Konzervativní Qom: Jak se žije v ulicích náboženského centra íránské teokracie?
Osmé nejlidnatější město Íránu zdánlivě leží příhodně na klasické turistické trase napříč bývalou Persií. Přesto se mu turisté obvykle vyhýbají a mezi samotnými Íránci snad není místa, které by je názorově více rozdělovalo.
Města s hrobkami potomků rodinné linie Alího byla a stále jsou pro ší’itskou větev islámu velice důležitá, ať už je řeč o iráckém Nadžafu, druhém největším městě Íránu Mašhadu, nebo právě o Qomu. Tato města se díky svým velkolepým svatyním stala významnými poutními místy, přičemž se v průběhu času střídala v pozici dominantního střediska ší’itského učení. V současné době je za lídra v tomto směru považován íránský Qom, který po éře strádání opětovně nabral na významu ve druhé polovině minulého století, kdy se stal důležitým symbolem v boji proti tehdejšímu režimu a při budování porevolučního Íránu. Není tedy divu, že v současné názorově rozdělené íránské společnosti Qom budí kontroverze. Zatímco konzervativně smýšlející lidé, a zejména zastánci současného režimu nedají na město dopustit, velká část Íránců nemůže Qomu přijít na jméno. Když tak v rámci přípravy návratu do Íránu se svými tamními přáteli probírám plánovaný itinerář, myšlenka navštívit náboženské centrum země se s pochopením příliš nesetkává. Rozumím tomu, zároveň si však myslím, že jde o důležitou součást snahy o porozumění současnému Íránu, a do města se vydávám.
Neodolatelná pohostinnost
V Qomu mě přivítají teploty atakující čtyřicet stupňů, nic jiného jsem ale koncem srpna ani čekat nemohl. Vydávám se rovnou směrem na hlavní městský bazár a cestou míjím rozestavěnou stanici metra. Qom by se měl brzy stát již šestým íránským městem s podzemní dráhou, což mi podobně jako pohled do dáli na třpytivě zlatou kopuli městské dominanty v podobě svatyně Fátimy Ma’súmy připomíná jednu z častých výtek Íránců, tedy že vláda do Qomu investuje neúměrně velké prostředky.
Velký bazár v Qomu nakonec ani tak velký není, vlastně jsem až trochu překvapen prvními pocity z tohoto milionového města, které na mě zatím spíše působí provinčním dojmem. Uprostřed tržiště zacházím do na první pohled nenápadné, ale krásné stavby zvané Velký Tímče. V podstatě se jedná o karavanseráj z 19. století, ve kterém obdivuji originální klenby a prohodím zde krátkou řeč s jedním z prodejců koberců. Tkaní koberců nemá v Qomu tak dlouhou tradici, v posledních desítkách let však renomé výrobků ze zdejšího regionu narostlo a v rámci pestré nabídky perských koberců patří k těm dražším.
Po návratu na hlavní uličku novější části hlavního městského bazáru procházím kolem obchodů s moderním kuchyňským nádobím, když narazím na malinkou mešitu vměstnanou mezi jednotlivé stánky se zbožím. Sotva zvědavě nahlédnu do průchodu, staří muži už na mě naléhají, ať si sundám boty a přisednu si k nim na zelený koberec. Než se rozkoukám, přistane mi v ruce sklenička silného černého čaje. Vzhledem k hlasité hudbě znějící z reproduktorů se příliš neslyšíme, a z konverzace toho tak moc není, na cestu každopádně ještě dostávám v duchu vyhlášené íránské pohostinnosti několik kousků ovoce.
Pokračuji dále do starší části bazáru, kde mě pro změnu zručný truhlář gestem zve na prohlídku svých dřevěných výrobků. Oceňuji, že pro pána je důležitější mi svou práci představit než na mě naléhat, abych si některý z kousků pořídil, a po rozloučení urazím jen několik málo kroků k podniku, který mě zláká svou nabídkou íránského pokrmu dizí (nebo také ábgúšt), který patří k tomu nejtradičnějšímu, co perská kuchyně nabízí. Jedná se o dlouho vařenou hustou polévku se skopovým masem, cizrnou, bílými fazolemi a bramborami, která se vaří i podává ve speciální nádobě typického tvaru, jejíž materiál se může lišit. Do této husté polévky se naláme chléb a posléze se veškerý obsah rozdrtí hmoždířem, přičemž každý strávník už sám uzná za vhodné, jaké výsledné konzistence chce dosáhnout. Výsledkem je sytý pokrm, který se řadí mezi ty, jež chutnají lépe, než vypadají.
Ženy a děti
Mým dalším cílem je Páteční mešita z 12. století, která je na poměry hlavní shromažďovací mešity trochu neobvykle nevýrazně umístěna v hloubi staré čtvrtě. Vede k ní klikatá cesta úzkými uličkami, jež svým vzhledem dávají najevo, že se pohybuji spíše v chudší části města. Kolem mě se prohánějí kluci na kolech, za některými z nich něco pokřikují jejich matky. Ty jsou oblečeny velmi konzervativně, jak je ostatně v Qomu zvykem. Zatímco v nedalekém Teheránu stále více žen odvážně odhazuje povinné šátky, tady, v Qomu, prakticky nepotkám ženu oblečenou jinak než v tradičním černém čádoru. V porovnání s nejkonzervativnějšími místy islámského světa zde je však ve veřejném prostoru k vidění žen stále dost a některé se se mnou i dají do řeči. Paní ve středních letech je stejně jako její tři dcery striktně oděna do černých barev, cizinec s fotoaparátem na krku ji však zaujme. Když navíc děvčata zjistí, že cizinec dá dohromady pár perských vět, jejich zájem o interakci se znásobí a rozhovor vrcholí pozváním domů. Vzhledem k místním zvyklostem si vážností pozvánky nejsem zcela jistý, a tak raději typickým íránským způsobem několikrát zdvořilostně odmítám. Nakonec se situace vyřeší kompromisem. Paní odbíhá do domu a vrací se se zabalenou svačinkou v ruce, kterou mi věnuje. Prý pomyslný dar od imáma Husajna, který už přijmout musím. Přijímám. Jednoduchý sendvič není díky výbornému íránskému sýru vůbec špatný.
Ve starých uličkách vzbuzuji pozornost i nadále a místní se mě často ptají, kam mám namířeno. Přestože díky moderním technologiím nijak nebloudím, skupinka chlapců se mě aktivně ujme, aby mě do mešity doprovodila. Dětí jsou plné jak zdejší ulice, tak jinak ospalé nádvoří Páteční mešity. Náhle ke mně poblíž vstupu do mešity přistoupí mladý policista, který se pod záminkou toho, že mě chce hlídat před případným nebezpečím, se mnou snaží v podstatě spřátelit a požádat o společnou fotku. Varování mých íránských přátel z jiných měst, že v Qomu jako Evropan nebudu vítaným návštěvníkem a zdejší obyvatelé mi to dají najevo, se zatím nenaplňují. Jakkoliv se atmosféra v Qomu od jiných míst liší, tolik typická vlastnost Íránců, kteří vidí návštěvníky z ciziny na ulici obvykle rádi a dávají to najevo, je zřetelná i zde. Při svých cestách na Blízký východ se často setkávám s lidmi, kteří mají odlišné názory na fungování společnosti nebo politické smýšlení, pravidelně mě však udivuje, jak tito lidé dokážou při osobních setkáních oddělovat své pohledy na Západ a konkrétního člověka, který z této části světa dorazí. Připadá mi to inspirativní, možná i proto, že to sám často dobře nedokážu.
V ulicích kolem Páteční mešity, která svým umírněným zdobením poměrně zapadá do charakteru celé čtvrti, se mezitím začínají odehrávat různé akce související s připomínáním úmrtí již zmíněného imáma Husajna, významného ší’itského mučedníka. Zatímco na jednom rohu ulice probíhá hudební vystoupení s náboženským zpěvem, o kousek dále se rozlévá čaj, nebo naopak studený osvěžující nápoj. Také jsem zvaný, dnes prý na imámův účet, jak ve volném překladu místní říkají.
S padající tmou přibývají lidé i další průvody, vůbec největší shon se pak odehrává na rozlehlém prostranství kolem svatyně Fátimy Ma’súmy. Já se však pro tuto chvíli uklidím do klidného bistra na večeři, pochutnám si na jednom z vyhlášených lilkových pokrmů s názvem kašk-e-bádemdžán, a s fotoaparátem do ulic znovu vyrazím až další den.
V útulku pro poutníky
Noc strávím v jednoduchém ubytování určeném pro poutníky mířící k významné svatyni Fátimy Ma’súmy a právě tam se nyní taktéž chystám. Cestou se utvrzuji v názoru, že nejpříjemnější lidé v Qomu jsou pracovníci v jednoduchých malých pekárnách, na které zde narážím na každém rohu. V Íránu se konzumuje hned několik různých druhů chleba, já mám nejradši taftún, který mi z nich nejvíce připomíná mé oblíbené chlebové placky z indického subkontinentu. Tentokrát ale volím rozšířenější klasický sangak a pekař mi jako obvykle ochotně pózuje před objektivem.
V rozlehlé svatyni se nachází hrob sestry osmého imáma, která zde v roce 818 zemřela poté, co jí někdo přidal jed do jídla. Z obyčejného místa se kvůli této události postupně stalo jedno z nejvýznamnějších svatých měst ší’itského islámu. Prostor celé svatyně má rozlohu více než 13 tisíc metrů čtverečních a kromě hrobky zahrnuje tři velká nádvoří a dvě mešity. Další mešita ohromných rozměrů s názvem Azám, dokončená před necelými sty lety, s rozlehlým areálem v podstatě srůstá do jednoho velkého komplexu. Do svatyně vede kolem dvaceti vchodů z různých stran a skrze různá nádvoří. Muži i ženy mají oddělené vstupy, u kterých je každý návštěvník řádně prohledán.
Oddechnu si, že uvnitř komplexu je v porovnání s významnými iráckými svatyněmi klidněji, a procházím Staré nádvoří. Jeho hlavní chloubou je Zlatý íván, jehož kompletní mukarnasová klenba je pokryta ryzím zlatem. Další z mnoha místních ívánů už má typičtější skleněnou podobu. Zrcadlová mozaika odráží paprsky světla a nabízí zajímavou podívanou, pod ní mezitím procházejí poutníci směřující k samotné hrobce Fátimy. Ta se nachází uvnitř svatyně a kromě kaligrafických nápisů ji taktéž zdobí zlato a stříbro.
Na chvíli se zastavím, posadím se uvnitř svatyně na perfektně čistý koberec a pozoruji dění kolem sebe. Mnohokrát zahlédnu na pánské hlavě pečlivě namotaný bílý turban, který vypovídá o dosažené úrovni islámského vzdělání, ve vzácnějších případech jsou k vidění i turbany černé, které značí rodovou linii vedoucí až k proroku Muhammadovi. Nikde v Íránu jsem takovou koncentraci náboženských vzdělanců neviděl. Qom je v současné době největším centrem islámských studií, a to jak v ší’itském, tak v sunnitském světě. Počet místních studentů se odhaduje na 70 tisíc, ve městě se nachází přes 50 škol a okolo 250 knihoven.
Zaklepejte správně
Když vyjdu ze svatyně, nezamířím už ani do knihovny, ani do nedalekého hojně navštěvovaného domu imáma Chomejního, vůdce islámské revoluce z konce 70. let, který právě zde, v Qomu, strávil podstatnou část svého života. Já se raději vydám opačným směrem do historického domu Jazdán Panáha z konce éry kádžárovské dynastie, který dnes slouží také jako restaurace. Vstupní dveře do objektu jsou vybaveny klepadly, která se u historických domů vyskytují ve dvojici – jedno pro muže a druhé pro ženy. Každé z nich má odlišný zvuk, aby obyvatelé domu poznali, kdo stojí za dveřmi. Dům je vystavěn kolem atria plného zeleně, v jehož středu se nachází vodní kašna. Všechno je symetrické, přesně, jak mají Íránci v oblibě, a kdo se chce najíst, může si vybrat k posezení klasické íránské dřevěné lavice vybavené jednoduchým kobercem a pevnými polštářovými opěrkami nebo vnitřní klimatizovaný prostor. Příjemné prostředí a milá obsluha zlákají k obědové přestávce i mě. V předkrmu hraje hlavní roli opět grilovaný lilek, se kterým Íránci umějí divy. Tentokrát je v původně severoíránském pokrmu mirza ghasemí doplněn o rajčata, vejce, česnek a kurkumu. Hlavní chod pak obstará národní klasika v podobě ghorme sabzí (zeleninová směs podávaná s rýží, součástí je celá řada bylinek, fazole a malé kousky skopového masa). Perská kuchyně mě se svými originálními, často zvláštně kyselými chutěmi pomalu začíná bavit. Černý čaj dochucený všudypřítomným šafránem je pak jakousi třešničkou na pomyslném dortu.
Na závěr svého pobytu v Qomu promlouvám s taxikářem o tom, jak se mu ve městě žije. Poslední dobou jsem v Íránu zvyklý spíše na negativní odpovědi, dojde-li řeč na podobné dotazy. Čtyřicátník Mohsen mě ale překvapí, když si život ve svatém ší’itském městě pochvaluje, prý si nemá na co stěžovat a je vděčný za to, jak to je. Po těchto slovech se s metropolí nejmenší íránské provincie rozloučím prostřednictvím melounů. Zatímco s klasickým vodním melounem mi chlapík na ovocném trhu s radostí zapózuje, o kousek dál si objednám můj oblíbený čerstvý džus z melounu cukrového. A teď už vzhůru na nádraží za dalším íránským poznáním.
