Nigerské město Agadez: Pradávná křižovatka mezi světy

Jen co jsem opustila bránu letiště, tvořenou stylově provazem, spatřila jsem to, kvůli čemu sem kdysi směřovali zvědavci z celého světa. Vysoký minaret zdaleka převyšuje všechny okolní stavby a je symbolem tuarežského Agadezu, nigerského města ležícího v samotném srdci západní Sahary, jehož zašlou slávu v nejbližší době nikdo ze západních návštěvníků určitě obdivovat nebude.

Skladiště. Střechy budov běžně slouží jako odkladiště nejrůznějšího harampádí, které se třeba ještě může někdy hodit. | Linda Piknerová

Vzduch je prosycen pískem. Stačí pár kroků otevřeným prostranstvím k administrativní budce, aby se zrnka prachu usadila v mém nose tak silně, že celý týden mám rýmu. Návštěva místnosti s dámou, jejíž úřední hodiny se odvíjejí od počtu leteckých spojení s hlavním městem Niamey, dokonale demonstruje opuštěnost této více než stotisícové metropole, ležící na samém okraji Sahary. Chcete-li mít jistotu, že z Agadezu skutečně odletíte, musíte si dva dny před plánovanou cestou své spojení osobně ověřit, protože se snadno může stát, že letadlo poletí o den dříve či dva později a vy se to nikdy nedozvíte. Jakékoliv on-line služby jsou tady, uprostřed pouště, jevem z říše snů a jediný zákon je papír, na který svým vlastnoručním podpisem stvrdíte, že poletíte.

Centrum obchodu včera i dnes…

Nasedám do auta a mířím se svým průvodcem prašnými ulicemi, lemovanými nízkými domky, které, pokud by nebyly tu a tam vyzdobeny modrými dveřmi, takřka dokonale by splývaly s okolím. Ze žlutohnědého mimikry občas vykoukne pokus o kdysi moderní výstavbu, jejímž ztělesněním jsou betonové desky a oprýskaná železná cedule, na které místní kluci provádějí shyby. O tom, že se nacházím na pomyslném náměstí, mě má přesvědčit kovová socha ve tvaru mystického stromu v Ténéré, jenž byl označován za nejosamělejší strom na světě. Legenda o akácii přežívající uprostřed pouště byla doslova rozmetána ve chvíli, kdy do ní narazil opilý libyjský řidič, takže Niger přišel o jeden ze svých symbolů a jeho připomínkou jsou dnes jen roztodivné skulptury místních umělců. Mohu s klidem říct, že agadezská variace stromu je mnohem autentičtější než jeho replika v Národním muzeu v hlavním městě. A vlastně se tomu nelze vůbec divit, protože strom nikdy nebyl symbolem Nigeru, nýbrž hrdých Tuaregů, žijících právě tady, na hranici pouště. Agadez totiž není ničím jiným než pradávnou křižovatkou obchodních cest vedoucích napříč Saharou, nad nimiž kontrolu drželi kočovní Tuaregové, hovořící jazykem tamašek, jezdící na velbloudech a halící si tváře do šátků.

Restaurace, či spíše putyka Touba zůstala jedním z mála otevřených podniků, kde lze ochutnat nigerskou kuchyni. Kromě tradičního grilovaného masa to je třeba ryba le capitaine s vařenou zeleninou. | Linda Piknerová

Vědomí, že nejsem v Nigeru, zemi uměle vytvořené Francouzi, ale primárně v regionu Aïr, obývaném odpradávna jedním z berberských národů, mění perspektivu vnímání všeho kolem. Konečně oblast Agadezu se stala součástí Nigeru až v roce 1960 a odkaz politické nezávislosti je tady stále více než živý. Prastaré obchodní stezky vedoucí od Středozemního moře ke Guinejskému zálivu a od Atlantiku až k Rudému moři se potkávaly právě tady a umožnily vznik jedinečného centra obchodu, kultury a vzdělání, které si díky své izolovanosti od jakýchkoliv dalších větších měst udržovalo po stovky let svou unikátnost. Nechávám se unést představou, že každou chvíli musí přijet karavana, která po doplnění zásob zase vyrazí dál. Do reality mě vrátí troubící terénní toyoty naložené lidmi se samopaly a mizící kdesi za městem, kam se bez speciálního povolení a ozbrojeného doprovodu nesmí. Agadez je totiž stále obchodní křižovatkou uprostřed pouště, jen sůl a zlato nahradilo pašování lidí a drog.

Ve staré čtvrti

Teplota převyšuje 40 stupňů a před zničujícím žárem umocněným větrem není kam utéct. Ani pouliční stánky neskýtají příliš možností k osvěžení. Cesta do staré čtvrtě, zapsané na seznam UNESCO v roce 2013, je protivně dlouhá a vlastně nenabízí nic z toho, co by člověk od „procházky“ městem očekával. Jediné, co upoutává mou pozornost, jsou místní graffiti na kdejaké zdi, zachycující tuarežské bojovníky. Když ale přijdu k obrovským modrým vratům chránícím vstup ke zdaleka nejvyšší stavbě v širokém okolí, vystřídá únavu němý úžas. Správce otevírá dveře areálu a nabádá mě ke vstupu do minaretu mešity, postavené v roce 1515 a pyšnící se titulem nejvyšší africké (a snad i světové) stavby postavené z nepálených cihel. Do věže jsou napíchány dřevěné kolíky, takže zdálky připomíná ježka, a při stoupání úzkým točitým schodištěm do výšky 27 metrů uvidíte i další zástupce zvířecí říše – především pavouky a netopýry. Není se co divit, protože podle správce sem za poslední měsíc přišel přesně jeden turista – tedy já –, a co bylo před měsícem, si už nepamatuje. Výhled z vrcholu minaretu nabízí další pochopení toho, proč je Agadez tak jedinečný. Při pohledu do dálky člověk nevidí nic než nekonečnou poušť a vlnící se hory a chtě nechtě obdivuje ty, kteří se vydávají rachotící dodávkou napříč tímto peklem.

Minaret mešity převyšující všechno v okolí a modrá vrata jsou jedinečnými symboly města ležícího na samém okraji Sahary | Linda Piknerová

Vedle mešity leží hřbitov, jehož zeď hraničí s obchodní uličkou plnou prodejců všeho možného. Ti při pohledu na turistku výrazně zvýší svou aktivitu, protože zhoršující se bezpečnostní situace v regionu zamezila příliv zahraničních návštěvníků ochotných koupit prakticky cokoliv. Zjevný cizinec tak nemůže vyváznout, aniž by si něco koupil. V zaprášených krámcích seženete tuarežský nůž, jehož nošení je výsadou i povinností každého dospělého muže, a také přívěsky ze stříbra, jejichž ojedinělý tvar je k vidění na zdech staré čtvrti. Na rozdíl od jiných míst, kde se to suvenýry jen hemží, má tady člověk pocit autenticity. Nabízené zboží je pokryto směsicí prachu i písku a jeho cenu prodejce jen odhaduje.

Čad, země bez pověsti aneb Dlouhá cesta do srdce severu

Afrika

Od zaprášených krámků mířím do staré čtvrti, tvořené domky z vepřovic, s modrými vraty a vyzdobenými ornamenty, v nichž žijí lidé svými každodenními starostmi. Přijímám pozvání vydat se do útrob staveb pečlivě chráněných před sluncem, v nichž obdivuji výmalby na stěnách, a neubráním se otázkám, na něž jsou odpovědi pro místní tak samozřejmé, že jim zpočátku vůbec nerozumějí. Chvíli trvá, než pochopí, proč se ptám na modrá vrata i tvary vytesané všude kolem, a dostane se mi vysvětlení, že v případě ornamentu se jedná o jedinečný kříž, jenž je symbolem pouze několika tuarežských kmenů, z nichž jeden obývá právě oblast Aïr. Modrá či indigo barva je poznávacím znamením Tuaregů odnepaměti a její mnohoznačná symbolika proniká do nejrůznějších aspektů života těchto nomádů. Ať už se jedná o symbol vody, tolik nedostatkové v této části Afriky, barvu oblohy, ostře kontrastující se žlutými dunami písku, či její schopnosti odradit nepříjemný hmyz, to všechno všudypřítomná modrá ztělesňuje a tuarežští muži se do ní halí s hrdostí sobě vlastní. Tak si to vyslechnu v maličkém muzeu Heinricha Bartha, německého cestovatele, který jako jeden z prvních Evropanů připlul po řece Niger do Timbuktu a nějaký čas strávit právě tady.

Na návštěvě u sultána

Poznávání Agadezu by nebylo úplné bez setkání se vskutku mimořádnou postavou, kterou je místní sultán. Skutečně, i v roce 2024 existuje osoba s titulem sultána oblasti Aïr, sídlícího v paláci na dohled mešity připomínající ježka. Zastyděla jsem se, když jsem musela sama sobě přiznat, že jsem považovala označení „sultán“ za dosti nadnesené a očekávala schůzku s nějakým místním úředníkem, sídlícím v jedné z nízkých barabizen podél cesty. Do ještě větších rozpaků mě dostala informace, že sultanát byl založen v polovině 15. století a nejen že přežil všechny změny, ale především byl epicentrem opakovaných nepokojů vedených proti Francouzům.

Palác sultána regionu Agadez či také Aïr je jednoznačně nejhonosnější budovou ve městě. A vevnitř také pravděpodobně nejčistší. | Linda Piknerová

Na místní poměry vysokou a dobře zabezpečenou budovu hlídá několik mužů, kteří mě po chvíli čekání nechávají vstoupit dovnitř. Udělují mi pokyny, jak sultána oslovovat a kdy ho obdarovat. Nejdříve ovšem kontrolují, co jsem přinesla za prezent, a jakmile souhlasně kývnou na zdobenou pokrývku hlavy, ocitnu se bosa uprostřed obýváku s modrými stěnami, jehož dominantou je plazmová televize. Naproti ní sedí na těžké látkové sedačce korpulentně vyhlížející sultán, bez jakýchkoliv pochyb nejvyšší autorita v celém Agadezu. Chcete se oženit, rozvést, pohřbít příbuzného, máte spory se sousedy? Než půjdete k soudu, čeká vás setkání se sultánem, jehož názor a rady jsou brány mnohem vážněji než pokyny státního zaměstnance vyslaného vládou z Niamey. Existuje-li tady, uprostřed Nigeru, mocenské centrum, které ví o všem, co se děje, je to právě tento obývák, vyzdobený umělými květinami, těžkými koberci a sultánovými sloužícími, nalévajícími k osvěžení teplý čaj.

Hlavní náměstí symbolizující umělecky pojaté ztvárnění legendárního stromu v Ténéré je plné kluků, kteří se poflakují kolem betonových lavic. Na práci toho přes den moc nemají a do školy chodí spíše sporadicky. | Linda Piknerová

Navázat konverzaci se sultánem by snad nebylo tak náročné, kdyby mu bylo lépe rozumět a zpoza modrého závoje se neozýval jen tlumený šepot se zvláštním přízvukem. Po chvíli váhání se ukazuje, že je to francouzština a že sultán je připraven konverzovat jazykem bývalých kolonizátorů, ovšem o tématech bytostně lokálních, jako jsou vztahy mezi jednotlivými klany. Důsledné zakrývání obličeje během hovoru je charakteristickým znakem každého muže staršího 25 let a není od něj upuštěno ani v rodinném kruhu. Kus látky přes ústa tak z konverzace činí trochu pantomimu, umocněnou tím, že sultán mluví s bílou ženou, které vysvětluje, že audience se o den zpozdila proto, že musel řešit jistý rodinný spor. Proniknout do tématu tuarežských vztahových sporů ve francouzštině je slovy klasika skutečný překladatelský oříšek.

Kromě hlavní ulice a několika vedlejších jsou cesty nezpevněné a pohyb po nich vyžaduje dávat si pozor, abyste neutrhli kolo auta či si nezvrtli kotník | Linda Piknerová

Beru si zpět boty, které jsem nechala před vchodem, a odcházím s kusem papíru, na kterém je kromě sultánova podpisu také razítko. Získala jsem první autogram celebrity ve svém životě.

Za městem, které nejde opustit

Zatímco staré město nabízí návštěvníkovi dechberoucí zážitky, zbytek Agadezu je poněkud nudný. Na atraktivitě mu nepřidává ani to, že v posledních letech tu uzavřeli mnoho restaurací a ubytovacích kapacit. Možnosti „společenského“ vyžití jsou tak vskutku omezené. Jediná dobrá restaurace italského majitele má také svá nejlepší léta za sebou, takže nezbývá než využívat lokálních kapacit a naplno si vychutnat místní verzi barbecue. Nejedná se o nic jiného než o oblíbené skopové, kozí či velbloudí maso připravené ve velkých kusech na grilu, za vydatného škvaření ukapávajícího tuku do rozžhavených uhlíků, a posléze zapíjené nějakým sladkým nápojem. V oblibě vede sprite. Kombinace tučného masa, sycené limonády a vysokých teplot neumožňuje místní jídlo pozřít více než jednou za tři dny, byť si uvědomuji, že odmítnutí beraních hlav vystavených na obrovském tácu bylo přinejlepším nezdvořilé.

Tunisko: co vidět a zažít v zemi, jejíž vnitrozemí zůstává nedoceněné

Afrika

Život ve městě je jen odleskem jeho dřívější slávy, kdy sem z Paříže létaly pravidelné spoje a účastníci Rallye Paříž–Dakar tady měli některé ročníky zastávku. O tom, že před patnácti lety tomu bylo jinak, podávají nejlepší důkaz podivuhodné počiny švýcarského architekta Nota Vitala z přelomu nového tisíciletí. Ve městě po sobě zanechal stupňovitou pyramidu, sloužící jako škola a postavenou s myšlenkou, že děti chodí nejen do školy, ale také „na školu“. V zemi, kde gramotnost nedosahuje ani padesát procent, jde o ctnostný počin. Stejně tak Vitalova alternace věhlasné mešity se stala oblíbenou turistickou atrakcí, o kterou tedy dnes nikdo nestojí a stavba nezadržitelně chátrá.

To nejlepší osvěžení v teplotách atakujících běžně 40 stupňů nabízí teplý čaj, hodně cukru a místními tolik oblíbené limonády. Na vodu tady pomyslí málokdo. | Linda Piknerová

Mnohem autentičtější dojem z města dává návštěva tržnice, ke které vede cesta přes obrovskou skládku. Hlavním obchodním artiklem jsou velbloudi, osli a kozy, jejichž majitelé mi nabízejí dva kusy za cenu jednoho. Mou pozornost upoutá ale něco jiného. Tady, uprostřed západní Afriky, v žáru slunce stojí přede mnou malý kluk se zelenou pletenou čepicí s nápisem hokejového klubu Mladá Boleslav. Neubráním se pousmání a zamyšlení nad tím, že globalizace si najde svou cestu skutečně všude a že vlněná pokrývka hlavy tady pravděpodobně skončila díky naší rozvojové pomoci.

Jednu z mála možností uniknout nástrahám civilizace představuje Sahara, která podle místních začíná či končí na hranicích Agadezu. První duna se zvedá z nezpevněného terénu, jímž tu a tam projede přeplněný náklaďák, a se západem slunce tvoří jedinečnou scenerii, jejíž křivky se člověku zaryjí do paměti. Místní kluci mi připraví kávu a já při každém doušku cítím, jak mi mezi zuby skřípe písek. Je to jedna z nejlepších káv, kterou jsem kdy měla.

Chcete-li vstoupit do minaretu mešity, průvodcem vám bude tento muž, jenž většinu dne tráví posedáváním před vchodem | Linda Piknerová

Právě tady začíná největší poušť světa, jejíž překonání se stalo – a ještě stane – mnoha lidem osudným. Tady se sbíhají pašerácké stezky směřující k Alžírsku a Libyi a znemožňující volné pokračování dál do oblasti Ténéré, která je domovem Tuaregů, již ale o návštěvu rozhodně nestojí. Je smutnou pravdou, že brány Agadezu se v nejbližší době cizincům určitě neotevřou, a jak bude křižovatka uprostřed pouště vypadat za několik let, můžeme jen odhadovat.

Niger: chudý a lidnatý

• Nigerská populace patří k nejrychleji rostoucím na světě, a zatímco v roce 2024 by měla mít lehce přes 28 milionů obyvatel, v roce 2050 to podle odhadů bude kolem 67 milionů. Většina z nich bude žít na jihu, protože zhruba 4/5 území pokrývá poušť a polopoušť.
• V roce 2020 byl Niger označen OSN jako nejméně rozvinutá země světa. Tuto nelichotivou příčku v posledních letech těsně přenechal Afghánistánu a nadále zůstává i v porovnání s dalšími africkými státy extrémně chudý.
• V roce 2023 proběhl v zemi převrat a moci se ujala vojenská junta, která vyhnala všechny západní aktéry, včetně Francouzů, a naopak utužila vztahy s Mali a Burkina Fasem, v nichž vládnou stejně mizerné vlády jako v Nigeru. Výsledkem je, že do země se prakticky nedá dostat, tedy pokud nejste ruský, případně čínský agent či nevlastníte pas některého z „bratrských“ států, což jsou právě dvě výše zmíněné země.
• Na severu Nigeru se nachází jedno z největších světových nalezišť uranu na světě, které zásobuje až z 15 procent francouzské jaderné elektrárny a skoro ze čtvrtiny elektrárny EU. Těžbu uranu místní dlouhodobě kritizovali kvůli špatnému zajištění bezpečnosti a nekontrolovatelnému šíření radioaktivity, kterému nikdo nevěnoval pozornost.
• Nigersaurus je oficiální označení pro endemický druh dinosaura, jehož poznávacím znamením údajně byla široká tlama s více než 500 zuby. Replika kostry je k vidění v Národním muzeu v Niamey a úžas nevzbuzuje, zejména však proto, že provedení je poněkud odbyté stejně jako zbytek expozice, ve které nechybějí prázdné vitríny a vystavený písek.