Přechod Réunionu je od všeho trochu: jste v EU a zároveň v tropech, kráčíte od oceánu a zároveň do tří tisíc výškových metrů, a hlavně si myslíte, že jdete na procházku, ale zadarmo nic nedostanete.
Druhý den stojíme v nula výškových metrech, kolem nás džungle, řev ptáků a my se obrovsky těšíme. Pokud byste se nechali zmýlit lákavou představou pohodového treku, pak vám první den rozbije všechny vaše sny. Itinerář je celkem jasný: od moře stoupáte k chatě Gite de la Roche Écrite ve výšce 1800 m, a to kompletně serpentinami. Pokud nemáte natrénováno, pak hodně štěstí. Nastoupit se dá i ve vesnici Mairie Annexe du Brûlé v 800 výškových metrech, ale je to škoda, protože i když cesta celý den dost stoupá, je pořád na co koukat a hlava rychle přepne do putovního módu. Prvních deset vteřin po startu je také jediných, kdy budete mít suché věci. Přechod GR R2 by se dal nazvat Mokrý trek, protože buď z vás úplně lije, nebo lije z nebe na vás. Pravidelnou ranní zábavou je tedy snaha o usušení alespoň některých věcí.
Výhledy!
Po celodenním stoupání se dostáváme ke krásné chatě pod horou Roche Écrite, kde si vaříme první jídlo a chatař je fajn: dává si s námi rum a doporučuje nám místo na rozložení stanu pár desítek metrů za chatou. O pár dní později na něj budeme vzpomínat. Stavíme stan přímo v džungli a já si naivně dávám usušit ven tričko, které ovšem budu ráno ždímat. Druhý den máme lýtka jak z kamene, což je stav, který se nás bude držet další čtyři dny. Vydáváme se na jeden z krásných výletů mimo hlavní trasu, právě na horu Roche Écrite (2276 m). Těch 500 výškových metrů se nám vrací v podobě nádherných scenerií a pohledů na vesničky hluboko pod námi. Sedíme a kocháme se, jak se nám postupně přes mraky otevírají a zavírají parádní výhledy do všech stran.
Vracíme se na hlavní trasu a druhý den pochodu to máme pěkných 500 m nahoru a 2300 dolů. Jasným cílem je ale možnost koupání v řece před spaním ve spacáku, a tím eliminace slepených stehen. Letíme tedy prakticky volným pádem dolů k řece a nakonec jen lehce za tmy stíháme. Kanaďané, se kterými se budeme následující dny míjet, zůstávají 30 minut za námi a jsou nuceni spát v serpentinách na cestičce. Prý nic moc, což jim věříme. A to jsou zvyklí na ledacos. On je kapitán na lodi a holčina, která vypadá jako Olive z Pepka námořníka, dělá na jiné lodi mechanika lodních motorů.
Hledáme jídlo
Jedním z obrovských lákadel tohoto treku je možnost koupání v řekách, říčkách, potůčkách a tůňkách, což si od dalšího dne užíváme vrchovatě. Třetí den je také dobou, kdy se dostáváme do prvních vesniček, kam nevede silnice a které jsou zásobovány vrtulníky. Vesničky jsou rozesety na úbočí kráteru a dle mého je to nejkrásnější část celého treku. Pro nás to znamená i zjištění velmi podstatných věcí: duben rozhodně není hlavní trekařská sezona, což je super, protože tu nikdo není. Zároveň to ale znamená, že je skoro vše zavřeno, včetně krámků a pekařství. A ti lidé, co tu jsou, rozhodně nemluví ani trochu anglicky. Naše znalost jediného slova ve francouzštině (merde) také úplně nepomáhá. A tak se domlouváme rukama nohama a snažíme se přesvědčit téměř kohokoliv z místních, koho potkáme, abychom se dostali k jídlu. Když najdeme první občerstvení s bagetou, jsme nadšeni. O pár dní později při sté bagetě s „bušónem“ (bouchon, něco jako mleté maso zabalené do těstíčka) jsme nadšeni méně. Představa o gastronomických zastávkách bere tedy velmi rychle za své a my můžeme u bagety s máslem toužebně zavzpomínat na loňský přechod Sicílie. Na druhou stranu, i když místní nemluví anglicky, jsou velmi příjemní a v porovnání třeba s přechodem GR 20 na Korsice a chováním tamních lidí se setkáváme s diametrálně odlišným přístupem.
Tyto dny jsou opravdu za odměnu a my si pomalu zvykáme na denní rytmus, který se přizpůsobuje počasí. Tedy ráno jasno a ultrarychlé sušení všeho, dopoledne sluníčko a pochod, odpoledne a večer déšť. Vzdálenosti jsou psány v časových intervalech a většinou dokážeme jít přibližně o třetinu rychleji, než je udáváno. Máme jasně nejmenší batohy a v tomto terénu a profilu je to hodně znát. Kanaďané s sebou táhnou třeba dva knižní průvodce Lonely Planet, ve kterých je určitě spousta cenných informací, ale proč je nehodí do ohně, je pro nás záhadou.
Potápěči v horách
Příchodem do vesnice Marla se dostáváme do turističtější části treku – začíná zde GR R3 a dá se sem dojít za tři hodiny od silnice, přespat a buď se vrátit, nebo přejít krásné sedlo a sejít do hlavního centra střední části ostrova, městečka Cilaos. I v dubnu je zde poměrně hodně lidí a chaty jsou prokazatelně plné, platí tedy, že pokud chcete jít trek po chatách, je rozhodně potřeba je rezervovat předem. Šestý den docházíme do Cilaosu, kde dokupujeme potraviny a vyjídáme místní restauraci.
Cesta k chatě Refuge de la Caverne Dufour má obnášet 1300 výškových metrů. V mnoha itinerářích se píše, že se dá kolem chaty stanovat, ale to už možné není. Chatař navíc odmítá obsloužit kohokoliv, kdo na chatě není ubytován. Naštěstí jsme se v průběhu předchozích dnů několikrát minuli s párem z Francie, který jde také GR R2 a je zde ubytován, a tak nám chatař milostivě dovoluje zůstat na 30 minut. Venku prší opravdu hodně a majitel chaty nás nakonec vyhazuje na částečně zakrytou verandu, kde začíná pravá réunionská party. Postupně se nás tady z nižší kasty sejde více než deset a Francouzi nám ochotně chodí objednávat jídlo. Už několik dní nám vrtalo hlavou, proč mají oba tak velké batohy, když po celou dobu treku spí v chatách, takže nepotřebují ani spacák, karimatky, ani vybavení na vaření. Po pár pivech z nich vytáhneme, že mají rádi potápění a že si na desetidenním přechodu dole v batohu nesou komplet potápěčskou výstroj! Když o hodinu později vyhlédne nemilosrdný chatař z okna, spatří borce ve 2500 metrech, jak mu chodí po verandě se šnorchlem a potápěčskými brýlemi. Zatahuje rolety a definitivně nás vymazává ze skupiny slušných lidí.
Z tropů mezi sopky
Naštěstí je kousek od chaty malá jeskyně, ve které nakonec přespáváme a která má jedinou malou chybičku: ze stropu prší. Ve tři ráno tedy balíme komplet (opět) mokré spacáky a se spoustou lidí, co přicházejí od Cilaosu, stoupáme na východ slunce na nejvyšší horu ostrova a zároveň celého Indického oceánu, Piton des Neiges (3070 m). Jedná se o druhý z možných výletů, které jsou navíc k hlavní trase treku a stojí za to. Na vrcholu se zahříváme prvními slunečními paprsky a užíváme si východu slunce na nejvyšší hoře v Indickém oceánu. Zatímco naprostá většina turistů míří zpět do Cilaosu, my po obvyklém sušení pokračujeme do závěrečné části treku, které vévodí aktivní sopka Piton de la Fournaise na jihozápadě ostrova. Krajina se mění a z tropické atmosféry se dostáváme do sopečné oblasti. Mění se i počasí, což pro nás znamená, že ráno už nesvítí slunce a naše oblíbená každodenní činnost sušení věcí se stává fantazií. Den, kdy se kráčí k vulkánu, musí být bohatý na výhledy, ale to nás nemusí trápit, protože nevidíme vůbec nic, a pokud bychom snad skrz déšť mohli něco zahlédnout, je zde kamarádka mlha a ta to jistí.
Takto docházíme k samotnému vulkánu, u něhož je velké parkoviště a na mapách vyznačená voda a občerstvení. Místní jsou opravdu mazaní podnikatelé, a tak mají i o víkendu zavřeno a voda zde pro jistotu není vůbec. Vzhledem k tomu, že další nejbližší zdroj má být k dispozici za dvacet kilometrů, je třeba poprosit o vodu těch pár šílenců, kteří se sem v tomto počasí vydali auty. Ani tentokrát není naše jediné francouzské slovíčko úplně užitečné, ale nakonec získáme pět litrů a s tím už se dá večer, noc a ráno v pohodě přečkat.
Spíme na hraně vulkánu a díky tomu víme, jak se cítil Frodo, když se blížil k Mordoru, protože tuhle část Pána prstenů museli točit tady. Ráno nad vulkánem sledujeme krásný východ slunce. Po hodině se ovšem přivalí mlha a vše zakrývá. Alternativní výstup na sopku tedy ztrácí smysl a nás už tím pádem čeká jen závěrečný sestup do cílového městečka Basse Vallée. Je to opět pěkných 2300 výškových metrů klesání, které jsou rozložené na dva dny, a my je spojujeme v jeden. Do městečka docházíme v šest večer a konec treku slavíme čím jiným než bagetou, protože restaurace mají zavřeno buď ten den, nebo úplně navždy.
Máme za sebou krásných deset dní pochodu a pár výškových metrů. Trek GR R2 je opravdu nádherný a vzhledem k výskytu žraloků kolem Réunionu, a tím pádem i uzavřeným plážím je tento přechod jednou z nejlepších možností, jak Réunion poznat a užít si ho.
Dobrá rada nad zlato
- Po příletu si dejte den na vzpamatování, budete za něj vděční.
- Bombu k vařiči koupíte v St-Denis v Carrefouru či Decathlonu v komerční zóně Grand Nord.
- Plánujete-li spát na chatách, je třeba rezervovat nocleh předem.
- Počasí v dubnu nám vyšlo výborně, navíc s minimem turistů.
- Prodlužte si trek o tři zmíněné výlety, všechny za to stojí, i když jsou to výškové metry navíc.
- Nenoste s sebou potápěčskou výbavu...
