Za 25 let najezdil v sedle motorky 470 tisíc kilometrů po 6 kontinentech a 135 státech. Pozornost široké veřejnosti si ale získal až díky dokumentárnímu seriálu Po jedné stopě. Proč k natáčení vybral právě Afriku? A kam ho srdce táhne teď?
Slovinsko miluju a dokážu si představit, že bych v tak krásné zemi žil. Co ale přiměje Slovince, aby si za nový domov zvolil Česko?
Táta pracoval v diplomatických službách, a když mi bylo šestnáct, musel jsem se s rodinou kvůli jeho práci přestěhovat. Tátovi jsem to ovšem nedal úplně lacino, donutil jsem ho, aby mi za přesun slíbil motorku stopětadvacítku. Ve Slovinsku jsem vídal kluky s vymazlenými italskými stroji jako Gilera nebo Aprilia, což byl tehdy můj sen. Táta slib dodržel, takže jsem v šestnácti začal objevovat tehdejší Československo, nakoukl jsem i do Polska a Německa. Bez papírů. Tedy měl jsem řidičák na 50 kubíků a naštěstí i šikovného spolužáka, který mi na psacím stroji napsal ve slovinštině cosi jako potvrzení, že mám oprávnění řídit stopětadvacítku. Přidal tam padělané kulaté razítko, které si vypůjčil od tety z radnice. Stejně jsem ale měl diplomatickou SPZ, takže mě ani nesměli oficiálně zastavit.
Předpokládám, že to byla JAWA nebo ČZ?
Kdepak, italský fantic, nádherný polocestovní stroj, se kterým jsem balil holky a cestoval.
Cestoval jsi po naší vlasti, abys ji poznal, nebo ti bylo úplně jedno, kam jsi jel, hlavně že jsi seděl na motorce?
V té době mi aspoň trochu šlo i o poznání nové domoviny, i když to obvykle nebyly vyjížďky s pevným cílem. Jeli jsme třeba s kamarádem do Náchoda, ale tam jsme kvůli dešti nedorazili. V áčkovém stanu jsme se vyspali na poli ve vesnici Holohlavy, kterou jsme si přejmenovali na Skinheady. Zrovna nedávno jsem si na tu příhodu cestou z přednášky v Náchodě znovu vzpomněl. Především šlo ale o to, že jsem měl s sebou stan, spacák a vařič – výbavu, se kterou jsem mohl kdykoli vyrazit třeba dvě stě kilometrů daleko. A zastavit, kde se mi zachce. Přenocovat a druhý den si to místo užít nebo pokračovat zase někam dál.
Máš rád vítr ve vlasech, o kterém se tak často mluví?
Nevím, kde se takové spojení vzalo, protože já jezdím v helmě. A hodně opatrně, maximálně 100–120 km/h. V posledních letech při tom intenzivně poslouchám hudbu, to je ideální spojení.
Cítíš se být součástí motorkářské komunity, nebo nemáš potřebu se sdružovat?
Jako mladší jsem rád jezdil na srazy, ale hlavně kvůli stanování, hudbě a řevu, což k tomu věku patřilo. Dneska se tomu vyhýbám a nepovažuju se za úmyslnou součást komunity. Přesto vím, že mě motorkáři znají, někteří mě dokonce považují za svého idola, což ve svých očích určitě nejsem. Nicméně si díky vlastní zkušenosti umím představit, co to pro takové kluky znamená, proto se snažím chovat slušně a vstřícně. S motorkáři rád mluvím, ale neřeším s nimi technické detaily, jako jsou gumy, náklony a podobná témata.
Umíš si motorku sám opravit?
Už jí docela rozumím, protože se tolikrát něco přihodilo, že po sluchu poznám, když motor nefunguje, jak má. Dokážu diagnostikovat problém i odhadnout cenu opravy, ale sám se do ní nepouštím.
Takže si s tebou budu povídat spíš jako s cestovatelem…
S cestovatelem a velkým lidumilem, který motorku používá k přepravě od jednoho člověka k druhému. Protože mě vždycky nejvíc zajímali lidi. Motorku jsem k té přepravě zvolil díky tomu, že jsme u nás ve Slovinsku měli slavný cestovatelský pár – Zvoneho Šerugu s manželkou –, který na motorce objel dvakrát celý svět. Zamiloval jsem se do jejich životního stylu a způsobu cestování, stejně tak i do značky BMW, kterou jezdili. A věřil jsem, že je jednou napodobím. Kdybych byl Čech, nejspíš bych si po vzoru Hanzelky a Zikmunda pořídil starou tatrovku.
Kam ses vydal na svou první exotičtější cestu?
Někdy v pětadvaceti jsme se s mou první ženou vypravili z Prahy do Austrálie. Mysleli jsme si, že je život jednoduchý a dá se užívat v podstatě bez peněz. Jenomže realita byla trochu jiná, partnerka pocítila oboustrannou závislost na rodině a já se cestou taky duševně ztratil, takže jsme se dostali jenom do Indie a odtud se vrátili domů. Dva roky nato jsem si koupil motorku (BMW řady GS), kterou mám do dneška. A se stejnou přítelkyní jsme tenkrát pojali sen objet svět. Já si ho nakonec splnil, ale ženy jsem u toho musel vystřídat čtyři.
Indie jako první cíl mimo Evropu, to musel být pořádný kulturní šok.
Dojmy byly neskutečné a potvrdily mi správnost životního směru, který jsem si vytyčil. Nejen Indie, ale i Írán, Pákistán a Turecko mě taky nadchly, zejména chování lidí, jejich pohostinnost – spali jsme u nich, jedli, svěřili nám celý dům… Zkraje jsme se domnívali, že jsme jen měli štěstí, jenomže ono to tak fungovalo každý den.
Vnímal jsi nějakou geografickou hranici, kdy se tahle vstřícnost začala projevovat?
Věděl jsem, že v Bosně, Srbsku a Bulharsku budou lidi skvělí, užijeme si tam chutné jídlo a dobrou muziku, budu se tam cítit jako mezi bratry. V Turecku mi na benzinkách začali dávat čaj a zvali mě domů. Ostrý zlom nastal doslova na hraničním přechodu mezi Tureckem a Íránem. Íránce dodnes považuju za nejpřátelštější a nejpohostinnější lidi, kterém jsem kdy poznal. Jsou nesmírně slušní a pokorní. To Pákistánci už jsou na rozdíl od nich takoví neposlušní – sednou ti na motorku, pomačkají na ní všechny čudlíky…
Jak se ti z takového prostředí vracelo domů?
Obdivuju lidi, kteří dokážou jezdit po světě třeba dva roky v kuse. Mně už pak ani ten nejhezčí vodopád nepřipadá nejhezčí. Cestování mě po nějaké době začne trochu otravovat a těším se domů. Motorku na pár měsíců odstavím, pustím se do práce a pak zase vyrazím do světa.
Liší se v různých částech světa to, jak tě coby motorkáře místní vnímají?
V Kambodži nebo v Laosu si každý k mé motorce klekne a zkoumá spodek, motor, písty. Jinde je nejvíc zajímá tachometr, v další oblasti zase síla motoru nebo pneumatiky. Rozdílná mentalita se prostě projevuje i v tomhle ohledu.
Připadal sis někdy jako exot?
Často, protože v některých zemích (například ve Vietnamu) platí zákaz dovozu motorky silnější než 175 cm3. Pokud si dobře vzpomínám, podobný limit mají i v Brazílii, kde silnější stroje využívali banditi k loupežným přepadením. Jednoduše nesmíš mít výkonnější stroj než policie. Naštěstí se moje motorka v mezinárodních dokumentech označuje jako model 259, což zase není tak vysoké číslo. Takže obvykle stačil úplatek, abych mohl aspoň na dva dny ochutnat třeba Vietnam.
Když mluvíš o ochutnávání, je pro tebe i gastronomie vítanou součástí cestování?
Televizní diváci nejspíš nabyli dojmu, že nejím nic jiného než hrášek, což je převážně pravda, obzvlášť v Africe. Různě po světě už jsem vyzkoušel tolik roztodivných jídel (musel jsem ale vědět, z čeho a jak se připravují), až se mi z toho nějak vzpříčil žaludek. Jsem gurmet, ale rozmazlený, takže nemusím okusit všechno jako Martin Písařík, který se ničeho neštítí. Navíc každou cestu beru tak trochu jako očistu.
Jsi zvyklý jezdit sám – nebyla tedy cesta s Martinem spíš očistec?
V první řadě chci říct, že jsem se návratu do Afriky, kterou jsem předtím skoro celou projel, trochu bál. Ale byly to zbytečné obavy, od mých starých časů se tam v podstatě nic nezměnilo. Tedy krom toho, že se tam mobily staly samozřejmostí a vozový park působí o něco moderněji. A dál musím zdůraznit, že to byl vlastně Martinův projekt. S obrovskou vervou se pustil do veškerého vyřizování, shánění financí, domlouvání s Českou televizí atd. Já jsem se jenom vezl. Ale přiznávám, že poté, co jsem se po světě toulal o samotě, pro mě bylo hodně těžké zvyknout si na fungování v týmu.
Co bylo nejnáročnější?
Jsem samotářský sobec, který se nikdy s nikým nemusel o nic dělit. Najednou jsem se ocitl v nepřirozené a nekomfortní situaci. Už při cestě do Iráku jsem pozoroval, že život funguje i jinak, než jak ho znám. Ostatní si jídlo pro dva rozdělili mezi tři, já měl svůj hrášek, vodu, olej a pepř. Štvalo mě, když si ode mě chtěli cokoli půjčit nebo vzít. V Africe řídil doprovodný vůz psycholog Radek, který si mě pořádně podával, snažil se mi promlouvat do duše a naladit mě na týmovou notu. Docela to se mnou uměl. Martin tvrdí, že jsem i díky tomu udělal obrovský pokrok, ale já sám o tom tak přesvědčený nejsem. Je pravda, že už jsem aspoň poznal, když jsem se nezachoval správně. Dal jsem si facku, popadl zbytek slivovice a došel se o něj s kluky podělit.
Znamenalo pro tebe natáčení vnitřní boj?
Byl to boj spojený s velkou nutností se přizpůsobit, musel jsem se naučit trpělivosti. Když jsme v horku nebo dešti v kombinéze čekali, až se připraví kameraman, který někdy dorazil i s dvouhodinovým zpožděním, naučil jsem se myslet na to, že i on se trápí. My si večer mohli v klidu sednout ke studenému pivu, pro něj práce ještě neskončila a ulehnout mohl až pozdě v noci. A tak jsme s Martinem zatnuli zuby, protože jsme si uvědomovali, že to nedělá schválně.
Překousl jsi to všechno, protože jsi projekt Po jedné stopě považoval za možnost se zviditelnit, chtěl ses vůči Martinovi zachovat jako parťák, nebo za tím byla jiná motivace?
Na Martina jsem se nijak neohlížel, mým úkolem bylo cestu naplánovat a pak už se jenom vézt. Věděl jsem, že napíšu a vydám knihu a ten projekt mi v tom hodně pomůže. Ale můj hlavní záměr byl jiný. Léta jsem přednášel s fotkami, které jsem zrovna z Afriky neměl kvalitní. Z toho nejlepšího, nejtěžšího a nejzajímavějšího kontinentu! Mou skutečnou prioritou tedy bylo ukázat širokému spektru diváků Afriku a běžný život v ní tak, jak ji může zažít kdokoli, kdo se do ní vypraví. Jak tam řešíme ubytování, co jíme, jak prolamujeme ledy.
Neprojížděli jste přece jen oblastmi, které tě jakýmkoli způsobem překvapily?
Velkým překvapením pro mě byla například Sierra Leone, před kterou jsme měli slušný respekt. Nakonec se ukázala jako skvělá země. Báli jsme se i do severní Nigérie. Jižní část země je v pohodě, převládá tam křesťanské obyvatelstvo, které nás od cesty na sever odrazovalo s tím, že nás tam muslimové a Boko Haram zabijou. My se tam ale vydat museli a dočkali jsme se setkání s těmi nejlepšími lidmi z celé trasy, kterou jsme s Martinem absolvovali, tedy od Maroka až po Kapské Město. Sice jsme se báli a dvakrát nás odvedli, ale místní na ulicích, tržištích a pumpách byli neskuteční, skoro jako v Íránu.
Při vyprávění o Africe doslova záříš. Čím tě tak okouzlila?
Získali si mě její usměvaví lidé. A taky muzika, špína a nepořádek. Nic není problém – když upadne kolo, dám místo něj kus větve… Policajti nemají žádnou autoritu, někdy se s nimi obejmeš, někdy je uplatíš nebo jim zalžeš, že jsi jeden z nich. V Africe zažiješ nejlepší i nejhorší počasí. Uvidíš pobíhat zvířata. To všechno mě neskutečně baví.
A přitom si většina lidí se silnou motorkou spojí spíš Severní Ameriku…
Do USA jsem se moc těšil a dodnes je jejich západní část jednou z destinací, kam bych se rád vrátil. Sucho, kameny, trápení na silnici – to bylo fascinující. Na druhou stranu jsem nesnášel jejich jídlo, přibral jsem tam. A pak se z uspořádaných Států přesuneš do mexického světa s temperamentní muzikou, zaprášeným bordelem a auty bez dveří, což je mi zase o něco bližší.
Dá se říct, že čím dál jižněji, tím líp?
Jižní Ameriku dělím na dvě části podle toho, kdo v dané oblasti žije. Tam, kde mají lidi tmavší pleť, se cítím líp – patří k nim hudba, temperament, úsměvy, bezstarostnost. Původní obyvatelstvo je sice fotogeničtější a nese v sobě dědictví starých kultur, ale přijde mi nemastné neslané, necítím z něj přívětivost. Moji favorité jsou Kolumbie a Paraguay, naproti tomu z Uruguaye nemám snad ani žádnou fotku, vybavuju si jenom krávy na pastvinách, skútry ve městech a prezidentský palác.
Při pohledu na mapu v knize mám dojem, že ses tak trochu vyhnul Rusku. Byl to záměr?
Ono se to nezdá, ale zhruba dva tisíce kilometrů jsem tam najel. Nicméně s tím záměrem máš pravdu. Navštívil jsem šestnáct postsovětských zemí, které mě bavily tím, jak byla každá jiná, přičemž nejvíc se mi zalíbila Arménie. Cestou do Mongolska jsem si z Ruska vybral jeho nejhezčí část – Altaj, Chabarovsk, Sibiř a trasu do Vladivostoku. Ale nedovedu si představit, že bych se vydal z Vladivostoku do Moskvy, což je nějakých 9000 kilometrů, na nichž se po celou dobu setkáváš se stejnou řečí, stejným jídlem a až na výjimky, jako jsou třeba Burjati, i se stejnými obličeji. V případě pracovníků ve službách se stejně kyselými. Běžní Rusové byli fajn, poznal jsem jejich pohostinnost, ale necítil jsem z nich takovou vřelost jako jinde mimo Evropu. Nicméně tam dobře funguje motorkářská komunita, protože jsou na sebe všichni napojení a postupně si tě předávají.
Nelákalo tě přejet zamrzlý Bajkal?
Někdo si může myslet, že jsem frajer. Tím jsem ale pouze v situacích, kdy stojím nohama na pevné zemi a zvládnu kohokoli ukecat. Jet sám přes Bajkal, plout plachetnicí kolem světa nebo vylézt na K2 – to všechno znamená vydat se do spárů přírody, která nad tebou má převahu, kterou neukecám. V tu chvíli se bojím, protože na to potřebuješ pořádnou přípravu, obrovské znalosti a někdy i pořádné štěstí. A tohle mi není vlastní. Proto teď prodávám svoje letadlo. Už ve vzduchu necítím dostatečné sebevědomí, chytrost, šikovnost, a tím pádem bezpečí. Když spadneš na motorce, pořád je šance to napravit.
Jak často jsi na cestách zažíval strach?
Jsem opatrný a oči mám neustále ve střehu. Vždycky se dokážu postarat o motorku a spoléhám na svůj instinkt. Ovšem občas se spletu. Například jsem strašně rád vyhledával nocování v buši. Samozřejmě ve stanu, protože mám nepříjemný pocit z jakékoli havěti, která by po mně mohla lézt. Jenomže pak začnou praskat větvičky, veverka cosi shodí ze stromu a ve mně by se krve nedořezal. Neusnu. Když je to v Africe, rozdělám oheň, aby se kouřilo, pak se bojím usnout, abych nezpůsobil požár a zároveň aby oheň nevyhasl. Vyděsí mě každý zvuk, který už je ale často jenom projevem halucinace. Ráno jsem nevyspalý a otrávený. A večer stejně udělám totéž.
Nebojíš se například i toho, že se v některých exotických zemích nedomluvíš?
Umět jazyk je pouze přednost, přidaná hodnota, díky které můžeš navázat komunikaci, při níž obě strany z té druhé něco čerpají, něco se o ní dozvědí. Pokud jsi samotář jako já, pak z čistě praktického hlediska zvládneš všechno i bez jazykové výbavy, žádná byrokracie tě nezastaví. Často od lidí slýchám, že by rádi cestovali jako já, ale brání jim v tom obava, že se nedomluví. V té souvislosti si vždycky vybavím Rakušana, kterého jsem potkal v Kolumbii. Projel celou Afriku, tam se nalodil, pracoval na lodi, dojel do Buenos Aires a pokračoval právě až do Kolumbie. Byl hluchoněmý. Věřím tomu, že když se pak vydal do Severní Ameriky, měl tam se svým handicapem skoro všechno zadarmo.
Nestává se to teď i tobě u nás, když tě proslavila televize?
Poprvé v životě si uvědomuju, že když si někam sednu, nemůžu si jen tak kousat nehty nebo si odplivnout. Najednou se nesmím chovat jako magor, což se předtím stávalo celkem často. Lidé mě poznávají například na benzinkách, poprosí mě o podpis, chtějí se vyfotit. Je to pro mě úplně nová, neuvěřitelná zkušenost. Příjemná. Ale zároveň je mi jasné, že za pár měsíců po mně neštěkne pes.
Po televizi teď přicházíš i na knižní trh. Jak jsem tě zatím poznal, neumím si představit, že sis sedl k notebooku a soustředěně se pustil do psaní. Jak knížka vznikala?
Naštěstí jsem byl od samého začátku posedlý psaním deníků – tužkou, kterou dodnes mám. Až cestou z Aljašky do Argentiny jsem dostal malý notebook, díky kterému jsem se modernizoval. Před deseti lety jsem tu spoustu sepsaného materiálu poskládal do určité formy. Chuť na vydání knížky mě pak ale přešla, měl jsem totiž pocit, že v dnešní době nikoho zajímat nebude. Až neskutečně pilná Zorka Horká mě přesvědčila, že by pro ni byla čest se toho ujmout. Snad toho pak nelitovala, se svou češtinou jsem ji docela potrápil.
Přitom žiješ v Česku dvakrát delší dobu, než jsi strávil ve Slovinsku…
To máš pravdu. Jsem asi jeden z těch, co už neumějí ani rodný jazyk, ani jazyk země, ve které žijí.
V květnu jsi oslavil padesátku. Nadělil sis k ní nějaké další cestovatelské sny?
Původně jsem si k ní vymyslel africkou cestu, kterou jsem nakonec absolvoval s Martinem (a jsem rád). Ale jinak už nic velkého v plánu nemám. Těším se na Balkán, kde miluju třeba silnici z Rijeky do Dubrovníku nebo Bosnu a Hercegovinu a její jídlo a muziku. Úplně stejně se ale těším i na nádherné výlety po Česku.
