Toulky malebným údolím zmizelých vesnic v okolí Padrťských rybníků na Plzeňsku

Na nenápadné vísce Skořice, na východním okraji Brdských lesů, není, snad kromě toho, že je pěkná jako mnohé vesničky rozeseté v tomto regionu, nic zásadně zajímavého. Roubené chaloupky se zde krčí na svahu, ze kterého je krásný výhled na okolní přírodu. Návštěvníka možná jen uhodí do očí pomník připomínající místní sedláky padlé v první světové válce. Malá zahrádka plná pamětních desek totiž svou velikostí na dálku působí, jako že ve válce musela padnout celá vesnice. Když přijdete blíže, všimnete si ovšem, že některé z kamenů nenesou jména padlých ze Skořic, ale z obcí Kolvín, Záběhlá a Padrť. Místo na návsích ve vesnicích, odkud pocházeli ti, jejichž jména jsou do nich vyryta, ovšem stojí tady, ve Skořicích, protože Kolvín, Padrť ani Záběhlá žádné návsi nemají. Před více než sedmdesáti lety byly srovnané se zemí.

Vyhnanci z Brd

Když se v první polovině dvacátého století rozhodovalo o umístění dělostřelecké střelnice, neúrodné a málo osídlené střední Brdy se zdály být ideální lokalitou. Byl vybrán prostor v blízkosti obcí Padrť, Kolvín, Přední a Zadní Záběhlá, Velcí a Hrachoviště. Obyvatele těchto vesnic tehdy pravděpodobně ani ve snu nenapadlo, co pro ně budoucnost chystá, neboť zpočátku fungování armády život civilního obyvatelstva zásadně neomezovalo. Pak ovšem přišla druhá světová válka, území obsadili němečtí okupanti a roku 1940 bylo obyvatelům asi jedenácti obcí sousedících s vojenským prostorem oznámeno, že mají rok na to, se vystěhovat. Výcviková plocha se měla totiž rozšířit i o území, kde stojí jejich vesnice. Během následujících dvou let bylo ze středních Brd vysídleno více než 2400 lidí. Díky tomu, že němečtí vojáci mnoho domů a ostatních staveb, které po původních obyvatelích zbyly, sami užívali, byla většina z nich po válce v natolik zachovalém stavu, že měli jejich majitelé po odchodu Němců kam se vrátit. Určitě si tehdy říkali, že to nejhorší mají už jistě za sebou a že se budou moci vrátit zpět k životu, který měli ve svých vískách pod Brdskými kopci před válkou.

Srovnané se zemí

To se bohužel nestalo. Začátkem padesátých let bylo vládou rozhodnuto o dramatickém rozšíření dosavadních vojenských újezdů ve středních Brdech a obyvatelé vesnic, které se na území nacházely, byli, už podruhé, donuceni opustit své domovy. Jednalo se především o zmíněných pět obcí Padrť, Kolvín, Záběhlá, Velcí a Hrachoviště. Lidé byli opět nuceně vysídleni a jejich nemovitosti zestátněny. Pouze zpětně jim byla za zkonfiskované domy sjednána finanční náhrada, která byla ovšem bez ohledu na vrcholící inflaci v roce 1952 počítána podle ceníku z roku 1939 a ze které byly ještě různými způsoby osekány částky například za třídní původ majitelů. Většina vystěhovalců tak za své domovy dostala směšně nízké částky, které byly zlomkem jejich skutečné hodnoty. Tentokrát bylo vystěhování definitivní, což podtrhl fakt, že armáda všechny zmíněné obce, s výjimkou Velcí, zdemolovala tak, že z nich zbylo jen pár roztroušených kamenů.

Opuštěné údolí

Dnes se můžete do míst, kde tyto obce stávaly, vypravit například po cyklostezce z parkoviště u osady Kreslovna na okraji Skořic. Po počátečním kilometru lesem přijedete na planinu, která vypadá jak z postapokalyptického filmu. Po obou stranách cesty uvidíte sady zkroucených, starých ovocných stromů, o které se zjevně už roky nikdo nestará. K ponurosti atmosféry ještě přispívají rzí ohlodané cedule, které varují, že se v okolních lesích nachází nevybuchlá munice, takže jste mimo vyznačené cesty ohroženi na životě. Ticho a nikde nikdo. Kdybyste se tudy vydali tři čtvrtě století zpátky, narazili byste na Kolvín. Dnes na vás v místech, kde stával, z bujné vegetace vykouknou dvě cedule se starými fotografiemi, které označují, kde se nacházely zemědělská usedlost rodiny Frühaufů a statek rodiny Františka Krátkého, který provozoval místní hostinec. Nebýt těchto cedulí, bylo by lehké přehlédnout pár schodů, několik kamenů naznačujících, že bývaly součástí zdi, či zbytky studny, které jsou v lese za nimi ukryty. Náhodného návštěvníka neprostupných houštin jižně od bývalého statku rodiny Krátkých ještě překvapí rozstřílená vojenská pozorovatelna, která se tam na louce tyčí jako věž z pohádky s ne úplně šťastným koncem.

Kolvín

Obec Kolvín, založená ve čtrnáctém století, nese pravděpodobně jméno majitele první usedlosti, jistého Nechvala, řečeného Kolvín z Kolvína. V době svého největšího rozkvětu čítala téměř 600 osob a přes 70 domů. Za první republiky měla školu, konzum, hasičskou zbrojnici, kapli a obecní dům a na rozdíl od Padrtě a Záběhlé byla už od roku 1930 elektrifikována. Zajímavostí je, že zde byl v roce 1939 na statku Josefa Koláře objeven „poklad“ čítající přes 800 stříbrných mincí z 12. a 13. století, z něhož je dnes část ve sbírkách Národního muzea v Praze.

Novohradské hory: Toulky krajinou, kde znovu ožívá dávná minulost

Jihozápad

Během německé okupace byl v blízkosti Kolvína zbudován koncentrační tábor původně plánovaný pro válečné zajatce. Jeho rezidenty byli nakonec totálně nasazení, kteří sem byli posláni zlikvidovat lesní kalamitu způsobenou silnou bouří. Ti zde zůstali do konce války a zpracovávali dřevo pro potřeby německého průmyslu. Po skončení války se do Kolvína vrátila už asi jen polovina jeho původních obyvatel.

Padrť

Z Kolvína je to jen pár šlápnutí do pedálů na Padrť. První zmínky o Padrťských rybnících pocházejí ze šestnáctého století, kdy byly vybudovány k pohánění vodních kol pro rozvíjející se hutnický průmysl. Samotný název vesnice je pravděpodobně aluzí na drcení železné rudy. Padrť byla totiž svého času důležitým železářským centrem. Rychlý rozvoj hutnictví s sebou přinesl vzrůstající spotřebu dřevěného uhlí, takže se místní začali zabývat také uhlířstvím. Před zhruba dvěma sty lety tedy musel být na údolí Padrtě zcela jiný pohled než dnes. Vesnici, která měla v době největšího rozkvětu kolem 600 obyvatel, obklopovalo množství pecí, hutí a hamrů a nad údolím se vznášel bílý kouř z milířů. V Padrti se konal masopust, taneční zábavy či slavnost k uctění památky Jana Husa, která se prý těšila velké popularitě. Když dnes stojíte v místech, kde se Padrť nacházela, zdá se téměř neuvěřitelné, že takto velká obec mohla prakticky beze stopy zmizet.

Záběhlá

Z Padrtě se dá po cyklostezce popojet i do míst, kde stávala Záběhlá, která se dělila na Přední a Zadní a byla asi nejzastrčenější ze zaniklých vesnic. Svědčí o tom i fakt, že nebyla nikdy elektrifikována. Byla založena až v osmnáctém století, kdy byly pro nedostatek pracovních sil v přilehlém okolí do těchto míst zvány rodiny s příslibem pozemků, které dostaly výměnou za to, že byly ochotny místo osídlit. V okolních lesích bylo ovšem tolik práce, že se brzy Záběhlé začalo přezdívat Mozolov – právě kvůli faktu, jak měli její obyvatelé od těžké práce zřízené ruce. V obci žilo v době největší prosperity přes 560 osob a plánek její tehdejší podoby najdete na břízce v houští, kousek od rozcestí, kde cedule označuje místo, kde stávala. V době německé okupace byl na nedaleké louce Studánka vybudován výcvikový tábor pro ogranizaci Hitlerjugend. Na loukách mezi rybníkem a rozcestím, které jsou dnes využívány jako pastviny, jsou rovněž dobře viditelné zbytky střelnice, která osud obce před více než sedmdesáti lety zpečetila.

Hrachoviště

Hrachoviště, respektive to, co se z něj dochovalo, leží od předešlých vesnic trochu stranou. Dá se k němu dojít po lesní pěšince z obce Mrtník. Cestou vás opět uvítají zarostlé ovocné sady, které jsou zdejší předzvěstí toho, že přicházíte do míst, kde stávala vesnice. V roce 1921 mělo Hrachoviště 78 obyvatel a dnes zde stojí křížek, který vztyčil místní rodák pan Václav Hejl v roce 2005 v místech, kde stávala kaplička. Naproti přes cestu dají tři mohutné lípy tušit bývalou náves. Napadanými lipovými květy si nesměle hledá cestu tenký proužek vody, který vytéká z trubky ze studánky pod jednou z nich. Kámen s vyrytým názvem obce stojící u cesty byl prý pravděpodobně žernov, na kterém se mlelo obilí, a byl nalezen v místech, kde dnes stojí. V okolí jsou pastviny a využívá se i opodál stojící stodola, která se podle všeho zachovala z původní zástavby a byla v roce 2014 zrekonstruována.

Dějiny vyryté do krajiny

Komunistická vláda dala Padrť a okolní vesnice srovnat se zemí, jako by chtěla umlčet vystěhovalce dožadující se spravedlivého odškodnění. Jako by to mělo vypadat, že tam vlastně nikdy žádné vesnice nebyly, a bylo by proto vhodné na celý jejich pohnutý příběh o krutostech války i nespravedlnostech komunistického režimu zapomenout. Myslím, že se jim paradoxně podařil pravý opak. Překrásné, ale opuštěné údolí Padrťských rybníků, které je dnes součástí Chráněné krajinné oblasti Brdy, působí jako obrovská připomínka toho, jak lidé do Brd přišli a zase z nich odešli. Zanedbané, zarostlé sady pokroucených starých jabloní, části zdí, pamětní desky s plánky či starými fotografiemi, rozpadající se dělostřelecké terče či varovné cedule vás cestou provázejí jako tiší svědkové všeho, co se zde odehrálo. Vyzývají k zamyšlení nad pomíjivostí a nad tím, jak občas dějiny člověka nebo i celou vesnici semelou. Někdy doslova na padrť.