Podzim v Solné komoře aneb Toulky po méně známých jezerech ve středním Rakousku
Rakouské Alpy mám nejraději na podzim. Stezky se vylidní a ve všední den se na nich často ocitnete úplně sami. Přichází také ideální čas pro fotografy. Příroda čaruje a chystá neuvěřitelnou paletu barev!
Naším cílem tentokrát budou spíše menší nebo méně známá jezera v oblasti Solné komory ve středním Rakousku, v Severních vápencových Alpách. Z České republiky se sem dá autem dostat zhruba za čtyři hodiny jízdy. Jako první zastávku si vybíráme jezero Almsee, které leží na severní straně pohoří Totes Gebirge v nadmořské výšce 589 metrů. Může se celé dokola obejít po turistické stezce a vyniká díky přilehlým mokřadům, které poskytují útočiště pro mnoho živočichů. Vyskytuje se zde asi dvacet druhů vodních ptáků a v chladné čisté vodě žijí pstruzi a lipani. Čeká nás nenáročná procházka po rovině, při níž obdivujeme štíty hor zrcadlící se na vodní hladině a také nedotčenou okolní přírodu, která byla roku 1965 vyhlášena přírodní rezervací. Vzduch voní spadaným listím a starým dřevem.
Od jezera Almsee pokračujeme hlouběji do lesů, kde se v tichu a samotě schovávají další dvě nádherná jezera – Großer Ödsee a Kleiner Ödsee. Sem už zavítá opravdu málokdo. V podvečer, uprostřed týdne, tu jsme zcela sami. Tohle místo sice není o dramatických výhledech nebo výškách, ale nese v sobě nepopsatelný klid a čistotu. Poslední paprsky osvětlují hřeben hor v dálce a já fascinovaně zírám na nehybnou hladinu jezera. Voda je tak průzračná, že zcela jasně vidím zrnka písku, kameny i popadané kmeny stromů, které zůstaly na dně jezera. V kombinaci s okolními bučinami jezera působí magicky a tajemně, jako kdyby v sobě ukrývala celé Totes Gebirge.
Ve stínu buků
Další den míříme na místo pro mě dobře známé. Vracím se sem totiž již poněkolikáté. Jedná se o dvojici jezer – Vorderer a Hinterer Langbathsee v pohoří Höllengebirge nedaleko městečka Ebensee. Za ty roky se z nich sice stala mezi turisty oblíbená atrakce, ale ani to jim neubralo na půvabu.
Podobně jako Almsee se dají během nenáročné, asi dvouhodinové túry obejít po lesních stezkách. Vzdálenější a menší jezero Langbathsee navštěvuje méně lidí a já ho mám raději. Právě u něj jsem před lety pořídila jedny z mých vůbec nejhezčích podzimních snímků a nadobro propadla focení přírody. Jezero totiž obklopují ze všech stran husté bukové lesy. Větve stromů se sklánějí nad křišťálově čistou vodou a odrážejí se v ní jako v zrcadle. Vzniká úžasná pestrá mozaika, kterou nemůžu dostat z hlavy. Tentokrát jsem tu ale brzo, buky teprve zlátnou a to největší barevné divadlo se teprve připravuje. Nevadí mi to, i ta zelenožlutá má něco do sebe a taky tuším, že tu nejsem naposledy.
Přírodní dědictví
O něco více podzimní atmosféra vládne u výše položených a zhruba 60 kilometrů vzdálených jezer Gosausee. Tato jezera možná ani nemusím představovat. Patří k nejznámějším a nejfotografovanějším místům v regionu. Díky své výjimečné kráse a autentičnosti se oblast, kde se nacházejí, stala dokonce součástí Kulturní krajiny Hallstatt–Dachstein, zapsané na Seznamu světového dědictví UNESCO. Oblohu zakrývají šedá oblaka a my si vykračujeme po stezce lemující břeh spodního jezera, které se jmenuje Vorderer Gosausee, v češtině Přední gosauské jezero. Kromě temné hladiny naši pozornost upoutává mohutný masiv Dachsteinu. Tyčí se do výšky téměř 3000 metrů a dotýká se mraků. Stoupáme lesem a vnímáme ticho, které přehlušuje jen šumění stromů a zvuk našich kroků. Les najednou končí a před námi se otevírá snový pohled na Hinterer Gosausee, Zadní gosauské jezero. Hlavou mi bezděky proletí myšlenka: „Proč já vlastně cestuji tak daleko?! Stojí to vůbec za to?!“ A pak jen mlčím a okouzleně hledím na výjev přede mnou. Nad tmavě zeleným jezerem se jako koruna vypínají strohé stěny Dachsteinu, nejvyšší hory Solné komory. Tyto skalní věže mají v sobě podobnou sílu jako himálajské štíty, ale díky blízkosti dřevěných chaloupek a pestrobarevného lesa působí mnohem jemněji a vnášejí do mé duše pocit bezpečí, pokoje a harmonie. Dívám se dál a nechce se mi odtud pryč! Namísto zpáteční cesty tedy ještě pokračujeme na druhou stranu jezera, kde se zastavujeme u horské chaty Hohe Holzmeisteralm. Teď, v druhé polovině října, už mají zavřeno. I tak ale podnikaví majitelé pamatovali na žíznivé výletníky a v dřevěném korytě, do kterého proudí čerstvá ledová voda z hor, pro ně chladí limonády a piva. Kdokoliv sem přijde, může hodit do kasičky peníze a vylovit si láhev s nápojem. Ani my neodoláme. S osvěžující limonádou se pak usadíme na lavici před chatou, těšíme se z přírody kolem nás a vychutnáváme si nádherný závěr dne uprostřed přírody.
Koncert pod otevřeným nebem
Mám ráda chladná podzimní rána, kdy se ve vzduchu vznášejí chomáče mlhy, v trávě se třpytí rosa a paprsky slunce svým teplem vítají nový den. Dnes jsme vstali brzy, abychom nic z toho nezmeškali. Auto parkujeme kousek od kamenného kostelíku v malebném lázeňském městě Altaussee, které se rozkládá na úpatí hory Loser. Proplétáme se uličkami a míříme k nedalekému jezeru. Altaussee vypadá jako městečko z pohlednice. Každý dům jako by byl součástí pečlivě naaranžované scenerie – dřevěné fasády, bílé rámy oken a typické zelené okenice vytvářejí harmonický celek, který odráží dlouhou tradici a úctu k místní architektuře. Zahrádky jsou upravené s láskou a vkusem, rozkvetlé truhlíky zdobí i teď, na podzim, okenní parapety, cestičky zůstávají čisté a okolí domů pečlivě udržované. Ve všední den tu panuje taková milá a poklidná nálada jako někde na malé vesnici a propůjčuje místu téměř pohádkový půvab. Některé domy stojí přímo na břehu jezera jménem Altausseer See. Od nich vedou směrem k vodě dřevěná mola, u kterých kotví malé loďky. Žít tady musí být jako sen! Stezka kopírující jezero nás vede pryč od civilizace a my se za chvíli namísto kouzelné alpské architektury necháváme unést divy zdejší přírody. S pohledem upřeným na kopce nad jezerem sledujeme, jak s rostoucí nadmořskou výškou mění listí stromů barvu a vytváří fascinující přechod od zelenožluté až po tmavě červenou. V kombinaci s modrou vodou jezera, kamínkovou pláží a impozantním štítem hory Ahornkogel vzniká jedinečný obraz, za který by se nemusel stydět žádný malíř. Aby té nádhery nebylo málo, právě ve chvíli, kdy přicházíme na louku v nejzazším koutě jezera, se rozezní hudba. Chvíli se rozhlížíme a hledáme, odkud přichází. Pak spatříme muže, který trénuje hru na trubku. Postává jen tak na trávě a hraje. Líbezné zvuky se nesou po vodní hladině a odrážejí se od okolních skal. Hudbě sice nerozumím, ale díky skvělé akustice melodie ovládne veškerý prostor kolem nás a umocňuje zážitek z tohohle místa až do téměř kýčovité dokonalosti. Nevěřila bych, že zvuk hudebního nástroje, který do přírody vlastně vůbec nepatří, dokáže znít tak přirozeně a harmonicky a evokovat souznění člověka s krajinou, jaké snad už ani neznáme.
Od Štýrského moře mezi modříny
Po romantické procházce okolo jezera Altausseer See míříme ještě pár kilometrů východním směrem k jezeru Grundlsee, největšímu jezeru ve štýrské části Solné komory. Přezdívá se mu Štýrské moře a pyšní se vysokou kvalitou a čistotou vody. Než se vypravíme do výšek k jezeru Vorderer Lahngangsee, posilníme se obědem. Dříve bychom si asi jídlo v pěkné stylové restauraci na břehu jezera odpustili, ale díky inflaci už rozdíl mezi cenami u nás a v Rakousku není tak velký. Kuchyně našich sousedů připomíná hodně tu naši. Na jídelním lístku najdeme pokrmy jako hovězí guláš, vídeňský řízek, kynuté knedlíky s ovocem, ale také grilované ryby a různé zeleninové saláty. Jako dezert v útulném hostinci podávají jablečný štrúdl s kopečkem vanilkové zmrzliny. Slunce příjemně hřeje a my pozorujeme jemné vlnky na jezeře. Všechny starosti všedních dní mizí a já vnímám jen pohodu, spokojenost a radost z času stráveného venku na čerstvém vzduchu. S tímhle nádherným výhledem bych dokázala prolenošit celé odpoledne.
Hory nás ale volají a za krátkou chvíli už šlapeme bukovým lesem do kopců. Úzká pěšinka nás nemilosrdně žene vzhůru. Na pěti kilometrech musíme překonat převýšení okolo 800 metrů. Pod nohama nám šustí spadané listí, buky hrají barvami a dělají našemu výletu nezaměnitelnou kulisu. Nakonec mizí a střídají je jehličnany, pod kterými roste souvislý koberec mechu a žloutnoucího kapradí. V závěrečné části výstupu se dostáváme až na travnatou stráň lemovanou skalními věžemi. Rozhlížím se a zjišťuji, že tady přece jen nejsme sami. Ve svahu kousek nad námi se pase trojice kamzíků! Někomu by to možná připadalo jako maličkost, pro mě však každé setkání se zvířaty ve volné přírodě znamená něco vzácného, takový letmý dotek divočiny a připomínka, že i my lidé jsme součástí většího celku. Snažíme se v tichosti projít okolo, aniž bychom je vyplašili. Asi nás zahlédli, ale pokračují nerušeně dál v pastvě. Možná tu ještě budou, až půjdeme zpátky. Záhy se ocitáme u jezera Vorderer Lahngangsee. Nachází se na úpatí hory Neustein v nadmořské výšce 1493 m. Kolem jezera se krčí několik malých dřevěných chaloupek se střechami z šindele. Moji pozornost však nejvíce upoutávají modříny, které jsme v Rakousku zatím nikde jinde neviděli. Pozvolna zlátnou a připomínají mi sibiřskou tajgu, vůni dálek a svobodu, kterou člověk zažívá na dlouhých cestách do neznáma. Večerní slunce ozařuje krajinu, na modré obloze plují desítky malých nadýchaných mraků a celá tahle neuvěřitelná kompozice se zase odráží tak bezchybně na vodní hladině, že působí jako dokonale symetrický obraz. Mám chuť vydat se ještě dál, k dalšímu jezeru a až kamsi do výšek, ale musíme se otočit. Už teď je jasné, že zpátky dorazíme za tmy.
Deštivé rozloučení
Poslední den nám počasí nepřeje. Asi jsme si všechno štěstí už vybrali. Přesto si ale ještě před cestou domů neodpustíme návštěvu posledního jezera. Z jižní části pohoří Totes Gebirge se vracíme zpět na stranu severní a za drobného mrholení obcházíme malé jezero Offensee. Pod zataženou oblohou vypadá alpská krajina zase úplně jinak. Smaragdová voda jezera silně kontrastuje se žlutými listy stromů a dostává nádech tajemna. Les září svěžestí a vzduch pronikavě voní. I odtud se dá pokračovat nahoru do kopců. Třeba k jezeru Wildsee nebo na některý z přilehlých dvoutisícových vrcholů. Prší však čím dál víc a kapky deště nás začínají studit na ramenou. Posledních několik desítek metrů k autu běžíme a těšíme se, až se zahřejeme a osušíme. I když náš výlet skončil nakonec dřív, než jsme plánovali, netrápíme se tím. Za tři dny jsme nachodili okolo 70 kilometrů a kromě našich oblíbených míst jsme objevili i pár nových, která jsme předtím neznali. Byl to sice krátký, ale báječný restart pro naše tělo a mysl a já mám radost z toho, že podobné chvíle může prožít téměř každý — a že i kousek od domova se dají najít výjimečná místa, silné zážitky a inspirace, která člověka skutečně obohatí.
