Kašmírské údolí láká hlubokými lesy a bujnou zelení

Kašmírské údolí láká hlubokými lesy a bujnou zelení Zdroj: Pavel Svoboda

Starou čtvrt města Šrínagar zdobí dřevěné mešity
Pestře zdobený vstupní portál do mešity Hamadán ve Šrínagaru
Pestře zdobený vstupní portál do mešity Hamadán ve Šrínagaru
Kašmírský pastevec s tradičním plnovousem
Ranní poklidná plavba po jezeře Dal
24
Fotogalerie

Nestabilní muslimská oblast Kašmíru má dodnes auru nebezpečného místa

Je indický Kašmír, skrčený v severozápadním cípu Indie, zapomenutým turistickým rájem? Anebo – proč tomu tak není? Důvodů může být více, já se je snažil poznat při své cestě, na které mě nejvíc zajímaly zdejší hory, u nás ještě málo známé.

Nacházím se ve Šrínagaru, milionovém hlavním městě indického Kašmírského údolí. Idylickou promenádu na březích velkého jezera Dal, které představuje hlavní atrakci Kašmírského údolí, nyní začátkem června zcela zaplavili domácí indičtí turisté. A jak je v Indii, nejlidnatější zemi světa, zvykem, jedná se spíše o husté davy. Cítím nyní při cestách po Indii značné změny. Dozrála zde generace střední třídy, pro kterou začalo být cestování módní záležitostí. Poznávání Indie je trendy. „Kašmír, to je ráj na zemi!“ slýchávám u jezera od místních. „Kašmír je bezpečné místo! Známe se tady navzájem a nechceme, aby se tu komukoli cokoli přihodilo,“ zazní párkrát v mém směru, jelikož tady jako cizinec zcela vybočuji z davu. Hladinu jezera brázdí desítky barevných dřevěných loděk zvaných šikháry, které jsou plné Indů. Až dovolenková atmosféra na jezerní promenádě skoro dává přehlédnout pravidelně rozmístěné vojáky v neprůstřelných vestách, se samopalem v ruce a helmou na hlavě.

„Obal dej prosím zde do koše,“ promluví mi do duše místní prodavač zmrzliny, a nepřímo tak potvrzuje problémy s odpadem po indických turistech. To, že pro nás cizince je to naprostá samozřejmost, ho překvapuje. Indie má s odpadky obrovské problémy a pro cizince a milovníky přírody jsou scenerie plné plastových obalů za každým druhým rohem děsivou noční můrou.

Starou čtvrt města Šrínagar zdobí dřevěné mešityStarou čtvrt města Šrínagar zdobí dřevěné mešity|Pavel Svoboda

Na břehu jezera cizinec svítí natolik, že se nevyhne nekončícímu otravnému nabízení noclehu na jednom ze stovek hausbótů, které jsou zdejším ikonickým pozůstatkem britského kolonialismu. I díky informacím z průvodců a cestopisů, jak zde rádi turisty šidí nekalými praktikami, se rozhoduji tento zážitek vynechat. Přitom je zde tak krásně, ale Kašmířané by měli s tlačením na turistickou pilu hodně ubrat. Přitom stačí přejít do uliček starého Šrínagaru a po indických turistech se úplně slehne zem. Rušnými zákoutími bazarů v okolí nezvyklých dřevěných mešit procházejí muži v dlouhých pláštích a s mohutným plnovousem. Ženy chodí zahalené, někdy i v burkách. Ve vzduchu je cítit silný konzervatismus. Po měsíci cestování mezi hinduisty působí tradiční muslimský svět exoticky a podtrhuje obrovskou pestrost celé Indie.

Prozkoumat hory

V Kašmíru se cizinci těžko plánuje. Bezpečnostní situace je stále nevyzpytatelná a takový neočekávaný zákaz vycházení vám může plány rozhodit. Bohužel zde ale pro cizince platí jiná pravidla volného pohybu než pro indické turisty, a tak je i v dnešní době složité a nepřehledné zjistit, kam se jak můžete vydat. V Indii totiž stále milují zdlouhavou byrokracii silného kalibru. Na sever od hlavní silnice ze Šrínagaru vedoucí směrem do buddhistického Ladáku potřebujeme jako cizinci povolení pro vstup. Ovšem směrem na jih od této silnice to vypadá, že se můžeme pohybovat zcela volně. A tímto směrem samozřejmě rád vyrážím, přijel jsem do Kašmíru prozkoumat hlavně zdejší stále relativně neznámé hory.

Kašmírské hory nad hranicí lesa plné zelených pastvinKašmírské hory nad hranicí lesa plné zelených pastvin|Pavel Svoboda

„Pojedeš autem na Islámábád a tam přestoupíš,“ dostávám informaci, která mi zvrásní čelo nepochopením. „No, my tak říkáme našemu městu Anantnág,“ vysvětlí mi s úsměvem pan domácí v hotýlku u jezera. Za pár hodin přijíždím sdílenými auty až do horského městečka Pahalgám, které je v nadmořské výšce přes 2000 metrů pro Indy v podstatě resortní dovolenkovou destinací. Takto turistický by si Kašmír představoval asi málokdo. Naštěstí mířím podél řeky Lidder až do údolí Árú, kde končí silnice a je srdce zdejších hor.

Kašmírské Alpy

Krajina kašmírských údolí a hřebenů na první pohled připomíná zalesněné a zelené evropské Alpy, což potvrzují i místní turisté. „Proč jezdíš do Kašmíru, když máte doma Alpy? Tady to je jak ve Švýcarsku, že jo?“ dostávám otázku od indického výletníka. Odpověď, že jsem sem přijel i kvůli místní kultuře, ho překvapuje. V duchu si také pro sebe říkám, že asi nemá vůbec tušení, kolik stojí ve Švýcarsku večeře či noc v hotelu. A také by jistě indický turista hodně koukal na švýcarský řád a čistotu. Nad vesnicí Árú se zvedají zasněžené skalnaté štíty, pod nimi rostou husté lesy a šumí šťavnatě zelené louky. Přestože sem za svěžím vzduchem a zelení v letní sezoně denně přijede několik desítek aut plných indických turistů, přes noc zůstávají minimálně, a vypadá to proto, že z takovýchto turistů zde až mnoho prospěchu nemají. Jezdí se tady tradičně hodně na koních, takže projížďky v sedle představují nabídku oblíbených výletů. V Kašmíru se nachází několik desítek, až nižších stovek ledovcových jezer, která čekají na své turistické objevení. Jen k menšímu počtu z nich již chodí horští turisté.

Děti pasteveckých rodin na letních pastvináchDěti pasteveckých rodin na letních pastvinách|Pavel Svoboda

Vyrážím prudkým výšlapem k prvnímu z nich, které se jmenuje Katarnág. Na loukách za vesnicí Árú okamžitě potkávám stohlavé stádo ovcí. Stezka lesem vede stále prudčeji vzhůru, les řídne, šplhám a ve výhledech přibývá sněhu. Přes drobné barevné kvítky nastupuji do prudkého zasněženého svahu, přehoupnu se přes finální výšvih a jsem v cíli. Místo azurové hladiny mě však čeká nemilé překvapení. Přestože je již desátého června, jezero je stále zamrzlé a není vidět ani jeho hladina, stále zasypaná nejméně metrem sněhu. Léto nějak pozapomnělo přijít, což jen potvrzuje, že i v Himálaji jsou zdejší klima, počasí a jeho sezonnost nezvykle rozhozené. Při pohledu na okolní vydatně zasněžené hřebeny hor a zpět do mapy vidím, že všechna zdejší ledovcová jezera leží bohužel přibližně ve stejné nadmořské výšce, a to nad 3700 metrů. Vypadá to, že nyní budou všechna ještě zazimovaná. Při sestupu mě první pastevci pobízejí k návštěvě jejich stanu. Paní v červených šatech s oranžovými vlasy mě pozve na čaj. Přiloží klacíky do ohniště a za chvíli jsem pohoštěn sladkým mléčným čajem a plackou čapátí omaštěnou máslem ghí. Okatá dcerka s hustými černými vlasy spletenými do mohutného copu dětsky zvídavě pokukuje po exotickém cizinci. Nerozumíme si ani slovo, což zde bohužel nastane během následujících dnů ještě mnohokrát.

Kulturní treky

Horská sedla kvůli sněhu přejít nepůjdou, jezera jsou zamrzlá. Měním tedy plány, budu se toulat více údolími. Následující dny se dají rozhodně nazvat kulturním trekováním. V životě jsem se nikde nesetkal s takovou hustotou pastevců a s takovým množstvím dobytka jako zde, v Kašmíru. Na lesních pasekách bydlí celé rodiny pastevců v divoce vypadajících srubech z velikých klád, které jsou lehce zapuštěné do země. Žijí zde v horách od dubna do října. Pod vnější polootevřenou stěnou dřevěného příbytku stojí vždy hliněná pícka. Často mě zdejší rodiny pozvou na čaj. Ženy jsou zahalené, některé s tradiční čapkou, přes kterou nosí ještě šátek.

Hliněná pícka je součástí každého horského příbytku postaveného z velikých kládHliněná pícka je součástí každého horského příbytku postaveného z velikých klád|Pavel Svoboda

Vizuálně je to zde extrémně zajímavé, lidsky jsou tato pozvání poměrně náročná. Angličtina jako by tu neexistovala, oficiálním jazykem je urdština, mluví se kašmírsky. Přestože jsem vždy dobrovolně pozván, ženy hostitelky se někdy tváří trochu přísně a nepřístupně. Na konci posezení následuje většinou přání, abych za pohoštění zaplatil. Přiznávám, jsem často zmaten. Někdy to přátelsky uzavře dárek v podobě prášků na bolest, po kterých tu panuje poptávka. Jindy samozřejmě něco zaplatím.

Oranžové plnovousy

Hustými lesy statných jehličnanů stoupám do porostů jarních břízek, které přecházejí v zelené horské louky. Zdejší krajina působí opravdu svěžím a relaxačním dojmem. Mířím směrem k jezeru Tar Sal, ale dle očekávání mě zastavují příliš zasněžené pláně. Potkávám místního horského průvodce s několika turisty: „Touhle dobou už normálně chodím k našim jezerům a přes sedla často už se třetí skupinkou, vůbec nevím, co se letos děje,“ kroutí nevěřícně hlavou nad množstvím sněhu. „Všechna jezera v údolí jsou ještě zamrzlá,“ potvrzuje mi a trochu se tváří, že sám neví, jak by měl se vzniklou situací naložit.

Setkání v údolí ÁrúSetkání v údolí Árú|Pavel Svoboda

Vracím se do hlavního údolí říčky Lidder a přes pár divokých mostků v podobě několika klád přecházím boční přítoky s dravě burácející vodou z tajícího sněhu. Potkávám pastevecké rodiny v karavaně pestře vyzdobených koní, s dětmi a ovcemi táhnoucími na letní výše položené pastviny nad hranicí lesa. Páni pastevci si pěstují statné plnovousy, někdy nabarvené na oranžovo. Zdejší nezvyklé množství dobytka má své opodstatnění. Muslimové milují maso a snědí ho opravdu hodně. Kašmírská kuchyně je tolik rozdílná od klasické hinduistické Indie, kde velká část populace vyznává vegetariánskou stravu.

Zelený Kašmír a suchý Ladák

Přicházím až ke konci údolí, k ledovci pod zdejší nejvyšší horou Kolahoi, která měří téměř pět a půl tisíce metrů. Po několika nocích ve stanu na horských loukách mezi pasoucími se koňmi, ovcemi a Kašmířany žijícími zde několik měsíců v roce ve stanech z plachty či ve dřevěných salaších se vracím nazpět do vesnice Árú a poté do Šrínagaru. Snažím se získat povolení pro vstup do údolí Gurez, které leží přímo u hranice s Pákistánem. Bohužel marně, prý ho nyní cizincům nevydávají. Stejně nevalně pořídím i s povolením pro vstup k prvním jezerům na začátku populárního treku k „velkým kašmírským jezerům“, která leží o nějakou stovku nadmořských metrů níže a prý jsou nyní již rozmrzlá. Zde toho již bohužel moc nevymyslím, loučím se tedy s Kašmírem a vyrážím směrem do Ladáku.

Z Kašmíru pokračuji do vesnic odlehlého Zanskáru v LadákuZ Kašmíru pokračuji do vesnic odlehlého Zanskáru v Ladáku|Pavel Svoboda

Náročnou cestu do horského průsmyku Zodži (3528 m n. m.) absolvuji v tradičním zdobeném náklaďáku s velkou kabinou, ve které běžně cestují další pasažéři. Sedlo Zodži ostře odděluje zelený svět Kašmíru od suchých prašných plání Ladáku. Zároveň tato horská silnice tvoří jen jednu ze dvou pozemních přístupových cest do Ladáku. V zimě zapadne sněhem a odřízne tento po dlouhá staletí extrémně izolovaný, většinově buddhistický kraj od vnějšího světa. To se ale brzy rapidně změní. Pod sedlem Zodži se staví obří silniční tunel, který v blízkých letech poprvé v historii zpřístupní pozemní cestu do Ladáku celoročně.

Karavana v údolí Suru

Západní část Ladáku je sice krajina na první pohled od Kašmíru zcela odlišná, ale žije zde také muslimské obyvatelstvo. Od Kárgilu, druhého největšího města Ladáku, se táhne směrem do rozeklaných hor Zanskáru údolí Suru. Vracím se sem po dlouhých jedenácti letech. Přestože výhledy z údolí Suru na zdejší nejvyšší hory celého Ladáku, sedmitisícový masiv Nun Kun, představují možná to krajinářsky nejlepší v celém turisticky oblíbeném „Malém Tibetu“, zůstávají zdejší vesničky s okolní zemědělskou krajinou se zavlažovanými políčky turisticky stejně zapomenuté. Místním jako by stále nedocházel obrovský potenciál místa, ve kterém žijí.

Pastevci v údolí SuruPastevci v údolí Suru|Pavel Svoboda

Z vesničky Panikhar se vydávám na několikadenní túru pod zaledněné hory, oddělující právě údolí Suru od Kašmíru. Kousek za velikými horami, které mám přímo před nosem, jsem se před pár dny toulal. Suchá prašná stezka mě po dlouhých kilometrech přivádí až na snovou zelenou pastvinu ležící pod zasněnými velikány v nadmořské výšce téměř 4000 metrů. Na konci údolí se u pastevců kouří ze stanu. Kolem se volně pasou koně a po svazích se vlní stohlavá stáda ovcí. Ráno jsem mile pozván na snídani, která se vaří na doutnajícím zvířecím trusu. Jsou to lidé z Kašmíru. Několik mladých rodin sem přikočovalo z velké dálky s koňmi, ovcemi a zcela nepochopitelně i malým miminkem přes zaledněné sedlo hlavního himálajského hřebene, kde musí být nyní ještě obrovské množství sněhu. Přitom chodí bosí v gumových polobotkách. Snažím se to celé nějak pochopit.

Buddhistický mnich v ZanskáruBuddhistický mnich v Zanskáru|Pavel Svoboda

Ovce si k nim lidé z vesnic dávají na letní pastvu. Za letní péči o dobytek pastevci dostanou zaplaceno čtyři sta indických rupií za ovci, tedy jen českou stokorunu. „Půjdeme až na pastviny u Rangdumu,“ překvapuje mě karavana, která tedy putuje až k samé bráně buddhistického Zanskáru, jak jsou tato odlehlá vesnička a klášter na skalním výchozu označovány. Odtud tedy ještě dobrých 80 kilometrů. Mladé ženy oblečené v barevných šatech naskočí na vystrojené koně a s volností kočovníků mizí v prachu dálek zdejších hor.