Jižní Súdán: Na návštěvě v zemi, kde válka i mír mají mnoho podob
Zatímco většinu času se v Jižním Súdánu setkávám s úsměvy, teď sedím jako na trní a dobrý pocit ze mě vyprchal. Doufám, že je to deštivou apokalypsou kolem, ale nejmladší země světa si prošla dlouhými válkami a na hraně dalšího konfliktu se nyní pohybuje. Chvíle jako tato dobré pohodě nepřidá.
Déšť kolem neustává, naopak je každou minutou intenzivnější. Kolem padají proudy vody, které mění buš v mokřad. Spolu s deštěm padá opar a krajina se skrývá v bílém hávu. Cesty naopak září rudě. Červená africká hlína šplíchá pod koly džípu daleko. Občas najedeme do kaluže tak, že červená voda vyšplíchne a na dlouhé vteřiny přední sklo přestane být průsvitné. Ve chvílích, kdy je vidět, pozoruju svět kolem. Podél cesty pochodují desítky a stovky lidí. Někteří s krávami, většina bez nich. Všichni se zbraněmi. Kalašnikovy, luky, šípy, oštěpy a mačety. Otáčejí se na džíp a mračí se – nad deštěm, nad nepohodlím. Za sklem a v suchu se pod jejich zamračenými a ozbrojenými pohledy necítím ani trochu pohodlně.
Zrození nového státu
Jižní Súdán vznikl v roce 2011 a rodil se v bolesti, krvi a násilí. Hranice nového státu, který dřív byl součástí Súdánu, byly formovány etnicky i nábožensky – hlavně arabský muslimský a pouštní sever proti africkému, křesťanskému, zelenému a na ropu bohatému jihu. Po válce zůstala nedůvěra a dva slabé státy, které stále nesou šrámy na duších i na těle. Minová pole jsou jihosúdánskou realitou, pečlivě označenou oranžovými trojúhelníky s lebkou. Odminovávací vozidla OSN už zvládla rozlehlá území, rozlehlejší, zdá se, ještě čekají.
Na válku „s Araby“ zde vzpomíná mnoho lidí a nezdá se, že všichni ve zlém. Zatímco jedni trpěli konfliktem, jiní si přišli na své, když obratně oscilovali mezi válčícími stranami. Právě za dob dlouhých válek, zejména za druhé občanské války (1983–2005), se v oblasti rozptýlilo obrovské množství střelných zbraní.
„Podívej se dozadu,“ nabádá mě tlumočník Angelo, který nás provází při návštěvě kmene Toposa na jihovýchodě země. „Vidíš ten oštěp?“
Natahuju krk a dívám se do zadních řad, na obrys staršího muže stojícího za ženami tančícími v kruhu a krčím rameny. Oštěpů jsem za poslední týden viděla opravdu dost.
„U Toposů je ale už neuvidíš,“ dodává Angelo. „Dřív byli vyhlášenými válečníky s dlouhým oštěpem a štítem. Nic jim neuniklo. Spíš nikdo jim neunikl. Teď mají tolik zbraní, že oštěpy už nejsou pod prachem v chýších ani vidět.“
Kolem nás jsou asi tři stovky lidí, většinou žen, které se sešly, aby ukázaly tradiční toposský tanec. Muži stojí opodál a přihlížejí. Oštěp, bez kterého dřív muž nevyšel ze svého domu, je v davu jediný.
Za občanské války v 80. letech se Toposové setkali s útoky Súdánské lidově osvobozenecké armády (SPLA). Své chyby se pak snažili ozbrojenci odčinit různorodou podporou, ale také dodávkami zbraní, což se stalo jedním z oblíbených způsobů. Část Toposů se přiklonila k nim, část k súdánské vládě a část se pohybovala mezi nepřátelskými stranami. Zbraně dnes mají prakticky všichni z nich a jejich množství v řadě sousedů budí obavy. Ne každý kmen byl tak šikovný v zajišťování zbraní, které v dnešní době oficiálního míru stále hrají roli.
Prezidenti a jejich zástupci
„Můj táta byl voják,“ vypráví mi John, který nás Jižním Súdánem provází. Muž v mém věku, na hlavě má nasazenou kšiltovku a hubené vysoké tělo, typické pro Dinky, pokrývá triko s jamajskou vlajkou. „Já jsem o to nikdy zájem neměl. Ale válka přišla za mnou. Jednou jsem ho jel navštívit na základnu do Džuby a už jsem neodjel. V noci zaútočili rebelové. Dostal jsem do ruky zbraň a celou noc jsme stříleli do tmy. Ráno se ze základny nedalo odejít přes mrtvá těla. Naše nohy se vůbec nemohly dotknout cesty.“
John vzpomíná na největší a nejdelší z konfliktů, který v novém státě vypukl a který mají lidé dodnes v živé paměti. Zejména ti, co žili a žijí ve větších centrech. Jak to tak bývá, některých částí odlehlého venkova a kmenů se válka nedotkla. Takřka všichni ale pocítili dopad hladomoru v roce 2017, během něhož až třetina populace trpěla extrémní podvýživou a který byl jedním z následků vnitrostátních konfliktů a násilí.
O co v občanské válce mladého státu šlo? O nic originálního – o moc a o benefity, které z ní pramení.
Ne všichni bývalí revolucionáři měli pocit, že dostali svůj podíl moci. Zejména Riek Machar, zástupce druhého nejpočetnějšího etnika, Nuerů, se začal obracet proti státu, zastupovanému Salvou Kiirem z kmene Dinka. Dohody, ústupky a sliby nepomohly. Machar a další nebyli spokojeni. V letech 2013–2020 vypukla hrozivá a násilná občanská válka, která skončila smířením a větší dělbou moci. Nic se ale nezměnilo. Noví viceprezidenti, staří viceprezidenti, země se topila a topí v nepotismu, korupci a rozkrádání státního majetku, kterého se účastnili snad všichni její lídři. Dosazování manželek, synů a zeťů do klíčových funkcí ve státě je i v dnešní době prakticky standart.
A ačkoliv válka skončila, od roku 2020 je země na trní. Doslova se čeká, kdy to zase začne, a zdá se, že to nyní není daleko. S dělbou moci stále všechny strany nejsou spokojeny.
Celé měsíce na severu zuří zatím regionální konflikt. Rebelové, kteří si říkají Bílá armáda, jsou zejména Nuerové. Zanechali za sebou desítky a stovky mrtvých a prakticky odřízli severovýchod od zbytku země. A právě z jejich podpory byl stále nespokojený viceprezident Riek Machar obviněn a v březnu 2025 zatčen. Machar své vztahy s Bílou armádou popírá, ve vězení ale zůstává.
„Na sever se teď nejezdí,“ vypráví John, když se ho vyptávám na propojení země v naději, že bych se tam mohla v blízké době podívat – láká mě zajímavé etnické složení regionu. John mi ale moc nadějí nedává. „Když jedeš po zemi, hrozí, že na tebe zaútočí banditi. Nedávno jsme ještě jezdívali po řece. Teď tam ale řádí piráti. Byl jsem tam před třemi měsíci rychlolodí, ale už bych nejel.“
Berou nám krávy!
Jsou samozřejmě i tací, kteří po boji netouží. „Vláda loni řekla, ať odložíme zbraně, tak jsme to udělali,“ povídá mi učitel ze základní školy lámanou angličtinou, když postáváme mezi obrovskými kravami watusi. Krávy, stejně jako učitel, patří k národu Mundari, který žije pastevecko-zemědělským životním stylem.
Vesnice Mundari jsou stále krásně dekorované a čisté. Nachází se v oblasti města Terekeka na břehu Modrého Nilu. Část vesničanů, která má na starost stáda, pak několik měsíců v roce přebývá na hnědých pláních desítky kilometrů daleko. Až okolí vypasou, vrátí se k vesnici. Pastevci jsou celé rodiny, od nejmenších dětí po dospělé. Pouze staré lidi nevidíme – práce s kravami je náročná. Na pláních nemají žádné domy, spí na zemi na dekách, někdy pod moskytiérami, pouze pro ženy po porodu jsou zde miniaturní příbytky.
Ráno skupinka mužů krávy vyhání za úsvitu, pasou je třeba dvacet kilometrů daleko, večer se s nimi vrací. Zbytek pastevecké kolonie mezitím sbírá kraví trus, který k večeru zapálí, aby zahnali malarické komáry. Krávy se tedy vrací v kouřovém a prachovém oparu, který nabízí působivé výhledy v nízkém slunci. Jen zápach je někdy takřka nesnesitelný a z oblečení velmi těžko vypratelný. Pastevečtí Mundari mají i jinou zvláštnost – myjí se v kraví moči. Skloní se do proudu a opláchnou si hlavu a horní část těla. Pokud to někteří dělají často, močovina jim změní barvu vlasů do zrzava.
Mundari jsou jediný kmen, kde nevidíme žádnou zbraň s výjimkou nožů a občasné mačety, určené k boji s pichlavou vegetací. Střelných zbraní se vzdali nedávno na slib vlády. A to navzdory tomu, že i oni jsou zapleteni do kmenových válek.
„Naším největším nepřítelem jsou Dinkové,“ překládá mi učitel slova jednoho z pastevců, který žvýká klacík miswák, kterým si zde čistí zuby. „Útočí na nás, berou nám krávy. A na rozdíl od nás mají zbraně.“ Dinkové jsou nejpočetnější kmen země a s Mundari žijí v sousedství. Pasou i stejné krávy a žijí stejným životním stylem – až na ty sprchy v moči. Těmi Dinkové trochu opovrhují.
O dva dny později sedím v táboře Dinků. „Mundari nám berou krávy!“ chrlí muži žvýkající miswáky. Mezi těmito národy jsou krávy snad největší téma k hovoru. Podle toho, co říkají, se v poslední době oba kmeny střetávají častěji. Co je důvod?
„Pastevecké kolonie dřív měly tisíce zvířat. Ani jsi je okem nemohla přehlédnout. Teď je ale sucho, tak se rozdělily do mnoha malých skupin,“ vysvětluje mi dinkský tlumočník. Kvůli nedostatku deště je těžké krávy uživit a lidé se s nimi musí pohybovat na daleko větší vzdálenosti, kde se začínají setkávat se sousedy. Nebo spíš střetávat nad omezenými zdroji potravy. Problém, který je v suchých oblastech Sahelu častý i v jiných regionech. Kromě střetů mezi pasteveckými skupinami dochází samozřejmě i ke střetům se zemědělci, jejichž pole blokují přístup k vodě.
Kromě politiky, etnicity a náboženství je tady konflikt o nedostatečné zdroje, kde přilévá do ohně klimatická změna, ale také lidský faktor. Například zvyšování populace a s tím spojené zvětšování stád. Kde se identita a hrdost mužů a rodin vážou na dobytek, zákonitě musí počet krav, a co hůř, koz v krajině stoupat spolu s lidmi.
Ozbrojené vesnice
Krávy ale nejsou jediným předmětem sporů. „Vysvětli mi prosím, proč někteří chlapi tamhle staví studnu a další nedělají nic. Jak to tady funguje?“ ptám se při procházce vesnicí Čalamni, kam jsme zavítali prakticky náhodou. Míra povalečství versus počet pracovníků na budování infrastruktury je tu zarážející.
„Máme tu systém,“ odpovídá mi mladík, který aspiruje na místního průvodce. „Lidi mají svoje role, povinnosti, doby volna. Někdo pracuje pro vesnici, jiní odpočívají, další drží hlídku.“
Poslední mě zarazí. Vybavuju si ozbrojence postávající v buši, kolem kterých jsme projížděli. „Před čím hlídáte?“
„Před dravci, občas přiběhne nějaká velká kočka. Chceš vidět lebku? Máme ji v totemu,“ ukazuje na shluk klád uprostřed obřadního náměstí, ze kterého za chvíli vyloví ozubenou lebku šelmy. „Už jich tu moc není. I většina pastí, co máme, teď rezaví.“
Nacházíme se pod ostrými kopci, kde menší kočkovité šelmy žijí. Několik desítek kilometrů je také národní park Kidepo, ležící na hranicích s Ugandou. Odtamtud se může zatoulat i něco většího. To je ale vzácností. Většinou se toulají větší býložravci, občas na obzoru proběhne slon.
„Hlídáme spíš před lidmi,“ pokračuje, když vrátí lebku na její místo. „To víš, ne každý je tu dobrý soused. Krade se jídlo, ale také ženy nebo děti.“
Jídlo a ženy chápu, zaráží mě děti.
„Na dětské vojáky, víš. Vychováš ho jako svého a pak ho pošleš zaútočit na jeho původní kmen. Lepší než tam poslat vlastního syna,“ vysvětluje mi, jako bych byla natvrdlá. Očividně to je tady součást každodennosti.
„Vy to taky děláte?“ ptám se.
Pokrčí rameny a neodpoví.
Mezi některými kmeny a vesnicemi panuje odvěká nenávist, u které si už nikdo nepamatuje kořeny. Před několika dny se mě John zeptal, jestli může během návštěvy jedné z vesnic zůstat na základně, kterou zbudoval místní starosta. Místní lidí prý minulý týden nedaleko zabili sedmdesát jeho lidí. Nám prý nic nehrozí, ať se nebojím, ale on se necítí tam procházet. Jeho ujištění, „ať se nebojím“, ze mě nedokázalo zcela setřást nepříjemný pocit.
Při návštěvě této nádherné a kulturně bohaté země se mi s každou novou informací nepřestává honit hlavou, kolik lidí, které zde potkávám, má z první ruky zkušenost s bojem, válkou a zabíjením. A nepřestává mě zarážet, kolik úrovní konfliktu se zde nachází, a ačkoliv jsou navzájem tyto úrovně propojené, mír na úrovni jedné nikdy nebude znamenat mír na úrovni jiné. Je Jižní Súdán země odsouzená k válce? Nevím, ale tento pocit si z ní odnáším. Mundari a několik dalších odevzdali zbraně, ale v konfliktu se sousedy být nepřestali, omezující se zdroje jim to nikdy nedovolí. Obrovský nerostný potenciál země, ropa, zlato a další cenné suroviny, zas nikdy nepřestanou lákat k rozkrádání lidmi, kterým nejde o rozvoj státu, ale pouze o vlastní prospěch. Budoucnost nejmladšího státu světa růžově rozhodně nevypadá.
Jihosúdánští hrdinové
Na trzích se suvenýry toho po pravdě moc ke koupi není – většina jsou výrobky z Keni nebo Ugandy, místní suvenýry snad ani neexistují. Pokud chce mít člověk jistotu, že má něco opravdu jihosúdánského, může si koupit hrneček nebo přívěšek či nálepku s obrázkem národních hrdinů: prezidenta Salvy Kiira, bojovníka za svobodu Johna Garanga a dalších. Toto zboží je patrně také vyrobené v zahraničí, ale alespoň tváře na něm jsou opravdu místní.
Kmeny
Jižní Súdán je jedním z etnicky nejrozmanitějších států Afriky. Na jeho území žije více než 60 různých etnických skupin, které se liší jazykem, tradicemi, strukturou společnosti i způsobem života: společenské organizace v mnoha kmenech stále vycházejí z tradičních norem a autority starších, náčelníků či duchovních vůdců. A to navzdory tomu, že část z nich jsou oficiálně křesťany (60 %) nebo muslimy (6 %). Zbývajících 34 % praktikuje původnínáboženství.
1. Dinkové
Dinkové (také známí jako Jieng) jsou největším etnikem Jižního Súdánu. Jsou pastevci a zemědělci, jejich kultura je silně svázána s chovem dobytka, který není jen ekonomickým, ale i kulturním symbolem. Dobytek je důležitý při svatbách (věno), náboženských rituálech i v mytologii. Dinkové jsou známí svou výškou, tradičním jizvením a poetickým jazykem používaným k popisu krav a hrdinů. Jsou rozděleni do mnoha podskupin.
2. Nuerové
Druzí nejpočetnější po Dincích, Nuerové jsou také pastevci a sdílejí podobnou kulturní orientaci na dobytek. Vztahy mezi Dinky a Nuery byly historicky složité – včetně konfliktů i mírové koexistence. Nuerové praktikují věštění a prorokování a někteří z jejich tradičních náboženských vůdců, tzv. náčelníci--duchové, hráli významnou roli i v politických hnutích 20. století.
3. Šilukové
Šilukové žijí severně od Dinků, podél Bílého Nilu. Na rozdíl od mnoha jiných nilotských skupin mají více centralizovanou královskou tradici. Jejich tradiční vládce, zvaný Reth, byl považován za polobožskou postavu. Šilukové mají bohaté mýty o původu, včetně legendy o zakladateli královské dynastie, Nyikangu. Jejich kultura je výrazně založená na zemědělství a rybolovu.
4. Azandové
Azandové jsou národ žijící na západě Jižního Súdánu (a také v Demokratické republice Kongo a Středoafrické republice). Jsou známí svou propracovanou královskou strukturou, znalostí tradiční medicíny a vírou v čarodějnictví.
5. Bari a příbuzné skupiny
K barijské jazykové skupině patří Bariové, Kakwa, Mundari, Nyangwara a další. Bariové žijí v okolí hlavního města Džuby. Jsou zemědělci, ale i pastevci a jejich kultura se vyznačuje silnou vazbou na řeku Nil. Část Bariů a příbuzných skupin přijala křesťanství již během koloniální éry, přičemž jejich náboženský život často kombinuje tradiční víry a křesťanské prvky.
6. Toposové a Jie
Toposové žijí na východě země v oblasti Equatorie, poblíž hranic s Kenií a Etiopií. Jsou příbuzní kmenům Turkana (v Keni) a Karamojong (v Ugandě). Jsou známí jako válečníci a pastevci a jejich kultura je postavena na silné komunitní soudržnosti. V minulosti čelili častým střetům kvůli pasteveckým nájezdům a nedostatku vody.
