Když se řekne Tanzanie, každý si vybaví turistickou velmoc s bělostnými plážemi Zanzibaru nebo safari v nejslavnějších národních parcích Serengeti a Ngorongoro. Jenže pevninská Tanzanie má i jinou tvář. Stačí opustit tradiční turistické směry a konečně se poodhaluje i jiný obraz země.
Městečko na březích Indického oceánu na první pohled připomíná obvyklý shluk budov s rezavými plechovými střechami jako kdekoliv jinde v Africe. Díky poloze na jih od Dar es Salaamu, která není po cestě za jinou atrakcí, se tu objevuje turistů poskrovnu. Je to škoda, protože pláže jsou tu stejně pěkné jako na Zanzibaru, ale krachující resorty jsou dokladem nezájmu. Dříve, když v sousedním Mosambiku nebylo ještě nebezpečno, byla to častá zastávka po trase na jih. Výhodou je, že ceny klesají na běžnou africkou míru a člověk není v obležení naháněčů. Dokonce i v rybářském přístavu se lidé nechávají fotografovat, a tak asistuji u sušení ryb nebo oprav lodí.
Zapomenutá Kilwa
Na první pohled ospalé město má i svůj titul památky UNESCO: kdysi velice prosperující svahilský přístav hrdě konkuroval známějšímu Zanzibaru. Dnes je slavná Kilwa Kisiwani a také menší Songo Mnara především rájem pro archeology. Když loďka přes záliv vyklopí cestující ve spleti mangrovů, asi málokdo si uvědomí, že je v blízkosti věhlasného sultánova sídla. Město bylo od 13. do 16. století významným obchodním překladištěm pro zboží z Indie, převáželo se tu zlato, stříbro, koření, perly, parfémy, arabská keramika nebo čínský porcelán. Arabští kronikáři básnili o bohatství a také rozkvětu města, které měl založit Peršan Alí ibn Hasan ze Šírázu už v roce 975. Později, v roce 1505, město vyplenili Portugalci, jeho slávu ještě na nějaký čas obnovil obchod s otroky, stalo se významným překladištěm ceněného zboží. Dodnes je patrné, jak si pozdější sultáni z Ománu vystavěli velkolepou rezidenci, kde byly lázně, bazén i veškeré nezbytnosti pro pohodlný život. Dnes se tu v ruinách města a paláce pod korunami baobabů pasou kozy a vyhřívají hadi.
Největší legendou jsou zbytky slavné Velké mešity, kde zůstalo zachováno stinné podloubí vystavěné z korálových kvádrů. Až tady, ve stínu mešity, si každý uvědomí velkolepost stavby ve srovnání s běžnými hliněnými domky. Dokladem bohatství města, které kontrolovalo většinu obchodu mezi Indií, Čínou a arabským světem, jsou rozsáhlé trosky paláce Husuni Kubwa, pěti dalších mešit, náměstí, zbytky domů i vězení, které bylo postaveno na pozůstatcích portugalské pevnosti. Dodnes mohutná věž je zdaleka viditelným majákem a strážcem dávných časů.
Divoký autobus
Cestování v Tanzanii je nikdy nekončící dobrodružství. Chtěl jsem vyzkoušet nejdříve vlak do města Kigoma, ale bylo mi oznámeno, že má dva dny zpoždění. Dav spících lidí s vaky toho byl důkazem, takže jsem zvolil autobus. Šéf společnosti mě za malý úplatek protlačil nejdříve přes dav cestychtivých domorodců na lukrativní rozdrbanou sedačku vpředu, kde je nejvíce místa. Na první pohled počet zájemců převyšoval velikost autobusu, a tak se rozzuřený dav řezal pěstmi ještě před nástupem a probíhal boj, kdo pojede. Měl jsem místenku, ale to tady nehraje roli. Odjezd byl v šest hodin, setkání u autobusu o hodinu dřív a skutečný odjezd konečně v osm hodin. To už vnitřek autobusu přetékal cestujícími, zavazadly, pod nohama jsem měl kozu a kdosi mi hodil na klín krabici se slepicemi. Když už to vypadalo na odjezd, slepice putovaly nad hlavu, kam byly přivázány za jakýsi pahýl tyče a kývaly se jako na horské dráze. A mezitím mi na klíně uvízla žena s majestátním zadkem a dětmi. Když zarachotilo v motoru, před autobusem to vřelo a poslední šťastlivci, co se probojovali vřavou, se začali tlačit do místa, které už jaksi nebylo. Jakmile autobus nastartuje, ještě to není odjezd, ale servisní hodinka. Dofouknou se pneumatiky, kdosi zatluče kladivem do motoru a čeká nás natankování.
Vzdálenost 200 km do cíle vypadala jako snadný úkol. To by ovšem autobus nesměl zastavovat u každého stromu, kde už čekali další náhodní cestující. Vnitřek autobusu připomínal konzervu sardinek, které se vmáčkly dovnitř v několikanásobně větším množství. Silnice byla pěkně děravá, autobus všechny díry objížděl a jeho paluba připomínala plachetnici, která se smýká rozbouřeným oceánem. Ovšem největším úskalím byla ranní káva – když jsem se pídil po informaci, kdy bude zastávka, nikdo nechápal, co vlastně zase otravuji, a byla mi poslána igelitová taška na vyřešení problému. Ideální varianta s několika lidmi na klíně. Jednoduché hakuna matata, volně přeloženo „žádný problém“, to vyřešilo. Proto doporučuji nepít a nejíst minimálně den před odjezdem a nekoukat z okna, protože letící igelitky ukrývají nechtěné poklady. Vysněný cíl autobus spatřil až po 12,5 hodině jízdy. Čas ale nebyl důležitý, nýbrž jen to, že se to nakonec podařilo.
Jezero Tanganika
Být u jezera Tanganika je velkým snem mnohých cestovatelů. Ten první nebyl nikdo jiný než skotský cestovatel David Livingstone. Jeho výprava měla za cíl najít prameny Nilu, ale během strastiplné cesty podél jezera Malawi nakonec v roce 1871 skončil unavený a nemocný v Udžidži (Ujiji) v dnešní části města Kigoma. Zvěsti o smrti cestovatele kolovaly po celém světě, přece jen čtyři roky nebyla o jeho osudu žádná nová zpráva. Byl nalezen až záchrannou výpravou zorganizovanou novinami New York Herald, kterou vedl Henry Morton Stanley. Ten našel cestovatele na březích jezera Tanganika a vyslovil dnes známou a legendární větu: Doktor Livingstone, předpokládám? Přestože Stanley chtěl Livingstona přivézt domů, on se rozhodl pokračovat v misi a nilské prameny najít. To se mu nepodařilo, na cestě podlehl vyčerpání. Afrika se mu stala osudem.
Dodnes na tuto historickou událost vzpomínají na místě, kde mělo dojít k setkání těchto dvou slavných cestovatelů. Pověstné je nejen sousoší zobrazující jejich setkání, ale také mangovníky, pod kterými údajně došlo k cestovatelovu nalezení. Je tu kamenný památník a expozice popisující období otrokářských výprav, které lovily domorodce v hloubi černého kontinentu.
Milované Gombe
Jméno bioložky Jane Goodall zná celý svět díky studiu primátů, a to především šimpanzů. Díky jejímu úsilí byl založen národní park Gombe, kde tato slavná dáma dodnes studuje šimpanzí populaci. „Minul jsi ji jen o týden,“ sděluje mi můj průvodce. Nechápavě zírám koho, ale hned mi bylo vysvětleno, že Jane Goodall do Gombe jezdí vždy na několik týdnů i v tak pokročilém věku. Zdejší národní park je výjimečný právě populací šimpanzů, kteří jsou zvyklí na lidskou přítomnost, a tak je to jedno z mála míst na světě, kde se dají primáti vidět z bezprostřední blízkosti. Potvrzuje se mi to ihned při prvním výšlapu do zalesněného údolí. Dvě samice s mláďaty si užívají stínu lesa a ohlodávají plody spadlé ze stromů. Úžasný zážitek, kdy během povolené hodiny smí návštěvník pozorovat člověku nejbližší příbuzné. Tady v Gombe je pravděpodobnost spatření šimpanzů skoro stoprocentní, jen člověk lituje omezeného času.
Podmínkou návštěvy je ovšem odolnost: terén je hodně strmý a vyžaduje fyzičku. Plahočit se lesem ve vedru není žádná legrace. Když strážci parku najdou skupinu zvířat, nastává okamžik čekání, než se šimpanzi nakrmí, vyspí a vpodvečer slezou ze stromů. Tehdy je nejvhodnější čas je spatřit. Podmínkou za blízkost je chirurgická rouška, protože už došlo k případům, kdy lidé nakazili skupinu respiračním onemocněním.
Tabora
Město Tabora bylo vždy významnou křižovatkou. Kdysi tudy z nitra Afriky proudila slonovina a karavany otroků, později byla vystavěna železnice a zdejší nádraží se stalo neméně důležité. Kdo zavítá do města, bude mít pocit, že tady se o cizince nedá zakopnout. V hotýlku, který byl i restaurací a barem v jednom, věděli o posledním cizinci před několika měsíci. A přitom je toto místo spjato se slavným Livingstonem stejně jako Kigoma u jezera Tanganika. Věhlasné muzeum zvané Livingstone’s Tembe ovšem místním nic neříká. Najít někoho, kdo zná proslavenou lokalitu, je nadlidský výkon. Možná jde pro Afričany jen o začátek kolonizace a dávné putování jednoho bělocha pro ně není nijak zajímavé. Přece jen v Africe je v módě přejmenovávat města i názvy do lokálních jazyků a na kdysi slavné objevitele koukají z trochu odlišného úhlu. Nakonec se našel jeden řidič motorky, který mi nabídl dobrou cenu. Bohužel ani on nevěděl, kam jede, a tak docházelo k bizarní situaci, kdy objížděl město a hledal muzeum, které nikdo nezná. Až učitel jedné školy věděl správný směr, a tak jsme po několikahodinovém trápení dorazili k Livingstonovu muzeu u obce Kwihara. Hlídač z nás byl vyděšený a raději utekl. Nakonec o úspěchu v hledání rozhodl jeden z místních zvědavých staříků, který se nechal odvézt do domu průvodce muzea. Ten s velkou radostí přišel, jen bylo nutné najít někoho, kdo má klíče od vyřezávané brány. Takže pátrání pokračovalo, ale vše nakonec dobře dopadlo.
Rozlehlý dům s dvorem se stal v roce 1871 domovem Davida Livingstona stejně jako o něco později Stanleyho, který tudy putoval hledat slavného cestovatele. Čekal zde tři měsíce a doufal ve vítězné válečné tažení Arabů proti království kmene Nyamwezi, přezdívanému také „Lidé měsíce“, vedeného králem Mirambem. Konflikt ovšem skončil arabskou prohrou, cesta byla uzavřena a cestovatel musel zvolit náročnější cestu do Udžidži přes Mpandu. Kromě několika pamětních cedulí ukrývá expozice Livingstonovy dopisy a další artefakty ilustrující otrokářství.
Hory Usambara
Vysoké svahy pohoří Usambara přivábí každého dobrodruha. Tyto hory, vysoké až 2130 metrů nad mořem, kdysi pokrýval horský les a jeho pozůstatky jsou stále na mnoha místech k vidění. Pohoří je pro cestovatele atraktivní také tím, že jako jedno z mála míst v Tanzanii nemá zpoplatněn vstup. Jinde, jakmile se jedná o něco zajímavého, ihned vyhlásí park s pevnou sazbou.
Kdo chce poznat život obyvatel horských vesniček, může si vybrat průvodce nebo si musí pořídit dobrou mapu. Trekaři často putují po zdejších hřebenech od města Lushoto až po vyhlášenou vyhlídku Mambo, odkud při dobré viditelnosti bývá vidět i Kilimandžáro. Spí se ve stanu, v malých hotýlcích, které vznikly díky zájmu cestovatelů, nebo v pohostinném klášteře Rangwi. Putuje se po pastvinách, mezi domky chudých obyvatel nebo i lesy, kde vřeští ze stromů guerézy pláštíkové. Asi nejhezčí část pohoří je v okolí vesničky Irente se stejnojmennou vyhlídkou. Odsud strmé skalnaté svahy s horským lesem nabízejí neopakovatelné výhledy. Kdo hledá, najde i další vyhlídky. Trochu zapadlá Mambo View Point Eco Lodge je místem, které učaruje každému. Prosklený hotýlek nabízí výhled doslova z postele. A když se ranní mlha válí mezi skalisky, je to místo, na které budete vzpomínat navždy.
Na safari
Pro někoho je africké safari možná záležitostí jen pro snoby, vždyť ceny docela provětrají peněženku. Ale být jednou v životě v proslaveném národním parku Serengeti, to prostě stojí za všechny peníze. Dokonce i ti, kteří sem jedou z povinnosti, jsou uchváceni koncentrací divokých zvířat. Na vstupní bráně vítá proslavený citát „Serengeti nesmí zemřít“, který vyslovil průkopník ochrany přírody, německý přírodovědec Bernhard Grzimek. Díky velkému zájmu veřejnosti se podařilo uchovat původní divočinu víceméně v panenské podobě.
Park je v podstatě velká placka, kde se pasou nekonečná stáda pakoňů, kteří migrují s železnou pravidelností za pastvou na sever až do parku Masai Mara, aby se mohli zpět vrátit přes řeku Maru na pastviny Serengeti. Nepřeberné množství zeber, antilop, žiraf, ale i skupiny slonů. To vše je neuvěřitelná ukázka, jak kdysi bývala skoro celá Afrika plná zvěře. Hlavním cílem je spatření velké pětky, což je zde slon, nosorožec, buvol, lev a levhart. Najít šelmy není vůbec jednoduché. Lvi loví už za rozbřesku a jejich sídlem jsou často osamocená skaliska se stromy, které připomínají ostrovy ztracené uprostřed oceánu. V různá roční období uvidí návštěvník pokaždé něco jiného, například v období sucha jsou skupinky lvů aktivní v lovu, a tak může být fantastickým zážitkem spatření celé lví rodinky, jak se vyhřívá na skaliscích.
Kemp bez hranic
Většina kempů v národních parcích jsou velké instituce s veškerým vybavením a v sezoně tu potkáte stovky turistů. Jsou tu toalety, sprchy, jídelny, zásuvky na dobíjení i kuchyně pro vašeho kuchaře, který v improvizovaných podmínkách vykouzlí večeři o několika chodech.
Ale nejlepším zážitkem, jak si užít africkou přírodu, jsou kempy bez hranic. Jednoduše kus prostoru, kde si smíte postavit stany, rozdělat oheň a být uprostřed divočiny. Překvapivě se za tuto ne úplně běžnou noc připlácí, a to především za zážitek. Odměnou může být stádo pakoňů, kteří chodí kolem tábora, nebo zvědavé žirafy korzující v okolí během snídaně. Doplněním koloritu je noční výprava na toaletu – nám průvodce poskytl hůl na odhánění divé zvěře. Věděl proč: občas totiž musíte odhánět slídivé hyeny, které se běžně vydávají i mezi stany.
Slavný kráter
Psát o Tanzanii a zapomenout na nejslavnější kráter Ngorongoro, to nelze. Asi nejnavštěvovanější místo v Tanzanii je spolu s ostrovem Zanzibar vysněným cílem každého milovníka přírody. Už jen samotný kemp přímo na vrcholu kráteru, často zahalený mlhou, je neskutečným zážitkem. Mezi stany se běžně pasou buvoli a antilopy. Občas projde okolo stanu čáp marabu, kterého nic neodradí, obzvláště v blízkosti kuchyně.
Brzký ranní sjezd do kráteru je velkolepou podívanou stejně jako pozdější setkání se stálými obyvateli Ngorongora, kteří zde žijí bez úmyslu někam putovat. Pravidla jsou přísná, cesta pro každé auto s turisty je na pouhé čtyři hodiny a vystoupit z auta třeba jen si odskočit za auto je zapovězeno. Odměnou jsou stáda buvolů, zeber, pakoňů, ale i nosorožci. Ti jako by věděli, že je všichni chtějí vidět, a jsou často tak daleko od cesty, která se nesmí opustit, že spíše připomínají vzdálenou tečku v dalekohledu. A když se v kráteru podaří ulovit lvům pakoně, připomíná to představení života a smrti. Unavená smečka lvů po lovu ulehá nedaleko kořisti a představení pokračuje, když se přikrade březí samice hyeny a odvleče hlavu pakoně dále do bezpečí. Podle našeho skvělého průvodce, který vodí turisty více než patnáct let, jsme měli štěstí – on si takový zážitek mohl vychutnat teprve podruhé v životě.
Cestování v Tanzanii
- Pro cestování po Tanzanii je nejlepší autobus. Některé silnice jsou sice krutě děravé, ale hlavní tahy mezi Dar es Salaamem, Dodomou, Moshi a Arushou jsou v perfektním stavu. Jezdí tu klimatizované autobusy s rezervací místa. Na ostatních trasách bude v autobusu klidně i 200 mačkajících se lidí.
- Ideální dopravou v okolí velkých měst je dodávka zvaná dala-dala nebo řidič s motorkou.
- Vlak jezdí z Dar es Salaamu do Arushe a také do Kigomy u jezera Tanganika s odbočkou do Mwanzy u Viktoriina jezera. Je třeba počítat se zpožděním a pomalou jízdou, vlak je jen pro dobrodružné duše toužící po strastiplném putování.
Jak na safari
- Vybrat si cestovní agenturu pro dobré zážitky není tak jednoduché, jak se zprvu zdá. Jen v samotné Arushi, odkud se pořádá většina safari výprav, je registrováno na 3500 agentur. Kdo se nechá odlapit náhončími na ulici, většinou prohloupí, protože cena safari na den a auto se spaním ve stanech se pohybuje okolo 180 USD na den.
- V ceně je řidič, kuchař, stravování, pitná voda, vstupy a další poplatky. V ceně není spropitné v obvyklé částce 10 USD za kuchaře a 15 USD za průvodce, počítáno na osobu a den. Pokud je cena na den nižší, je to podezřelé a něco v ní bude chybět.
- Za spaní přímo v národních parcích se platí více a taková legrace se vším luxusem v lodgi může stát klidně 1000 USD na noc. Naopak za spaní ve stanech mimo veřejné tábořiště se platí 60 USD a agentura musí vézt veškeré vybavení včetně mobilní toalety.
- Je dobré si naplánovat, co chcete vidět, kolik dnů, která společnost má vysněný program a jestli cesta bude soukromá, nebo sdílená. V Tanzanii se obvykle do auta vejde šest turistů, pokud je větší obsazení, nic neuvidíte a cesta s výhledy se změní v přetahování u okna nebo v otevřené střeše.
- Nejlepší je podívat se na recenze a projít vše o dotyčné cestovce. Ani vyhlášená agentura není příslibem kvalitní cesty. Důležité je zjistit, jestli třeba první den, kdy už platíte, není v programu jen odvoz z letiště. Obvykle vás vyzvednou na letišti a ubytují první noc zdarma, až následující den ráno se vyráží za dobrodružstvím.
- Důležité je také poznat průvodce. Pokud bude celou noc popíjet u stanu, určitě toho následující den nezažijete mnoho. Na safari se vyráží před východem slunce s rychlou snídaní, pokud si chcete dopřát snídani v osm hodin, už toho moc neuvidíte. Divoká zvířata, a především šelmy jsou nejaktivnější před rozbřeskem a pozdě večer. Přes den obvykle všechno kromě kopytníků spí.
Hakuna matata
Angličtina tu není tak rozšířená, jak si mnozí myslí, mluví jí obvykle jen vzdělaní lidé a ti profitující z turistů. V zapadlé vísce budou umět výhradně svahilsky, jazykem daleko víc rozšířeným než třeba v okolní Keni nebo Ugandě. Asi nejznámější slovní spojení, které uslyšíte každý den, je hakuna matata. Znamená to pohodu a doslova žádný problém. Jelikož se nespěchá, po čase vás tato bezstarostnost přivede k šílenství, ale jste v Africe a s tím je nutné počítat.
