Alternativní cíle Itálie: malá města mezi Toskánskem a Umbrií
Koncentrace uměleckých a kulturních památek Itálie s sebou zákonitě nese i nekonečný proud turistů ze všech koutů světa, nutnost rezervací do nejvyhlášenějších galerií a muzeí… Itálii ale jde zažít i jinak. My jsme za alternativními cíli vyjížděli do nejbližšího okolí z naší letní „základny“, kterou byl starobylý kamenný dům, téměř na samé hranici mezi Toskánskem a Umbrií.
Ani ne patnáct minut chůze je to od našeho domu do malé klidné osady Lippiano. Žije v ní něco málo přes sto obyvatel. Již tabule u vstupu hlásá, že vstupujete do „borgo antico“, osady, která byla součástí starobylého léna markýze Bourbona del Monte. To mu udělil římský císař Karel IV. již v roce 1355. Přes dlouhodobě složitou situaci mezi italskými knížectvími a papežským státem si tento rod udržel nadvládu nad svým miniaturním státem až do francouzské invaze v roce 1798. Později byly majetky rodiny připojeny k Velkovévodství toskánskému a v roce 1859 se stalo součástí Italského království. Poslední příslušníci rodu Bourbon del Monte žijí ve Spojených státech.
V osadě najdete kamenný kostel San Michele Arcangelo, nicméně jejím středobodem je majestátní hrad z roku 1195 s vysokou čtvercovou věží. V současné době je v soukromých rukou dvou starších dam, které jsou potomky bývalého hospodářského správce hradu. Po dohodě s nimi je možno hrad navštívit. Pokud hrad obejdete z pravé strany, všimněte si menší cedule, která označuje místo, kde bývalo malé židovské ghetto. „Společenský život“ malé osady se nicméně soustřeďuje do baru a restaurace Il Pretino, kterou vede příjemná signora Debora. Tady můžete posedět s osobitými obyvateli Lippiana, třeba s malířem Umbertem, který vyzdobil místní kostel i venkovní části svého domu. Jeho nové obrazy odrážejí problematiku migrace a války.
Klíče pro Pannu Marii
Do Monte Santa Maria Tiberina je to z Lippiana kolem 13 km. Klikatící se cesta stoupá – místy po starých etruských silnicích – až do 688 metrů nadmořské výšky. Není divu, že strategickou polohu na vrcholu vysoké hory si ve středověku vybral rod Bourbon del Monte jako své hlavní sídlo. Panoramatický výhled na umbrijské a toskánské údolí Valtiberina je neopakovatelný. Nejzajímavější je v obci mohutný kamenný hrad z 16. století (Palazzo Bourbon del Monte) na Piazza Castello 1, kde je dnes muzeum. Ilustruje jak rodinnou historii rodu Bourbon del Monte, tak jeho vazby na osady na území Tibery. Velmi cennou památkou je kostel Santa Maria z 11. století, který má půdorys latinského kříže. Okouzlí jednoduchou kamennou fasádou, charakteristickou pro románské stavby. Původní zvonice se zřítila, současná je z 19. století. Z pravé stěny kostela je přístup do Bourbonské kaple, kterou nechal v roce 1613 postavit markýz Gianbattista Bourbon del Monte. V relikviáři hlavního oltáře stojí dřevěná socha Madony s dítětem ze 14. století. Odnepaměti ji místní obyvatelé považují nejen za svou ochránkyni, ale i za první kastelánku Monte Santa Maria. Patnáctého srpna každoročně slaví celá Itálie svůj národní svátek Nanebevzetí Panny Marie (Assunzione di Maria). V tento den probíhá v Monte Santa Marii zajímavý rituální obřad: stříbrné klíče od obce, které má Madona na své paži, se v rámci tohoto církevního svátku tradičně udělují Panně Marii. Sjíždějí se sem obyvatelé z širokého okolí. Slavnostní průvod, v jehož čele je nesena socha Panny Marie, obchází za zvuku hudby kamenné hradby obce. Účastníci se poté mohou občerstvit v baru Oscari, odkud je nezapomenutelný výhled do krajiny.
Opevněné město
Necelé čtyři kilometry od našeho letního sídla – ale tentokrát směrem do Toskánska – je to do obce Monterchi. Její historická vyvýšená část je názornou ukázkou středověkého typu „opevněného města“, chránícího obyvatele před útoky nepřátel. I když dvoje silné zemětřesení značně poškodilo strukturu města a jeho hradby, mnohé středověké uličky jsou dodnes viditelné a funkční. Projděte si určitě „via Medici“. Jméno Monterchi (Mons Herculis, Herkulova hora) odráží skutečnost, že tato oblast byla v dávnověku zasvěcena kultu hrdiny Herkula, který podle řecké legendy porazil mytologické monstrum Hydru. Odkaz na tuto legendu je viditelný jak na erbu městského praporu, tak na výjevu na kamenné kazatelně v kostele svatého Simeoneho Profeta – patrona města. Vzhledem k příznivé poloze bylo území kolem Monterchi obydleno již od dávných časů. Archeologické nálezy potvrzují přítomnost Etrusků i Římanů. V 7. století se stalo Monterchi lombardskou základnou, později byly podřízeny městu Arezzu. Po roce 1440 dobyli celý region údolí Tibery (Valtiberina) Florenťané. Za jejich správy prožilo Monterchi své historicky nejúspěšnější období, ať již jde o architektonické stavby, či o rozkvět zemědělských a komerčních aktivit. Četné korporace a bratrstva řemeslníků byly založeny právě v této době. V roce 1860 se stalo Monterchi součástí nově založeného Království italského.
Odbočíte-li z hlavní silnice na užší cestu po vnější části kopce, snadno dosáhnete nejvyššího bodu městečka. Ocitnete se na Piazza Umberto I, zde je možno zaparkovat auto a občerstvit se u venkovního stolku restaurace al Travato. Odtud je to jen několik minut na panoramatickou terasu Rocca, odkud je krásný výhled na toskánskou krajinu plnou slunečnicových polí a lánů tabáku. Většina budov na Piazza Umberto I byla zrekonstruována či nově postavena po zemětřesení v roce 1917 (Palazzo Comunale či Palazzo Marzocchi.) V létě se na náměstí konají koncerty. V roce 2012 bylo ve městě – díky štědrosti jednoho sběratele – otevřeno zajímavé Muzeum vah (Museo delle Bilance v paláci Massi), kde je shromážděno kolem 160 předmětů tohoto typu.
Madona těhotných
Nicméně nejznámější atrakcí v Monterchi je freska Madona del Parto od Piera della Francescy z 15. století. Má se za to, že ji namaloval na počest své matky Monny Romany di Perino z florentského šlechtického rodu, která se v Monterchi narodila. Na vlastní fresce drží dva malí andělé zdobený textilní závěs, který odhaluje těhotnou Marii. Ta si jednou rukou odkrývá záhyb svých modrých šatů v místě svého vystouplého břicha – místa, odkud přijde Spasitel. Freska byla přenesena z poničeného kostela do kaple na hřbitově a v roce 1944 měla být přemístěna do depozitáře jako četná další středověká díla. To ale vyvolalo velké protesty místního obyvatelstva, pro které měla tato Madona především velký spirituální význam: k ní se modlily místní ženy, aby otěhotněly či aby Bůh chránil jejich děti. V roce 1990 bylo proto v Arezzu rozhodnuto vystavit obraz ve speciálně vybudovaném muzeu. To je otevřeno od dubna do října a těhotné ženy mají vstup volný. Jinak nejrozsáhlejší dochovanou prací Piera della Francesky je cyklus fresek Legenda o svatém kříži, spojující příběhy Starého i Nového zákona, umístěný v kostele svatého Františka v Arezzu.
Nejhezčí vesnice Itálie
Jen malý kousek od parkoviště v dolní části Monterchi je možno vystoupat po klikatící se silnici do nadmořské výšky 480 metrů, kde leží menší osada Citerna. Ať sem vstoupíte kteroukoliv ze dvou starověkých městských bran, projdete její úzké uličky lemované kamennými domy s okny plnými květin a její víceúrovňové obvodové hradby, snadno pochopíte, proč byla Citerna nedávno vyhlášena jednou z nejhezčích vesnic v soutěži Borghi più Belli d´Italia.
Vzhledem ke strategické poloze se nadvláda nad tímto místem mnohokrát měnila. Během renesance byla Citerna v rukou vlivného rodu Vitelli, kteří byli nejen pány tohoto území, ale i filantropy a přáteli mocného rodu Medici. Zejména v tomto období byla osada obohacena o umělecká díla od Donatella, Pomarancia a Signorelliho, která najdete v místních kostelích. Bytelné hradby poničilo jak zemětřesení v roce 1917, tak Němci v poslední fázi války v roce 1944, kdy okupovanou Citernu narychlo opouštěli v důsledku postupu alianční armády. Vše bylo náročně restaurováno. Nezapomeňte projít arkádovou krytou chodbou (chodník Camminamento Medievale). A jste-li již v podzemí, můžete ve středověké chodbě navštívit restauraci Osteria le Civette. Pod Citernou se též nachází systém cisteren (osadě propůjčil jméno), který měl strategický význam pro její zásobování vodou v době obléhání či bojů. Současným středobodem osady je náměstí Piazza Scipioni: zde se můžete nejen občerstvit u dvou barů, ale z rozlehlé terasy se potěšit panoramatickou vyhlídkou na údolí Tibery. Na tomto prostranství se též koná v létě řada koncertů.
Město jako terapie
Necelých 15 kilometrů od naší základny jsme navštívili další – tentokrát toskánskou – osadu, jejíž středověké panoráma bere až dech – Anghiari. Žije zde kolem šesti tisíc obyvatel. Historická část osady je uzavřená mohutnými hradbami s obrannými cimbuřími z 13. století. Do bludiště křivolakých dlážděných uliček je možno vstoupit třemi branami. Porta San Martino byla za dávných časů vybavena dokonce padacím mostem přes spodní příkop, Porta Sant’Angelo je hlavním vchodem do města a konečně Porta Nuova spojuje nejstarší část města s hlavním náměstím Piazza Baldaccio. A poté již budete procházet kolem starobylých kamenných domů s dřevěnými okenicemi a podél malebných zákoutí plných květin. Procházku zde by bylo možno předpisovat jako duševní terapii. Všechny uličky či schody se stáčejí k nejvýše položenému středověkému hradu. Na Piazza del Popolo v nejstarší části osady není možné přehlédnout Palazzo Pretorio. Fasáda jeho budovy je zdobena erby vikářů a podesta, kteří sloužili při správě osady jménem florentské vlády. Nicméně vězeňské kobky v přízemí svědčí o tom, že určitý čas sloužila budova též jako soud, v současné době je sídlem magistrátu. Odtud je to jen několik kroků do kavárny a restaurace Il Feudo del Vicario, která se pyšní nejen dobrou kuchyní, ale i mimořádným výhledem do údolí.
Za návštěvu stojí i další paláce (např. Palazzo Taglieschi, kde je v současné době muzeum, či Palazzo del Marzocco, zvaný též Palác bitvy). Nejstarším kostelem v Anghiari je Santo Stefano, původně ze 7. století. Jeho tři apsidy symbolizují posvátné pojetí Trojice. Kostel Sant’Agostino se nachází na Piazza Garibaldi. Založení tohoto kostela je tradičně spojováno se jménem Thomase Becketa, arcibiskupa z Canterbury, který v Anghiari nějaký čas pobýval během svého exilu z Anglie. Ve starém městě je řada kaváren, pizzerií a restaurací. Útulný restaurant Da Alighiero získal svého času dokonce michelinskou hvězdu. Toto prostředí láká každoročně pořadatele mnoha festivalů, hudebních a jiných akcí.
Náměstí žoldnéře a vraha
Občerstvíte se i na největším náměstí Piazza Baldaccio, odkud se rozbíhají uličky starého města. Jméno náměstí evokuje dávnou historii: tzv. Baldaccio (plným jménem Baldo di Piero Bruni) se narodil kolem roku 1400 ve starobylé a bohaté anghiarské rodině. Jeho dobrodružná a násilnická povaha ho přivedla mezi vojáky žoldnéřských oddílů. Baldaccio sloužil Florenťanům, hraběti z Urbina, a dokonce i papežovi, respektive sloužil vždy těm, kdo byli ochotni zaplatit za jeho služby nejvyšší cenu. Stal se natolik známým, že všechna odsouzení za vraždy a jiné delikty, která za léta nasbíral, byla zamítnuta, a dokonce mu udělili florentské občanství.
To se však nelíbilo Cosimu de Medici, který se Baldaccia začal natolik obávat, že se podílel na zorganizování jeho vraždy. Šestého září 1441 Baldaccia povolali do Palazzo Vecchia ve Florencii a obvinili ho ze zrady. Posléze jej ve věži, kde ho dočasně uvěznili, pobodal nájemný vrah. Ten vyhodil jeho tělo z okna na nádvoří, smrtelně raněný Baldaccio byl poté odvlečen na Piazza della Signoria a zde sťat. Celá událost šokovala celé město, a dokonce i papež Evžen IV. vyjádřil tehdy nad tímto brutálním zločinem pohrdání.
Ztracená Vinciho freska
S Anghiari je spojena ještě jedna významná událost: 29. června 1440 se na rozlehlé planině pod touto osadou odehrála slavná bitva u Anghiari. Proti sobě stály florentské jednotky, podporované papežem, a milánská armáda, která nedávno dobyla San Sepolcro a chtěla dále rozšířit majetky vévody z Milána v Toskánsku. Bitvu rozhodlo již na konci prvního dne vítězství florentské armády. Téměř o 70 let později představitelé Florencie objednali u Leonarda da Vinci zhotovení fresky, která měla připomenout toto velké vítězství. Měla zdobit hlavní sál Palazzo Vecchia. Leonardo da Vinci použil pro její realizaci malbu horkým voskem. Pro velký rozměr fresky se teplo nemohlo na fresce rovnoměrně rozprostřít, přesto byla mnoho let dobře viditelná. Řada malířů, například i Rubens, ji reprodukovala. Originál da Vinciho fresky se již dlouhou dobu marně hledá, někteří historici se přiklánějí k názoru, že je zazděna někde v Palazzo Vecchiu či ji přemaloval jiný renesanční umělec novým obrazem. V roce 2007 dalo dokonce italské Oddělení pro ochranu kulturního dědictví pokyn ke jmenování speciální Komise pro bitvu u Anghiari, která měla tuto otázku objasnit. Do dnešních dnů se to nezdařilo, další studie a sondy však pokračují.
Machiavelliho inspirace
Při návratu z jednoho vzdáleného města jsme objevili menší umbrijskou osadu, ze které na nás již po prvních krocích též dýchla nefalšovaná středověká atmosféra. Jmenuje se Montone a leží na kopcích nad řekou Carpini v údolí Horní Tibery. Toto místo je historicky spjato s rodinou Fortebracci, která využila nedalekých hradeb k vybudování opevněné osady již kolem roku 1120. Potvrzují to dobové dokumenty. V roce 1368 se v této rodině narodil Andrea, později známý jako Braccio da Montone. A opět jsme u žoldnéřských armád. Braccio de Montone totiž patřil mezi tři nejvýznamnější italské condottieri – tj. velitele nájemné žoldnéřské armády, kterou si ve 14.–16. století najímala bohatá italská města ke své ochraně, přímé vojenské obraně či výbojům. Braccio da Montone měl mimořádné strategické i politické myšlení, ovlivnil bezpochyby osud mnoha italských knížectví a měst. Není náhodou, že jeho jméno zmiňuje ve svém politickém pojednání Vladař (Il Principe) i florentský filozof a spisovatel Niccolò Machiavelli. Cílem Braccia da Montone bylo po mnoha bojích vytvořit jediný silný italský národ s hlavním městem Perugií. To se však přes jeho mimořádné schopnosti nezdařilo a tragicky skončil – v důsledku zrady nejvěrnějšího přítele během bitvy u Aquily v roce 1424 – i sám Braccio da Montone. Jeho rodná osada Montone, stejně jako většina centrální Itálie, byla nakonec podřízena církvi.
Pokud osadu navštívíte, zamiřte především do gotického kostela svatého Františka ze 14. století, kde je mnoho fresek v umbrijském stylu. Nicméně nejstarší religiózní budovou v Montone je Pieve di San Gregorio, vybudovaná kolem roku 1000 v románsko-byzantském slohu. Vedle muzea jsou v Montone dvě významná kulturní centra: Polo di Santa Caterina s knihovnou a historickým archivem a Polo di San Fede s malým divadlem.
Vypravte se na oslavy!
Chcete-li se však plně ponořit do středověké historie, navštivte Montone o Velikonočním pondělí či poslední srpnovou neděli. To se koná akce Donazione della Santa Spina. Budete obdivovat místní obyvatele, oděné ve vzácných a drahých kostýmech, které se zde nosily za vlády rodiny Fortebraccio, můžete sledovat soutěže lukostřelců, dovednosti vlajkonošů či hráčů na tamburíny, účastnit se slavnostní mše či koncertů. Jde o rekonstrukci historické události z roku 1473, kdy kapitán Carlo Fortebracci – syn známého Braccia da Montone – bojoval v barvách Benátské republiky a dokázal vytlačit nepřátelské oddíly za její hranice. Za věrnou službu a loajalitu dostal tehdy darem pro lid v Montone jeden trn z koruny Ježíše Krista. Tato vzácná relikvie byla uložena později do stříbrné schrány, pečlivě restaurována a nyní o ni pečují jeptišky v klášteře Sant‘Agnese. Je vystavena pouze dvakrát ročně, právě ve výše uvedené dny.
V Montone se koná i spousta dalších oblíbených akcí, například Festa del Bosco, kde místní firmy nabízejí své organické lokální produkty, spojené s ochutnávkou zejména lesních plodů. Značný věhlas – a to i mezinárodní – si získal Umbria Film Festival. Každoroční projekce filmů probíhají na Piazza Fortebraccio právě v Montone.
