Zatímco otevřený horizont moře a antické památky táhnou turisty do Turecka již po desetiletí, mnohé jeho okrajové části zůstávají stále nepoznané i pro individuální cestovatele. Oblast Karsu v samém severovýchodním cípu země je branou na Kavkaz a místem, jehož autentičnost nepoškodil masový turismus.
Město Kars leží na samém východním konci anatolské železnice v nadmořské výšce téměř 1800 metrů nad mořem. Zimy tady bývají slunečné, ale velmi tuhé, teploty v noci klesají až k minus 30 stupňům. V polovině září se nemusím obávat úpalu, přestože nebe je pořád středomořsky modré.
Při velikosti a rozmanitosti Turecka není divu, že cesta do města považovaného za bránu mezi Anatólií a Kavkazem zůstávala léta mým nesplněným cestovatelským plánem. Za tři roky života v zemi jsem se sem z různých důvodů nedostal i proto, že stále bylo co objevovat a místa jako Istanbul či Kappadokie se snad nikdy nemohou okoukat a zprotivit. Proč tedy jezdit ještě do jednoho z nejzapadlejších koutů, který navíc leží u uzavřené arménské hranice?
Svéráz Karsu
Oblast Karsu má blízko k jihokavkazskému pobřeží nejen geograficky a klimatem, její svéráz lze dobře rozpoznat na místní kuchyni a původní architektuře. Ostatně zatímco na hranici s Arménií je to jen padesát kilometrů, do Istanbulu trvá let dvě hodiny nebo jízda autobusem devatenáct hodin. Bohužel turecko-arménská hranice je už třicet let uzavřená z politických důvodů (podpora Turecka Ázerbájdžánu ve sporu o Náhorní Karabach) a vzájemný turisticko-obchodní provoz se odbývá přes sousední Gruzii. Hranice osmanského impéria se zde často posouvala, jak bojovalo s Persií a později v devatenáctém století zejména s Ruskem. To v letech 1877–1921 Kars přímo ovládalo a během tohoto období vtisklo městu svůj dodnes nezaměnitelný otisk carského provinčního centra.
V Karsu lze stopy historie vidět téměř na každém kroku. Symbolem a dominantou města je mohutná a velmi dobře zachovalá pevnost na skalním masivu, kolem kterého se město i navzdory častým válkám stále rozvíjelo. Původní kostel Všech svatých apoštolů z 10. století je jednou z nejzachovalejších památek arménské architektury v Turecku a dnes slouží jako mešita. Místní uklízeč a hlídač s pomocí Google překladače působí také jako amatérský průvodce pro pár zahraniční turistů, kteří sem zavítají. V interiéru ukazuje stopy po reliéfech čtyř apoštolů nebo malé trubky, kterými kdysi tekla voda do arménské a ruské pravoslavné křtitelnice. Zhruba polovinu obyvatel města až do první světové války tvořili Arméni, dále zde žili Řekové, Turci, Rusové a další etnika carského impéria. Pozoruhodná je také dnešní mešita Fethiye – jinak původně pravoslavný kostel postavený během ruské nadvlády. Na starých fotografiích z návštěvy cara Mikuláše II. v Karsu je zachycen ještě s typickými věžemi, které byly později zbourány a nahrazeny dvěma minarety.
Pozůstatky ruské nadvlády
Budovy v starém centru Karsu mi navozují atmosféru románů ruských klasiků a provinční belle époque. S výjimkou istanbulské čtvrti Beyoğlu (čti bejólu) s bohatou evropskou architekturou tohoto období nejsou běžnou kulisou historických center. Řada správních či reprezentativních budov postavených během období ruské nadvlády (1877–1921) dodává městu podobu, jakou nikde jinde v Turecku nenajdete. Podobně jako osmanská pevnost a mnohé mešity jsou postaveny z basaltu, tmavého tufového kamene, typického pro Kars, a slouží jako hotely, školy či budovy radnice nebo policie.
Okouzlilo mě, že starý Kars vyzařuje přitažlivý klid pomalu pulzujícího provinčního města s tak typickými čajovnami, malými obchůdky, sousedským klábosením či hraním oblíbených vrhcábů. Lidé se tady s cizincem rádi dají do řeči, vyptávají se většinou ze zájmu a zvědavosti, a ne z důvodu, že mu chtějí něco za každou cenu prodat. Během tří dnů mám ve městě své „známé“, s nimiž jsem popil čaj, poklábosil o městě či vjsem se do jejich obchodu zašel podívat, nakoupit a fotit. Zdravíme se a prohodíme pár slov, pozvání na čaj často nezbývá než zdvořile odmítnout, protože jich už bylo příliš.
Nezvykle slabý autoprovoz v centru, možnost dojít kamkoliv pěšky po širokých chodnících i absence dalších negativních dopadů masového turismu kontrastují s až hektickou atmosférou centra Istanbulu nebo návštěvníky zaplavených památek Turecka. A ceny jsou navíc příjemně místní. Není divu, že se Kars v posledních letech stal cílem pro domácí turisty, a nejen pro ně.
Setkání
Život v Karsu před dvanácti lety zlákal i paní Deniz, v jejímž přívětivém kamenném domě v zastrčené dlážděné ulici bydlím. Přestěhovala se sem z Istanbulu a provozuje soukromé ubytování s typicky tureckou přívětivostí a péčí k hostům. Vedlejší příjem nutně potřebuje ke zlepšení nízkého důchodu 7500 lir (asi 7000 Kč), protože ceny jsou až na výjimky i zde jen o málo nižší než v Česku. Tedy s výjimkou piva a alkoholu celkově, na který je uvalená mnohem vyšší spotřební daň a na který vláda této částečně muslimské země zavedla absolutní zákaz veřejné reklamy.
V domě také chová čtyři psy, kteří by tuhou zimu na ulici možná nepřežili. Bohužel pro hosty jako mě první svolávání k modlitbě před rozbřeskem nastartuje jejich tklivé a dlouhé vytí, což jim ale nemohu mít nijak za zlé, protože mě přes den odměňují svou pozorností. Jak se dozvídám od místního taxikáře, Kars kromě investic do chovatelských farem a turismu také láká některé obyvatele turecké metropole svou údajnou bezpečností před případným zemětřesením, které loni v únoru zemi ničivě zasáhlo.
Proč se časy mění?
Nebylo tomu tak ale vždy, Kars měl dlouho nevalnou pověst. Průvodce Rough Guide, vydaný před dvaceti lety, jej popisuje jako „zarputilé město, kde toho není moc k vidění a je pouze vstupní branou pro návštěvu ruin staroarménského města Ani“. Odehrává se zde také děj románu Sníh (Kar) od Orhana Pamuka, tureckého nositele Nobelovy ceny za literaturu. Jeho hrdina se po dlouhé době vrací z Německa do svého rodného města, které popisuje jako chudé, mrazivé, depresivní a také překypující politickým a náboženským napětím a násilím. Ostatně ve městě, které od světa izoluje sněhová bouře, se děje řada vražd, násilný převrat a boj mezi stoupenci radikálního islamismu a sekularismu.
Oproti literární fikci však Kars působí mírumilovně a pohostinně. Jako všude v Turecku ale ani zde člověk neunikne polarizaci mezi stoupenci a odpůrci současného prezidenta ohledně systému vlády, který v zemi zavedl po roce 2016. Pár měsíců po volbách už nenacházím žádné viditelné stopy kampaně, ale místní prodejce stočí rozhovor na kritiku vlády, kterou svými slovy označuje za „mafii“. Starosta města zvolený za opoziční prokurdskou stranu byl jako mnoho jiných na východě země sesazen prezidentovým dekretem a čelil vyšetřování. Mnozí jeho kolegové a kolegyně už sedí ve vězení s dlouhými tresty za „podporu terorismu“.
Hlavní město sýra
Kars může směle aspirovat na turecké hlavní město sýra a hovězího masa. Díky bohatosti přírodních pastvin a celoročnímu dostatku přírodního krmiva na okolní náhorní plošině je centrem chovu skotu, který se jinak do Turecka musí dovážet z evropských zemí. Nejtypičtějším sýrem je místní kašar a aromatičtější gravyer, který chutí připomíná švýcarský gruyère. Ne zcela náhodně. Produkci sýrů ve velkém zde zahájili Rusové během své nadvlády, ale v 50.–60. letech minulého století jí také napomohla švýcarská rozvojová pomoc, jak ukazuje místní Muzeum sýra, nedávno otevřené s podporou evropských fondů. Ulice v centru města jsou posety desítkami obchodů se sýrem, jejichž koncentrace nemá obdoby ani ve Francii či Švýcarsku. Vesměs nesou krajové označení s odkazem na specifickou oblast či mléčnou farmu, jejíž produkty hrdě prodávají. Kromě rozmanitých druhů tvrdých sýrů nabízí také další regionální potraviny a delikatesy, které v posledních letech dostává přitažlivější balení. Med ve sklenicích i plástvích (včetně medu divokých včel), velké hroudy čerstvého másla, sušené ovoce a bylinky, bylinné čaje, marmelády a koncentráty z moruší, meruněk, švestek. Velká část zpracovaného ovoce pochází ze sousední provincie Iğdır, která leží v nadmořské výšce až o tisíc metrů níže a nemá tak tuhé zimy jako Kars. S povděkem kvituji, že místní aerolinky přísně nekontrolují zavazadlový a váhový limit. Výhodně nakupuji, na co stačí peníze a mé ruce, i tak ale po návratu čelím dotazům, proč jsem nepřivezl to či ono.
Pro bohatší návštěvníky z tureckých velkoměst a v malé míře i ze světa se v Karsu rozvíjí také gastroturismus. Lokální specialitou je pečená husa (turecky kaz), podávaná pro nás poněkud netradičně s pilafem, tedy rýží. Maloobchodní ceny kvalitního hovězího masa a sýrů jsou podstatně nižší než u průmyslově zpracovaných produktů ve zbytku země. Inflace přesahující až osmdesát procent v loňském roce a pád turecké měny vůči euru a dolaru výrazně prodražují dovozy hovězího a to částečně prospívá místní produkci a ekonomice rurálních oblastí provincie. Okolní vesnice vypadají bohatší a upravenější, než je obvyklé na podstatně chudším východě země, a velikost stád či nové traktory naznačují vytíženost a ekonomický význam místních farem.
Pradávné Ani
Kars kromě svých památek a gastronomie vybízí k výletu k zachovalým ruinám nedalekého staroarménského města Ani, které patřilo ve své době k metropolím Blízkého východu. Naše taxi po nasmlouvání ceny vyráží do otevřené krajiny náhorní plošiny. Na jaře se na pár měsíců zazelená a krásně rozkvete, nyní, na konci léta, je spíše zežloutlá a okrová, ale stále poskytuje dostatek pastvy pro velká stáda skotu a ovcí. Rychle tou anatolskou prérií jedeme směrem na východ. Během půlhodiny jízdy míjíme jen pár aut, protože nová silnice vlastně nikam nevede, končí u železné opony turecko-arménské hranice, která je už celé století více či méně uzavřena (před rozpadem sovětského impéria byla přímou linií dotyku mezi ním a Tureckem jako zemí NATO). Spíše než kolize s protijedoucím autem hrozí srážka se zatoulanou krávou. Hraniční vesnice Ocakli (čti odžakli) je vstupem ke zříceninám metropole Ani, hlavního sídla staroarménského království, kde v 10. století mohlo žít údajně 50 tisíc až 100 tisíc obyvatel. Význam města naznačují dobře dochované mohutné hradby a jeho zápis na seznam UNESCO. V přírodní scenerii mezi hlubokým kaňonem řeky Arpaçay (čti arpačaj) a okolními kopci leží několik arménských kostelů a pozůstatky města, které kvůli své odlehlosti patří k turisticky nejvíce nedoceněným památkám Turecka. Po staletích rozkladu ruin se konečně v posledním desetiletí rozběhly konzervační práce, financované i Evropskou unií, letos až částkou deseti milionů eur.
Potkávám stavebního inženýra, který má na starost zajištění a opravu hlavní katedrály z 11. století, v jejíž klenbě zeje obrovská díra po zřícené kupoli. Na svou práci je pyšný a rád o ní cizincům vypráví stejně jako o kamenickém umění starých Arménů. Na protějším kopci je arménská vesnice s vlajkou, ale návštěvníci ze sousední země sem bohužel pro ně mají stejně dlouho cestu jako já z Prahy. Musí totiž jezdit oklikou přes Gruzii nebo letecky přes Istanbul, aby navštívili jedno z nejzachovalejších míst dědictví své kultury. Na velké pláni, plné zřícenin, kde je jen pár návštěvníků a asi tucet archeologů a dělníků, dokážu pocítit pomíjivost všeho, co zde lidé po staletí budovali. Odcházím s pocitem, že se chci na toto magické místo ještě vrátit, příště snad už z arménské strany hranice.
Pestrá Anatólie
Východní Anatólie byla a stále do jisté míry je historicky a kulturně velmi rozmanitá oblast, kde se prolínaly a střetávaly moc a vlivy Osmanů, Persie a Ruska. Etnicky turecké obyvatelstvo přišlo do Anatólie právě z východu se seldžuckými nájezdy v 11. století a v oblasti se po staletí rozvíjela arménská kultura, ovlivněná Byzancí či Gruzií. V této oblasti lze nalézt významné památky násilně ukončené existence arménské komunity, která se v letech 1915–1916 stala obětí krvavých masakrů (označovaných také za genocidu). Kars je i dnes etnicky pestrý, zasahuje sem kurdské osídlení a kořeny mnoha místních jsou kavkazského původu.
Na své si v Karsu přijdou zájemci o vojenskou historii. Kromě zmíněné pevnosti se v okolí města dochovalo mnoho opevnění a bastionů z 19. století. V jednom z nich sídlí i vojenské muzeum, které líčí tvrdé boje, které Osmani vedli s Ruskem o tuto východní bránu do Anatólie.
Vlakem za jiným Tureckem
- Z Prahy je Kars snadno letecky dosažitelný přes Istanbul, cena vnitrostátní letenky vyjde na tisíc korun.
- Pro milovníky pomalejšího cestování lze doporučit lůžkový vlak „Východní expres“ (Doğu ekspresi), který jezdí s jídelním vozem každý den z Ankary do Karsu 26 hodin. Jeho výhodou, kromě poznávání krajiny a nižší ceny, je také to, že v turistické variantě staví vždy na tři hodiny ve třech velkých městech centrální a východní Anatólie a umožňuje „z rychlíku“ poznat další turisticky odlehlé regiony Turecka.
