Petr Mlch: „Hned při nástupu do agentury jsem se naučil, že by fotografie měly vypovídat i bez vysvětlujících popisků...“

Petr Mlch: „Hned při nástupu do agentury jsem se naučil, že by fotografie měly vypovídat i bez vysvětlujících popisků...“ Zdroj: Petr Florián

První Den otevřených dveří ČTK (Praha, listopad 2018)
Fotoreportér ČTK Roman Vondrouš získal v roce 2013 v soutěži World Press Photo první cenu v kategorii Sportovní akce za sérii snímků Cross Country Steeplechase
Při instalaci venkovní výstavy ČTK s názvem Nežádoucí okamžiky - manipulace a cenzura ve fotožurnalistice (Praha, 2021)
Instalace putovní výstavy Česko/slovenské okamžiky (Šumperk, říjen 2022)
Prezident Edvard Beneš s chotí na skleněném pozitivu, který  je v Národní knihovně součástí postupné digitalizace archivu ČTK (Praha, září 2023)
8
Fotogalerie

Petr Mlch: O dnešních výzvách ve fotografování i o nebezpečí umělé inteligence

Předseda poroty letošního ročníku nejprestižnější fotografické soutěže v Česku, jejímž mediálním partnerem je opět i náš časopis, má s výběrem těch nejlepších snímků letité zkušenosti. Je totiž šéfredaktorem Fotobanky ČTK.

Poprvé v rámci partnerství se soutěží Czech Press Photo (CPP) se u rozhovoru setkávám s porotcem, který není primárně fotograf. Umožňuje vám to větší odstup?

Ačkoli nejsem profesionální fotograf na plný úvazek, díky své práci v ČTK, kde jsem od roku 1999 zastával řadu let pozici fotoeditora, přicházím denně do styku se spoustou snímků z celého světa, navíc ze širokého spektra oblastí od zpravodajství přes sport až k ilustracím rozmanitých příběhů. Dopřává mi to určitý odstup a současně také dokážu pochopit i úsilí, které musel fotograf vynaložit, aby fotografii pořídil.

Liší se v něčem hodnocení soutěžních snímků od každodenní práce fotoeditora, který vychází vstříc požadavkům klientů?

Cíl je samozřejmě stejný – vybrat tu nejlepší fotku. V agentuře do toho vstupují další aspekty, primárně rychlost a požadavky na pestrost formátů, kterými soutěžící nejsou až tak svázáni. V CPP probíhá hodnocení pětičlennou porotou, což činí rozhodovací proces trochu složitějším, ale na druhou stranu se díky tomu dle mého názoru daří vybrat to opravdu nejlepší. Napomáhá tomu i účast zahraničních kolegů v porotě, kteří na práci našich fotografů nahlížejí z širší perspektivy. Po zveřejnění výsledků se ale většinou vytvoří protichůdné názorové tábory na to, zda ty či ony fotografie jsou opravdu ty nejlepší… To je ale v pořádku, protože se traduje, že na devět fotografií existuje deset různých názorů

Přistupujete různě k hodnocení samostatných fotografií a sérií?

Hned při nástupu do agentury jsem se naučil, že by fotografie měly vypovídat i bez vysvětlujících popisků, a toho se držím dodnes. U sérií navíc dbáme na to, aby dávaly smysl a jejich příběh držel pohromadě. V posledních letech se objevil trend, kdy mají fotografové část sérií velmi vydařenou, ale pak do ní – snad aby si přihlášením vyššího počtu snímků zvýšili šanci na úspěch – vpašují i nadbytečné nebo duplicitní fotografie. I zde ovšem bezesporu platí, že méně je někdy více. V případě, že série nevypovídá o zvoleném tématu dostatečně důrazně, má porota dle pravidel možnost ze série vyjmout jednotlivou fotografii a posunout ji do dalších kol samostatně.

První Den otevřených dveří ČTK (Praha, listopad 2018) První Den otevřených dveří ČTK (Praha, listopad 2018) | Profimedia.cz

Jak vlastně hlasovací proces probíhá?

Dříve se přihlašovaly fotografie vytištěné a porota si je prohlížela společně třeba rozložené na podlaze. Bylo to svým způsobem romantické, ale dost náročné na prostor. Dneska vše probíhá elektronicky a anonymně, fotografové své příspěvky přihlašují pod číselným kódem. Porotci pak na začátku dostanou jen zabezpečený odkaz na kompletní portfolio přihlášených fotografií dle jednotlivých kategorií. Ten si nejdříve projdou sami, pak se v Czech Photo Centre sejde celá porota, zavře se do temné místnosti k monitorům, nastaví si základní kritéria, aby nezačínala znovu od nuly, a v jednotlivých kategoriích se pustí do hlasování. Porotců je lichý počet, takže prostá většina kladných hlasů posouvá snímek/sérii do dalšího kola. Postupně se tak porota propracuje až k poměrně úzkému výběru, ze kterého vzejdou nominace v jednotlivých kategoriích.

Všechno probíhá jen elektronicky, nebo dojde i na živou diskusi?

Digitální hlasování je spíše svižný podpůrný systém, podstatná je trvalá debata, kdy o fotografiích mluvíme a porovnáváme je mezi sebou. Někdy přistoupíme i k bodování, které umožňuje jemnější škálování, ale ani to není samospásné. Nechceme rozhodovat jen na základě čísel nebo poměrů, porota by měla dospět ke společnému závěru. A to se za těch posledních let podle mě daří dobře.

Máte jako předseda poroty nějaké privilegium, například rozseknout sporné případy?

Rozhodně nemám žádné právo veta. Snažím se být jakýmsi moderátorem a průvodcem, který pomáhá s orientací v problematických situacích, kdy je potřeba určit, jak budeme postupovat dál. Chceme se hlavně vyvarovat toho, abychom zbytečným nedopatřením nepřišli o fotografii, která by mohla aspirovat na solidní umístění. Je rozdíl, jestli hodnotíte ráno s čerstvou hlavou, nebo se po sedmi hodinách probíráte osmou kategorií. Zvykl jsem si přicházet na zasedání poroty dříve, snažím se sumarizovat a třídit, k čemu jsme průběžně dospěli.

Zastihli jsme vás o přestávce během jednání poroty, takže už určitě máte jasnější představu o letošním ročníku. Jaký z něj máte dojem?

Ono je to vlastně každý rok stejné. Poprvé si prohlížím fotky a říkám si, že to celkově není žádný zázrak. Pak se k nim ale po týdnu vrátím, a najednou si uvědomím, že se k nám zase dostala spousta výborných fotografií a sérií, a to mě i mé kolegy z poroty těší.

Takže vy sám nemáte od začátku jasné favority?

V relativně krátkém časovém úseku prohlédne každý z nás v počítači většinou kolem 4000 snímků, jeden po druhém. V daný okamžik se mi něco zdá hodně podařené, o hodinu později se dostanu k jinému zpracování stejného tématu, které mi najednou připadá lepší. Když to pak posuzujete poněkolikáté a přímo tady na místě, s ostatními porotci, snadno se vaše původní velké ANO změní ve finální NE. Nebo opačně.

Fotoreportér ČTK Roman Vondrouš získal v roce 2013 v soutěži World Press Photo první cenu v kategorii Sportovní akce za sérii snímků Cross Country Steeplechase Fotoreportér ČTK Roman Vondrouš získal v roce 2013 v soutěži World Press Photo první cenu v kategorii Sportovní akce za sérii snímků Cross Country Steeplechase | Profimedia.cz

V posledních letech se objevují výrazná témata, jako je covid, válka na Ukrajině nebo prezidentské volby. Má porota nějaké vodítko, jak se vypořádat s velkým počtem podobně laděných snímků?

U témat, jako jsou uprchlická krize nebo válka na Ukrajině, se dohodneme, že se nejdřív probereme všemi fotkami na stejné téma napříč kategoriemi. Snažíme se tak vyhnout situaci, kdy se například pracně dostaneme k vyhodnocení kategorie Aktualita, ale zanedlouho na nás vyskočí lepší soubor se stejným námětem v kategoriích Reportáž nebo Lidé, o kterých se mluví. Klíčová témata se tedy snažíme posuzovat komplexně, abychom se netočili v kruhu. Porota navíc podle pravidel může jednotlivé příspěvky v případě potřeby mezi kategoriemi přesouvat.

Může v CPP uspět i méně protřelý fotograf bez dlouholeté praxe?

Určitě může, pokud splňuje podmínky pro přihlášení. Snad můžu mluvit za celou porotu, že jedním z našich záměrů je vyslat jasný vzkaz, že závažné téma samo o sobě nestačí, pokud není náležitě zpracováno. Když fotograf nasnímá v hospicu osm nemohoucích pacientů, ale nevypráví tím žádný příběh, nedodá své práci žádnou přidanou hodnotu. I mladý či méně zkušený fotograf může téma pojmout nevšedním způsobem, který porotu zaujme. Roli dnes sehrává i to, že máme neustále po ruce mobil, kterým můžete kvalitně vyfotit událost, k níž se profík nedostane. I tady je ale potřeba o situaci přemýšlet a jít dobré fotce naproti.

Vývoj nejen z hlediska techniky, ale i dosahu sociálních sítí je skutečně překotný. Jakým způsobem se to odráží na práci agentury, jako je ČTK? Musíte se přizpůsobovat trendům?

Vždycky se snažíme předcházet velkým vývojovým nárazům a být o krok napřed, což je od zlomového roku 2000, kdy se přešlo z analogu na digitál, velmi obtížné. Velký technologický náskok, který agentura mívala díky investicím do fotografické techniky a vyvolávacích technologií či personálu, se během deseti let v podstatě smazal. Navíc i na nás se podepsala globální ekonomická krize v roce 2008. Abychom dostáli svému poslání, musíme být stále nejrychlejší a přesní, což vyvíjí extrémní tlak nejen na fotografy. V analogové éře byly první záběry z fotbalového zápasu k dispozici v řádu hodin po jeho začátku. Dnes přicházejí první akční fotky do pár minut po úvodním hvizdu.

Co konkrétně to znamená pro fotografy?

Potřebují mnohem víc zkušeností, předvídavosti a štěstí. Zároveň musí mít brilantně osvojenou technickou stránku aparátů, které umožňují čím dál neuvěřitelnější věci, jako je například predikce ostření u nových bezzrcadlovek. Současně s tím se ale musíme vyrovnávat s rostoucím očekáváním a pocitem lidí mimo branži, že ty zázračné přístroje fotí v podstatě samy. To je samozřejmě velký omyl, fotograf zůstává nepostradatelným, právě jeho pohled a výběr toho, co a kdy bude fotografovat, jsou zásadní.

Posouvají se také možnosti postprodukce. Není i tohle výzva pro agenturní práci?

Rozhodně ano. Agentura si nemůže dovolit zasahovat do fotografie nad rámec základních úprav, jako je tonalita nebo ořez. Existuje ale řada postprodukčních  nástrojů, které technicky pomohou tam, kde fotograf při pořizování fotografie zaváhal. Tohle si jako agentura dovolit nemůžeme, protože by to jednak zabralo vzácný čas, jednak by se naši klienti nemohli spolehnout na to, že jsme pro ně zachytili skutečnost. Photoshop už dnes umí například na jedno kliknutí v řádu sekund vybrat na fotografii celou skupinu lidí nebo oblohu, což by před deseti lety zabralo několik hodin práce. Na jedné straně je to fantastický pokrok, na straně druhé nejspíš brzy dospějeme do fáze, pokud v ní už nejsme, kdy nebudeme schopni rozeznat realitu od fikce. Mě osobně to děsí, protože sociální sítě a další podobné komunikační kanály tím získávají volné pole působnosti k šíření takřka čehokoli, pokud člověk nechce věnovat čas a úsilí ověřování zdrojů. A to je přesně to, co agentura vždycky dělala a vždycky dělat bude, patří to k našemu poslání a máme to všichni uložené v agenturní DNA.

Je potřeba měnit procesy nebo nástroje, které agentura k ověřování pravosti fotografií využívá?

Bylo by skvělé, kdyby existoval plně funkční ověřovací nástroj, který integrujeme do našeho redakčního portfolia, ale takový zatím neexistuje. U vlastní fotografické produkce si pravost samozřejmě ohlídáme. Spolupracujeme s řadou podobně nastavených dodavatelů, kterým na základě smluvních ujednání důvěřujeme – sice ne bezmezně, ale s dost vysokou mírou. Usilovně se snažíme problematiku ověřování autentičnosti řešit technicky tak, aby hned při vzniku fotografie bylo zřejmé, za jakých okolností vznikla, a její autenticitu tak nemohl kdokoli po pár letech rozporovat. Vzpomeňme si třeba na fotografii s dodatečně dodaným černým dýmem na nebi nad Bejrútem a další podobné případy z minulosti.

Při instalaci venkovní výstavy ČTK s názvem Nežádoucí okamžiky - manipulace a cenzura ve fotožurnalistice (Praha, 2021) Při instalaci venkovní výstavy ČTK s názvem Nežádoucí okamžiky - manipulace a cenzura ve fotožurnalistice (Praha, 2021) | Profimedia.cz

Neskutečným vývojem prošla za poslední dva roky také umělá inteligence. Vnímáte AI jako ohrožení práce agentur nebo fotografů?

Mluví se s nadsázkou o tom, že stroje, respektive AI, brzy nahradí zaměstnance, weby budou generovány automaticky a ve vydavatelstvích už zůstanou jenom vrátní. Já tenhle názor nesdílím, protože si lidé snad brzy uvědomí, že to není tak jednoduché. Když dnes vybíráte fotku z fotobanky, napíšete pár klíčových slov, na jejichž základě najdete fotografie a z těch si většinou nějakou vyberete, stáhnete, použijete a zaplatíte. Podobně mají fungovat i tzv. prompty (příkazy na bázi klíčových slov – pozn. red.) u různých, často placených aplikací na bázi AI, které vám vygenerují požadovaný snímek. Když jsme AI testovali s požadavkem na vytvoření snímku fotografa při práci v ulicích města, pokaždé se nám vrátil muž s hnědým batohem a hnědou čepicí. Modelováním a zpřesňováním požadovaného výsledku tak nakonec můžete strávit klidně půl hodiny a ten čas a energie taky něco stojí. A ve finále ani nemusíte dostat to, co potřebujete.

Myslím, že poměrně problematická je zatím i otázka autorských práv.

Z mého pohledu člověka, který spravuje rozsáhlou databázi fotografií, je tahle problematika ještě komplikovanější, než se na první pohled zdá. Umělá inteligence se své „dovednosti“ naučila na milionech fotografií. A ty v potu tváře a za nemalé peníze vytvořili reální fotografové. Takže jak s tím naložíme? Už teď se vedou velké spory mezi producenty obsahu (mezi něž patří i ČTK) a velkými hráči typu Google, kteří tento obsah dále zdarma využívají. K finální dohodě zatím nedošlo, navíc do toho promlouvají i různé regulace na úrovni EU, případně na úrovni členských států, což je i případ ČR. Takže je to opravdu komplexní problematika. Když to shrnu, umělou inteligenci jako bezprostřední ohrožení denní práce fotografů zatím nevnímám, protože podle mě nebude nikdy schopná v reálném čase vytvářet něco, co bude lepší, levnější a důvěryhodnější než fotografie pořízená přímo na místě.

V už zmíněném Photoshopu existuje funkce, díky níž dokážete jednoduše do fotky zakomponovat v podstatě cokoli. Není to výzva i pro soutěže, jako je CPP, aby se více věnovaly ověřování autenticity přihlášených snímků?

Zrovna CPP má výhodu v tom, že se nejedná o jednorázovou záležitost, nýbrž o průběžný celoroční proces, včetně vyhlašování fotek měsíce. Do soutěže se tak obvykle dostanou z velké části příspěvky, které už byly někde publikovány, tím pádem by měly být ověřené. Ale především je tu mechanismus, kdy stačí, aby kdokoli z poroty nebo z organizačního týmu vznesl sebemenší pochybnost, a vyžádáme si od autora všechna zdrojová data. Existují i softwarové nástroje, kterými se dá ověřit přímo na fotografii manipulace mezi sousedními obrazovými body či jejich skupinami.

Pojďme se ještě od soutěže vrátit k vašemu každodennímu „chlebu“. Pojem ČTK zná asi většina Čechů, ale možná nemají přesnější představu o tom, co je jejím posláním. Dá se to stručně shrnout?

Nejstručněji je to shrnuto sloganem Česká tisková kancelář: spolehlivost, rychlost a nezávislost. Ačkoli je ČTK veřejnoprávní instituce stejně jako Česká televize a Český rozhlas, na rozdíl od nich od roku 1995 nepobíráme žádné státní dotace, takže si na sebe musíme sami vydělat. Což znamená vytvářet takové produkty a takový servis, aby za ně byli klienti ochotni zaplatit, navíc s naší zárukou, že jsou veškeré výstupy (texty, fotky, videa, grafiky…) ověřené. To je naše největší přidaná hodnota.

Jakým způsobem se k vám ty výstupy dostávají?

Jednak máme vlastní reportéry a fotoreportéry a pak přebíráme obsah od mezinárodních agentur a partnerů, jako je například AP (Associated Press). Zastupujeme také stovky partnerů a fotografů, kteří nám své fotografie zasílají, ať už na denní bázi, nebo příležitostně. U posledně jmenovaných zdrojů je důležitá editorská kontrola, která kromě autentičnosti fotografií ověřuje i faktickou přesnost popisků.

Prezident Petr Pavel si prohlíží výstavu Prezidentské okamžiky (Praha, říjen 2023) Prezident Petr Pavel si prohlíží výstavu Prezidentské okamžiky (Praha, říjen 2023) | Profimedia.cz

Zabírá ta databáze ještě stále víc prostoru v podobě fyzické kartotéky, nebo už mají převahu servery a datová úložiště?

Posledních zhruba dvacet let fungujeme na čistě digitální bázi. Nicméně od roku 1924, kdy oficiálně vzniklo fotografické oddělení ČTK, nastřádala agentura archiv čítající asi sedm milionů různých nosičů. V roce 2018 se nám podařilo od ministerstva kultury získat dotaci na projekt jeho digitalizace, na kterém spolupracujeme s Národní knihovnou. Kromě skenování jsou součástí náročného procesu i další práce, které mají za cíl zanechat archiv v lepší kondici, než v jaké byl doposud – pečlivé čištění archivních předloh, mezi kterými nechybějí ani skleněné desky, jejich přebalování apod. Doufám, že financování projektu bude pokračovat až do kompletního zpracování všech podkladů.

Když už se probíráte tím obrovským množstvím archivních snímků, napadlo vás je ještě nějak zužitkovat?

Kromě každodenního agenturního provozu, kdy archivní fotografie průběžně doplňujeme k dalším materiálům agentury, se také věnujeme výstavním projektům. Poprvé v souvislosti se 100. výročím vzniku ČTK, které jsme si v roce 2018 připomněli výstavou Okamžiky století. Tím jsme založili tradici výstav zaměřených na různá výročí nebo události. V roce 2019 jsme kvůli výstavě Okamžiky sametové revoluce objížděli regiony a sbírali doposud nezveřejněné snímky, které měli lidé doma v šuplíku z revolučních let. Soubor Nežádoucí okamžiky se zaměřil na fotografie, na nichž docházelo k manipulaci s realitou. Například na slavné fotografii Klementa Gottwalda na tribuně z února 1948 byly v různých etapách odstraněny různé „nepohodlné“ osobnosti. Měli jsme také výstavu sportovní (Olympijské okamžiky), nedávno jsme se poprvé dostali na Slovensko s Česko/slovenskými okamžiky k 30. výročí rozdělení Československa. A konečně letos jsme připravili Prezidentské okamžiky. Spolu s výstavami vznikají i knížky a další materiály.

Máte mezi těmi miliony fotek nějaké oblíbené kousky?

Žádné své oblíbence jmenovat nedokážu, mně především přijde nesmírně zajímavé, když se třeba právě během přípravy výstav dostaneme k záběrům, které bychom nečekali nebo nehledali. Stále tak objevujeme něco nového.

 

Články z jiných titulů