dostala chuť se okamžitě rozeběhnout po celém ostrově. Bylo to poprvé, kdy jsem si na cestu nevzala velkou fotobrašnu, ale jen malý fotoaparát s pevným ohniskem. Vzala jsem to jako výzvu. Nemohla jsem se přibližovat objektivem, ale pouze vlastníma nohama. Musela jsem se k lidem dostat takřka na dotek. Vyslechnout si jejich příběhy a zaznamenat je jediným objektivem. Proto jsem celou svou sbírku fotografií z téhle země nazvala Madagaskar 35 mm.