Když si z pohodlí obýváku nebo kavárny ve střední Evropě plánujeme cestu na Saharu, vše vypadá zcela jinak, než je to pak ve skutečnosti. V naší zalidněné krajině si nedokážeme představit nekonečnost saharských a sahelských plání a ani přítomnost mapy nám v tom příliš nepomůže. Cesta tak logicky nabízí mnoho překvapení…
Z N’Djameny na sever
N’Djamena (Ndžamena), hlavní město Čadu, nezaujme. Nemá čím. Nově vyrostlé město s novými monumenty oslavujícími čadskou nezávislost. Trh s uměním. Velká řeka, ve které se štěstím potkáte hrochy. A všeobecná policejní a vojenská kontrola i absolutní zákaz focení. A to až takový, že pokud si pár fotek uděláte, policie večer přijede do vašeho hotelu. Zkrátka město nepříliš přátelské k turistům. Při cestě z něj se ale nabízejí zajímavé pohledy na život v městských čtvrtích, které by Saharou neotlučený cestovatel označil za chudinské. Mně přišly prostě normální saharské.
Byla neděle. Lidé jedné městské části čistili hromadně motorky, v jiné části se praly koberce. Doprava byla šílená a auto spíš stálo, než jelo. Zničehonic se šedé nebe zatmělo takřka do černa, začalo prudce foukat a přišel silný vítr. Lidé z okolních ulic zmizeli a spolu s nimi i krámky a obchody. Najednou byla krajina prázdná.
Po dálnici (saharské dálnici, děravé jak cedník) jsme dojeli do Masáqetu, kde jsme měli pokračovat po hlavní cestě na sever. Ačkoliv se jedná o hlavní tah na Libyi a na sever země, cesta není asfaltovaná. Když máte štěstí, je na ní písek a kameny. Když nemáte, je na ní hluboké bahno. Kvůli festivalu Gerewol, který nás do Čadu přilákal, jsme cestovali v posledním týdnu období dešťů. Bahna jsme si tedy užili víc než dost. První dva dny se nejednalo o větší než hodinové zdržení. Pozdější utopení aut v něčem na pomezí řeky a bažiny pak zabralo hodin sedm, a nebýt místního starosty disponujícího pásy pod auto, hrabali bychom se v tom blátě dodnes. Na další velké zapadnutí byli přivezeni zemědělci z nedaleké osady s krumpáči a lopatami a obrovskýma rukama, kteří naše auto po usilovném lopotění vytáhli.
V každém případě, na sever od děravé a mizerné dálnice mezi N’Djamenou a Abéché není jediná zpevněná cesta. Což je přesně ten typ informace, který člověku při pohledu do map zobrazujících hlavní i vedlejší cesty nedojde. V náročném terénu je při cestě do Ennedi nutné ujet i 400 km denně. Vrcholem každodenního přesunu, začínajícího při úsvitu a končícího po západu slunce, je zastávka na tankování. I čadská města mají totiž bary. Jedná se o normální domky v křesťanských čtvrtích, kde má někdo v ledničce pivka, která můžete na dvorku vypít. V kontextu prvních čtyř dnů naší cesty je to absolutní ráj.
Sahel a Sahara
Krajina nad Masáqetem se postupně proměňuje. Mizí stromy i vesnice. Zelená Afrika, domov usedlého obyvatelstva, se mění na Sahel a Saharu, domovy kočovníků. Sahel je široké pásmo oddělující Saharu od subsaharské Afriky. V Čadu má podobu nekonečných rovných plání porostlých trávou. Nikdy ve svém životě jsem tak obrovskou rovnou krajinu neviděla. Občas, když je zdroj vody, rostou v trávě nízké stromy. Jindy člověk narazí na osamělé stromy v suché krajině, které hlubokými kořeny narazily na jackpot. V září, na konci období dešťů, pak pláně zdobí tisícihlavá stáda velbloudů s mláďaty, kteří si užívají zeleň, než se budou muset v období sucha stáhnout k vodním zdrojům.
Sahel je perfektní krajinou pro pastevce a kočovníky, kteří se pohybují v souladu s přírodními cykly. Nekonečná stáda velbloudů, koz, ovcí i krav jsou zdrojem jejich bohatství i obživy. Kočovníci zde nežijí v bohatství, ale kdyby svá stáda prodali, zbohatli by. Usedlý životní styl pro ně ale není lákavý.
Sahel je oproti Sahaře také relativně bohatý na vodu, v období sucha je však nutné i zde za vodou migrovat velké vzdálenosti. Evropská optika se na Sahel často dívá jako na pustinu s nevyužitým potenciálem. Evropské iniciativy se zde snaží sázet stromy a vytvářet farmy. Nesmíme zapomínat na to, že ne všude tam, kde nerostou stromy, by stromy měly růst. Sahel je domovem unikátních ekosystémů a perfektní krajinou pro pastevectví, které v tomto pásmu živí okolo dvaceti milionů lidí.
V Saharu pak Sahel přechází plynule. Za oknem pozorujeme v jeden moment zelenou trávu, která je najednou nahrazena pískem. O dvacet kilometrů dál zase tráva. Pak zase o dalších třicet. Pak už se neobjeví. Kolem je jen nekonečná žluť. Až se nakonec na obzoru objeví černá skála. Nadšeně se chopíme foťáků. Po čtyřech dnech konečně změna krajiny! Skála! Fotíme jako blázni. Doma pak všechny fotky této skály smažu. Je to nic oproti tomu, co má následovat.
Pláně Ennedi
V severním Čadu jsou dvě legendární oblasti. Na severozápad je pohoří Tibesti a na severovýchod planina Ennedi. Dělí je od sebe asi pět dní jízdy. V rámci naší cesty bylo tedy nutné vybrat si jedno z nich – bez váhání bylo zvoleno Ennedi, zapsané od roku 2016 na seznamu UNESCO pro svou přírodní a kulturní krajinu. Ta zahrnuje vyhlášené skalní jehly a oblouky, hluboké zásobárny vody zvané guelty, skalní malby staré tisíce let, ale také zvířata, jako jsou nilští krokodýli. Bohužel, Ennedi je do dnešní doby ještě nepokryté většími výzkumy – kvůli náročným životním podmínkám, ale také bezpečnostním rizikům. Když jsem tedy hledala literaturu a odborné texty, vyšla jsem skoro s prázdnýma rukama. A to nejen o Ennedi. Čad je jako celek terra incognita. Nepoznaná země.
Náš příjezd do Ennedi byl nádherný. Když zmizela ona první opěvovaná skála, na obzoru se objevila další. A pak o kus dál řada jehel vypadající jako vykotlané zuby s odhalenými krčky. Nahoře byly jehly širší než dole. Byly jich desítky. V zapadajícím slunci jejich červená barva jasně kontrastovala s modrou oblohou. V zákoutí jehel jsme se utábořili. Bylo to táboření zatím nejpříjemnější. Na rozdíl od míst předešlých zde nebyly nálety kobylek. Nebyli zde štíři ani hadi. Nebyly zde pavoukovci solifugy. Za mě, byť nejedovaté, nejhorší ze všech stvoření pouště. Tábořilo se tu zkrátka jedna radost. A východ slunce mezi jehlami byl neuvěřitelný.
Druhý den nás čekala slavná guelta Áršaj, kde žijí poslední nilští krokodýli Sahary a kam se chodí napojit tisícihlavá stáda velbloudů. My nepotkali jediného. Velbloudi se stahují do guelty v období sucha, ne v období dešťů, kdy je všude vody dost. Krokodýli také nebyli, tak se v gueltě dalo plavat. Když putujete džípy Saharou pátý den, je i možnost zaplavání vrcholnou slastí. Při přesunech jsme dostávali půllitr vody na osobu na hygienu, takže koupačka v gueltách byla požitkem. Pak přišel déšť. Z absolutního vedra do absolutní zimy během několika minut. Ze strachu před uvíznutím jsme narychlo zbourali tábor a přesunuli se dále od vodního toku. Strach byl oprávněný, protože právě větší část tohoto dne jsme už vyhrabáváním aut strávili. Jakmile byl tábor postaven, zabili naši kuchaři kozu a začali grilovat. Toho se nikdo z nás nedočkal, protože jsme padli vyčerpáním a také úpalem – několik hodin na ostrém slunci při vyhrabávání aut udělalo své nejen s námi, ale i s našimi řidiči.
Do civilizace
Další dva dny jsme strávili průzkumem Ennedi. Přiznám se, že nejsem geolog a koukání na skály bych klidně o den zkrátila. Krajina byla neuvěřitelná. Skály, písek, osamělé stromy, skalní oblouky a skalní malby. Ano. Ale stačily by mi jen tři dny. Zvládla bych i dva. Raději zkrátka koukám na lidi než na skály. Proto když jsme zamířili na jih do Abéché, zaradovala jsem se. Samozřejmě, cesta do této východočadské metropole trvala celý den. Přijeli jsme hluboko v noci po silnici, která silnici připomínala jen málo. Nad námi zuřila bouře. Tolik blesků jako tady jsem nikdy v životě neviděla. Nebe zářilo každou vteřinu z jiné strany a já zírala v naprostém vytržení.
Po týdnu v poušti jsme zamířili do hotelu s vidinou sprchy. Rozbitý saharský hotel s rozviklaným vybavením snad ze 70. let chtěl padesát dolarů za pokoj. V duchu jsem zaplakala, ale zaplatila. V koupelně bylo dost plísně, ale šváb ani jeden, což bylo asi největším překvapením dne. Druhým překvapením bylo, že drahý hotel měl docela levné pivo a víno. O večerní program tak bylo postaráno. Někteří z nás stále leželi s úpalem, zbytek popíjel.
Abéché je jedno z historických měst Čadu. V 19. století zde byl sultán, jehož panství časem dobyli Francouzi. Zbyl po něm palác a mešita, které jsme navštívili. Konečně lidi místo skal! Místního průvodce nám udělal jeden z potomků sultána, který přijel na motorce po zavolání správce mešity. Ukázal nám hrobky a vyvedl nás na minaret. Do paláce, který se nyní rekonstruuje, pak za námi přišlo osazenstvo celé náboženské školy. Chlapci v tradičních čepičkách i dlouhých košilích, s odstupem za nimi načesané a upravené holčičky s mašlemi ve vlasech. Dekády mrtvá a vybydlená budova tak na chvíli zase ožila.
Na Abéché bylo bohužel málo času. Čekal nás totiž dlouhý přesun k Čadském jezeru – sice po dálnici, ale kvůli dírám a objížďkám přesun dvoudenní. Tentokrát ale nic za oknem nepřipomínalo Saharu. Vesnice z ytongů, cihel i chýší byly lemované zahradami banánovníků a dalších tropických stromů a rostlin. Na okrajích silnice chodily desítky lidí v barevných šatech, osli i koně. Jako bychom byli v jiné zemi. Včera jsme se probouzeli na Sahaře, dnes v tropech. I v tropech má ale Sahara svůj vliv. Přesvědčili jsme se o tom u patrně nejslavnějšího místa celé země, u Čadského jezera.
K Čadskému jezeru
Čadské jezero vypadá na mapách Afriky jako velké modré oko v srdci kontinentu. Jen málokterá mapa ale reflektuje skutečnost. Jezero se smrskává závratnou rychlostí – od šedesátých let ztratilo na 90 procent své rozlohy a kdysi největší jezero Afriky svůj primát dávno ztratilo. V jeho okolí je to vidět. Za vodou se totiž stěhují také lidé, kteří opouštějí své vesnice a stavějí si nové na nových březích. Stavějí je i na nově vzniklých ostrovech, na kterých se obyvatelé živí výlučně jako rybáři. Do jedné z těchto komunit jsme zamířili i my.
V přístavu v Guité, který je domovem rybářů mnoha etnických i náboženských skupin, mešit i kostelů, ale i velké vojenské posádky kvůli blízkosti Nigérie a Kamerunu (a skupině Boko Haram), jsme nasedli do dlouhé lodi. Kolem nás nasedali i jiní – rybáři i cestující, pro které je plavba po jezeře rychlejší než jízda autobusem. Na rozdíl od naší lodi ale v té jejich nebylo pět vojáků, dva lodivodi a dva průvodci. Turisté už na jezero takřka nejezdí a těch pár, co sem zavítá, si Čaďané hlídají.
Navštívili jsme vesnici rybářů z etnika Kotoko, kteří žijí velmi prostě. Živí se jen rybami – snad i díky tomu zde vypadají všichni dobře. Mezi dětmi neexistuje podvýživa a věk starců jsem tipovala minimálně o dekádu nižší. Staří rybáři se sebekritikou vzpomínali na staré časy. Tehdy sítěmi s malými oky lovili všechny ryby. Až později jim došlo, že rybí populace se neobnoví, pokud vyloví mláďata. Dnes je tedy pro ně život těžší, ale stále v obrovských plátech suší a udí tisíce ryb, které vozí do Nigérie na prodej. Nigérie totiž platí výrazně lépe. Kromě ryb se dá na jezeře sbírat také kvalitní spirulina, kterou si tu za pár dolarů hned kupuju. Do Evropy ji na prodej nedostanou, takže je určená jen pro místní trh. Po návštěvě vesnice si vojáci dupnou. Dál se jim nechce. K návratu nás nutí pohrůžkou bezpečnosti. Obrovská hádka mezi nimi a místními průvodci, kteří jim zaplatili nemálo peněz, nám nechává trpkou pachuť v ústech. S vojáky ale nic nehne. Míříme proto ke Sloním skalám.
Název Sloní skály má v dnešní době dvojí význam. Jednak vypadají jako sloni, jednak tudy sloni každoročně migrují. A to poslední staletí, kdy vody jezera zmizely. Pro nás neuvěřitelná pecka, když zjišťujeme, že jsou nedaleko, pro místní katastrofa. Sloni totiž rabují jejich zahrady (nejraději mají brambory) a lidé je musí plašit ohněm a hlukem. Vesničané věří, že sloni se rodí s pamětí rodičů. Vědí tedy přesně, kde a kdy se mají nabaštit. Každoroční migrace slonů z Kamerunu do parku Zakouma je tedy obdobím stresu a hrůzy ze sloních stád.
Návštěvou jezera naše putování po čadském severu skončilo a zamířili jsme zpět do N’Djameny a dál na jih do Dúrbali, kde jsme se podle plánu účastnili úžasného barevného festivalu Gerewol uprostřed čadské buše. Pro mě splněný cestovatelský sen, za který čadské martyrium rozhodně stálo.
Sultanát Abéché
Abéché se stalo hlavním městem sultanátu Wadai (Ouaddaï) poté, co studny jeho dosavadního hlavního města, Wárá (Ouara), vyschly. V roce 1909 byl sultanát dobyt Francouzi a sultán sesazen, aby byl v roce 1935 potomek sultánů Muhammad Warada znovu dosazen na trůn. Dnes zde stále žije řada potomků sultánské rodiny, kteří jednají s čadskou vládou o obnovení historického sultanátu pod čadským režimem.
Saharské hory a skály
- Saharská krajina je bohatší, než se může zdát. Písečné duny (zvané erg) jsou prokládány například vyschlými toky řek (vádí), pláněmi kamene (hamada), černého sopečného kamene (reg), skalistými horami (idurar) a skálami, o které se opírají písečné duny (tassili).
- Pásmotassili se táhne od Mauritánie po Súdán a jeho nejslavnější části jsou Tadrárt v jižním Alžírsku, Tassili n‘Ajjer v jihovýchodním Alžírsku a Ennedi v Čadu. Obě tyto oblasti jsou si podobné díky skalním jehlám.
- Zcela jiné je pak pohoří Tibesti v Čadu, kde se také nachází nejvyšší hora Sahary, vyhaslý vulkán Emi Koussi (3415 m).
Čadské jezero
- Leží na pomezí Nigérie, Nigeru, Čadu a Kamerunu.
- V 60. letech tvořila jeho rozloha 28 000 km2, zatímco dnes se pohybuje v rozmezí 12 000–5000 km2.
- Jeho rozlohu však výrazně převyšuje jeho dosah – jezero ovlivňuje až jeden milion čtverečních kilometrů přilehlého území Čadské pánve a jsou na něm závislé miliony lidí v několika zemích regionu (v roce 2011 se jednalo o 30 milionů lidí).
- Hlavními přítoky jsou řeky Chari (Šari) a Logome, tekoucí do jezera z jihu.
- Zmenšování jezera je pro region obrovskou katastrofou, která může vést k vymírání druhů, konfliktům i migraci populací. Důvodů pro mizení vody je celá řada: přírodní cykly Sahary, člověkem zapříčiněné změny klimatu i nadužívání vodních zdrojů.
