Danakil: místo s drsným klimatem, úplatnými úředníky i trasou ztracených karavan
„Vítejte v pekle,“ pozdravil nás na cestě mladý Tigrajec, který tak vystihl úplně vše. Bájná Danakilská proláklina v severní Etiopii je místo, kde se umírá rychle a pomoci se tu nikdo nedočká. Když se k tomu připočtou nevraživí Afaři, kteří jediní dokážou v těchto podmínkách přežít, není divu, že turistů je tu poskrovnu.
Bez peněz do pouště nelez
Až za dva dny s příchodem mocného šéfa oblasti, který v kanceláři sedí na otočné židli zabalené do igelitu, se vše vyjasňuje. Tady, daleko od hlavního města na okraji pustiny, je neomezeným vládcem. „Kolik zaplatíš, když vás pustíme, kam chceš?“ ptá se. Čekal jsem spíše vytáčky, než se dozvím cenu, ale tady jsou zvyklí jít rovnou k věci. Naštěstí smlouvat se dá, jenže i policisté žádají svůj podíl. Bez doprovodu několika uniforem nesmíme ani na krok. Tak nakonec vyšla najevo i jejich představa, jeden policista bratru 10 000 Kč. Smlouvali jsme, střídali se u nás, vydírali a nakonec jediné, co zabralo po několikadenním smlouvání, bylo naše odhodlání k návratu. „Přece se nevrátíš, když už jsi přijel až sem,“ snažil se mě přemluvit jeden z policajtů, „dej dva tisíce dolarů, my tě budeme chránit, a ještě seženeme velbloudy.“ Naše neústupnost a nezájem o povinný doprovod vyústily v rozhodnutí nás vyhostit zpět do civilizace.
Nakonec vše rozhodl úplně někdo jiný. Celou noc se dveře netrhly a přicházeli různí majitelé velbloudů, kteří vycítili šanci, a stejně se nás snažili přemluvit i policisté, kteří po hodině přicházeli s dalšími nabídkami. Až zástupce velitele konečně k ránu přišel se zajímavou nabídkou za dva policisty, dva velbloudy a průvodce. Jakmile záloha zmizela v jeho kapse, vytratil se ve tmě, kdyby se náhodou chtěl někdo dělit.
Ochranka za všechny prachy
Ještě před východem slunce už u hotelu čekal majitel velbloudů Jásin a policisté. Jeden z nich pocházel z kmene Afarů, což mělo být zárukou bezpečí. Ještě než se karavana vydala na cestu, zjistili jsme, že velbloudář dostal pravděpodobně královsky zaplaceno, takže si na cestu najal další dva pomocníky a kráčel si jen tak s holí. Sotva zmizelo nevlídné doupě Berhale, první policista začal tvrdit, že ho tlačí boty a že má puchýře, protože přece nikdo normální nechodí pěšky. Dokonce nám svěřil svoji zbraň s několika zásobníky, kdyby se něco špatného stalo, a zmizel zpět domů. Druhý vypadal odolněji, ale jistota, že nás bude chránit, byla minimální. Zanedlouho se převlékl, aby nebyla vidět uniforma. To by prý bylo zle a chtěli by nás zabít.
Policista a šéf výpravy v jednom se také zanedlouho unavil a svůj kalašnikov, který ho nepříjemně tlačil do zad, svěřil Jásinovi. Tomu se také nesl špatně, a tak mi po hodině předvedl, jak se míří, nasazuje zásobník, až zničehonic druhá zbraň skončila na mém rameni jako moje vybavení.
Vstříc pustině
Danakilská proláklina je právem považována za jednu z nejhorších trvale obývaných pustin na světě, kde nemůže přežít každý. Nejvyšší teplota se udává okolo 41 stupňů, ale často překračuje i padesát. Nejnižší místo leží 115 metrů pod hladinou moře, i když někdy se uvádí i 133 metrů. V každém případě se tedy jedná o nejnižší místo v Africe. Jakmile se vyhoupne slunce nad hory, nekompromisně se ukazuje, že je to pravda. Pekelná výheň během dne není úplně tím správným okamžikem pro putování. Proto většina karavan putuje i v noci. Naštěstí sestup horami vedl průrvou mezi skalami ve stínu a překvapením byl zurčící potůček, jediný zdroj vody. Mnozí strážci karavan tady v malých prohlubních čerpají vzácnou vodu do kozích měchů.
Kdo si myslí, že poušť je pustá, bude překvapen koncentrací karavan. Zimní měsíce od listopadu do března jsou jedinou možností, kdy teploty slezou o několik stupňů. Byla právě sezona soli a v údolí jsme se míjeli s velbloudími karavanami obtěžkanými solnými kvádry. Cesta k jezeru Karum, kde se kutá sůl, trvá tam a zpět spolu s těžbou i více než pět týdnů. Cestu tedy mohou zopakovat jen několikrát. Karavany z Mekele zase při sestupu z vysočiny přivážejí drahocenné potraviny a vše, co se může hodit, včetně drogy kát (čte se také čat, čát, džád, kchát apod.). Za tyto oblíbené lístky, které přinášejí úlevu, je každý schopen dát cokoliv. Časté karavany jsou i zdrojem přivýdělku: někteří podnikavci u cesty si zřídili jednoduché občerstvovny, kde se u malých ohňů podává silně přeslazený čaj. Někteří nabízejí i další služby, jako je parkování zvířat u kůlů, prodej krmiva, nebo se dokonce postarají o unavená zvířata a vyvedou je na pastvu.
Jiný svět
Jakmile hory zmizí v dáli, objeví se na scéně nekonečná rozpálená rovina. Tady legendy opravdu nelžou. Ale i zde žijí Afaři a setkání s nimi je velký zážitek. Muži jsou jen spoře oblečení s typickou bederní zástěrkou zvanou sanafil. Nezbytná je hůl a také ostrý oboustranně nabroušený tradiční nůž. Získávají ho muži po zkoušce dospělosti a je velice efektivní zbraní. Staré afarské přísloví říká: „Nůž se vytahuje, jedině když ho použiješ.“ Mnozí cestovatelé se tak v minulosti území obávaného kmene raději vyhýbali – nože prý místní tasili na každého nezvaného hosta. Navzdory tomu: komu je nabídnuto čerstvé vařené mléko, okamžitě bývá pod ochranou hostitele, který za svého hosta položí i život. Nápojem, který se neodmítá, je také krev zvířat. Když člověk putuje se svým věrným velbloudem, nastanou okamžiky, kdy dojde voda, a pak je jediným zdrojem energie žíla zvířete.
„Fotografuj, až ti to dovolí muži,“ radí náš průvodce. Tady platí nepsaná pravidla a obyčejné fotografování dokáže jindy rozvážné muže pěkně rozzlobit. Při příchodu do každé vesnice se musí zajít za stařešinou, kterého zajímá účel cesty a spousty dalších věcí. Jakmile jste přijati, platí pohostinnost a můžete se rozložit na palmových rohožích. Setkání se ženami je pro cizí muže jen letmý okamžik. Zdejší ženy nejsou zahalené, nosí jen šátek a často jsou zdobeny hennou. Z očí jim čiší divokost a hrdost, přesto jsou mužský a ženský svět naplno odděleny.
Legendy o Afarech
Země Afarů je bájným domovem národa, který dokáže přežít i v těch nejkrutějších podmínkách na zemi. Slyšel jsem řadu historek, jak nemají s nikým slitování, jsou prý zlí a stačí se špatně podívat a člověk záhy skončí na onom světě. Na druhou stranu jejich znalost pouště a umění přežít z nich udělaly legendu, která připomíná příchod duchů. Když před více než sto lety byla budována železnice z Addis Abeby do Džibuti, skupiny válečníků napadaly dělníky a vyháněly je ze svého výsostného území. Dokonce odolali i pravidelné armádě, a tak pomohla lest: důstojníci přistoupili k netradičnímu řešení a otrávili všechny studně v poušti. Afarský odpor byl zlomen.
Etnikum Afarů obývá oblasti v Etiopii, Džibutsku a také v Somálsku, jejich počet se odhaduje asi na milion lidí. Zabývají se především pastevectvím a žijí většinou kočovným způsobem života. Každý klan má přesně vymezené hranice a trasy, aby se předešlo konfliktům, které vznikají hlavně pro dostatek vody. Ta je klíčem k přežití lidí i jejich stád. Když je velké sucho, stáda se stahují z pouště k řece Avaš. A naopak v době deště se pastevci přesouvají do vyšších poloh v obavě před rychlými záplavami a dotěrnými komáry. Nejstarší muži v klanu mají rozhodující postavení. Zajímavostí je také, že ač většina Afarů přijala islám, přesto žijí monogamně. Dospělost je určena rituálem obřízky, která se vykonává u chlapců, ale i dívek. U samotného obřadu se sleduje, jak mladý muž statečně zvládne samotnou bolest. V minulosti se Afar mohl oženit jedině tehdy, když zabil jiného muže. Jako důkaz takového činu bylo nutné přinést uříznuté přirození nepřítele. Byl to i způsob, jak zamezit konkurenci: pokud by někdo tuto újmu přežil, už by si stejně nemohl pořídit potomstvo.
Výspa civilizace
Vesnice Hamd Ela je na první pohled jako z jiného světa. Několik chatrčí, plechové boudy a dominantu tvoří satelit etiopské armády napájený agregátem. Přece jen o třicet kilometrů dále je eritrejská hranice a nevyzpytatelná země se už několikrát pokusila obsadit poušť, která ukrývá nerostné bohatství. Překvapením je bar, který jede naplno. Mají tu tvrdý alkohol, pivo i coca-colu. Jedinými návštěvníky jsou vojáci, kteří na to na rozdíl od ostatních mají. Osvěžovna bohužel zlomila vůli i našeho policisty a majitele velbloudů Jásina. Oba zatoužili po relaxu v baru, kde byla spousta lákadel. Jen nás poučili, jak mířit, střílet a co dělat v případě napadení. Ani se nedivím, že tu občas nějakého turistu unesou, když doprovod zmizí.
Dostali jsme nového průvodce, který nás má dovést, kam potřebujeme, a mezitím se oba opíjeli v baru pod rozžhavenou plechovou střechou. Když jsme se po několika dnech vrátili, bar byl kompletně vypitý a bylo nám oznámeno, kolik činí celková útrata. A než se náš policista stihl opít z poslední lahve pálenky, ještě stihl sdělit, že Alláh je daleko, ale když to zaplatíme, bude nás mít rád stejně jako jeho.
Solný důl
Karavany korábů pouště už po staletí putují do Danakilské prolákliny za žádanou solí. Ta se vždy vyvažovala zlatem. Velbloudů je někdy více než padesát, a když se průvod vydá na cestu, jednoduchý způsob uvázání zajistí poslušnost zvířat. V nozdrách má velbloud vložen klacík, který je spojen s ocasem předchozího velblouda. Často se využívají i osli, kteří na sobě mají kožené popruhy a nosítka z plastového barelu, která nahradila kdysi dřevěnou konstrukci. Už z dáli vidíme transporty zvířat a rozlehlou pláň, kde vyschla hladina jezera. Známka změny z kamenité pouště je ihned patrná: lehká krusta soli a zeminy se propadá a není problém zahučet i půl metru do bažiny. Tam, kde povrch slaného jezera už vyschl, může být krusta silná i třicet centimetrů. To je to správné místo, kde se těží sůl.
Lidské mraveniště, naříkání zvířat, ohromné vedro a vysrážená sůl jsou dokonalým představením, na které se nedá zapomenout. Do té chvíle průvodci karavan mění své zaměstnání na lamače soli. Páčidla, sekery, dláta, to všechno jsou užitečné nástroje, které pomohou těžit zlato pouště. Každá získaná solná deska musí být pečlivě upravená do tvaru, který může být v balíku uložen na hřbety čekajících zvířat. Tady, pod rozžhaveným sluncem, probíhá boj o přežití. Čím dříve se podaří připravit náklad, tím se zvyšuje šance na návrat během krátké sezony.
Lávová atrakce
Velkým lákadlem pro návštěvu prolákliny je také stále činná sopka Erta Ale, vysoká 613 metrů. V afarštině její název znamená „kouřící hora“. Vyhledávané je především lávové jezírko, jedno z pěti na světě a možná nejdostupnější. Zaznamenáno je od roku 1906, ale bohužel v roce 2020 došlo k mohutnému sesuvu půdy a atrakce zmizela. Podle posledních zpráv se vytváří nyní další kaldera a láva je opět částečně vidět. Přesto je dobré být opatrný. Došlo už k několika nečekaným výbuchům, které usmrtily i kempující turisty. Během naší výpravy bylo zabito několik lidí nedaleko kráteru, takže nebylo možné tímto směrem putovat. A aby těch tragédií nebylo málo, tak v roce 2012 zde byla unesena dvojice turistů a několik dalších cestovatelů a vědců zahynulo při výbuchu vulkánu. V roce 2017 byl zastřelen německý turista při sestupu. Tohle místo není vždy jen pohodovou zábavou.
Království síry
Spatřit legendární Dallol, to je ten správný cíl cesty. Tady 116 metrů pod úrovní moře mocný výbuch vulkánu vytvořil soustavu sirných jezer a teras. Bizarní krajiny připomínající povrch planet daleko ve vesmíru uchvátí každého. Žlutá, oranžová, červená, hnědá, neuvěřitelné zabarvení, které láká k poznání. Jen je třeba být opatrný. Voda tu vře při teplotě 180 stupňů a mnohé gejzíry a lákavá jezírka chrlí chlor a síru.
Složení vody připomíná autobaterii: zelená jezírka jsou plná kyseliny chlorovodíkové a fluorovodíkové. Náš průvodce jednoduše poznamenal, že místo je samotná brána do pekla. Přesto i tyto ďábelské síly se člověk pokusil zužitkovat a v minulosti probíhala v takto nehostinném prostředí těžba síry. Dokládají to zbytky staveb, zrezavělých konstrukcí a aut. Osada těžařů je uváděna jako opuštěná od roku 2005.
Nečekaná sprcha
Báje o tom, jak v Danakilu prší jednou za rok, vzaly docela rychle za své. Při návratu, kdy jsme putovali s karavanou obtěžkanou solí, jsme na úpatí hor zaznamenali černé husté mraky. Přišel blahodárný déšť. Ve čtyřicítkách si to užíváme naplno a chytáme velké kapky do pusy lačnými doušky. To, co bylo zpočátku příhodné zpestření, se ovšem ukázalo i jako prokletí. Když déšť neustával ani po několika dnech, začala být zima, na kterou jsme nebyli připraveni. Mnozí nastydli a jediné, co jim zbylo, bylo tulit se společně s osly a velbloudy. Největším neštěstím byl déšť především pro lidi od solných karavan, kteří smutně pozorovali zkázu svého nákladu. Solné desky nebylo čím přikrýt, a tak se kvůli dešti drahocenný náklad vykoupený potem měnil na hromádku neštěstí.
Dalším prokletím byl potůček mezi horami, který se proměnil v ohromný kalný veletok a nekompromisně si bral vše, co mu stálo v cestě. Museli jsme čekat několik dnů, až se počasí umoudří a řeka zmizí. Tady padl jeden z mýtů o Danakilu. Vody bylo najednou moc a poušť se proměnila ve vodní past.
Co s sebou a kdy
Danakil je tak odlehlé místo, že se tu nedá nic sehnat, vše musíte mít v batohu nebo v autě. Ideální jsou zásoby vody, jelikož v místě je jen poloslaná voda, krém na opalování a pokrývka hlavy, vedro je nesnesitelné. Obvykle se do Danakilu jezdí od listopadu do března, to bývá přes den jen kolem 30 stupňů. Mimo toto období je sluneční výheň nesnesitelná a lze čekat minimálně přes 40 stupňů.
Peníze
Etiopskou měnou je etiopský birr. Aktuálně za jednu korunu dostanete přibližně 2,40 birru. Ideální měnou jsou také americké dolary, jen to musí být bankovky z poslední emise, tedy v barevném provedení, nepoškozené, nepopsané, ideálně nové. Bankomaty tu nehledejte. Vozí se hotovost a vyplatí se mít u sebe hodně drobných, na velké bankovky se tady těžko vrací.
Na vlastní nebezpečí
- Navštívit Danakilskou proláklinu bylo ještě před pár měsíci skoro nemožné kvůli občanské válce, která vypukla na severu Etiopie v Tigrajsku v roce 2020 mezi etiopskou vládou a TPLF (Tigrajskou lidově osvobozeneckou frontou). Dnešní příměří je křehké a kdykoliv je možné, že opět dojde k násilí. Proto je nutné sledovat situaci.
- V minulosti na okraj Danakilu do Berhale jezdil občasný autobus. Podle posledních zpráv jsou z Mekele od podzimu 2023 opět organizovány výpravy cestovním kancelářemi.
- Pokud chcete neklidný region navštívit, doporučuji volit cestu se znalým průvodcem, který se domluví afarsky. Afaři jsou známi svým nepřátelstvím vůči cizincům, došlo i k několika konfliktům, včetně únosů a zastřelení turistů.
