Tam, kde se chvěla země aneb Na cestě po Afghánistánu
Koncem 50. let byl Afghánistán součástí takzvaného Hippie Trailu, který vedl i přes Turecko, Írán a Pákistán. Přitažlivý byl nízkonákladovostí a pohostinností místních. Situace se změnila kvůli probíhajícím válkám a lokálním konfliktům, až v roce 2021 Tálibán převzal kontrolu nad celou zemí po odchodu okupačních vojsk. Místa, která byla léta nebo i desítky let nedostupná, lze nyní navštívit.
Poprvé jsem navštívil Afghánistán v roce 2013, kdy byl ve válečném stavu. Zavítal jsem do Kábulu, Pandžšírského údolí či Herátu. Kromě dalších dvou tří míst se však bezpečně po zemi pohybovat nedalo a i o slově bezpečně by se dalo v té době polemizovat. Jih Afghánistánu byl v neustálém odporu vůči centrální vládě a silnice mezi Kábulem a Kandahárem se nazývala „trasa smrti“, kde střelba či bombové útoky byly na denním pořádku. My jsme si během naší návštěvy v říjnu loňského roku mohli cestu v klidu užívat. Silnice je ovšem dosud zničena a obnovovací práce začaly teprve nyní. Jízda dlouhá 500 kilometrů tak autem trvá patnáct hodin.
Zajímal nás hlavně jih země, kde se zformovalo v médiích tak populární hnutí Tálibán, známé svými radikálními pravidly a násilnickými praktikami. S čím jsme se setkali my? Pouze s ochotou pomoci turistovi, ukázat zemi v jiném světle a vyhovět při návštěvě obtížně dostupných památek. Docílili jsme toho tak, že jsme přicházeli do země s úctou a respektem, bez potřeby cokoli kritizovat, a to vše se nám vrátilo zpět.
Tank na hradě?
Začínáme ve městě Ghazní, kam jsme se přesunuli po zemi z Pákistánu, a měli jsme okamžitě štěstí. Narazili jsme na hrstku „poutníků“, muslimů nejen z okolí, ale například i z Německa, kteří navštěvovali svatá místa v Afghánistánu. Velmi rychle jsme se s nimi spřátelili, což nám usnadnilo vstup na mnohá místa. Navštívili jsme citadelu (hrad) ve městě ze 13. století, kterou kdysi obklopovalo 32 strážních věží. Během nesčetných válek však byla citadela značně poškozena, ačkoli některé části jsou stále zachovány. Zajímavé je, že v horních částech hradu je stále zaparkován ruský tank připomínající ruskou přítomnost.
Ve městě jsme se zdrželi jeden den a noc a užívali si nyní klidnou atmosféru a přátelské lidi. V každé restauraci, kterou navštívíte, většinou podávají tradiční jídlo zvané kábulí pulao, což je maso s rýží a rozinkami, někdy se může přidat i šafrán. Maso bývá jehněčí a je velmi chutné. Konzumuje se rukou, ale vždy je možnost požádat o příbor. Alkohol v zemi samozřejmě nenajdete (nebo jen velmi těžko), ale lahodný džus z granátového jablka se nabízí na každém rohu a je příjemnou náhražkou za pivo.
V Kandaháru do sauny
Přesouváme se do Kandaháru. Cesta z Ghazní trvá devět hodin a je skutečně strastiplná: vyhýbáte se kamionům a projíždíte mračny prachu. Řídit tady je opravdu umění. Náš šofér a průvodce však tuto situaci elegantně zvládají a večer jsme už ve městě. Jeden z mála opravdu dobrých hotelů si užijeme právě v tomto městě. Můj skvělý cestovatelský parťák Maťko Ďurikovič je unavený, tak se bazén i saunu v hotelu rozhoduji navštívit sám. Je pátek, pro muslimy svatý den, a tak je bazén plný místních. Jsem tu jediný turista. Veškerá pozornost se přesouvá na mě a jsem rád, že si můžu dát alespoň pár délek, protože každý si se mnou chce povídat. Jakmile vyjdu z bazénu a zamířím se do sauny, všichni přítomní, asi 30 až 40 lidí, se přesunou do sauny za mnou, až už nezbývá místo. Jsou prostě zvědaví na cizince a je to opravdu milé, není to ale nic pro introverty. Kdo by si chtěl užívat v Afghánistánu jen památky, ať na to raději zapomene. Afghánistán je hlavně o setkáních a rozhovorech.
Další den máme vyhrazen na poznávání Kandaháru, který založil dobyvatel Alexandr Veliký ve 4. století před Kristem. Tehdy se město nazývalo Alexandrie. V roce 1748 Ahmad Šáh Durrání, zakladatel Durránské říše, ustavil Kandahár hlavním městem, který ale v moderních dějinách vystřídal Kábul. V současnosti jde o centrum Tálibánu a obecně Paštunů, kteří tvoří polovinu obyvatel Afghánistánu. Mezi další etnika patří Tádžikové, Uzbekové, Kyrgyzové a Hazárové. Co lze ve městě navštívit? Je toho poměrně mnoho. Jedno z nejdůležitějších míst je mešita, kde se údajně nachází vlas proroka Mohameda. Vlas jsme neviděli, je totiž uložen za branou v jakési krabici a nedá se k němu dostat. Mešita je ale hojně navštěvovaná a zjevem jsme byli samozřejmě i tady. Afghánci jsou velmi religiózní národ a ctí svatá místa. Náboženství i čest jsou pro ně na prvních místech. A samozřejmě také rodina.
Přesouváme se k místu zvanému „40 stupňů“ s úžasným výhledem na celé město. Schody nás zavedou ke skalnímu výběžku, kde je svatyně, kterou hlídají dva kamenní lvi. Sochy prý vyrobil vládce Bábur, zakladatel Mughalské říše v Indii, který v 16. století obsadil Kandahár. Uvnitř svatyně se nachází perský nápis vzdávající hold Báburovi.
V Kandaháru je nutné navštívit hrobku zakladatele moderního afghánského státu, již zmiňovaného Ahmada Šáha Durráního, kterému přezdívají „otec Afghánistánu“.
Přísný Laškargáh
O jihu Afghánistánu se obecně říká, že se jedná o nejstriktnější muslimskou společnost na světě. Tu naprosto nejstriktnější však nenajdete v Kandaháru, ale ve městě a okolí Laškargáhu. Jestli v prvním zmiňovaném městě ještě najdete nějaké lidi, kteří jsou „otevřené mysli“, v Laškargáhu tomu tak není vůbec. Po prolomení předsudků i tu ale nakonec dali lidé najevo místní pohostinnost. V těchto krajích je zcela běžné, že za vás někdo třeba zaplatí v restauraci a vy někdy ani nevíte, kdo to byl.
Asi 10 až 15 kilometrů od města stojí neskutečně obrovská a rozlehlá citadela s hlubokými vnitřními prostory. Byla postavena ještě v předislámských dobách a je známá svou obloukovitou bránou, která je zobrazena i na jedné z afghánských bankovek. Restaurační práce na této památce začaly roku 2020. Když se člověk dívá na celý komplex hradu i s okolními prostory, nabývá dojmu, že taková památka musí jednou spadat pod správu UNESCO.
Hard rock a Afghánci
Po Laškargáhu směřujeme do ještě zapomenutější provincie, do Faráhu. Naše přesuny jsou vždy doprovázeny návštěvou místního úřadu, kde si vyřizujeme povolení navíc. Musíme je mít nejen k pobytu v určité provincii, ale také k návštěvě památek. Většinou jde všechno hladce. Usazujeme se do křesel a nastává krátký rozhovor o tom, kdo jsme, co jsme a proč jsme právě tady. Následuje otázka, čím se živím. Nacházíme se v zemi, kde je zakázána hudba, a mou profesí je prodej hudebních LP a CD, tak se trochu obávám to vyslovit. Odvážím se a čekám na reakci úředníka. Ten vytahuje telefon, něco nakliká a už si prozpěvuje melodie afghánských „šlágrů“. Prý jen ti nejpobožnější jsou proti hudbě, říká. Když jsem jim ovšem pouštěl nějaký svižný hard rock, tak pro něj neměli pochopení. Zásadně totiž poslouchají jen „svou“ hudbu.
Prohlížím si plakát na stěně úřadu a vidím fotky zajímavých míst v okolí. Na internetu o nich informace nejsou. Muži z úřadu souhlasí, prý se tam pojedeme podívat. Asi 20 minut cesty od města se nacházejí trosky hradu uprostřed skal. Nikdo neví, jak je hrad starý a k čemu sloužil. Užívali jsme si na něm přenádherný západ slunce. Jeden z nejsilnějších zážitků v Afghánistánu, který jsem kdy měl. Cestou dolů jsme potkali skupinu místních, se kterými jsme se vyfotili. Každý v této provincii byl nadmíru překvapen, když zde viděl cizince. Sem zkrátka nejezdí. Na úřadě nám řekli, že od roku 2021 jsme zde byli pouze třetí turisté z Evropy. Byl tady už jeden Francouz a Maďar, ale ne Slováci. Pokud ano, tak přes tuto oblast pouze projížděli. My jsme zde dokonce i přespali. Neplánovaně, jednu noc navíc...
Kromě hradu najdete ve městě Faráh také další citadelu. Mně osobně se zdála ještě větší než ta nedaleko Laškargáhu. Nese jméno vojevůdce Alexandra, stejně jako ve městě Herát. Ta v Herátu je však kompletně zachovalá. Říká se, že ji postavil sám Alexandr, některé prameny zase tvrdí, že byla postavena zoroastrijskými bojovníky v době Dáreia Velikého, který zde vládl. Uvnitř citadely najdete opět ruská vojenská vozidla. Místní využívají vnitřní prostory k piknikům. Něco jako vstupné do památky opravdu nečekejte.
V době otřesů
V době naší návštěvy došlo k zemětřesesní, jehož epicentrum leželo asi 30 kilometrů od města Herát, kam jsme měli naplánováno jet a odkud jsme měli objednaný odlet do Kábulu. S prvními otřesy jsme se rozhodli, že do města raději nepojedeme a vrátíme se zpět po stejné cestě. Jak se však říká, ráno moudřejší večera, vracet zpět stejnou cestou se nám nechtělo, protože byla zdlouhavá a těžká a odlet z Herátu stále platil. Rozhodli jsme se tedy do města jet… a zažili jsme v něm druhé otřesy. Ráno kolem páté se s námi třásl celý hotel. Při prvních otřesech zemřelo více než tisíc lidí, hlavně ženy a děti na vesnicích ve velmi jednoduchých a nestabilních příbytcích. V očekávání další katastrofy už lidé přesídlili ven, a tak při druhých otřesech zemřel už jen jeden člověk. Ten den jsme vyšli ven a dokumentovali život na ulici a památky, které byly zemětřesením poškozeny. Nechtěl jsem však v hotelu zůstávat další noc, proto jsme se nakonec rozhodli vrátit do Faráhu, vzdáleného asi 260 kilometrů jižně, a přečkat jednu noc navíc tam, další den se do Herátu vrátit a jen odletět.
Herát je kouzelné město, asi nejkrásnější v Afghánistánu. Návštěva památek byla však poznamenána přítomností lidí, kteří raději přespávali venku než uvnitř. Pobývali právě v okolí památek a parků, kde byl dostatečně velký volný prostor. Většinou ve stanech, ale někteří jen tak na zemi.
Fotka s dívkami
Z Herátu jsme bezpečně odletěli a strávili poslední odpoledne a večer v Kábulu. Nejvíce na nás zapůsobila návštěva svatyně, kterou nazývají „Zijarát-e Sakhi“ a jde o ší’itskou mešitu. V Afghánistánu je podle oficiálních údajů zhruba sedm procent ší’itů, podle neoficiálních až 35 procent v porovnání se sunnity. Svatyně se nachází na úpatí vrchu Ásamá’í, kam byl přinesen Mohamedův plášť a kam také zavítal jeho zeť a bratranec Alí, který je podle ší’itského islámu první z dvanácti imámů, a jeho hrobku najdete v iráckém Nadžáfu.
Jak tak meditujeme a sledujeme mešitu při západu slunce, všimneme si tří mladých muslimek, jak po nás házejí očkem. V přísném islámském světě, kde je život žen a mužů oddělen, jde o velmi netradiční, ale příjemný výjev. Odvážili jsme se přesto přiblížit a položit jim otázku: „Chcete se s námi vyfotit?“ Jedna z přítomných dam vytáhla telefon a pořídila rychle fotografii. Jak rychle jsme se poznali, tak rychle se i loučíme.
Afghánistán nezklamal. Přijeli jsme, odjeli a odnesli si z této návštěvy do života tolik, o čem by se dalo ještě hodně psát. Že bych se sem vrátil i potřetí? Inšálláh.
Dobré vědět
- Území Afghánistánu bylo v minulosti součástí Hedvábné stezky, takže je v zemi co obdivovat – k návštěvě památek i provincií je potřeba speciální povolení, které za vás vyřídí lokální průvodce.
- V zemi existuje pár agentur, které vám zajistí plynulý přejezd země. Tálibán sice turisty vítá, ale potřebuje být o vašem pohybu informován. To znamená, že se nemůžete po zemi pohybovat individuálně a bez itineráře. V jednotlivých povoleních je vždy napsáno, kdo je za vás zodpovědný.
- Víza vyřídíte na ambasádě v pákistánském Péšávaru asi za hodinu a stojí 100 dolarů na osobu. Vezměte si s sebou fotografie pasového formátu, zvací dopis a licenci agentury, která bude zastřešovat váš pobyt.
- Vstup do Afghánistánu bez průvodce a zodpovědné osoby by byl s největší pravděpodobností zamítnut nebo byste se dostali do velkých problémů, takže na plány typu „zajezdím si na kole, budu po cestě stopovat a přespávat u místních nebo si tam udělám sólo výstupy na kopce“ rovnou zapomeňte.
- Vše v Afghánistánu funguje na bázi hotovosti. Platební kartu nechte doma.
- Alkohol je striktně zakázán. Tálibán zakázal hašiš i opium. Cigarety se zatím kouřit mohou, ale i to se Tálibán chystá zakázat. Povoleny nejsou ani vodní dýmky. S hudbou opatrně. Pokud ji posloucháte v rádiu v autě, u kontrolních stanovišť raději rádio ztište.
- Není dovoleno bez povolení fotit nejen ženy, ale ani muže. Vždy se zeptejte svého průvodce nebo přímo dotyčného člověka, jestli ho můžete zvěčnit. Nefoťte vojenské objekty a kontrolní stanoviště, nevyjadřujte se špatně na adresu Tálibánu.
- Nemluvte se ženami na ulici bez přítomnosti muže. Pro cizince, jakož i cizího muže je žena tabu. Měli byste se vyvarovat dotýkání žen, například při přechodu na hranici, kde jsou lidé na sebe natlačeni.
- Rozumnou věcí je nechat si ušít lokálníoblečení. Lépe zapadnete a lidé si budou velmi cenit, že respektujete jejich kulturu.
- Při jídle se zdržte hlasitých projevů (smrkání).
- Před vstupem do svatých míst, restaurací, ale i domů a kanceláří je třeba se zout.
- Afghánistán mohou navštívit i ženy, které nemusí být zcela zahaleny. Stačí mít dlouhé šaty a šátek přes hlavu.
- Uvědomte si, že jste v zemi, která má úplně jinou kulturu i historii. Pro Afghánce je nejdůležitější čest, to je hlavní rozdíl mezi „námi“ a „jimi“. Co se nám jeví radikálně, je pro ně zcela normální a vysvětlitelné.
Afghánistán v kostce
Islámský emirát Afghánistán byl vyhlášen 19. 8. 2021. Jedná se o teokratický režim založený na právu šarí’a. Po vyhlášení emirátu se mnoho vůdců z předešlé vlády (1996–2001) vrátilo zpět do země. Tálibán kromě militantní složky pokrývá obnovu infrastruktury, školství či obchodu. Nejvyšším velitelem Tálibánu je mulla Hajbatulláh Áchundzáda. Hnutí se snaží navázat diplomatické styky s jinými zeměmi. Nedávno otevřeli čínskou ambasádu v Kábulu a snaží se posílit vztahy s Ruskem.
- Obyvatelstvo: asi 40 milionů
- Hlavní město: Kábul (zhruba pět milionů)
- Jazyky: paštunština, daríjština
- Měna: afghání
