Nevím, co si o něm myslet, a někdy mi připadalo, že to neví ani on sám. Podle geografů patří Mauricius do Afriky, ale prim zde hraje indická kultura. Za svůj mateřský jazyk označuje kreolštinu, mluví francouzsky a píše anglicky. Má úžasně pestrou kuchyni, ale má-li na to, jde si sednout do KFC nebo si koupí pizzu.
Plantážníci a prezident to vědí nejlíp
To vše nám trochu jinými slovy a v jiném pořadí vyprávěl náš pan domácí, patřící k oněm čtyřiceti procentům obyvatel, již náležejí ke střední a vyšší třídě. I díky tomu si mohl koupit pozemek na klimaticky nejlepším místě ostrova pod horským hřebenem, na jehož horu La Pouce vede bezva vyhlídková cesta. Náš pronajatý apartmán v nadmořské výšce tři sta metrů stále osvěžoval vlhký vzduch z hor, a když nás ráno probouzel kromě hlasitého kejhání hus a kachen majitelky sborový zpěv různých tropických ptáků, souhlasili jsme s tím, že Mauricius je ráj.
Když jsme se o dvě hodiny později vnořili do provozu, jenž mohl svou ranní příjezdovou a odpolední návratovou intenzitou směle soutěžit s provozem na dálnici u Karlsruhe, už jsme si to nemysleli. Po několikaproudých dálnicích se valily kouřící staré autobusy a nepochopitelně velké množství moderních aut bílých límečků. To stvrzovalo, že ostrov patří se svými více než šesti sty obyvateli na kilometr čtvereční k nejhustěji osídleným zemím světa. Ale ráno a večer to ráj byl.
To si určitě mysleli i stavitelé a pozdější majitelé Eureky, nejlépe zachovalého plantážnického domu na ostrově, kam jsme od nás pohodlně došli pěšky a jeho zahradou mohli seskákat k vodopádu, který uprostřed Moky, čtvrti rozlehlé aglomerace hlavního města, vytvořila říčka. Koloniální Eureka z roku 1830 je celodřevěná, a pokud si necháte vše vysvětlit od průvodců, kteří se vás v rámci koupeného vstupného ujmou, dozvíte se i to, kolik má dveří, jak se v ní střídali majitelé atd. Lepší než čísla je ale sednout si do zahradní stylové houpačky mezi palmami, pozorovat vegetaci, poslouchat snovače a užívat si genius loci. U zámku, který je sídlem prezidenta, podobnou možnost nemáte, protože dovnitř vás nepustí. Ale protože je nedaleko, zažili byste tam stejný pocit jako v Eurece.
Na toto rajské umístění Moka bohužel doplácí ztrátou koloritu. Stánky s jídlem tu nejsou, krámky ochucené exotikou chybějí a jediný trh je malinký. Jak opět vysvětlil náš domácí, lepší třída, která zde žije, musí ukázat, že na to má, chodí tedy na hamburgery a spol. a nakupuje v supermarketech provozovaných pod hlavičkou francouzských kolosů Intermarché, Super U a dalších, i když ví, že místní zelenina prodávaná na trzích je mnohem lepší.
Ale za humny za okrajem Moky jsme měli opravdu nádherný výlet. Proč si několikrát nevyskákat v teplotách přes třicet stupňů o 600 metrů výš a neužít si výhledy na přístav a hlavní město Port Louis a na jeho satelity? Vrcholové rozhledy na zajímavé zelené štíty sopečného původu vyrůstající z obydlených rovin jako strašidelné Mordory byly při při absenci mraků úžasné. Navíc se níže po cestě prostřídala pole s cukrovou třtinou, sem tam banánovník, ananas, našel se i stromek papáji. Jen parazitickou rostlinu nesoucí nápadné dračí ovoce jsme neviděli ani zde, ani jinde, jen na pultech prodejen.
Zbývá poslední zážitek, za kterým jsme nemuseli sedat do auta. Náboženské hinduistické procesí. Nešlo o nic zvláštního. Protože se téměř polovina zdejších obyvatel hlásí k hinduismu, je frekvence podobných akcí dost vysoká. V tomto směru jsme měli docela štěstí – zažili jsme hinduistický Nový rok, národní den Mauricia a procesí, jež bylo zakončeno chůzí po žhavém uhlí v chrámu Arulmigu Madurai Magamayee Kovil. Zážitek z procesí byl stejně silný jako v Indii, přestože někteří účastníci měli tváře propíchané jen zdánlivě a ostré tyčky drželi ústy. Chůzi po ohni ale prožili všichni doopravdy. Když jsme stáli vedle pestrobarevně oděných Indek na střeše chrámové budovy, podmanivou atmosféru ani v nejmenším nenarušoval výhled na sousední ultramoderní francouzské lyceum a vedle ležící decentní nákupní centrum Les Allées. Tou dobou už přestaly hrát kapely, které jedna přes druhou doprovázely průvod. Zvlášť ta s evropskými hudebními nástroji dokázala vyluzovat zvuky falešné stejně jako některé české vesnické kutálky na pohřbech.
Plážový ráj z různých stran
Jinak nezbylo než sednout do auta, zatnout zuby a začít na úzkých ulicích bez chodníků a okrajů objíždět zaparkovaná auta, jejichž řidiči si vedle ve stánku kupovali koláček, vybírali zeleninu nebo si jen povídali se známým. Nebyla to jejich neukázněnost ani neohleduplnost, ale styl života, na který si cizinec musí zvyknout, protože jinak se parkovat nedá.
Nejvíc nás samozřejmě lákalo třicetistupňové moře, ve kterém se dalo hodiny plavat, a pláže jemného bílého písku, které jsou spolu s přepychovými hotely, jež u některých stojí, hlavní devízou ostrova, který od 70. let minulého století vsadil na luxusní turistiku. Pláže máme díky reklamním spotům spojené s kokosovými palmami, ty ale na Mauriciu u nich musí vysazovat, protože je bez zásahu člověka lemují hlavně přesličníky, košaté stromy s malými poměrně ostrými šištičkami, kvůli kterým je lepší nechodit pod nimi bos. Jejich modifikované větvičky-lístečky opravdu připomínají tenké stonky přesliček.
V různé vzdálenosti od pláží lemuje ostrov pozvolný korálový zlom, o který se lámou vlny, a proto je moře u břehů většinou klidné. Se šnorchlem a potápěčskými brýlemi se ale ukázalo, že nádherně modré moře není dokonale průzračné a že za dobrou viditelností, barevnými korály a rybami je třeba vyjet na výlet k okolním ostrůvkům. Ovšem teplotu místní vody nic nepřekoná, měla až třicet stupňů.
Se svými 2040 km2, 1,4 milionu obyvatel a více než milionem turistů ročně ostrov žádnou pláž nemůže nechat bez povšimnutí. Divoké pláže nejsou. Na ty nejvyhlášenější u nejluxusnějších hotelů se musí dojít pěšky, skrz areály hotelů se nesmí, ale protože všechny pláže patří státu, na všechny se může.
I veřejných pláží je dost, ovšem jejich údržba a uklízení jsou rozděleny poněkud nerovnoměrně. Co se vztahu příroda–odpadky týče, má vzdělávací systém Mauricia co dohánět. Kde je u pláží zajištěn dostatečně častý vývoz odpadkových košů a úklid, je pohoda. Jinak přilehlé trávníky úpí.
Místní milují víkendové pikniky. Pokud nejsou k dispozici altánky nebo stín stromů, přivezou si velké deštníky a stany. Z aut vyndají zásoby jídla, což je většinou hodně masité kari s rýží a papírové talíře. Dál nezbytné pivo, sprite, cola, whisky, rum, vodka… a plastové kelímky. Část jídla zůstane na talířích pro toulavé psy. Část odpadu putuje do už tak přeplněných odpadkových košů či jejich okolí, odkud je roznesou a roztrhají jiní toulaví psi a vrány. Lahve a kelímky mnohdy zůstávají tam, kde byly vyprázdněny. Na takovou opuštěnou neuklizenou pláž je lepší po víkendu nechodit a pondělí si rezervovat pro zkoumání ostrova.
Cukr a rum
V národních parcích Black River Gorges a Bras d’Eau nečekejte hluboké tropické pralesy. Zčásti vzaly za své v době, kdy měl ostrov bohaté zásoby ebenového dřeva, zčásti se jim na půdě poseté sopečnými balvany příliš nedaří. Sopečný terén ale naopak umožnil vznik stometrového vodopádu Chamarel, zajímavý kus mnohabarevné krajiny zvaný Seven Colored Earth i horu La Morne na jihu ostrova. Na ni odnepaměti utíkali otroci, stala se symbolem jejich boje za svobodu a leží pod ní nejvychvalovanější resort na ostrově, jmenující se jak jinak než Paradise – Ráj.
Sopečné balvany nejlíp poznali na vlastní kůži černí otroci, když od nich museli čistit pole pro cukrovou třtinu. Ta je i dnes základní zemědělskou plodinou ostrova. Jak se využívá a do poslední molekuly zpracovává, to se nejlépe dovíte na místě nejstylovějším, v dvousetletém cukrovaru zavřeném až roku 1999, v Muzeu cukru L’Aventure du Sucre, které je překvapivě veselé, velké a nepřekvapivě navržené Francouzi. Ti dokázali expozici udělat tak působivě jako svá domácí muzea v Roquefortu nebo Cognaku. Historii Mauricia a cukru výstižně shrnuli v jedné větě: „Cukrová třtina je pro nás nejen zdroj cukru, ale i života.“
Na cukru záviselo mauricijské hospodářství ještě před nedávnem až do devadesáti procent. Dnes má příjmy z turistiky, bankovních a počítačových služeb, textilního průmyslu a z deseti procent ze zdravých nerafinovaných tmavých druhů cukrů, na jejichž výrobu se specializuje (z bývalých 250 drobných cukrovarů jsou dnes tři velké moderní). Na závěr prohlídky muzea je malá ochutnávka rumu, bez které se na ostrově neobejde snad žádná akce, ale zajímavější byla ochutnávka cukrů. Museli jsme začít tím nejsvětlejším a u všech osmi druhů jsme dostali gastronomický výklad, k čemu jsou nejlepší. Nakonec nám paní nabídla ten nejtmavší, který obsahuje nejvíc melasy, odpadní látky při výrobě cukru, a proto má v sobě nejvíc minerálů, vitaminů i antioxidantů, je zvláštně lepkavý, nesype se a svou chutí připomíná kávu, zatímco v předposlední ochutnávce jsem přímo cítila koktejl s rumem. Z cukrového muzea je jen kousek do stejně nezbytné Botanické zahrady Sira Ramgoolama.
Ani prohlídku La Rhumerie de Chamarel nešlo vypustit. Navíc je při cestě národním parkem, kam se jezdí za stometrovými vodopády Chamarel a „Sedmibarevnou zemí“, popř. Ebenovým lesem (poslední zbytky). Co se týče rumu, já osobně jsem nejvíc získala z prodejny The Destillery – Rum Collection, otevřené před třemi lety v areálu bývalé pevnosti Balaclava. Rum je s ostrovem spojen nejen díky cukrové třtině, ale i díky chudákům a otrokům. Je to logické, zatímco plantážníci si nechali dovážet ze své vlasti koňak nebo whisky, chudáci potřebovali po práci něco na zapomnění. Tím se stal nekvalitní po domácku vyráběný rum. Měl špatnou pověst, říkalo se mu Zabijácký ďábel a kvůli častým úmrtím po jeho požití začala ke konci 19. století jeho výroba dokonce klesat. Brzy po získání samostatnosti se rozběhla výroba kvalitního rumu a s nástupem 21. století začal tento trend podporovat i stát.
Malá Indie
Vzhledem k tomu, že přes polovinu obyvatel tvoří hinduisté, občas jsme se zde cítili jako v Indii. Ovšem v Indii, která netrpí přelidněním, protože počet jejích obyvatel stagnuje, dětí se rodí méně, mnoho mladých zůstává svobodnými a dělá jen kariéru a statistiky zaznamenávají spíš nedostatek pracovníků než nezaměstnanost. Ale i ta část hinduistů, která žije moderně a zastává důležitá místa ve státě, své náboženské svátky dodržuje a o své chrámy se stará.
Architektura sídel je spíše fádní, a proto nám nedalo, abychom u každého chrámu nezastavili a nenasávali ticho, které v nich mimo svátky panovalo. Takovým byl například Siva Soopramaniar Kovil, starý rozlehlý chrám u Bel Air rozšířený a znovu omalovaný v roce 2009, dokládající sílu tropické přírody. Barvy na jeho věžích byly sice stále ještě čisté, ale mezi reliéfy se už uchytily první byliny a své větvičky vystrčily první keře. I kdyby nám jeho kněz nechtěl vyložit celou jeho historii, datum obnovy uváděla velká deska se jmény všech sponzorů.
A protože ostrov miluje servírování kontrastů, hned v centru téže vesnice nás čekal katolický kostel Saint-Esprit a jeho předvelikonoční výroční pouť, na kterou se sjíždějí křesťané z celého ostrova a s nimi samozřejmě zaplaví ulice stánky trhovců všech národností. Najít místo na zaparkování nám musela pomoct opravdu fešná indická policajtka. Prodrali jsme se pomalu ulicí tam a zpět a na chvíli jsme před davem zmizeli do poklidu nad kávou u kreolské majitelky pekárničky. A protože jsme i u ní mohli využít mnohojazyčnosti místních obyvatel, dověděli jsme se, že její dcera žije s manželem z Česka na Novém Zélandu a syn v Austrálii s manželkou z Chorvatska. A také nám potvrdila, že tady vůbec není neslušné ptát se na původ a že třeba na otázku, proč máte kudrnaté vlasy jako černoch, s klidem vysvětlí svůj původ odvozovaný od prapraprababičky z Francie a tatínka z Madagaskaru.
Jindy jsme našli ticho v Šivově chrámu Moheswarnath Mandir. Finanční prostředky na svou dokonalou údržbu má zajištěné i tím, že je zařazen do kulturního dědictví Mauricia. Byl dokončen roku 1888, je považován za jeden z nejstarších na ostrově, a tím je dáno, že se k němu musí vázat různé legendy. Jedna říká, že byl postaven z pokladu nalezeného na místě stavby, hrnce se zlatem a stříbrem, který zde zakopal jakýsi indický pirát. Seděli jsme okouzleně nedaleko mohutného chrámového banyánu, poslouchali zvonky rozhoupávané několika věřícími a mantrové zpěvy. Ani nevadilo, že se na nich podepsala moderní doba a zněly z reproduktorů. Až když meditační ticho přerušil hukot elektrického sfoukávače listí, pokračovali jsme dál.
Cesta se nám zdála nekonečná, ale poutníkům, kteří odsud vyšli v roce 1898 na první svatou pouť k místu pro hinduisty na ostrově nejposvátnějšímu, to trvalo určitě déle. Ganga Talao, známý spíš jako Grand Bassin, je kráterové jezero, jehož vody jsou prý neznámou podzemní cestou spojeny s vodami posvátné Gangy. Dokonce i milovaný premiér Sir Ramgoolama přivezl vodu z pramenů Gangy a smíchal ji s jezerními vodami. Okolo části jezerních břehů vede ve vodě mezi zdejšími chrámovými budovami chodník pro pěší a v době svátku Šivarátri po něm projde na půl milionu lidí.
Do tohoto chrámu, ležícího nedaleko hranic národního parku Black River Gorges v nadmořské výšce 550 metrů, jsme přijeli za drobného deště a mlhy. Z nízkých mraků se linuly zvuky trub a gongů a v mlžném šeru se dalo uvěřit všem mýtům. Jedinou chybou bylo, že to nemohl být náš poslední zážitek na ostrově, a plni této atmosféry jsme se nemohli přenést přímo domů, aby v nás vzpomínka zůstala co nejintenzivnější.
Modrý i červený
Poštovní známka modrý mauricius je jednou z nejcennějších známek světa. Známka s nominální hodnotou dvě pence byla vydána v počtu pěti set kusů roku 1847 a byla první známkou britské koloniální říše vydanou mimo území Velké Británie. Dnes na světě existuje pouhých 14 exemplářů. Dva z nich jsou ve sbírce bývalé britské královny Alžběty II. Nejcennější je kombinace modrého a jednopencového červeného mauricia nalepených na obálce, tzv. Bombay Cover. Tu získal v roce 2016 v dražbě český investor za 2,4 milionu eur. Vlastní i další mauricie a jeho sbírka byla před pár lety považována za největší sbírku mauriciů na světě.
