Marek Balicki: Záchranář na cestách kolem světa
Přestože považuje záchranu lidských životů za svoje poslání, nastala v jeho životě chvíle, kdy dal přednost cestování. Co ho k tomu přimělo, kam se vydal a dokáže se na cestách oprostit od své zdravotnické praxe?
Byl jsi dřív záchranář, nebo cestovatel?
Ono to šlo asi ruku v ruce. Už na základce jsem se rád toulal a zároveň chodil do zdravotnických kroužků, v nichž se scházela fajn komunita. Takže jsme volný čas trávili třeba modelováním krvácení nebo dopravní nehody. Záchranářství jsem nakonec propadl, stalo se mým životním stylem, člověka dokáže pohltit podobně jako droga.
V čem pro tebe spočívá jeho přitažlivost?
Když víš, že dokážeš někomu zachránit nebo prodloužit život, můžeš si připadat jako superhrdina. Mě teď ale ještě víc baví dělat superhrdiny z ostatních formou kurzů zážitkové první pomoci.
Jak získalo cestování nad „drogou“ převahu?
Cestování zafungovalo jako první pomoc na moje vyhoření v práci. V jednu chvíli jsem měl sedm různých úvazků, od záchranáře přes psychologického interventa po hasiče. Nebyl čas na život. Pak jsem dostal nabídku připravit workshop první pomoci v rámci cestovatelského festivalu. Najednou jsem se ocitl v seskupení lidí s úplně jiným náhledem, který navíc korespondoval s mými sny. Jenomže oni ty sny prožívali a já si mezi nimi nepřipadal jako exot. Došlo mi, že jsem se do té doby obklopoval lidmi, kteří mi nerozuměli. Byl to silný impulz k tomu, abych dal výpovědi a vydal se na cestovatelskou dráhu.
Kam vedla tvoje první cesta?
Kolem světa! Všechno jsem prodal, koupil si skládací kolo a vyrazil na něm na východ, protože tudy vedla ta nejdelší možná trasa po pevnině. Odhadoval jsem to na pět šest let. Plán mi víceméně vycházel, dokud ho nezhatil příchod pandemie. Po třech letech jsem musel v Austrálii cestu ukončit.
Vzpomeneš si na okamžik, kdy sis uvědomil, že už zažíváš opravdovou exotiku?
Zlomem byl první vlak s tureckým záchodem.
Takže jsi nejel celou dobu na skládacím kole?
Nevytyčil jsem si výzvu objet svět na kole, byla to cesta se skládacím kolem, na kterém jsem urazil něco mezi osmi a deseti tisíci kilometrů (přesně to nevím, protože se mi v Kyrgyzstánu rozbil tachometr). Výhoda skládacího kola spočívala v tom, že jsem mohl způsoby dopravy kombinovat. Kvůli časovému omezení víz jsem občas musel využít právě vlak nebo autostop. Třeba Kazachstán jsem projel vlakem, protože tu obrovskou poušť bych jinak objížděl měsíc. Ale i ta čtyřicetihodinová jízda byla zážitek sám o sobě, podobně jako Transsibiřská magistrála. Naopak Kyrgyzstán jsem za měsíc projel celý na kole, protože to tam dávalo smysl.
Jak se na tebe dívali místní?
Vesměs pozitivně, nechal jsem je i povozit, když chtěli. Jako i teď na Kubě, kde jsme na koloběžkách působili jako zjevení. Na Filipínách jsem byl zase jediný kapitán lodi bílé pleti, což místní udivilo hlavně v místech, kam turisté nejezdí. Cítil jsem se málem jako objevitel.
Co tě ke kapitánství přivedlo?
Filipíny mají 7100 ostrovů a na těch nejznámějších si člověk připadá jako chodící peněženka. Nechtěl jsem se pořád s někým dohadovat a za všechno platit. A tak mě napadlo pořídit si loď a prozkoumat i odlehlejší místa, ale nevěděl jsem, jak se loď z druhé ruky kupuje. Takže jsem si pod odborným dohledem a s určitými osobními úpravami (dvakrát silnější žebrování, prostor na hamaku) postavil plavidlo vlastní, díky čemuž jsem se zároveň naučil, jak ho případně opravit. Makal jsem od rána do večera.
Podařilo se ti na lodi poznat jinou tvář Filipín?
Určitě, ta místa se lišila už tím, že nejsou připravená na turisty. Generátory jsou v provozu hodinu dvě denně. Není tam často co koupit, protože místní žijí v uzavřenějších komunitách. Narazil jsem na menší jazykovou vybavenost. A lidi byli víc v šoku, že mě vidí. Tohle autentické prostředí byla asi ta nejsilnější, nejkrásnější a nejsvobodnější část mé dosavadní cesty.
Chtělo se ti odtamtud vůbec odjíždět?
Závěrečný týden na Filipínách byl hodně drsný, sešlo se dost nepříjemností najednou: těsně před prodejem lodi se ji někdo pokusil potopit; štípla mě muška niknik, která způsobuje infekci celého těla; den před plánovaným odletem mě čínští kamarádi vyhodili na ulici, protože jsem si dovolil dát lehce po čuni jejich štěňátku, které mi rozkousávalo botu. Už jsem se tedy těšil pryč, za peníze z prodeje lodi jsem si koupil letenky na Nový Zéland. Ale ani to nešlo hladce, aerolinky mě nepustily do letadla, protože jim nestačila moje tranzitní víza do Austrálie.
Dostavilo se pak s Novým Zélandem lepší období?
Jak se to vezme. Přibylo pravidel a papírování. Když jsem chtěl na Filipínách jezdit se záchrankou, stačilo ukázat fotky v záchranářském a další den už jsem se k nim mohl připojit. Na Zélandu jsem čekal čtyři nebo pět měsíců, než si mě prolustruje policie, a stejně mi nakonec žádost zamítli.
Takže se záchranářství nevzdáváš ani na cestách?
Většinou se jdu ze zájmu podívat, jak to na daném místě funguje. V drtivé většině případů šlo o hasičské stanice, protože jsou vyznačeny v mapách. Za sanitkou jsem se kolikrát jenom rozjel na kole, když jsem ji někde náhodou zahlédl. Chtěl jsem vidět jejich vybavení, pochopit systém vzdělávání. Na Filipínách jsem pobýval delší dobu a několik měsíců jsem pracoval ve freedivingové škole, takže tam jsem měl příležitost podílet se na záchranářských výjezdech.
Umím si představit, že se liší zázemí a vybavení zdravotníků v různých zemích. Ale jak je to s jejich znalostmi a dovednostmi?
Ve výsledku jde vždycky o to, pacienta převzít, naložit a převézt. Hlavní rozdíl je v tom, že u nás máme víc možností, jak pacientovi pomoct už přímo na místě, ať už léky, nebo konzultací se specializovanými pracovišti. Proto sanitka často stojí i desítky minut před domem. Tohle v řadě zemí nejde: zvládnou zastavit krvácení a jede se do nemocnice, kde se teprve dá aplikovat léčba. Zápal záchranářů pro věc je ale stejný, jsme jedna velká mezinárodní rodina, která chce v maximální možné míře pomáhat.
Překvapilo tě přece jen něco na podmínkách v některých zemích?
Třeba to, jak se někde ještě perou šátkové závěsy, protože nemají jednorázové. Jinde měli defibrilátor, který dostali darem z Evropy, ale nemá ho kdo servisovat, takže už je schopen jenom dvou výbojů – pokud jich pacient potřebuje víc, má smůlu. Anebo na příjmu vidíš, jak na jednom lůžku leží dvě miminka, za jedno dýchá ventilátor, ale za druhé musí i několik dní dýchat ručním vakem střídavě celá rodina, jinak by dítě zemřelo. A pak jsi na Fidži, kde soukromá australská záchranářská firma čeká s vysláním vrtulníku ke člověku v bezvědomí do chvíle, než se potvrdí, že je dotyčný pojištěný.
Musel jsi během cesty i ty sám někdy uplatnit v běžném prostředí svoji záchranářskou praxi?
Když pominu zmíněné Filipíny, kde jsem jezdil se sanitkou, tak jsem občas v letadle zareagoval na to známé hlášení, jestli je na palubě zdravotník. Jednou jsem se šel přesvědčit, zda jsou všichni v pořádku po dopravní nehodě, za kterou jsem tak trochu mohl já – lidi místo na cestu zvědavě koukali na mě, jak kolem nich projíždím na kole. Na hranici Bolívie a Chile jsem postupně odvezl k celníkům dva korejské turisty s výškovou nemocí, pak si je převzala záchranná služba. A v Íránu jsem při další nehodě poradil krvácející ženě, co má dělat.
Ovlivňují tvoje praxe a znalosti i přístup k cestování?
Když nastupuju do dopravního prostředku, zvažuju, kam si sednu, abych měl největší šanci na přežití. A pokud už jdu do nějaké rizikovější aktivity, snažím se být připravený, abych z případného průšvihu dokázal vybruslit sám. Takže když jsem se osamocen vydal na vrchol šestitisícovky, měl jsem dostatečné vybavení, včetně GPS trackeru, na kterém mě sledovala kamarádka v Česku. Ale občas ulítnu i já, třeba když na širém moři vyskočím za velrybami, zatímco mi loď začne odnášet vítr. Ale aspoň jsem měl velké ploutve, takže jsem byl schopen doplavat. Jestli jednou napíšu knížku, bude v ní bonusová kapitola s příběhy o tom, jak jsem málem umřel. Už jich mám na seznamu asi padesát.
Když vidíš jiného turistu, jak se nechová úplně rozumně, máš tendenci ho upozornit na rizika?
Upozorním třeba na zrádné proudy v moři, nebezpečné hafany na cestě a podobná nebezpečí. Většina blbostí ale plyne z opilosti a já jsem na opilce už z praxe u záchranky vysazený. Pokud někdo dobrovolně přijal alkohol a chová se jako hovado, necítím nutkání ho usměrňovat, ono to většinou ani nemá smysl.
Jednou se ovšem alkohol vymstil i tobě…
V tom jsem byl ale víceméně nevinně. Pár hodin před odletem ze Santiaga de Chile už se mi nechtělo jít spát, tak jsem si přes aplikaci domluvil schůzku s jednou holčinou. Myšlenkami už jsem byl doma, přestal jsem ve všem hledat nebezpečí. Nečekal jsem, že mi frajerka nalije do drinku benzodiazepiny. Ráno jsem zažil nejvděčnější probuzení v životě, protože jsem byl pozvracený a ležel na zádech, což mohlo skončit udušením. To, že jsem přišel o 150 tisíc na účtech a nějakou elektroniku, už byla jenom taková bolavá třešnička.
Vraťme se tedy k čistě zdravotním rizikům: jaká jsou na cestách ta nejčastější?
Vždycky je potřeba být připravený na průjmová onemocnění, způsobená jinou stravou, kvalitou vody i stresem. Pak máme úrazy, obvykle spojené s již zmíněným alkoholem, po němž snadněji utoneš, spadneš ze skály nebo se staneš obětí přepadení, anebo s nezodpovědným přístupem, kdy si například turista půjčí v asijské zemi skútr, na kterém neumí jezdit ani doma. Byl jsem svědkem, jak s ním hned na parkovišti půjčovny holka najela přímo do zdi. Rizikem jsou samozřejmě i nemoci přenášené hmyzem a dalšími zvířátky.
Jak se v téhle souvislosti coby zdravotník díváš na preventivní přípravky proti malárii?
Možná mají smysl při krátkodobých cestách, ale při dlouhodobějším pobytu v dané oblasti už představují velkou zátěž pro organismus, především pro játra. Doporučuju konzultaci s lékařem, protože každý z nás má jiný zdravotní stav. Hlavně u toho, kdo už bere pravidelně nějaké léky, je na zvážení, jestli tělu ještě víc nakládat. Důležitější je prevence v rámci možností: správné oblečení, repelenty, vyhýbat se rizikovým ročním i denním dobám. Tedy ono se to lehce řekne, ale třeba teď na Kubě nás tam komáři žrali brutálně.
Na Kubu panují různé názory, jak na ni nahlížíš ty?
Jsem rád, že jsem tuhle zemi viděl, protože je opravdu hodně odlišná, včetně mentálního nastavení. Strávil jsem tam necelé tři měsíce s partnerkou Veronikou, královnou koloběžek a jednorožců (má projekt Neklidné nohy). Z jejího popudu jsme Kubu projeli právě na koloběžkách, téměř 3000 kilometrů z nejvýchodnějšího pobřeží na nejzápadnější. A nahlížím na tu zemi jako na nejnáročnější, ve které jsem zatím byl. Problém byl hlavně s vodou a jídlem. Nemůžeš se předzásobit, nekoupíš ani chleba. Nejíš tehdy, kdy máš chuť nebo hlad, ale když je zrovna něco k dispozici. V turistických oblastech je to zase náročné finančně, opět jsme za chodící peněženky.
I na Kubě jsi navštívil záchranáře nebo hasiče?
U hasičů to bylo složitější, protože spadají pod armádu. Stačilo, abych si chtěl vyfotit jejich stanici, a už ke mně někdo přiběhl, ať snímky okamžitě smažu. Nechtěli si ani vyměnit nášivky. Až v Havaně jsem se nechal dovézt na stanici k jejich vysoce postavenému papaláši, který se na důkaz své moci holedbal, že všechno zařídí. Techniku mají darovanou, částečně z Ruska, částečně z Asie. Pokud jde o lékaře, bydleli jsme u jednoho místního. Po šesti letech studia a atestacích bere v přepočtu 800 korun měsíčně. To z nás byli schopni dostat filutové bez vzdělání v turistických místech za kdejakou prkotinu.
Setkal ses i během té dlouhé východní cesty s různým sociálním statusem lékařů a hasičů?
Někde byli záchranáři vážení a považováni za spasitele. Na druhou stranu mě překvapilo, že na údajně vyspělém Novém Zélandu jsou snad jen ve dvou největších městech profesionální hasiči na stanicích, jinde fungují pouze dobrovolníci. Prý je to dobré pro komunitu. I kdyby došlo k dopravní nehodě přímo před hasičárnou, bude se čekat, než se sejde aspoň pár lidí ze zaměstnání, aby mohli postiženého vystříhat z auta. Záchranáři tam zase měli na sanitkách prosby o finanční příspěvky na výplaty.
Když pak za takovými kolegy přijdeš v tričku plném nášivek, projeví se něco jako oborová sounáležitost?
Jednoznačně. Jakmile ukážu tričko s nášivkami, jsem kámoš a parťák. Na Filipínách jsem třeba s některými hasiči vyrazil na pár dní po ostrovech. V Íránu jsem při úprku před bandou, která mě přepadla, míjel hasičárnu, kde mi okamžitě poskytli azyl, přestože měli zrovna výjezd. Rovnou mě naložili do hasičského auta. U jednoho z nich jsem pak strávil další tři dny. A to mu zrovna umřel otec. Přesto se o mě skvěle postaral.
Čímž se dostáváme k nejsilnějším zážitkům z cest. Které tě napadnou jako první?
Už kvůli lodi celkově určitě Filipíny. Na jedné přednášce mě dokonce přirovnali k Richardu Konkolskému, který si za komunismu postavil na Karvinsku vlastní jachtu, se kterou se plavil kolem světa. Pan mořeplavec! Ta svoboda byla úžasná, navíc jsem si mohl užívat freediving. Většina lidí praktikuje pouze šnorchlování, což je škoda. Přitom se stačí naučit jednu ze dvou technik na vyrovnávání tlaku a po první lekci se bez bolesti v uších potopíš do osmi metrů. Z jednotlivých míst mě nejvíc dostala turkmenská Brána do pekla – obrovská díra uprostřed pouště, kde hoří a hučí, je tam šílené vedro, neskutečná atmosféra. A pak mě ještě baví náhodná setkání se zvířaty, pokud mě tedy zrovna nechtějí zabít nebo sežrat.
Vidím nášivku z Uruguaye. Jak na tebe zapůsobila Jižní Amerika?
Profičel jsem jí na motorce, 23 tisíc kilometrů během tří měsíců. Takže to tentokrát bylo daleko rychlejší a povrchnější poznávání. Ale krásné. Rozmanitost nejen přírody je neskutečná: v Kolumbii si dáš parádní kávičku, v Ekvádoru si zalezeš do pralesa, v Peru vylezeš na šestitisícovku, v Argentině projedeš přes pláně…
Motorka, skládací kolo, koloběžka, loď, skútr – na čem a kam se vydáš příště?
Ještě čekám na inspiraci, ale rád bych podnikl nějaký dlouhý trek, tak na tři měsíce, ale nic tak ohraného, jako je Pacifická hřebenovka. Hodně mě lákal Nepál, ale tam nemůžeš do hor bez průvodce, což ubírá na svobodě a někdy i na tempu. Mimochodem na Kubě nás nechtěli pustit bez průvodce na nejvyšší horu země, Pico Turquino. Jenže ten náš s sebou neměl žádné jídlo, takže jsme se s ním ještě museli dělit o vlastní zásoby. A trek to byl o ničem: nudný, bez výhledů, ani zabloudit se cestou nedalo, takže průvodce byl naprosto zbytečný.
Zatím nepadlo jediné slovo o Africe, která musí obzvlášť zdravotníkovi znít lákavě. Na černý kontinent tě to netáhne?
Táhne, uvažoval jsem i o účasti na nějaké misi, kterých tam funguje dost, ale odrazuje mě nestabilita. Nejradši bych Afriku celou projel, jenže se tam pořád něco děje a nemůžeš si být ničím jistý. V některých částech dokonce chodí děti se samopaly a život má nulovou hodnotu. A já mám svůj život docela rád. Zatím tedy nemám promyšleno, jak Afriku uchopit, abych ji mohl poznat a zároveň by mi to přineslo radost.
Na cestách nejsi pořád, jak prožíváš návraty domů?
Když jsem se kvůli covidu musel vrátit do míst, kde jsem předtím všechno prodal, odhodlal jsem se ke dvěma zásadním věcem: jednak jsem se stal OSVČ a začal shánět zakázky (učím první pomoc, freediving, pořádám cestovatelské přednášky, působím jako soukromý záchranář třeba pro filmové štáby), jednak jsem si po zkušenosti z Nového Zélandu postavil dodávku, ve které už čtvrtým rokem bydlím. Třeba dneska nejspíš přespím u hřbitova za Zličínem, aspoň tam bude hrobové ticho. Dodávka mi dopřává volnost, kdekoli můžu být doma. Moc rád cestuju a poznávám jiné kultury, ale jedna z nejhezčích věcí na tom je, že se pak zase můžu vrátit domů.
Co si tu po návratu nejvíc užíváš?
Splachovací záchod, kam můžu hodit toaletní papír. Kohoutek, ze kterého si natočím sklenici pitné vody, z níž nehrozí zdravotní komplikace. Ničím tady nevyčnívám, nemusím se doprošovat o víza, nenechám se jen tak podvést. Vyspím se, najím, můžu se pracovně realizovat. Vydělat si na další expedici a zase někam vyrazit.
Čím se v tobě pak zase probudí toulavé puzení?
Teď už to není puzení. To bylo v době, kdy jsem prožíval vyhoření z práce a měl pocit, že mi život někam utíká. Momentálně je to čistá touha po poznávání něčeho nového. A taky mě odsud vypudí zima, protože během ní musím v dodávce přestat používat sprchu, aby mrazem nepopraskaly trubky. Jednou bych všechno rád sepsal do knížky, zaměřil se v ní na různé cestovatelské styly, snad něco z toho inspiruje i ostatní.
Co bys chtěl těm ostatním předat?
Když jsem ještě na zdrávce chodil jako sestra na praxi, často jsem mluvil se seniory. Společným jmenovatelem jejich výpovědí bylo, že litovali toho, co v životě neudělali. Jeden někomu nestačil říct, že ho miluje. Jiný pracoval kvůli tlaku rodiny v kanceláři, přestože chtěl vždycky dělat řezbáře. Díky tomu svoje přednášky cestovatelské první pomoci uzavírám apelem, aby si každý šel za svým snem. Když nevyjde, aspoň to zkusíš a získáš cennou zkušenost. A když to vyjde, splníš si sen.
