Od pražského Botiče po moravskou Dyji aneb Pěšky z Prahy do Znojma
S nadsázkou se říká, že Prahu nemá rád nikdo kromě Pražáků, Brnu se směje každý kromě Brňáků, ale jižní Moravu mají rádi všichni, protože jsme národem alkoholiků. Tak co se vydat napříč republikou právě tam? Je to jen 260 km třeba do Znojma!
Je květnové pondělní ráno. Kouřím z okna a pozoruju postavy pod deštníky kráčející mokrou ulicí. Občas stočím oči k olověnému nebi, abych zjistil, jestli náhodou nemá náladu přestat posílat vodu dolů. Nemá. Přijdu si, jako by někdo přetočil můj život o rok zpátky. Tenkrát jsem se chystal na první ze série toulek po našich luzích a hájích, které časem dostaly jméno Z Prahy ven a v žabkách. Svoji cestu na nejsevernější bod republiky jsem musel kvůli studenému deštivému počasí posunout. Nakonec všechno klaplo a užil jsem si týdenní pouť pod nebem jako malovaným. Tentokrát to podle dlouhodobé předpovědi bude přece jenom jiný příběh. Pršet má v podstatě pořád. „Počkáme do zítra,“ otáčím se na sbalenou krosnu čekající u dveří. „Prý to bude o trochu lepší.“ Už jsem přijal, že většinu času půjdu vlhkem, ale začínat promočený hned od startu se mi vážně nechce.
Start u Botiče
Úterý začíná slibně. Na opalování to nevypadá, ale zatím ani kapka. Už není čas váhat. Žabky, foťák, krosna a můžu vyrazit. „Vždycky za tebou jezdím já do Prahy,“ povídá mi před pár týdny přítelkyně Oli. „Co kdybys někdy pro změnu přijel za mnou ty do Znojma?“ Okamžitě se mi vybavuje druhá pěší cesta za kamarády na chatu v jižních Čechách. „To je fér. Tak víš co, já za tebou na ten jih Moravy přijdu.“ Dvě stě šedesát kilometrů po turistických trasách je přesně na deset dnů chůze. Sedím v autobuse a mířím na Jižní Město. Vystupuju na jeho okraji a chvíli se proplétám mezi paneláky, než dojdu k Milíčovskému rybníku. Zatím sucho, zatím dobrý.
Podél nejznámějšího pražského potoka Botiče vesele kráčím vstříc Průhonicím. V kapse pípá telefon. Kamarád Jirka mi posílá písničku Veď mě dál, cesto má. Začínám si ji pobrukovat do kroku. Společně se slunečními paprsky prosvítajícími listovím mě to celé docela hezky dojímá. Voda hučí po lučinách, a přitom mi nepadá na hlavu, tak co víc si ještě přát. Verš z naší hymny nezmiňuju jen tak náhodou. Podle jedné z teorií mohlo právě Nuselské údolí potoka Botiče inspirovat Josefa Kajetána Tyla k jeho napsání. Jisté to však není. Rozhodně se ale objevil v dílech našich dalších velikánů. Použil ho Jan Neruda, Jakub Arbes anebo Josef Váchal ve svém Krvavém románu. Krajina se od té doby poněkud změnila, každopádně Botič i nadále zůstává největším pražským přítokem Vltavy, do níž ústí pod Vyšehradem. Poprvé podlézám déjedničku a obcházím Průhonický park, který společně se zámkem patří Botanickému ústavu Akademie věd ČR. Místní sbírky rostlin jsou zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO. Také se tu natáčelo dost filmů a seriálů. Pro mě je momentálně nejdůležitější pohádková komedie Ať žijí duchové! Její reklamní písnička Pramen zdraví z Posázaví se stává mou poutnickou hymnou na následující dny. Kráčím po českomoravské trase Cyrilometodějské stezky kousek za Velké Popovice. Je to naše první poutní cesta s certifikací Kulturní stezka Rady Evropy, která se zaměřuje na slovanské kulturní dědictví. Vede kolem památek spojených se svatými Cyrilem a Metodějem stejně jako s velkomoravskou tradicí. Za Popovicemi si stavím stan na krásném místě při okraji lesa. Celý den nespadla ani kapka a slunce právě malebně zapadá za borovicemi. Začátek se vydařil!
Posázavím s Ladou, vodáky a trampy
Noc nepatřila k nejteplejším, ale sluníčko vylezlo hned po ránu, takže si i nadále v dobrém rozpoložení žabkuju Posázavím. Pohádky a vzpomínky na dětství rozhodně neopouštím, protože se nacházím v kraji Josefa Lady. Kopcovitě zvlněná krajina mi lehce ubíhá pod nohama. Občas si odpočinu na lavičce s obrázkem vodníka nebo kocoura Mikeše, abych se pak mohl zase štrachat do dalšího stoupání. Ještě jednou nahoru a už slézám k Sázavě. Konečně si dávám cigaretu u „Zlaté řeky“. Nejen vodáci ji tak často označují kvůli zlatavému zbarvení způsobovanému jílovitým dnem. Pokračuju proti proudu a opět podcházím déjedničku. Dešťové kapky začínají kreslit kruhy na hladině.
„Tak a je to tady. Jenom aby tý vody nebylo až moc,“ říkám si pro sebe, když schovávám foťák pod hoodie. Je to jenom lehká přeháňka, takže v Choceradech na železničním přejezdu mávám na projíždějící Posázavský pacifik suchou rukou. Tahle legendární trať už slouží více než sto dvacet let. Jméno jí dali prvorepublikoví trampové, když inspirovaní Jackem Londonem vyráželi za dobrodružstvím do naší divočiny. Znovu začíná trochu krápat. Vlastně zcela regulérně prší. Chvíli. Pak už leje jako z konve. Nejvyšší čas se někam schovat, protože tohle se fakt nedá. „Dělej. Přidej do kroku a pojď se k nám schovat,“ volají na mě z terasy krčmy ve Vlkovci. Tlachám tam s hospodským Vláďou a jeho kámoši asi hodinu. Je nejvyšší čas vyrazit dál. Přece jenom mě čeká ještě deset kilometrů. Mokrem. Déšť nikdy úplně neustává. Z lesních cest jsou bahnité strouhy plné vody. Promočenou loukou se hrabu na kopec Chlumek. Vím, že je to skvělé místo na přespání, protože jsme tam byli s Oli na výletě.
Pod vládou Šternberků
Opouštím oblíbenou lavičku pod stromy a s nohama umytýma ranní rosou slézám dolů na cestu. Po pěti kilometrech vcházím do Českého Šternberka. Nebe se tváří náležitě dramaticky. Původně gotický hrad později přestavěný v barokním stylu se majestátně vypíná na skalnatém útesu nad údolím Sázavy. Rod Šternberků už jej vlastní dvacet generací. Počátkem minulého století v něm byla zavedena elektřina, voda i ústřední topení, takže je i z pohledu moderních standardů obyvatelný. A přístupný veřejnosti. Nicméně momentálně není nikde ani noha. Přijdu si trochu jako ve městě duchů a hledám obchod, abych dokoupil zásoby. Mají otevřeno, a tak se dávám do řeči s paní prodavačkou. Rád se sám toulám přírodou, ale stejně tak si rád s někým promluvím. V podstatě se dá říct, že odcházím z města od lidí, abych si v klidu popovídal s lidmi. Vždycky je fajn vyměnit naše neosobní velkoměstské míjení za osobní potlach někde na návsi. „Přijde mi, že je tu dost mrtvo.“ – „To máte pravdu,“ usmívá se paní Jana. „Letos v květnu jsou turisti i vodáci pořád ještě zalezlí doma. Komu by se chtělo do té deštivé zimy?“ – „Maximálně tak nějakýmu pomatenci v žabkách,“ směju se na oplátku já. Rozebíráme naši národní kratochvíli: stesky a stěžování. „Možná to tak rádi děláme, abychom si nepřipadali jako úplní blbci, když se pak pokaždé přizpůsobíme situaci. Přiznejme si, že sice věčně na něco brbláme, ale v konečném důsledku je málokterý národ adaptabilnější než my.“ Zajímavá hypotéza. Přizpůsobuju si naloženou krosnu na záda a razím dál. Tam v dálce za horami a doly mě čeká další místo, které jsme navštívili s Oli. Krásná rozhledna Babka v lesích u Zruče nad Sázavou. Jenže je ještě pěkně daleko. Zato další slejvák už je zase na dosah. Opravdovou obavu mám až z posledního kilometru. Dobře si vybavuju, čím půjdu. Úzkým lesním úvozem svažujícím se prudce dolů a v téhle chvíli určitě plným bahna. Paměť mě neklame. Jen je to o poznání horší, než jsem si představoval. V poslední části na chvíli ztrácím koncentraci. Žabka mi podjíždí a už se válím na boku. Naštěstí je vedle rozhledny prostorný přístřešek. Stavím si v něm stan a pod střechu věším špinavé věci na uschnutí.
Největší romantika druhého Zlína
Říká se, že Zruč nad Sázavou má ten nejromantičtější zámek v celém Posázaví. V městečku žije asi pět tisíc obyvatel a je celé pěkně udržované. Dneska už zřejmě nikdo neví, jak by vypadalo, kdyby se naplnily původní plány Tomáše Bati. Chtěl tu z toho udělat takový druhý Zlín. Jeho snahy přerušila válka a pak úplně pohřbil nástup komunismu. Opět vcházím na Cyrilometodějskou stezku a slunečným dopolednem si vykračuju podél tratě Posázavského pacifiku. Z bezprostřední blízkosti kopíruju řeku a na dálku vodní nádrž Švihov. Ta leží na Želivce a jako zdroj pitné vody slouží velké části Středočeského kraje, včetně Prahy. Podzemní tunel, který tam přivádí vodu, měří jedenapadesát kilometrů a patří k nejdelším na světě. Putoval jsem podél vícera pěkných řek, ale Sázava je mi tak nějak nejpříjemnější. Pramení ve Žďárských vrších na Vysočině, kam ještě dneska vstoupím. Než se spojí s Vltavou, urazí přes dvě stě dvacet kilometrů, takže jsme na tom docela podobně. „Kam si to šlapete?“ křičí na mě rybáři z druhého břehu. „Do Znojma.“ – „Taky bysme se šli projít, kdyby se u toho nemuselo tolik chodit. My na vás teda radši počkáme tady.“ Ledeč nad Sázavou už leží na Vysočině. Nechávám město za sebou a stoupám k turistickému přístřešku, který má podobu stanu s podsadou. Vypadá jako vystřižený z knih Jaroslava Foglara. Logicky, když se nalézám v místech, kam jezdil se svým skautským oddílem. Sluneční zátoka, jež ho inspirovala k napsání Hochů od Bobří řeky, je nedaleko.
Na návštěvě u Hliníka
Počasí mi přeje i další den. Nemuset ho řešit je ta skutečná tulácká svoboda. Všechno kvete, včely bzučí a já s písničkou jdu jako ptáček. Během dne je zahnána i další moje obava. Chtěl jsem si určitě vyfotit žlutá pole řepky olejky, jenže na začátku pouti to vypadalo, že už je odkvetlá. Ne tak na Vysočině, kde je vždycky aspoň o pár stupňů chladněji. Tady se stále drží a zlatě září do kraje. Vzhledem k rozloze se nemůžeme srovnávat s Francií nebo Německem, ale i tak patříme k významným evropským pěstitelům této plodiny. Volá táta, jak je naším každodenním zvykem při mých domácích putováních. „Dneska to vypadá na pěkný počasí, tak kde už jseš?“ – „Ještě pár kiláků a dorazím k Hliníkovi do Humpolce.“ Ve městě je k vidění plno zajímavých věcí. Navíc tam v pivovaru vaří známé pivo. Stejně se však vždycky člověku nejdřív vybaví hláška z kultovní komedie Marečku, podejte mi pero! Humpolečtí jsou na svého nejslavnějšího přistěhovalce náležitě hrdí. Dokonce až tak, že mu v parku Stromovka umístili kámen s pamětní deskou. A také vysadili švestičku z Hujerovy zahrádky. Naposledy podlézám déjedničku a šlapu nejnepříjemnější dva kilometry celé trasy podél silnice do Pelhřimova. Nakrmený výfukovými zplodinami konečně odbočuju k vesnici Mladé Bříště. Někde za ní má být kemp, jehož pohostinnost na jednu noc uvítám. V první řadě si budu moct dát po pěti dnech horkou sprchu a také pořádně dobít baterky do foťáku. Pěkný kemp tam sice stojí, ale jinak nikde nikdo. Po třech cigaretách to vzdávám a odcházím dál do lesa. Slunce se už pomalu sklání za obzor. Přítmí mezi stromy houstne a atmosféra taky. V takovém bubákově se mi rozhodně přespávat nechce. Pokračuju, dokud neobjevím nádherné místo na vrcholku kopcovité louky. Ze stavení na druhé straně vyřvávají Kabáti a s tmou přichází i pěkná zima.
Tohle tě dojme!
Hafan velikosti poníka mi čmuchá kolem stanu. Jsem ze psí rodiny, takže netrpím strachem ani z opravdu velkých plemen. „Vy jste tu spal přes noc?“ usmívá se jeho panička, když vidí, že si se slintákem rozumíme. „Nebyla vám zima? K ránu hlásili čtyři stupně. To víte, Vysočina.“ Už večer před usnutím jsem se rozhodl trochu pozměnit trasu. Dneska se chystám vstoupit na území Moravy a jako první město k přenocování jsem vybral Třešť, kde mají i ubytovnu pro poutníky. První půlku dne jdu Českomoravskou vrchovinou ještě za dobrého počasí. Modré nebe pěkně kontrastuje se žlutou řepkou. Dokud se nezačne mračit, až úplně zolovnatí. Někdy rád putuju opuštěnými venkovskými silničkami, které vedou mezi poli a jsou lemovány ovocnými stromy. Často si při tom vzpomenu na Rudolfa Hrušínského, jak podobnou krajinou projíždí ve snímku Vesničko má středisková a mluví ke svému psovi. „Alpy tě ohromí, Karle, ale tohle, to tě dojme. Jen se na to podívej. Vidíš to? To není země, to je zahrádka.“ Víc netřeba dodávat. Na Moravu vcházím už zase následován mraky nalitými vodou. Aby jí přece jen nebylo málo, střihám to ještě kolem Bukovských rybníčků. Přírodní park stejného jména tvoří několik malých vodních ploch obklopených rašelinnými loukami, mokřady a olšinami. Oblast je také významným ornitologickým stanovištěm, kde lze zahlédnout třeba hýly, ťuhýky, volavky a samozřejmě kachny. Celou noc leje jako z konve, takže jsem rád, když vykoupaný ležím v suché posteli a jenom poslouchám déšť bubnující na střešní okno.
Nová Říše
Ráno už neprší, ale zatažená obloha mě stále udržuje ve střehu. Dnešní první zastávkou je pramen Moravské Dyje. Těžko si tohle místo nechat ujít, když je mou konečnou destinací Znojmo a Národní park Podyjí. Na nenápadné louce pár kilometrů nad Třeští vyvěrá pramen na povrch. Dyje odtéká do Rakouska, kde se spojuje s tou jejich a vrací se v plné síle zpátky do našeho nejmenšího národního parku. Chvíli tam jen tak odpočívám. Přijíždí několik starších manželských párů na kolech. Moc příjemní Brňáci. Povídáme si o cestování a pak se dobře naladěni vydáváme každý svým směrem. Těším se na večerní stanovací místo, protože ho dobře znám. V době covidu jsem tam přespal při své nejdelší žabkové pouti z Aše do Zlína. Než ale dojdu na louku za Novou Říší, čekají mě určitě ještě nějaká dramata. Jak jinak než s počasím.
Procházím právě dalším lesním bubákovem, když začne hřmít a obloha mezi stromy doslova zčerná. „Štěstí přeje těm, co se nepodělaj’,“ říkám si a šlapu dál. Z nebe už crčí proudy vody a přede mnou se naštěstí objevuje odemčená bouda na seno. O hodinu později mě pro změnu zachraňuje rozložitá lípa. Do hospody v Nové Říši tedy dorážím relativně v suchu a dobré náladě. Když si dávám venku pivo a rum s místním štamgastem Víťou, slunce už zase svítí. „Tady je to drsnej kraj. Na Vysočině říkáme, že březen – za kamna vlezem, duben – ještě tam budem, květen – topím jako kretén. A když nám to červenec nepodělá, budeme topit celej rok.“ Obec je známá především klášterem premonstrátů z počátku 13. století s kostelem svatých Petra a Pavla, který mu dominuje. Obcházím ho a v zapadajícím slunci mířím veselým krokem až za nedaleký kopec s kalvárií.
Osobní úchylka a Březinův kraj
„Cestu znám a neměním směr,“ zpívám si, i když mířím k jihu místo na sever. Každopádně tudy už jsem do Želetavy taky jednou šel. Naplno propuká moje úchylka na focení křížů v krajině. Však už jsem na Moravě, takže je potkávám na každém kroku. Nekoupit si sýr v Želetavě je jako nedat si jointa v Amsterdamu. Cpu si jich pár do krosny a pokračuju po Březinově cestě. Je to turistická stezka o délce šedesáti šesti kilometrů, která spojuje Počátky, Telč a Jaroměřice nad Rokytnou. Vede místy spjatými s životem a dílem našeho slavného básníka Otokara Březiny, vlastním jménem Václava Jebavého, který byl dvakrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Já osobně bych hlavně navrhoval, aby ji pár kilometrů za Želetavou trochu vyčistili. Řepkové pole ještě jde, ale když najednou stojím proti úplně neprostupnému křoví, kam jen oko dohlédne, docházím k závěru, že na tohle se můžu fakt vybřezinovat, a radši to beru oklikou. Chvíli se na ni vracím v Lesonicích a pak pokračuju až pod kopec se zříceninou kaple svatého Víta. Původně jsem tam chtěl strávit noc, jenže je dost brzo, tak proč se nezatoulat ještě o kus dál. V lese míjím několik posedů a myslivce v autě, který očividně kontroluje, co tam dělám. Kromě toho opakovaně narážím na tabulky s upozorněním, že je období, kdy divočáci rodí svá mláďata. Tak tady taky spát určitě nebudu. Najednou vylézám ven a vím, že jsem na správném místě. Louka přede mnou a za ní panoráma Moravských Budějovic.
Jako v Paříži
Nejlepší snídani za celou pouť si dopřávám v MUFinu dole ve městě. Takový pistáciový muffin jsem neměl snad ani v Paříži. S veselou náladou a pod zamračeným nebem šlapu dál. Na tvář mi dopadají první kapky. „Tak to tu dlouho nebylo,“ povzdechnu si pro sebe a nasazuju kapuci. Upřímně řečeno už mi déšť vůbec nevadí. Nakonec jsem Čech, takže dost adaptabilní tvor. Ale když do toho člověk začne potřebovat na záchod, tak to vypadá na menší, v tomhle případě spíš větší komplikaci. Přeháňka naštěstí netrvá dlouho stejně jako objevení vhodně ukrytého místa v závětří. Je časné odpoledne a já to mám sotva pár kilometrů k vyhlédnuté rozhledně Anička v Jiřicích u Moravských Budějovic. Procházím meditační křížovou cestou umístěnou mezi stromy a najednou stojím pod ní. Zmatek ve mně roste. Počítal jsem, že je to obecní stavba, kde nerušeně zakempuju. Jenže celý pozemek je očividně soukromý a patří Galerii Setkání malířky Bedřišky Znojemské. Bez povolení majitele se to určitě neobejde. Nakonec je všechno ještě mnohem lepší, než bych si dovedl představit. Pan galerista Petr vypadá jako reinkarnace Petra Hapky s Albertem Einsteinem dohromady a je to fakt fajn chlap. Dostávám komentovanou prohlídku, povolení k přenocování, pár panáků slivovice a pozvání na snídani, až se ráno vzbudím.
Poslední cigareta
Posilněný dobrou kaší a kafem vyrážím přírodním parkem Jevišovka ke Znojmu. Poslední den poutě se vždycky nese ve znamení lehké melancholie ohlašující konec, ale tuhle procházku si užívám. Nedotčená příroda v údolí stejnojmenné říčky a okolní listnaté lesy dýchají romantickou atmosférou. Najednou už stojím u Oli před domem a dávám si poslední cigaretu cesty. Vlastně ne tak docela. Čeká mě ještě pár dnů ve Znojmě s průvodcem více než povolaným. Je to jedno z nejzajímavějších měst, co jsem u nás navštívil. Ač to může znít divně, něčím mi připomíná milované Rio de Janeiro. Pěkné historické město na kopcích a obklopené ještě hezčí divokou přírodou. Kdo by nakonec neznal Národní park Podyjí? Já. Do této chvíle. „Víno sice nepiješ, ale určitě musíš vidět Šobes. Nejznámější vinohrad na Moravě,“ říká Oli a táhne mě na vyhlídku Devět mlýnů, odkud má člověk jako na dlani meandry řeky Dyje i vinici nad ní. Podyjí je oblastí mnoha nádherných vyhlídek. Další, na kterou se vydáváme, je Claryho kříž. V roce 1831 ho na skále nad řekou nechal vztyčit majitel panství hrabě Stanislav z Mniszku na počest svého přítele knížete Karla Claryho, jenž se tam při své návštěvě nakazil cholerou a zemřel. Ale zpátky k hezčím věcem, kterými výhledy na přehradu dole i zámek ve Vranově nad Dyjí určitě jsou. Na koupání dávám přednost menším plochám, takže na závěr výletu jedeme ještě do Mašovického lomu. Tohle doslova pohádkové místo mi občerstvuje tělo i duši a já jsem připraven se zase vrátit do poněkud uspěchanější civilizace.
