Burundi: Na cestě po autentické a zapomenuté Africe
Vody jezera Tanganika jsou trochu méně zajímavé než třeba ty v Kivu, největší turistická atrakce je stará jen lehce přes sto let a hlavní město bylo přestěhováno kamsi, kam není důvod jet. Vítejte v Burundi, tak trochu falešné a současně zcela autentické Africe.
Domorodci vs. vláda
Před letištěm nasedáme do půjčené toyoty dosahující rychlosti asi 60 km/h a dostáváme informaci, že vůz dojede úplně všude. Chvíli máme pocit, že jeho majitel je součástí povinného vybavení. „Moment!“ proběhne nám hlavou, když vyjedeme na městskou asfaltku. Jezdí se vpravo a řízení je… také vpravo? Řidiči se v provozu orientují spíše intuitivně, načež nám majitel lakonicky sdělí, že pozoruhodná skutečnost je dána tím, že země byla v minulosti kolonizována Němci a Belgičany, kteří zavedli nám známý systém jízdy vpravo, ovšem do země směřují ojetá auta ze zemí, kde je řízení taky vpravo. A protože hlavní obchodní hub se nachází v tanzanském Dar es Salaamu, nikdo si tady hlavu s nelogickým umístěním volantu neláme a jezdí se tím, co se sem podaří dopravit a na co mají místní peníze. Stav dopravy totiž dokonale odráží úroveň rozvoje každé země. Tady, v rovníkovém Burundi, jezdí vraky asijské provenience, které tu a tam předjede luxusní automobil typu Audi A7, jehož majitelem bude nejspíše někdo z vlády. Právě tohle je skutečná Afrika, v níž domorodci bojují o přežití, zatímco politici dávají okázale najevo, že s vlastními lidmi žádnou solidaritu nepociťují. Jejich životy se odehrávají za vysokými ploty, zpoza kterých volají po podání pomocné ruky.
Odmítnutá Bujumbura
Letiště, přístav, zpevněné silnice, přes milion obyvatel, administrativní budovy a zastoupení několika států by naznačovaly, že Bujumbura splňuje všechny atributy hlavního města, a právě proto vojenská junta rozhodla v roce 2018 o jeho přestěhování do neznámé Gitegy, kde nic z uvedeného není. Veškerý život se koncentruje na břehu jezera Tanganika, které můžete prozkoumat za asi sto dolarů za čtvrthodinku popojíždění v bárce bez motoru s odrážedlem, přičemž v ceně je spatření hrocha. Naštěstí je hroch k vidění i zdarma na pláži, kde si v baru můžete vychutnat třeba místní banánové pivo. Pobřeží Tanganiky lemují pláže označované jako jedny z nejkrásnějších ve vnitrozemí Afriky, kolem kterých se na vysokých pylonech nachází promenáda s restauracemi, nabízející evropské občerstvení s africkým servisem. Jen ke koupání to v druhém nejhlubším jezeře světa, sevřeném mezi kopce na samém okraji Velké příkopové propadliny, není, a tak se náš pohled upíná na druhý břeh jezera, ležící už v Konžské demokratické republice.
Jdeme na pěší průzkum města. Řidiči při pohledu na dva bělochy zastavují a místní se otáčejí i se všemožnými náklady na hlavách, protože tady se ani školní batoh nenosí na zádech. Tradice vycházející z nutnosti využít pro pohyb v komplikovaném terénu celé tělo má své uplatnění i v moderní době, a tak můžete v ulicích Bujumbury narazit na obložené hlavy a volné ruce většiny obyvatel. Překvapivě se však cítíme docela bezpečně, ne tolik jako ve Rwandě, ale rozhodně více než v Nairobi či Addis Abebě, což přisuzujeme jak obrovskému počtu vojáků a policistů postávajících na každém rohu, tak prostému faktu, že jsme natolik nápadní, že si k nám nikdo nic nedovolí.
Ve městě je několik míst, která prý stojí za to vidět, a tak se naším cílem stávají nejrůznější obskurní monumenty postavené vládou a hlídané armádou. Navštívíme všechny, ač vyfotit bývalé či současné státníky je bez jakéhosi povolení vydávaného kdesi ve městě přísně zakázáno, leda bychom hlídači zaplatili… a tak vidíme čtyři sochy zpoza plotu, i když i tak je zřejmé, že jedna skulptura obrůstá mechem a další se loupe nos a barevné tváře mají spíše děsivý než noblesní výraz. Úvaha, že památníky se stavějí proto, aby si u nich lidé mohli připomínat významné okamžiky své minulosti, se tady nepotkává s pochopením.
Návštěvu maličké zoo raději vynecháme a projdeme jen krámky nabízející všemožné cetky, přičemž skutečnou pozornost si zaslouží tradiční africké fetiše, jejichž nákup je doslova povinností. Mohou mít v sobě zaryté hřebíky či v břiše schránku pro vkládání magických bylin, a ačkoliv nejde o původní sošky a patina je umělá, pořídit si je jako suvenýr je to nejlepší, co můžete udělat. Jejich rozšíření napříč Burundi a Konžskou demokratickou republikou souvisí s jedinečnou tradicí šamanství a rituálů, které se sice provozují jen v uzavřených komunitách, ale i tak jste jim tady blíže než kdekoliv jinde v Africe.
Míříme do vyhlášených bujumburských podniků, z nichž jeden je kombinací pánského klubu a vynikající restaurace a druhý je cukrárna. V prvním případě lze platit kartou, což sice hlásají všude, ale fungující terminál, který by měl připojení k elektřině i wifi v jeden okamžik, mají pouze tady. Návštěvníky jsou zejména hosté ze sousedního Konga, vzdáleného asi patnáct kilometrů, v nabídce jsou skvělá jídla mezinárodní kuchyně a dívky na baru působí vyloženě evropsky. Ve druhém se sdružuje nemnoho bělochů a hodně místních, usrkávajících ovocné šťávy zásadně bez alkoholu. Tady, uprostřed rovníkové Afriky, si můžete v rooftopové restauraci s výhledem na hlavní silnici a vedlejší polňačky vychutnávat limonádu za cenu převyšující měsíční příjem průměrného obyvatele. Pohled na město, kde ani v centru nejsou všechny silnice zpevněné, bankomaty nevydávají hotovost a vánoční atmosféru připomíná obrovský stromek Coca-Cola, je trochu bizarní a současně nepřekvapivý. Místa jako tato totiž nejsou pro baťůžkáře, ale pro zámožnou africkou klientelu, která je ochotna platit nadprůměrné částky za podprůměrné aktivity s nadějí, že si kupuje trochu globalizace známé ze všudypřítomného sledování TikToku.
Za falešným pramenem Nilu
Vydáváme se po hlavní silnici směrem na jih. Navigace nás vede k místu doporučovanému v každém cestovním průvodci, a sice památníku setkání britského cestovatele Davida Livingstona a amerického novináře Henryho Mortona Stanleyho. Vjíždíme za bránu označeného prostoru, z domku vychází milá dáma a ukazuje na ceduli s legendárním výrokem „Mr. Livingstone, I suppose?“, který měl Stanley pronést poté, co neúnavného dobrodruha hledal v Africe, zatímco znavený Brit pátral po prameni Nilu. Potud vše sedí až na to, že tady, na předměstí Bujumbury, se oba muži potkali už podruhé, protože první setkání se uskutečnilo o dva týdny dříve v Tanganice a místní to odmítají akceptovat jako historický fakt.
Příběh Nilu nás nutí pokračovat dál až do místa, kde má mít nejdelší řeka Afriky svůj druhý pramen. Zatímco zdroj Modrého Nilu leží v Etiopii, nalezení pramene Bílého Nilu provázely dlouho spekulace, a jak Burunďané dokazují, pochybnosti stále existují. Cestu vnitrozemím lemují nádherné výhledy na zelené kopce a zástupy lidí jdoucí či vezoucí cosi oběma směry. Právě tady, na venkově, je zřejmé, proč je maličké Burundi se svými 13 miliony obyvatel druhou nejhustěji osídlenou zemí kontinentu a jak náročné je ve složitém terénu s mizernou infrastrukturou zajistit dostupnost čehokoliv. Zatímco cizinci se zpáteční letenkou v kapse připadá snad i romantické sledovat, jak k místním nedoléhají starosti západní civilizace, pro místní je právě cizinec tím, ke komu upírají své zraky, protože je esencí života v bohaté společnosti.
Rozbitá silnice přecpaná přetíženými náklaďáky, jejichž řidiči nervózně předjíždějí, se postupně uklidňuje a my zastavujeme na obrovském vybetonovaném parkovišti, u kterého je cedule „pramen Nilu“ s šipkou nahoru. Pramen v kopci? Sdělení překvapí, ale neodradí, a tak se drápeme do kopce s mužem o holi a visačkou na krku v zádech. Na vrcholu je pyramida. Obskurní stavba má být památníkem, což sděluje jak nápis, tak muž s visačkou, který se za informaci domáhá peněz se zemitou logikou, že jsme bílí, a tudíž máme peníze na zaplacení. Někdy si říkáme, že peníze máme jen proto, že je nerozdáváme každému, kdo si řekne. Mlčky sestupujeme až k malé brance, u které platíme dámě za vstup ke „skutečnému“ prameni. Jdeme po schůdcích dolů, až narazíme na vodovodní kohoutek, do kterého pramení voda z šedivé instalatérské trubky a ze které se kdesi stává řeka. Nezbývá než věřit, že podzemní vody tečou až do ugandské Jinji, kde podle hydrologů pramen Bílého Nilu skutečně vyvěrá, a že lze nějak identifikovat, který z pramínků sbíhajících se z obrovské střední Afriky je tím skutečným zdrojem.
Mezi trpaslíky
Tam, kde se asfalt mění v nezpevněnou pistu, odbočujeme do kopců posetých čajovými plantážemi. Cesta připomíná průjezd lomem, protože přetížený náklaďák s čajovými lístky společně s deštěm vytvořily hluboké koleje, do nichž naše toyota zapadá až po přední nárazník. Opatrně popojíždíme, boříme se do bláta a ani dechberoucí krajina nám nepomáhá vymyslet, jak z toho ven. Po chvíli si všimneme, že máme doprovod. Jedeme, či se spíše suneme blátem a kamením a stejně rychle kolem nás pochodují drobní lidé, možná děti, mávají dřevěnými klacky a cosi křičí. Jsme snad v zakázaném teritoriu? Několik posunků a slov ve francouzštině a dochází nám, že jsme narazili na pomocníky, kteří mačetami kácejí stromky a pahýly nám doslova umlacují cestu. Jeden řídí, křičí pokyny jako „doleva“, „doprava“ a „rovně“, čímž naznačuje směr rovnání terénu, a druhý šlape po kotníky v bahně v obklopení stále početnější skupiny. Na chvíli se zastavíme a já mám poprvé možnost si neúnavný doprovod prohlédnout v klidu. Dochází mi, že naši společníci mi při mých 170 cm dosahují stěží pod krk! Ptám se: „Batwa?“ Na tmavé tváři se objeví bílé zuby v širokém úsměvu na znamení souhlasu a poprvé si všímám vousů na tvářích zjevně dospělých mužů. Neplánovaně se nám podařilo objevit pygmeje žijící v horách, daleko od ruchu civilizace, ale také velkých zvířat, jež se v této nadmořské výše už nevyskytují. Ani jednomu se totiž pygmejové nedokážou bránit.
Vstupujeme do vesnice, ve které se s naším příjezdem doslova zastavuje život. Průvodcem je nám mladík hovořící francouzsky s mobilem v ruce, který je jediným spojením se světem ležícím kdesi daleko, ale současně nepříjemně dotírajícím na populaci čítající jen asi jedno procento obyvatel celého státu. Oni sami se za Burunďany nepovažují, a proč taky, když vědí, že jejich území může vláda kdykoliv zabrat a žádného zastání se jim nedostane. Na pygmejích nikomu nezáleží a všichni vědí, že drobné postavy se jen těžko ubrání fyzickému útoku, před kterým se ukrývají v nepropustných pralesích rovníkové Afriky, v nichž mají před svým nepřítelem alespoň malý náskok díky znalosti terénu. Život v bujné zeleni uprostřed kopců je životní nutností, nikoliv výsadou či snahou dobrovolně se izolovat ve snaze uchránit si svou jedinečnost.
Centrem života je základní škola pro asi stovku dětí, ze kterých má jen jedno šanci studovat dál a třeba se seznámit s někým, kdo bude ochoten zdarma pygmejům pomoci, až si na ně centrální vláda zase došlápne. Před maličkými domky posedávají stařeny, jejichž vrásky vykreslují hluboké rýhy při naší hloupé otázce, kolik mají roků. Asi sto, jenže kdo by to řešil ve společnosti, ve které se čas neměří hodinkami, ale západem slunce, a kde jsou lidé smířeni s tím, že jednoho dne se zkrátka do nového rána neprobudí. Děti mají povinnost se vzdělávat, ale se zapojením Batwů do většinové společnosti se nepočítá, protože je jich tam málo a jejich hlas je tak slabý, že ho nikdo nechce slyšet.
Přichází odjezd a placení za návštěvu. Vytahujeme dolarové bankovky a říkáme, jak mají s každou z nich naložit. Tohle je na chod školy, tohle pro děti a stovka je pro vesnici. Víme, že se večer, až se muži sejdou ve velké společenské místnosti, strhne hádka, na co peníze použít, a že část padne na nákup alkoholu. Velká část dospělých mužů totiž podlehla jeho démonu a volný čas, jehož je uprostřed hor nadbytek, si krátí odpoledním pitím domácího piva a levné kořalky.
Mladá tradice
Na dohled stotřicetitisícového hlavního města Gitegy se stáváme svědky bubnového ceremoniálu. Atrakce zapsaná na seznam UNESCO se odehrává uprostřed vesnice a odkazuje na tradici spjatou s životem urundského krále. Dnešní území se totiž v minulosti označovalo jako Urundi a poté, co ho chvíli obsadili Němci a posléze Belgičané, se maličké království dočkalo nezávislosti, kterou oslavili přidáním písmene „b“ na začátek názvu. Nový stát s názvem Burundi spatřil světlo světa.
Zatímco se muži scházejí na ceremoniál, na který můžete přijet vlastně kdykoliv a jen stačí dát vědět dva dny předem náčelníkovi vesnice, procházíme královskou vesnici. Rozsáhlá přednáška o využití toho či onoho si získává naši pozornost ve chvíli, kdy nám do oka padne královské lože ze suché trávy, pod nímž se nachází prostor pro jednu osobu, jejímž úkolem bylo tleskáním udávat rytmus královským radovánkám. Pod postelí byl komparzista prý proto, aby nic neviděl a královskému páru se dostalo soukromí a současně došlo k naplnění aktu v podobě zplození potomka, a tím udržení kontinuity královského rodu.
Za domky se řadí do zástupu pečlivě ustrojení muži různého věku a společně s bubny vbíhají na otevřené prostranství ohrazené z jedné strany tribunou pro návštěvníky. Začíná několik desítek minut trvající podívaná kombinující zpěv, bojový tanec a rytmické zvuky, která se současné podoby dočkala až na konci 19. století. Zatímco bubny patří k tradici země odnepaměti a využívaly se při nejrůznějších událostech, jako byly pohřby či oslava sklizně, současná podoba rituálu vznikla při příležitosti porážky odbojných domorodých nepřátel tehdy vládnoucího krále. Kombinace bubnů a tanečních kreací se začala využívat k odstrašení všech, kteří si chtěli maličké království podrobit, a tak se prvními Evropany čelícími náporu dunivých zvuků a vysokých skoků stali Němci. Bubny, tamburíny a cosi jako rumbakoule vytvářejí jedinečný hudební zážitek, který není hlukem, ale pečlivě secvičenou hudební skladbou, strhávající posluchače k podvědomému napodobování rytmu. Zlí duchové se dávají na útěk, zatímco hrdinové minulosti ožívají, aby ochránili žijící.
Červeno-zelené tóny se míhají v divokém rytmu a malí kluci předvádějí doslova gymnastické prvky, při nichž nechybí kotník nad úrovní hlavy. Zatímco červená barva symbolizuje boj za nezávislost a zelená naději v lepší zítřky, bílá je znamením míru, který v zemi posledních 30 let prakticky nebyl. Ačkoliv víme, že jde o komerční akci sledující jediný cíl, a sice uspokojit platícího diváka, stojí za to ji spatřit a vydat se v myšlenkách do časů, kdy se tropickými lesy prodírali dobrodruzi pátrající po cestě napříč africkým vnitrozemím.
Burundi je skutečná Afrika, kde život není samozřejmostí, kterou my prožíváme ze dne na den. Tady se musí bojovat i o zajištění běžných potřeb, ale pokud se na cestu do této země vydáte, odměnou vám budou nespoutané krásy původní Afriky, která od dob Livingstona neušla velkou cestu. Cestu sem vám může zpříjemnit humor nejslavnějšího rodáka, kterým je v našich očích rozhodně Mireček from Bujumbura z Básníků.
Dobré vědět
- Podobně jako v jiných rozvojových afrických zemích je v Burundi pro cizince velmi draho a na cestu je nutné se vybavit dolary v hotovosti, protože většina ubytování vyžaduje platbu na místě.
- Ověřte si podmínky vstupu do země těsně před odjezdem, nejlépe na burundské ambasádě, kde je největší šance, že budou mít aktuální informace. Velmi napjaté jsou vztahy hlavně s Rwandou, což vede k neohlášenému uzavírání hraničních přechodů takřka ze dne na den.
- Naučte se alespoň pár slov francouzsky, na rozdíl od sousední Rwandy nemají místní snahu mluvit anglicky.
- Na neustálé žádosti o peníze i ze strany vojáků či policistů odpovídejte „ne“. Je to jediná šance, jak nepřijít o veškerou hotovost.
- Veřejná doprava prakticky neexistuje a jedinou možností, jak zemi procestovat, je vlastním autem. Pozor si dávejte nejen na řízení vpravo s volantem vpravo, ale také na tragický stav silnic a všudypřítomné lidi.
- Vše si domlouvejte osobně, tím výrazně ušetříte, protože místní si k ceně připočítají tučnou provizi, která nebude odpovídat poskytnutému servisu. Bubnový ceremoniál se odehraje prakticky kdykoliv, když se domluvíte s předákem vesnice, který se přizpůsobí vašim časovým možnostem.
