Chorvatsko: Údolím řeky Neretvy v kulisách dozrávajících mandarinek

O zkrocení koryta Neretvy se pokoušeli již staří Římané. Nicméně důsledná systematická regulace vtrhla do delty až za Rakouska-Uherska. Pamětní obelisk na nábřeží v Opuzenu dokumentuje úspěšné splavnění řeky pro menší námořní lodě. „Po druhé světové válce se rozeběhly meliorace. Deltu spoutala síť kanálů, jež odvodnily mokřiny a teď zavlažují úrodnou půdu vyrvanou přírodě,“ sdělil mně majitel spartánského kempu před Opuzenem, původním vzděláním agronom. Cena na osobu tu činila příjemných deset eur. To je ohromný rozdíl oproti mondénním letoviskům.

„Vzápětí se v deltě rozjela výsadba citrusových sadů. Nejvíce se osvědčily mandarinky. Prý je sem dovezl nějaký Japonec. Mandarinkový boom odstartovali komunisté, aby zabezpečili domácí soběstačnost a neplýtvali tvrdou měnou za dovoz,“ pokračoval.

Pestrý kolorit „chorvatské Kalifornie“. Odhaduje se, že na plochém dně doliny Neretvy roste až 1,4 milionu stromů mandarinek. | Zdroj: Jakub Hloušek

Meliorace ale těžce poničily tamní jedinečný ekosystém. „Předtím se tu rozkládaly nepřehledné močály prostřídané mělkými jezery s brakickou vodou. Tam se ukrývaly a třely ryby. Nyní ryby zmizely,“ uzavřel. Profesionálnímu lovu ryb v deltě Neretvy doopravdy asi zvoní hrana: pod opuzenským mostem z bahna smutně vyčnívaly staré rybářské vrše beznadějně uvězněné a hustě prorostlé řasami. Autochtonní dřevěné bárky trupice (též trupy), co skvěle manévrovaly uprostřed vodního rostlinstva, nyní spíše vozí turisty. A jejich slávu udržují lokální srdcaři. Naštěstí jich stále existuje dost. Pro ně nastane velký den během druhé srpnové soboty, kdy Neretva ožije vodáckým maratonem a potomci pirátů změří své síly v závodě o putovní štít knížete Domagoje.

Po radikální proměně krajiny alespoň definitivně zmizela malárie. Co ovšem zůstalo, jsou miliardy komárů, které se za soumraku vznesou z bažin. Rozčarovaní turisté pak zaplevelují internet zoufalými recenzemi. My jsme s nimi počítali. Ale i v půli září skutečnost předčila očekávání. A večerní popíjení pod hvězdnatou oblohou jsme raději vypustili.

Ikona delty Neretvy

Trávník v kempu obklopovaly mandarinky. Nažloutlá barva plodů signalizovala, že pomalu dozrávají. Na farmách ovšem už naplno běžela sklizeň. Během výletů nás doprovázely sady se stromy obsypanými plody a hromadami přepravek podél řádků. Čas sklizně sem zároveň vábí výletníky a cyklisty, kteří na „mandarinkových“ stezkách podél plantáží nasávají kolorit, jenž hraje exotikou.

Mandarinky z doliny Neretvy se občas počátkem října objeví i v českých obchodech. A poznají se na první pohled. | Zdroj: Jakub Hloušek

Mandarinky se rychle staly ikonou delty Neretvy. Vzhledem se ale hodně odlišují od těch, které převažují v sortimentu českých obchodů. Prvně vzbudí pozornost světlejší kůrou. Ta je sytě žlutá. A též jejich chuť je jiná, neboť zůstávají příjemně nakyslé. Majitel kempu se nemýlil. V místních sadech převládá japonská odrůda unšiu Sacuma, co snese chladnější podnebí. Deltě Neretvy tak patří primát nejsevernějšího místa Evropy, kde se mandarinky pěstují komerčně.

Na cestovatele u magistrály rafinovaně útočí pestrý kaleidoskop stánků, co překypují lokálními produkty, až se sbíhají sliny. Samozřejmě že aktuálně jim nekompromisně udávaly tón mandarinky. Kromě turistů je hojně nakupovali i Chorvaté. Rozhodně tedy nešlo o past narafičenou na cizince. Kilo stálo lehce přes dvě eura. Supermarkety je prodávaly o třetinu laciněji. A v akční nabídce dokonce klesly ještě níž. To ale nebylo nic oproti sousední Hercegovině. Tam cena jednoho kilogramu oscilovala mezi 0,5 až 0,7 €.

Delta řeky Neretvy: Ráj pro „žabaře“

Evropa

Congerie, žužulja a čičima

O titul metropole údolí Neretvy se uchází městečko Metković, které ji těsně za bosensko-hercegovskou hranicí otvírá ze severu. Dnes má poněkud provinční ráz. Po regulaci byl Metković rušným přístavem. Za druhé světové války se dokonce vypracoval na hlavní námořní překladiště chorvatského ustašovského státu, jelikož přístav v Ploči se teprve usilovně stavěl.

Hravá svěží modř Neretvy chytne za srdce. Zasloužily se o ni přehrady v Hercegovině. Ty spolehlivě zachytí říční bahno. | Zdroj: Jakub Hloušek

Rázovité venkovské kroje z Metkoviće inspirovaly našeho malíře a etnografa Ludvíka Kubu. Místní temperamentní atmosféru v předvečer první světové války poutavě zachytil na stránkách knihy Čtení o Dalmácii: „Když jsem konal vycházky do okolí, zdálo se mi, že dosud zde žije starý bojovný duch. Jednak bylo všude sporů a hádek na nůž, jak na ulici, tak v krčmách, jednak se všude hemžilo četníků. Ovšem bylo před volbami do Říšské rady a věděl jsem, že zde politisuje každý, a to horkokrevně,“ píše Kuba. Nás Metković přivítal klidem a mírem.

Centrum města vynecháváme a míříme rovnou na periferii. Tu sledujeme ukazatel, který nás nasměroval k jeskyni Jama u Predolcu a přivedl na tuctový plácek před vilou. Okamžitě nás přivítal majitel vilky, pán jeskyně a přírodovědec v jedné osobě. Za zahradou se černal portál sluje, která přecházela do propasti. Z jejího dna se tlumeně odráželo jezírko, ve slabém světle baterky se zubily závěsy krápníků. „Voda se sem dostává krasovými systémy až z Popova polje v Hercegovině,“ podotkl. „Jeskyně zoology ohromila unikátní faunou,“ zdůraznil. „Kromě sladkovodních hub ji obývají mlži Congeria kusceri. Ti se jako jediní adaptovali na život v podzemí,“ připomenul. „Congerie jsou chorvatským endemitem. A představují relikt z třetihor,“ vysvětlil. A protože laikům latinské názvy stoprocentně nic neříkají, tak hned vedle uvnitř malého návštěvnického centra s geologickou expozicí jsou připravena akvária, kde tyto živé fosilie spatří na vlastní oči. Congerie nejvíce evokují běžné mořské škeble. Přitom jsou světovou raritou. Naše prohlídka vyvrcholila degustací mandarinek. A jako bonus jsme si natrhali „čínské datle“. „Tady jim říkáme žužulja a v Dubrovníku čičimak,“ informoval nás hostitel. Česky se dřevina jmenuje cicimek čínský a latinské druhové jméno zní zase jujuba.  

Dalmatské Pompeje

Po staletí si obyvatelé doliny Neretvy vyprávěli legendy o mysteriózních potopených městech. K nim je inspirovaly základy objektů i záhadné artefakty, které se občas vynořily z nehostinných bažin. Chvilku jízdy z Metkoviće září na stráních nad dřívější malarickou zónou rozházené chalupy obce Vidu. Ještě před ní v sadech u říčky zasvítí osiřelý kostelík patrona vesnice, svatého Víta. Architektura svatyně se drží jednoduchého dalmatského baroka. Izolovaná poloha jí přiřkla osobité kouzlo. Jednou se údajně u svatostánku zapomenul místní sedlák a o půlnoci ho probudily tajuplné zvuky: z kostelíka zrovna vycházelo zvláštní procesí. Šokovaný hospodář mezi postavami bezpečně rozpoznal dávno pochované přátele. Vtom mu neznámý muž vtiskl do rukou zapálenou svíci. Když se sedlák za úsvitu probral, zjistil, že drží lidskou kost.

Nynější tvář kostelíka svatého Víta (crkva svetog Vida), jenž u obce Vid (Vít) vznikl na místech antické křesťanské svatyně, pochází z 18. století | Zdroj: Jakub Hloušek

Archeologové v polovině 90. let minulého století nicméně zjistili, že kostelu předcházel křesťanský komplex z pozdního starověku. Taktéž ve stěnách vesnických stavení vypátrali kvádry vápence s latinskými nápisy. A část zídek kolem domků vzbuzovala dojem hradeb. Ve vzduchu viselo něco ohromného! Největší překvapení nastalo poté, co vesničané zbourali jeden domek a navazující stáj. Z obnažené zeminy nečekaně vykoukla torza soch. Následně se do díla pustili profíci a vydobyli trosky římského chrámu, kde věřící uctívali zbožštělé imperátory. A s ním se do itinerářů, map a bedekrů téměř po dvou tisíciletích znovu vrátilo ztracené antické město Narona. Zakonzervované ruiny překryl pavilon archeologického muzea. „Po nástupu křesťanství správci města pohanský chrám záměrně zasypali. A většině soch pro jistotu pozuráželi hlavy,“ informovala nás pracovnice muzea. Naronu zmínil také fenomenální řečník, filozof a spisovatel Cicero. Nevyjadřuje se o ní moc pozitivně, jelikož ve své soukromé korespondenci uhání tamní úřady, aby neprodleně zadržely jeho uprchlého otroka. Ten Ciceronovi před útěkem totiž vybílil knihovnu.

Zlověstná věž v závoji z břečťanu

Na vrcholu středověku se delta Neretvy stala kolbištěm mezi Benátkami a osmanskou říší. Neskutečně bohatá „Serenissima“ ovládala dalmatské pobřeží. Turci pak vnitrozemí. Obě mocnosti tvrdě soupeřily o nadvládu nad Jadranem i východním Středomořím. Současně Benátky silně iritovala konkurenční Dubrovnická republika. Blízký úspěšný Dubrovník zase udržoval výborné vztahy s Osmany. Zájmy všech se křížily u ústí Neretvy.

Mlčenlivým mementem je vesnice Kula Norinska (Norinská Věž). Tam se na protilehlém břehu Neretvy ježí zbytky stejnojmenné turecké pevnosti. Ta střežila zranitelnou bránu Hercegoviny před vpádem benátských námořníků. Slavný osmanský cestopisec Evlija Čelebi, který v Norinské věži během své pouti Balkánem přenocoval, o ní hovoří s maximálním respektem: „Tak jako Galatské věže v Istanbulu má pevnost sedm pater,“ zaznamenal. „Zvečera jsme pozorovali návrat lodi se zajatci a kořistí,“ připomenul tvrdou službu v drsném pohraničí. Tu zákon neplatil. Krvavé loupeživé šarvátky znamenaly každodenní rutinu.

Dnes dřevěné bárky trupice pohánějí motory. Tradiční plavidla doliny Neretvy jsou zapsána mezi nehmotné pamětihodnosti Chorvatska. | Zdroj: Jakub Hloušek

Norinská věž sloužila vojákům až do 19. století. Pak absolvovala přestavbu na větrný mlýn. Ovšem aureola prokletého místa jí zůstala. Mezi venkovany se pořád šířily zvěsti, že říčním hlubinám u věže vládne strašlivý král Norun s prasečí tváří a vousy z úhořů. A ten každého, kdo se tady ponoří do Neretvy, stáhne na dno. I dnes působí zříceniny Norinské věže tajemně a zachmuřeně: byť se šklebí ihned vedle magistrály z Metkoviće do Opuzenu, tak na ni neupozorňuje žádná směrovka. A vedle silnice se rýsuje pouze robustní temně zelená homole, kde pod příkrovem břečťanu stydlivě probleskují pozůstatky šedivého zdiva.

Hodina duchů

Srdce delty odemyká malebný Opuzen. Zde se od hlavního koryta odděluje široké rameno Malé Neretvy. To do Jadranu vyústí samostatně. Opuzen cestovatele obejme náručí autentické Dalmácie: bez přemrštěných cen a takřka bez turistů! Ačkoli leží kus od pobřeží, vzduchem se vznáší podmanivá vůně moře. Opuzen si udrželi Benátčané, a proto mu zůstal typický šarm západní půle evropského Středozemí. Uvnitř pitoreskního labyrintu tichých uliček kraluje posvátné liduprázdno. Mnohé ze staletých budov chátrají a jejich omšelé zdi osvěžily extravagantní murály. Ty sem však harmonicky zapadly. Naopak konzervativní formu street artu zosobňují tradiční jemné krajky instalované v průchodu mezi domy, jež elegantně stínily uličku a rozšafně povlávaly ve větru. Protáhlému náměstí vévodí průčelí kostela. Bělostný vápenec zástavby ostře bije do očí. Usedáme do kavárny. Poctivé espreso tady obnáší směšné jedno euro.

Náměstí v Opuzenu vévodí kostel svatého Štěpána, jehož klasicistický háv pochází z roku 1883 | Zdroj: Jakub Hloušek

Přilehlé náměstí zelo prázdnotou. Bylo krátce po poledni, nadešel čas siesty. Což je v Opuzenu dost ošemetná doba, kdy jde o život! Tehdy se prý kolem stavení potulují víly, vlkodlaci a bludné kočičí duše. Párkrát se sem též v poledne od moře přihnalo strašidelné vojsko džinů vedené hrůznými přízraky krále a jeho družiny. A rozhodně zbystřete, pokud za poledního vedra mezi uličkami Opuzenu či Metkoviće zahlédnete vyšňořeného kocourka s bílým kloboučkem. To není žádný domácí mazlík, nýbrž duch dítěte, které zesnulo nepokřtěné. I kousek poblíž nás se na balkoně v Opuzenu slastně rozvalovala kočka. Naštěstí byla bez kloboučku.

Skryté poklady v uličkách Dubrovníku

Evropa

Romantické Modré oko

Neretva není jediným zdrojem, který do doliny přináší vodu. Těsně na pomezí úrodného plochého dna a vyprahlých úbočí přilehlých kopců prýští krasové prameny. Soustava křišťálových vyvěraček říčky Norin ve vesnici Prud slouží jako zdroj pitné vody a je nepřístupná. Nás úzká asfaltka za bohem zapomenutou dědinou Banja nejprve vtáhla do husté macchie. Vzápětí se dole zaleskla tyrkysová hladina jezera Modré (Modro) oko. Výstižné pojmenování dokonale odpovídá realitě. Modré oko představuje zaplavenou krasovou depresi. Od vyhlídky evokuje horská plesa. Jezero lemuje prstenec bujné vegetace. Alpínské štíty pak suplují vápencové špice pustého holokrasu. Hranice mezi vlahým údolím a nehostinnými vrchy je ostrá. Na Modré oko navazují rákosiny, mezi nimiž se ukrývá jezero Desne. Také to se pyšní krasovým původem. Okolní mokřiny naštěstí unikly odvodnění. Vodohospodáři tam pouze zbudovali propojovací kanál. Tudíž pořád zůstaly oázou nespoutané přírody. Nyní je chrání přísná rezervace.

Hipísácké eldorádo

Další úchvatný ráj tají nejzazší závěr delty. Tady Neretva ukončí svoji pozemskou pouť a důstojně splyne s Jadranem. Nad hlavním kanalizovaným korytem odpočítávají hranoly navigace poslední metry řeky. A o chapadla robustního kamenného valu, co ještě setrvačností krátce pokračují do moře, se tříští zpěněný příboj. Zde končí suchozemský svět. Naopak námořníky před nástrahami zrádných mělčin varuje nízký maják. Naproti v oparu se krabatí členitá silueta hornatého chobotu poloostrova Pelješce. A současně se naplno odhalí bariéry strmých hřebenů, které po stranách vymezují trychtýř doliny Neretvy. Kanalizovanému korytu sekundují mělké zálivy s blátivými slanisky, jež začátkem podzimu hýří pestrými odstíny specifické flóry.

Ústí Neretvy je ornitologicko--ichtyologickou rezervací a zimovištěm tažného ptactva | Zdroj: Jakub Hloušek

Ústí Neretvy nastavuje zrcadlo snobským centrům cestovního ruchu. Tohle je fakt úplně jiné Chorvatsko. Namísto oblázků místní neudržované přírodní pláže pokrývá jemný písek. A nablýskané designové restaurace nahradily budky pár ulítlých barů s hipísáckým šmrncem sbité z prken. Všude sice trčí tabule se zákazem kempování, ale ten se evidentně moc nedodržuje. Do korun sosen se opírá ostrý vítr. A v ústí Neretvy fučí skoro pořád. Díky němu platí za Mekku kiteboardingu. Sem se stahují svobodomyslní cestovatelé. Ale i oni jsou závislí na svých obytných dodávkách na rozdíl od vodního ptactva, které se chvíli brodí močály a pak se svobodně rozlétne tam, kam je křídla ponesou.

Kraj pohanů, pirátů a malárie

• V minulosti se delta Neretvy větvila do desítek ramen protkaných nepřístupnými močály. Na úsvitu středověku obýval okolní prostory a přilehlou riviéru u Makarské bojovný kmen Neretvanů. Udatní válečníci si posléze zformovali nezávislé knížectví, jež se objevuje v mapách pod jménem Paganija.
• Neretvané dlouho uctívali pohanská božstva a živili se pirátstvím. Nezlomili je ani Arabové, co operovali v jižním Jadranu, ani Benátky. Ti obávaným „pohanům“ dokonce platili poplatek za bezpečnou plavbu. Když proti nim Benátčané vyslali trestnou výpravu, mazaní Neretvané ji chytře vlákali do spleti zdejších bažin. Benátčany tam pak radostně nechali napospas nelítostné divočině.
• V deltě řádila i malárie. Lidé se od říčních ramen drželi dál. Uvnitř mokřin nejprve vznikaly pevnosti. Závěrem 10. století moc Neretvanů zeslábla. Nyní je připomíná monumentální socha mytického knížete Domagoje, která se tyčí nad vesnicí Videm.
• Den chorvatského válečného námořnictva se slaví 18. září, protože ve stejné datum roku 887 uštědřili Neretvané katastrofální porážku benátské flotile.

Boží voda

• Neretva je výjimečná řeka. S úctyhodnou délkou 225 kilometrů suverénně vyčnívá nad ostatními toky, které se vlévají do severní půle Jadranu. Na jihu pak Neretvu předčí pouze některé albánské řeky.
• Horní povodí Neretvy vymezuje historické rozhraní Bosny a Hercegoviny. Střední úsek severně od Mostaru zase uchvátí dramatickým kaňonem.
• Kořeny jména řeky pocházejí ze starověku. Římané ji nazývali Narenta, ve starých pramenech se objevuje též tvar Neros či Naron. Dále se operuje s ilyrským, či dokonce keltským názvem Nera Etwa. Ten se tlumočí jako „boží voda“ nebo i přeneseně „boží dar“.
• Před ovládnutím území Římany oblast kolem Neretvy obývali právě ilyrští Narenti.

Dolina Neretvy bez hranic

• Za Metkovićem pokračuje údolí Neretvy do sousední Bosny a Hercegoviny. Ani tam neztrácí atraktivitu.
• V pohraniční vesnici Gabela chátrají zarostlé rozvaliny pevnosti Drijeva, kde před vrcholem středověku existovalo rušné tržiště s otroky.
• Na východě přechází dolina Neretvy do bažinaté krasové deprese s parkem přírody Hutovo Blato. Tady si cestovatelé užijí plavbu džunglí doprovázenou hlaholem ptactva.
• Před vesnicí Klepci se úplně bokem krčí ladný oblouk Mustaj-begova mostu. Ten je nejstarším mostem z osmanské éry na území Bosny a Hercegoviny.
• Jižní periferie Čapljiny okouzlí antickými troskami římské usedlosti Villa rustica Mogorjelo utopenými uvnitř přívětivého cypřišového háje.
• Ze severu dolinu Neretvy uzavře starodávný turecký Počitelj, v jehož magických uličkách již jiskří atmosféra z orientálních Příběhů tisíce a jedné noci.