Skarifikace Sahary a Sahelu: jizvy pro krásu i jedinečnost
Pro oko Evropana je pohled na zjizvenou ženu severní Afriky fascinující i děsivý zároveň. Pro ně samotné jsou jizvy výrazem jejich identity, potvrzením ženského půvabu, na které jsou hrdé. Jakou budoucnost má dobrovolné jizvení těla v dnešní společnosti? A jakou roli v něm hráli kdysi sami Evropané?
Mladá žena před námi si opatrně sundává ramínko vyrobené z dvou obdélníků k sobě svázané látky. Vtom k ní vtrhne náš tlumočník a začne z ní látku prakticky stahovat a odhalovat jí záda a prsa. Najednou se cítím jako na trhu s dobytkem, kdy je mi nabízena kráva k prodeji, že se mám podívat na její kůži. Otáčím se a jdu jiným směrem. Žádná fotka nádherné, komplexní skarifikace, kterou je žena zdobená, mi za tento pocit nestojí. Navíc když vím, že v prostředí kmene Boja se budu pohybovat dalších čtyřiadvacet hodin, a jsem si jistá, že zažiju i důstojnější setkání pro obě strany. Nebo alespoň doufám; přece jenom, vesnice známá pro své zjizvené ženy se rozkládá hluboko do buše, který nás obklopuje. Tato první kráska zajisté nebude jediná, kterou potkám.
Cesta za jizvami
Bojové jsou jedním z méně početných kmenů nejmladšího státu světa, Jižního Súdánu. V jejich domovině, v oblasti města Hilal na jihovýchodě země, jich nežije víc než pětadvacet tisíc. Jižní Súdán je v tomhle nesmírně zajímavý – zejména trasa z Džuby do Keni, která přes Hilal vede. Každé město na trase je obývané jinou etnickou skupinou, a tak návštěvník každý den potkává nové rysy tváří, ale hlavně jiné úpravy zevnějšku. Průjezd bojskými oblastmi patří k těm nejzajímavějším, ačkoliv město sahá venkovu jen po kotníky.
Jakmile autem zastavíte na trhu, abyste doplnili zásobu jídla nebo piva, které je sem importované ze všech stran a výrazně cestovateli pomáhá překonávat dlouhé přejezdy, všude kolem se vyrojí zvědaví lidé. Zatímco mnoho měšťanů už nosí západní oblečení, mladí muži se s oblibou oblékají jako američtí rappeři, na zádech ale nosí zbraně a na hlavách africké čepičky, mnoho dětí přibíhá ozdobeno tradičními šperky. K vidění jsou propíchané uši a nosy, ze stříbrného nebo žlutého kovu visí bezpočet korálků. Některé mají na rukou i jizvy, ale tady, ve městě, se jedná o pár jizviček, tu a tam. Dva škrábanečky na spáncích, čárky na rukou. Za lepším je nutné odjet do buše.
Silný déšť zlikvidoval cestu, ale naštěstí pro nás přestal krátce před tím, než by byla zcela neprůjezdná. Pomalým krokem se prokousáváme zelenou krajinou, dvakrát vytahujeme auto z hlubokého bahna, ale naštěstí vesnice, kam míříme, není daleko. Za hodinu a půl jsme na místě. Pod skalou lze mezi stromy a termitišti vysokými několik metrů vidět ostré špičky chýší. Vesnice je rozptýlená do dálky a do šířky. Množství lidí, kteří se shromáždili u centrálního náměstí, neodpovídá asi čtyřiceti chýším, které vidíme. Museli přijít z buše, z osídlení, které nevidíme.
„Jsme tu křesťané,“ vypráví mi starosta prostřednictvím tlumočníka. „Kostel je o kus dál, tam se nedostaneme.“ – „A máte nějaké důležité náboženské figury?“ zajímám se. Křesťanství s příchutí Afriky se mi vždycky líbilo. „Ani ne. Jen kněze, klasika,“ odpovídá s pokrčením ramen starosta. „No možná… tamhle bydlí náš přivolávač deště a čarodějka je ve vedlejší vesnici,“ dodá opatrně. Africké křesťanství v praxi, usměju se pro sebe.
Rituál i krása
Původní náboženství, tradice a víry prosákly skrze nové náboženské rámce a i díky nim je tato část světa nesmírně zajímavá. Každý kout je tu jiný. Každý kmen má svou jizvu. Nuerové se poznají skrze dlouhé rovné čáry přes čelo. Mundari mají na čele vyřezané široké V. Pro muže jsou tyto jizvy spojeny s přechodem do dospělosti, kdy se z chlapců během rituálu stávají bojovníci. Vydržet bolest skarifikace byl v minulosti klíčový rituál k dospělosti.
Etnografické záznamy britských kolonistů z 30. a 40. let 20. století popisují, jak chlapci seděli ve skupinách, zatímco starší muž, často vyzbrojen ostrým nožem nebo čepelí z křemene, prováděl sérii hlubokých řezů do čela. Kdo se při rituálu pohnul, byl považován za zbabělce. Zjizvené čelo se tak stalo vizuálním důkazem odvahy a připravenosti k obraně kmene.
U žen tomu je jinak
Pro ženy mají jizvy estetický i sociální rozměr — vyjadřují krásu, plodnost a rodinný status. U Bojů jsou to právě ženy, které se na rozdíl od mužů zjizvují ve velkém. A to v některých případech až opravdu extrémně. Začínají s tím dávno před dospělostí, asi ve věku pěti let, kdy do jejich tělíček začnou řezat příbuzné ženy. Vyřezávají tečky a čárky a rány udržují otevřené tak, aby vzniklo široké a viditelné zjizvení, které ženy někdy podporují i odstraněním kůže pomocí trnu nebo háčku. Někdy už i u maličkých miminek jde vidět drobné jizvičky na tváři. Mimo obličej se pokračuje níž. Na záda, hruď, prsa, paže a někdy i na břicho. Až jizvy vytvoří složitou kresbu, která ale podle žen nemá hlubší význam. Jen krásu, která vzniká bez většího plánování.
Nedaleko za hranicemi, v oblasti údolí řeky Omo v Etiopii, se nacházejí další komunity, které jsou Bojům v množství jizev podobné. Skupiny Mursi nebo Surma jsou známé hlavně kvůli talířkům, které nosí ve spodním rtu, ale jakmile od něj člověk odpoutá pohled, zjistí, že těla jsou pokrytá jizvami. Tradice s tím spojená je podobná Bojům. Kromě iniciačních rituálů si zde však muži nechávají dělat jizvy jako důkaz odvahy či loveckých úspěchů. Bojové jizvy si muži pořídí nejen po úspěšném lovu, ale i po vítězství v souboji nebo zabití nepřítele. Antropologové zdokumentovali, jak se u kmene Mursi hluboké jizvy na ramenou či hrudi staly vizuálním „životopisem“ bojovníka. Dospělé ženy si pak vytvářejí kruhové nebo spirálové jizvy na břiše, zádech nebo rukou, aby daly najevo svou připravenost na mateřství. Tyto ornamenty jsou často také spojeny s iniciačními rituály dospívání nebo přípravou na svatbu.
Slova studu
Když se začalo stmívat, vylákala jsem několik žen z bojské vesnice do chýše, aby mi za drobný peníz postály modelem. Byly rády – k penězům se příliš nedostanou a pět mladičkých dívek bylo na své jizvy hrdých. Patřily k těm nejzdobenějším z celé vesnice a nosily se s grácií mládí.
Některé do chýše přišly zpola přikryté barevnou látkou, jiné přišly nahé. Jedna přišla a v ruce třímala malý oštěp, zatímco její hruď a tvář zdobilo kromě jizev i množství šperků z barevných korálků. S focením nahoty žádná z nich problém neměla: v této komunitě navzdory křesťanské víře zahalování horních částí těl příliš oblibu nezískalo. Způsob, jakým se nosily a ukazovaly, byl v ostrém kontrastu k slovům, jaká jsem slyšela druhý den v Hilalu.
„Jizvy jsou naše ostuda! Přežitek!“ vypráví mi jakýsi muž docela slušnou angličtinou. Intenzita jeho vyprávění mě zaráží.
„Myslela jsem, že jste na své tradice hrdí,“ ptám se váhavě.
„Jaké tradice?“ rozohní se. „K tomu nás donutili cizinci! Kolonizátoři! Donutili nás se řezat, aby poznali, kdo patří ke kterému kmeni!“ přesvědčuje mě zaujatě.
Musím říct, že tato informace mě překvapila. Na jizvy se proto ptám i u jiných kmenů. Mundari, Dinkové i Nuerové mi vyprávějí stejný příběh o kolonizátorech, otrokářích, kteří je nutili se řezat. Když se vrátím z buše na internet, začnu se pídit po dalších informacích, ale žádné potvrzení této verze nenacházím. Nacházím verze, podle kterých se lidé začali řezat, aby i po zotročení (ne nutně ze strany Evropanů, ale i jiných Afričanů nebo Arabů) poznali svůj kmen nebo aby snížili svoji atraktivitu na otrokářském trhu. Později se z praktického důvodu vyvinula tradice, krása i symbol odvahy. Hlubší kořeny skarifikace dokládá i africké umění – máme z regionu sochy zobrazující lidi s jizvami, ale také rytiny ve skalách staré tisíce let, zobrazující zjizvené osoby nejen ve východní Africe, ale v širokém pásmu nad i pod Sahelem. I z Egypta známe skarifikované mumie kněžek bohyně Hathor, které mají vyřezané linie na těle.
Paradoxně k tomuto přesvědčení se ve 20. století evropské koloniální správy v mnoha afrických zemích pokusily skarifikaci zakázat – považovaly ji totiž za barbarskou a necivilizovanou. To samozřejmě přispělo k úpadku této tradice ve městech a větších centrech. Odkud se tedy zjevil příběh o donucení obyvatel východu Afriky k řezání, pro mě zůstává fascinující záhadou. Snad jej přinesla moderní doba a snaha lidí oprostit se od prastarých, navíc velmi bolestivých a nemocemi zdraví ohrožujících tradic. Snad touha po hledání vlastních kořenů a identity. Či se snad v lidové paměti prastaré příběhy o hrozbě otrokářů spojily s moderní zkušeností s evropskými kolonizátory? Kdo ví. Ale rozšíření tohoto přesvědčení bezpochyby přispěje k zániku tradice, která je stejně fascinující jako bolestivá a hrozivá.
Kočovníci Sahelu
Když se blížím k rozložité akácii, ženy, které sedí pod ní, se pomalu postaví. Neobtěžují se s přitahováním šátků k hlavě, africký islám je uvolněnější než jinde a ženy k lepšímu zahalení neponoukne ani můj mužský doprovod. Jejich manželé sedí pár set metrů pod přístřeškem – během festivalu na konci období dešťů v září se nesmějí asi čtyřicet dní vidět. Podle mého úsudku je to proto, aby se zvýšily šance na otěhotnění po oněch útrpných osamocených dnech a děti počaté začátkem října se rodily do období blahobytu, kdy je nejvíce zdrojů. Podobně tak je zde, u pasteveckých Fulbů, k sobě připouštěn dobytek, takže telátka a děti se rodí ve stejnou dobu, kdy je teplo, klid a hojnost trávy.
Fulbové (také Fulání, Fula či Peul) jsou nejpočetnějším kočovným etnikem Afriky, ačkoliv mnoho z nich žije také usedlým životem. Lze se s nimi setkat od Senegalu až po Čad. Sami sebe Fulbové považují za nejkrásnější lidi planety, doslovné ztělesnění krásy a elegance, což se odráží nejen v jejich oděvu a účesech, ale i v jizvách, kterými si zdobí obličeje.
Jakmile se ocitnu ženám blíž, můžu obdivovat jejich tváře, do kterých jsou vetkány stovky jizviček. Tenkých a úzkých, ne širokých a zbavených kůže jako u Bojů. Drobné vějířky zdobí koutky všech úst, některé tváře zůstaly hladké, jiné jsou zdobené na každém centimetru. Řezají se žiletkami, proto ten úzký tvar. Preciznost je zde velmi důležitá stejně jako symetrie. Rty všech dam jsou naopak černé. Trny z akácií si do nich vpichují inkoust. Největší a nejzásadnější význam mají právě ony vějířky okolo úst, které mají už malá miminka. Podle tradice chrání před zlými duchy.
Je zajímavé, jak velké rozdíly mezi zjizvením mezi ženami jsou. Některé mají jen vějířky, jiné jsou jizvami doslova pokryté. Když se doptávám mezi muži, kteří kromě fulbštiny mluví také lámanou arabštinou, dozvídám se, že skarifikace je zde sice vnímána jako zvýraznění přirozené krásy, podobně jako šperky či tetování, ale má také hlubší význam. U Fulbů, kteří mají, co se týče vzhledu, trochu nos nahoru, se jizvy vyvinuly jako symbol příslušnosti k elitním skupinám, zejména pastevcům a váženým usedlým rodům. Ty nejvíce pořezané ženy jsou tedy nejžádanějšími nevěstami z nejbohatších rodin. A když se pak pozorněji dívám po fulbských komunitách, které navštěvuju v průběhu dní, uvědomuju si, že procento hustě pořezaných žen je nízké tak, jak by procento šlechty ve společnosti asi být mělo. Nebo jak si ho představuju.
Králové Sahary
S jizvami se lze setkat i severně od Sahelu, v písčitých a suchých pláních Sahary. Například u arabizovaného núbijského národa Dža’al v Súdánu se ještě před padesáti lety daly spatřit tři vertikální široké jizvy na tvářích. Jejich nepřátelé, kmen Šáiqíja, měl jizvy horizontální. Blízkost Súdánu, nebo spíše Numidii (dnešní severovýchod Alžírska), Etiopii a Jižnímu Súdánu naznačuje příbuznost jizvících tradic, které se cestou na sever postupně umenšovaly, až prakticky zmizely. Jihu nepodobnou skarifikační tradici lze ale najít u Amazighů, Svobodného lidu, který je u nás znám jako Berbeři.
Berbeři jsou někdy označováni jako původní obyvatelé severní Afriky, nicméně řekněme spíš, že jsou nejstarší, které dnes známe. Berbeři Saharu zdědili po mnoha jiných národech, které po sobě zanechaly obrazy na velkých skalních plochách, například v Tásílí n’Adžer v dnešním Alžírsku. Tam lid kultury kulatých hlav namaloval ženy zdobené jizvami. Možná od nich předci Berberů část zvyků přejali. U Svobodného lidu byla totiž tradice tělesného zdobení historicky velmi rozšířená, ačkoliv v současnosti postupně mizí. Osobně bych mohla spočítat na prstech jedné ruky Berberky, které jsem za ty roky potkala a které by měly nějak ozdobený obličej a bylo jim pod padesát let. Nad padesát let bychom se pak dostali do zcela jiných čísel.
Je ale důležité vědět, že skarifikace u Berberů hrála vždy menší roli než například tetování, zejména u žen. Přesto se v některých komunitách, například v oázách Maroka či Alžírska, objevovaly drobné rituální jizvy, často na obličeji, rukou či hrudi. Nesly ochrannou i symbolickou funkci, například zajištění plodnosti, ochranu proti zlým silám nebo vyjádření rodové identity. Někdy jsou dodnes malé jizvičky dělány novorozencům jako ochrana před uhranutím, často jsou to dvě jizvičky na spánku. Jindy bylo jizvení součástí lidového léčitelství – rány byly vyplachovány bylinnými roztoky nebo do nich byly byliny vkládány.
Vedle toho tetování, která zdobila obličej a tváře, pak měla kmenový charakter. Díky pečlivým francouzským badatelům máme celé databáze berberských tetování rozdělených podle kmenů a regionů. Je to prakticky jediná vzpomínka, která na tuto zaniklou praxi v dnešní době existuje.
Mizící bolest i tradice
Za roky na cestách jsem se setkala s desítkami tradic, které pomalu mizí z tváře světa. Mizení většiny z nich sleduji se smutkem a tíživým pocitem z toho, že se lidské společnosti transformují do jedné, oblečené v riflích a triku. U skarifikace jsem na rozmezí. Otevřeně přiznám, že skarifikované ženy (i muži, ale těch je méně) mě fascinují a nedokážu se na ně vynadívat. Nedokážu si ale představit bolest, kterou musí kvůli tradici podstupovat. A nedokážu si ani představit zdravotní rizika spojená nejen s léčením, ale také se samotným řezáním nesterilizovanými čepelemi. Kolik fulbských žen se mě mimoděk zeptalo, jestli u sebe nemám nějaké čisté žiletky? Neměla jsem, ale po sahelských zkušenostech v mém batohu přibyly, ačkoliv z toho radost nemám. Třeba jednou pomůžou omezit rozšíření nějaké choroby, navzdory bolesti, kterou způsobí…
Ženská obřízka
- Jinou tváří jizvení a řezání je také ženská obřízka, která patří mezi nejkontroverznější a nejdiskutovanější tradiční praktiky, které se dodnes vyskytují v některých částech světa, zejména v Africe, ale také na Blízkém východě. Jedná se o záměrné a nevratné poškození ženských pohlavních orgánů, obvykle prováděné bez zdravotních důvodů a často bez jakékoliv hygieny či anestezie. Má různé podoby, od částečného odstranění klitorisu až po úplné sešití vnějších rodidel. Jak častá je? Podle egyptských gynekologů je v zemi obřezaných až 90 % žen.
- Kořeny této tradice sahají hluboko do historie afrických společností, nejstarší doklady máme z tisíce let starých egyptských mumií. Přestože mnozí obhájci této praxe argumentují náboženskou povinností, většina světových náboženských autorit ji výslovně nevyžaduje a mnozí ji naopak odmítají. Obřízka se provádí mezi různými národy, bez ohledu na jejich víru. V mnoha komunitách se věří, že odstranění části ženských pohlavních orgánů zaručí dívce čistotu, cudnost, věrnost manželovi a zvýší její hodnotu na manželském trhu. Často se s tím pojí i představa, že žena, která obřízku nepodstoupí, bude vyloučena ze společnosti, nebude mít možnost se vdát a její rodina bude čelit veřejnému opovržení.
