Obrovská africká země, ležící na pomezí Sahary, Sahelu a subtropické Afriky, je domovem mnoha etnik. Tato neuvěřitelně barevná a fotogenická mozaika národů je to, co nás do Čadu přilákalo a co nám nabídlo ty nejsilnější zážitky.
Jako vždy nejdřív uvidíte vysílač. Ten signalizuje město s neochvějnou jistotou. O chvíli později se ve žluti písku zaleskla zeleň. Kde je zeleň, je i život. Není jí moc, ale na vznik městečka to stačí. V okolí se krčí snad tři desítky zděných domů, na druhém obzoru o něco méně. Na pláni mezi nimi je studna obehnaná zpola zničeným plotem. Ten ale takřka nejde vidět přes množství zvířat a lidí, kteří se u vodního zdroje tísní. Studna je zde opatřena čerpadlem a muži snadno vytahují vodu, kterou z barelů přelévají do vaků na okolostojících zvířatech. Na oslech přijíždějí další lidé, ověšení žlutými kanystry, které jsou k vidění po celé Africe. Mluví arabským dialektem, který je mi takřka cizí. Od středomořské arabštiny, na kterou jsem zvyklá, je jazyk saharských Arabů na míle vzdálený. Dozvídám se jen to, že sem chodí jednou týdně doplnit zásoby tekutiny. Pasou v okolí města, kde žijí jejich rodiny, a pak se přesouvají na jižnější území, kde je během období sucha více vody. Nejedná se tedy o kočovníky, ale o takzvané transhumánní skupiny, skupiny provozující transhumanci, tedy sezonní kočovnictví. Během něj se lidé pohybují mezi zimními a letními pastvinami, přičemž ale část rodiny má usedlý životní styl a přesune se jen dvakrát do roka.
Sahařané
Ten večer v nouzi a naprosté tmě rozbalujeme tábor nedaleko jiné studny. Tato studna stojí uprostřed ničeho, ani dům, ani živáček v dohledu. Její okolí je ale pokryté bobky velbloudů, koz a oslů. Podlážkám stanů ani našim botám suché bobky nevadí, takže v klidu kempujeme. Těsně před rozbřeskem nás budí obrovský hluk. Když vykouknu ze stanu, prázdná pláň je pokrytá obrovskými stády. Zvířatům kraluje starý muž a jeho dva synové, kteří připoutávají silného býka k lanu, začínají s jeho pomocí čerpat vodu ze studně a rozlévat ji do přilehlého napajedla, kde se shromažďují stáda. Fascinováni přihlížíme, a když se zlepší světlo, začínáme fotit. Mužům to nevadí, později příchozí ženy se ale halí do barevných šátků a focení odmítají.
Když je po dvou hodinách práce a křiku voda načerpána, přináším muži a jeho synům namazané bagety. S vděkem přijímají a přisedají si k nám do ležení. Jejich arabština je mi stejně cizí, jako byla předešlý den. „Kde máte dům?“ ptám se. „Nemáme,“ odpovídá mi chlapec s plnou pusou. „My kočujeme.“
Našli jsme tedy pravé saharské kočovníky, členy početné skupiny Tubu, kteří věří, že jsou potomci hadramautských Arabů, kteří sem přišli přes Etiopii, odkud si přinesli tmavší zabarvení kůže. Ačkoliv oni sami sebe pokládají za Araby (patrně z nějaké historické regionální prestiže), věda jim v tom příliš nakloněna není a řadí je k saharským národům, jako jsou Tuaregové či Zagháwové. Někdy jsou označováni jako „černí nomádi Sahary“. Nicméně právě těmto Tubům patří sever Čadu, kde jich žije v nekonečné krajině více než milion a během naší cesty jsme na severu nepotkali jiné kočovníky než je. Ve městech byla ale společnost barvitější.
Křesťané jihu
V Čadu, stejně jako i na jiných místech Afriky, dokáží lidé často podle vzhledu, jména i oblékání určit, odkud druhá osoba pochází. Mnoho skupin má své charakteristické rysy, pokud ne, napoví jméno. A když si člověk obleče tradiční oděv, je zcela vymalováno. Na Sahaře mezi šlachovitými kočovníky doslova září migranti z čadského jihu, kteří patří k lidu Sara. Sarové jsou asi pětimilionová skupina, mezi kterou je velmi rozšířené křesťanství a animismus. Sami o sobě říkají, že nejsou jednou etnickou skupinu, ale nadskupinou pro menší etnika. Vzhledem k jejich množství v Čadu – tvoří nejpočetnější skupinu, okolo čtvrtiny celé populace – se snaží, aby se sarština stala vedle arabštiny a francouzštiny úředním jazykem. Což mezi zbytkem populace budí nevoli.
Sary v dnešní době najdeme všude. V saharských městech severu mají vlastní čtvrti, ve kterých se dají najít bary, a dokonce i hazard. Na udusané hlíně stojí rozviklané stoličky, na kobercích posedávají chlapíci kouřící vodní dýmky a v rohu stojí herní automaty, které velikostí a barvami vypadají, jako by se jednalo o hračky pro děti. Bary jsou neoznačené a je nutné je pečlivě hledat. Ne všichni místní vůbec vědí, že existují. Musíte se zkrátka umět ptát a vytipovat si správné osoby. Kromě lahvových pivek (asi nejlepší je místní pivo Gala), vína připomínajícího portské a podivné brandy se tu dá sehnat i místní pivo, objevující se ve velkých nádobách se žufánkem. Tato regionální kvaska, známá jako bili-bili, chutná jako nepříliš lahodný burčák. Cenově je ale více než přijatelná a místní ji do sebe klopí žufánek za žufánkem. Občas se v baru, který je také rodinným domem, najde i jiný poklad. Já v jednom z nich například ochutnala svého prvního pečeného varana nilského. Chutnal jako vysušená ryba.
Cesta na jih
Jakmile jsme překročili hranici Sahary zpátky na jih, začalo se lidské osídlení množit. Zmizeli velbloudi i jejich tajemní, šátky zahalení páni, a objevily se vesnice vyloženě afrického rázu. Špičaté stříšky chýší trčely mezi stromy a keři. I lidé najednou přestali mluvit arabštinou, která byla nahrazená mnoha jazyky desítek etnik, která v Čadu žijí. U jedné z vesnic jsme zastavili na oběd. Pod nedalekým rozložitým stromem seděla asi dvacítka mužů v tradičním muslimském oděvu. Zamířili jsme k nim, samozřejmě.
Po nezbytném přivítání, které proběhlo v perfektní a dokonalé arabštině, nám starosta Ibráhím Abbálí ukázal největší poklad celé vesnice: hlubokou studnu. Patrně jsme nevypadali až tak okouzleně, takže jsem raději vysvětlila, že u nás jsou studny běžné. Povzdechl úžasem. Vzhledem k jeho oděvu mě ale napadla jiná myšlenka – jestli tu nemají náboženskou školu, medresu. Ty u nás totiž vzácné jsou.
Ze starosty se vyklubal i ředitel školy, která stála za vysokým plotem za jeho zády, a ihned nás do ní pozval. Usadil se na židli stojící uprostřed „lauh“, dřevěných desek, na kterých se žáci učí psát korán. Pak z koránu zarecitoval – vybral verše o vítání křesťanů v muslimské společnosti. Vyprávěl o dalších učitelích a o životě ve škole. Vzhledem k tomu, že medresa patřila náboženskému řádu tidžáníja, který je v Africe nejrozšířenější a kterého jsem shodou okolností velký fanda, nasbírala jsem si u Abbálího body tím, že jsem poznala všechny šajchy z fotek a vyjmenovala i některé jejich manželky. V medrese, jejíž stěny zdobily vedle koránů a modlitebních řetízků i zcela neislámské amulety gri-gri proti štírům, jsme nakonec strávili v příjemném rozhovoru (vrcholu dalšího přejezdového dne) asi hodinu. Abbálí nám pootevřel dveře do „afrického islámu“, který je okořeněný animistickými tradicemi, pověrami, duchy předků a posvátnými prameny a stromy. A který, kromě víry v jednoho Boha, má s islámem středomořským jen pramálo společného. Ostatně, stejně jako výše zmíněná arabština.
Mezi Fulby
Nedaleko Čadského jezera jsme znovu potkali kočovníky – tentokrát Fulby. Národ, který věří, že jeho předkové sem kdysi zavítali z Kavkazu, díky čemuž mají Fulbové světlejší pleť a hodně specifické rysy. Jejich malé domečky, které se dají během hodinky sbalit, byly takřka ukryté ve stohlavých stádech ovcí a koz, jejichž pasením se živí. Krávy, hlavní zdroj obživy, byly v nedohlednu. Fulbové se zdobí obličejovým tetováním a skarifikací (jizvením), mají copánky a mnoho šperků. Každé setkání s nimi je doslova radostí k pohledu. Fulbové jsou kočovníci a pastevci, ale je mezi nimi stále více usedlých rodin. Některé se usadily i v okolí Čadského jezera.
Po příchodu do jedné z vesnic, ukrytých ve stínu Sloních skal, míříme nejdřív za radou starších. Staříci leží ve stínu stříšky na rohožích a kolem pobíhají děti. Usedáme k nim a posloucháme o životě. Náš tlumočník, Sam, tlumočí z fulbštiny do francouzštiny a já z francouzštiny do češtiny. Občas rada starších začne mluvit regionální arabštinou, která je srozumitelná lépe než ta saharská. Pak Samovo prostřednictví nepotřebujeme – většinou. Na mnoho témat bohužel moje arabština nestačí. Rada starších totiž vypráví o magii a kouzlech, která vesnici chrání, o starobylých rituálech a o čarodějích.
„A ten čaroděj je tady?“ ptám se fascinovaně a očima přejíždím po mužích kolem. „Ano, sedí tu s námi. Ale není to jedna osoba. My všichni jsme zasvěceni. Pozici čaroděje zastává každý z nás na půl roku, střídáme se. Zbytek vesnice nikdy neví, kdo to zrovna je. A ani tobě to nepovíme,“ povídá rozvážně hlavní mluvčí skupiny, který v ruce svírá muslimský růženec. „A kouzla? O těch mi něco říct můžete?“ – „Jen málo. Naše rituály jsou tajné. Ukážeme ti ale jeden z rituálních předmětů, který při nich užíváme.“
Mluvčí pokyne a nejmladší z mužů vyběhne. Když se vrátí, přinese luk se šípy s nádherně kovanými hroty. Mezi vesničany je i kovář, mezi jehož povinnosti patří i výroba rituálních objektů z kovu. Musí tedy mít nějakou míru zasvěcení a s čarodějem (či spíše čaroději) spolupracovat.
Po dlouhé rozpravě nás rada starších pouští do vesnice. Dostáváme za úkol pozdravovat jejich ženy. Právě probíhá jeden ze svátků, během kterého se ženy nesmějí potkat se svými muži a musí se vyhýbat i těm ostatním. Rodiny jsou tedy rozděleny a přinesený pozdrav je jediný kontakt, jaký mezi sebou mají. Ženy potkáváme hlouběji mezi chýšemi. Posedávají s dětmi a vyprávějí. Jsou nádherně barevně oblečené a ověšené šperky. Nad foťáky váhají, na rozdíl od dětí, které nad naší přítomností vřeští radostí a v obrovských houfech nás doprovázejí zpět k autům.
„Proč je s sebou pořád taháte?“ brblá nádhernou spisovnou arabštinou náš řidič Adam, který studoval v Libyi. „Netaháme, přijdou sami!“ bráním nás. „Nemáš rád děti?“ – „Ale jo. Jen je jich vážně hodně a bojím se, že nějaké přejedu,“ mumlá pod nosem a začne děti rozhánět. Najednou něco brnkne do auta. „Vidíš ho? Smrada? Hodil mi na auto kamínek!“ Když vykličkuje mezi dětmi, začneme se pomalu vracet na dálnici k N’Djameně. Svět Fulbů ale neopouštíme, naopak se začínáme nořit hlouběji.
Slavný Gerewol
Na jih od N’Djameny leží město Dúrbali, na jehož trhu se před cestou do buše zastavujeme. K našemu zarmoucení nedostáváme povolení fotit, což respektujeme. Už jsme se přesvědčili, jak dokážou být místní policie a armáda ostré. Je to ale k vzteku. Tržiště, které se tu koná jednou týdně, je směsicí národů, které přišly nakoupit i prodat. Kroje, obličejové jizvy a tetování, bizarní čepice. Oděvy, které jsem v životě neviděla. Když kolem mě projdou dvě dívky, které bych připodobnila jen k africké verzi matrjošek, stává se ze mě regulérní stalker a jdu za nimi asi sto metrů a prostě zírám. Úplná pohádka!
Když opouštíme město, pozorujeme celé rodiny sedící na povozech, jak míří po cestách i pěšinách zpět do buše a stepi. Kočovníci doplnili zásoby a mohou se zase nějakou dobu posouvat. Podobné kočovníky hledáme – na tento večer nás čeká fulbský klan Sunusenkaya, který dnes začíná festival Gerewol, jehož se máme účastnit. Hledání kočovníků v buši je ale celovečerní zábava. Ptáme se ve vesnicích i v městečkách. Nabíráme místní průvodce, kteří nás v naprosté temnotě provázejí krajinou. V jeden moment máme takové průvodce čtyři. S postupující nocí začínáme o naší účasti na Gerewolu pochybovat. Když zastavíme na louce v černočerné tmě s tím, že jsme v cíli, pochyby se prohloubí. Po deseti minutách se ze tmy ale vyloupnou děti s vyholenými hlavami a copánky a je jasné, že jsme Sunusenkayu našli. Gerewol může začít.
Gerewol, svátek namlouvání, spočívá v tom, že se muži výrazně nalíčí a tančí, aby přilákali ženy. Tanec zahrnuje poskakování, úkroky a výrazné poulení očí a děsivé cvakání zubů. To muži trénují celé dopoledne, kdy se na tanec připravují. My mezitím procházíme mezi rodinami usazenými na okrajích louky a seznamujeme se. Tanec začíná odpoledne ve skromném počtu mužů, ale k večeru počty nabobtnávají. Když je Sunusenkaya posílena příchozími z klanu Džabte, tančí kolem nás snad padesát mladíků. Ženy přihlížejí, starší muži hecují a kritizují. Takový je zvyk. Tančí a zpívají dlouho do tmy, někteří posílení drogami, jiní spoléhají jen na vlastní síly a hlasivky.
Druhý den se tanec opakuje. Jen kroje jsou jiné – velkolepější a zdobenější. Jejich výrobou strávili muži celé dny. A líčením před tancem celé hodiny. Ostatně, je to soutěž mužské krásy. Zatímco Sunusenkaya se drží afrických tradic, Džabte do svých krojů zakomponovali tisíce plastových píšťalek, co sehnali bůhví kde. Pohled na ně je takřka surreálný. Když začne slunce zapadat, je na ženách, aby zvolily nejlepší tanečníky. Vždy dvě dívky volí muže z druhého klanu. Jakmile jsou vítězi známí, začíná volná zábava a tanec, než tanečníky rozežene prudký déšť.
Neuvěřitelný zážitek končí deštěm apokalyptických rozměrů a před námi je přesun do hlavního města na letiště, který díky množství bahna zabere přes šestnáct hodin. Cesta za národy Čadu byla tvrdě vydřený, ale neopakovatelný zážitek, který dokáže nabídnout jen panenská země bez turistů, kterých na světě ještě naštěstí pár je.
Amulety gri-gri
- S amulety gri-gri (někdy známé jako džudžu) se setkáme v celé saharské Africe, byť jejich domovina je na jejím západě.
- Vlivem otroctví se dostaly také do Ameriky, kde se staly součástí praktik vúdú. V Africe slouží jako ochranné amulety nejen proti štírům, ale také proti střelám či neštěstí. Nosí je také politici toužící po zvolení.
- Jejich výroba je spojená s muslimským duchovním vůdcem nebo animistickým šamanem, díky čemuž se liší jejich podoba i tvar.
- Různá etnika mají specifické amulety. Zatímco na jih od Sahary jsou amulety často kožené, na poušti jsou kovové a výrazně větší – Tuaregové mají krásně zdobené amulety s bohatými řetězy. Uvnitř může být například svatá hlína či text z koránu.
Voda na Sahaře
- Voda do čadské pouště proniká z Núbijské pískovcové zvodně, která je největší světovou podzemní zásobárnou fosilní vody. Fosilní voda je typ podzemní vody, která je po dlouhá geologická období uzavřená mezi nepropustnými vrstvami. Tato rozsáhlá zvodeň zabírá asi dva miliony kilometrů čtverečních a rozkládá se na území Libye, Egypta, Čadu a Súdánu.
- V roce 1984 začal na této zvodni vůdce libyjské revoluce Mu‘ammar Kaddáfí realizovat výstavbu Velké umělé řeky. Projekt, který byl ukončen Kaddáfího smrtí v roce 2011, stál asi třicet miliard dolarů, ale přinesl vodu mnoha lidem, pro které byla dříve nedostupná. Voda zásobuje až 70 % populace celé země.
- Využívání fosilní vody ale není nic nového. Nejstarší saharský stát, Garamantes, expandoval z oblasti libyjského Fazzánu ve starověku a v raném středověku díky využívání fosilní vody skrze pečlivě budovaný závlahový systém. Díky rozvoji oáz se rozvíjel i transsaharský obchod a stát bohatl na transportu luxusního zboží a otroků. Využívání nových zdrojů vody vedlo k nárůstu populace, nárůst populace vedl k nadměrnému užívání fosilních vod a spolu s oslabením transsaharského obchodu, jehož cílová města na pobřeží, jako je Lepcis Magna či Sabratha, ztratila svou moc ve 4. století našeho letopočtu, vedl i k zániku státu.
Fulbové a konflikt
- Fulbové jsou etnikum žijící na jihu Sahary čítající asi padesát milionů lidí. Většina z nich žije v Nigérii, kde je jich okolo šestnácti milionů. Asi třetina z celkového počtu jsou pastevci a stávají se tím největší světovou nomádskou pasteveckou skupinou.
- Většina Fulbů (nazývaných také Fulové nebo Fulání) jsou polousedlí, přičemž počet permanentně usedlých se zvyšuje. Stejně tak se zvyšuje také počet křesťanů uvnitř této dříve takřka výhradně muslimské etnické skupiny.
- Fulbové se proslavili v posledních letech kvůli konfliktu či střetům s usedlými obyvateli, kterých se účastní či které rozpoutávají. Tento konflikt je někdy definován i jako náboženský: muslimští fulbští pastevci proti křesťanským nefulbským zemědělcům. To je ale chybné. Dochází totiž i ke střetům s muslimskými zemědělci například z etnika Hausa či s jinými usedlými Fulby, na ty ale je v textech orientovaných na náboženský střet často příhodně zapomínáno. Není tak vzácností, že jsou zejména v křesťanských textech Fulbové označováni plošně jako džihádisté, a to i přesto, že se v mnoha případech jedná o prosté bandity bez náboženského ukotvení a rámce.
